Čís. 6074.

Skutková podstata útisku není dána, směřovala-li vyhrůžka pachatelova k vynucení práva jemu příslušejícího, neb i jen práva domnělého, mohl-li se pachatel důvodně, třebas i mylně domnívati, že takové právo má.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1937, Zm IV 584/37.)
Soud prvé stolice zjistil, že funkcionáři urbariální obce G. chtěli na místě samém za dozoru vládního komisaře a v přítomnosti obecního starosty rozděliti část společného majetku. Obžalovaní — počtem šest — nesouhlasili se způsobem rozdělení, protivili se mu a vyhrožovali funkcionářům, že každý, kdo vstoupí na pozemek, ztratí hlavu. Veřejná obžaloba spatřovala v jednání obžalovaných zločin násilí proti vrchnosti podle § 2, odst. 1 zák. čl. XL:1914. Prvý soud zprostil obžalované podle § 326, čís. 1 tr. ř. obžaloby v úvaze, že podle příslušných právních předpisů dělení urbariálních pozemků patří do působnosti krajského soudu, takže celý úkon nebyl po právu a mimo to funkcionáře urbariální obce nelze považovati za členy úřadu a vládní komisař nevystupoval v tomto případě jako člen vrchnosti. Odvolací soud změniv skutkový stav v tom smyslu, že nešlo o rozdělení urbariálních pozemků, ale o to, aby byly na základě usnesení valné hromady urbarialistů propachtovány, k čemuž bylo urbariální předsednictvo oprávněno, a že vládní komisař byl na místě přítomen jen jako soukromá osoba, uznal obžalované vinnými přestupkem útisku podle § 2, odst. 1 zákona čís. 309/1921 Sb. z. a n. Nejvyšší soud následkem zmateční stížnosti obžalovaných z úřední povinnosti podle § 35, odst. 1 por. nov. zrušil rozsudek vrchního soudu a vrátil spisy vrchnímu soudu k novému jednání a rozhodnutí; zmateční stížnosti poukázal na toto rozhodnutí.
Důvody:
Proti rozsudku vrchního soudu podali obžalovaní A., B., C., D., E. a F. zmateční stížnosti jednak bez číselného označení věcným poukazem na důvod zmatečnosti podle § 384, č. 11 tr. ř. a jednak z důvodu zmatečnosti podíle § 385, č. 1 a), b), c) a č. 2 a 3 tr. ř.
Při přezkoumání věci z úřední povinnosti přesvědčil se nejvyšší soud, že vrchní soud nezjistil všechny skutkové okolnosti, od jichž zjištění závisí bezpečné posouzení, zda tu jde skutečně o přestupek útisku i po stránce subjektivní.
Po této stránce vyhledává se ke skutkové podstatě přestupku podle § 1 zák. č. 309/1921 Sb. z. a n. kromě vědomí pachatelova, že hrozí jinému újmou na některém z právních statků v onom ustanovení zákona uvedených, i pachatelův úmysl vynutiti na ohroženém nějaké konání, opominutí, nebo snášení, a pachatelovo vědomí, že nemá práva na toto konání, opominutí nebo snášení. Není tu však skutkové podstaty onoho trestného činu, směřovala-li vyhrůžka k vynucení práva pachateli příslušejícího, neb i jen práva domnělého, mohl-li se pachatel důvodně, třebas i mylně domnívati, že takové právo má.
V tom směru nebylo vrchním soudem zjištěno, zda obžalovaní měli nějaký vztah k urbariálnímu majetku, zejména, zda byli podílníky na tomto majetku, zda usnesení o propachtování urbariálního majetku bylo pravoplatné a zda obžalovaní o tom věděli a zda vůbec věděli, že jde o pouhé propachtování, anebo se domnívali, že jde o rozdělení (zcizení podstaty majetku).
Zjištění těchto okolností je rozhodné pro závěr, zda obžalovaní jako podílníci na urbariálním majetku, mohli důvodně míti za to, že jako takoví jsou oprávněni zabrániti takové disposici majetkem, kterou mohli považovati za protizákonnou.
Bude nutno uvážiti, resp. podrobněji zjistiti obsah telefonického sdělení č. 598 pres. 36 okresního úřadu v M., které se zdá nasvědčovati tomu, že se rozhodnutí valné hromady urbariální obce o propachtování nemovitosti nestalo ještě v době činu pravoplatným.
Poněvadž vrchní soud nezjistil všechny tyto okolnosti, od jichž zjištění závisí možnost použití trestního zákona v otázce, je-li dána skutková podstata trestného činu, pro který byli obžalovaní uznáni vinnými, anebo jiného trestného činu (§ 41 tr. z. o prest.) a nejvyšší soud v důsledku zásady uvedené v § 33, odst. 3 por. nov. tyto skutečnosti sám zjišťovati nemůže, pokračoval podle § 35, odst. 1 por. nov. V důsledku toho staly se zmateční stížnosti obžalovaných bezpředmětnými a byly proto poukázány na toto rozhodnutí.

Citace:

Čís. 6074. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 550-551.