Čís. 6034.

I když odvolací soud utvořil ve prospěch obžalovaného nový stav věci a kvalifikoval jeho trestný čin věcně mírněji, má sám rozhodnouti též o podmíněném odkladu výkonu trestu, jestliže je podmíněné odsouzení vinníkovo vyloučeno podle § 2 zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1937, Zm IV 557/37.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti A. pro zločin násilného smilstva, zmateční stížnost obžalovaného zčásti odmítl, zčásti zamítl.
Z důvodů:
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obžalovaný zmateční stížnost jednak proti výroku o trestu, jednak proti výroku o nepovolení podmíněného odsouzení.
V druhém směru uplatňuje stěžovatel věcný důvod zmatečnosti podle § 385, č. 2 tr. ř., pokud vytýká věcnou nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce podmíněného odsouzení, zároveň však i formální důvod zmatečnosti podle § 384, č. 4 tr. ř., pokud namítá, že odvolací soud — změniv kvalifikaci trestného činu obžalovaného — nebyl oprávněn o oné otázce sám) rozhodovati, ale byl povinen ponechati její řešení soudu první stolice. Zmateční stížnosti nelze v žádném směru přisvědčiti.
Odvolací sond zrušil rozsudek soudu první stolice z důvodu zmatečnosti podle § 385, č. 1 b) tr. ř. a vynechav kvalifikaci trestného činu obžalovaného též jako zločinu proti mravnosti podle § 245 tr. z., kvalifikoval jeho trestný čin pouze jako pokus zločinu násilného smilstva podle §§ 65, 232, č. 1 tr. z. Posuzoval tedy odvolací soud trestný čin obžalovaného podstatně jinak než soud první stolice, a to mírněji v prospěch obžalovaného. V důsledku změny kvalifikace trestného činu obžalovaného změnil odvolací soud rozsudek soudu první stolice i ve výroku o trestu a vyměřil obžalovanému nový trest. Zároveň odvolací soud vyslovil, že rozsudek soudu první stolice zůstává nedotčen co do výroku o nepovolení podmíněného odkladu výkonu trestu. K tomuto výroku nebyl by odvolací soud oprávněn, kdyby otázku podmíněného odsouzení bylo třeba řešiti věcně podle § 1 zák. č. 562/1919 Sb. z. a n., neboť podle § 7, odst. 1 tohoto zákona má o podmíněném odsouzení rozhodovati vždy soud první stolice, a to podle plenárního usnesení nejvyššího soudu ze dne 7. dubina 1924, č. j. Pres. 1510/23 i tehda, když teprve nálezem opravné stolice vzešla nutnost, aby o podmíněném odsouzení bylo uvažováno nebo znova uvažováno. Podle důvodů tohoto rozhodnutí nejvyššího soudu jde o nutnost, aby o podmíněném odsouzení bylo znova uvažováno, i tehdy, když jak v první stolici, tak i přes změněnou kvalifikaci trestného činu vyšší stolicí byl vysloven trest, při němž vzhledem k ustanovení § 1 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. podmíněné odsouzení je zásadně přípustné zejména tehdy, když výrokem vyšší stolice byl utvořen v prospěch obžalovaného nový stav věci, nutno soudu první stolice ponechati rozhodnutí o tom, zda i za změněné kvalifikace má býti obžalovanému podmíněné odsouzení přiznáno či odepřeno. Poněvadž podle tohoto plenárního usnesení je rozhodná pouze změna kvalifikace, nemá na tuto otázku vlivu ta okolnost, že odvolací soud zmírniv kvalifikaci, přihlédl při výměře trestu k odvolání veřejného žalobce a vyměřil obžalovanému trest vyšší než soud první stolice.
Jak již uvedeno, platí naznačená zásada, již má zmateční stížnost na mysli, tehdy, když otázku podmíněného odsouzení třeba řešiti věcně s hlediska § 1 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. Tomu tak však není v souzeném případě. Podle výpisu z trestního rejstříku byl obžalovaný odsouzen rozsudkem divisního soudu ze dne 20. srpna 1926 pro zločin podle § 212 tr. z. voj., k trestu pěti měsíců zostřeného žaláře, který odpykal dne 6. října 1926. Souzený trestný čin spáchal obžalovaný dne 10. srpna 1936. Byl tedy obžalovaný již dříve odsouzen pro zločin na čas delší tří měsíců a od odpykání tohoto trestu do dne, kdy spáchal souzený čin, neuplynulo ještě deset let. Je proto podle § 2 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. podmíněné odsouzení v souzeném případě vyloučeno a uvažování o vhodnosti podmíněného odkladu výkonu trestu s hlediska § 1 cit. zákona vůbec odpadá. Nelze proto rozhodnutí vrchního soudu v otázce podmíněného odsouzení označiti za nesprávné, i když jeho důvody v tomto směru nejsou zcela přiléhavé, neboť byl oprávněn vzhledem k uvedenému předchozímu odsouzení obžalovaného vysloviti, že podmíněný odklad trestu jím vyměřeného nepovoluje, ježto je podle § 2 zákona č, 562/1919 Sb. z. a n. vyloučen. Nelze proto jeho rozhodnutí ani po formální, ani po věcné stránce označiti za mylné.

Citace:

č. 6034. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 462-464.