Čís. 323 dis.

Amnestie vydaná v oboru občanského trestního soudnictví se nevztahuje na pole soudnictví kárného.
(Rozh. ze dne 31. května 1937, Ds I 24/37.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl stížností návladního komory do usnesení kárné rady advokátní komory, jimiž tato vyslovila, že není příčiny ke kárnému jednání proti Dr. A., kandidátu advokacie, zrušil toto usnesení a vrátil věc téže kárné radě, aby o ní dále jednala a znovu rozhodla.
Důvody:
Podle obsahu kárných spisů byl Dr. A. rozsudkem krajského soudu ze dne 3. dubna 1935 uznán vinným, že v letech 1931—1934 s řadou jiných obžalovaných založil tajnou organisaci, jejímž účelem bylo podvraceti demokraticko-republikánskou formu státu a že se tím dopustil přečinu podle § 17, č. 1 zák. na ochr. rep. Byl proto odsouzen k trestu tuhého vězení šesti týdnů a k peněžitému trestu 200 Kč, v případě nedobytnosti k dalšímu tuhému vězení v trvání dvou dní. Podle důvodů rozsudku šlo o komunistickou tajnou organisaci, která působila hlavně mezi vojáky.
Rozsudek se nestal ohledně Dra A. pravoplatným, neboť tento podal zmateční stížnost a dříve než bylo o ní rozhodnuto, bylo trestní řízení proti němu zastaveno podle čl. II, odst. 1, písm. d) rozhodnutí presidenta republiky ze dne 14. prosince 1935.
Kárná rada neshledává podle napadeného usnesení příčiny k disciplinárnímu stíhání Dr. A. jen proto, že by prý bylo proti intencím zmíněné amnestie, kdyby byl kandidát advokacie disciplinárně stíhán pro trestný čin, sám o sobě spadající pod amnestii, šlo prý tu o jakési generální prominutí dotčených trestných činů. Kárná rada je na omylu. Trestní právo v užším, slova smyslu, t. j. trestní právo, které vykonává stát zvláštními soudy k tomu cíli zřízenými (soudy trestními), směřuje k ochraně zcela jiných právních statků než trestní právo kárné, jež slouží jen k ochraně zájmu státu na řádném plnění zvláštních povinností, které ukládá určitým kruhům osob jejich poměr ke státu neb společnosti, jako jejich úřad, služba, povolání (viz Miřička, Trestní právo hmotné, str. 4). Již tato zásadní různost povahy a účelů obou těchto oborů soudnictví nedovoluje, aby amnestie vydaná v oboru občanského trestního soudnictví byla beze všeho vztahována též na pole soudnictví kárného. Avšak i další tekstová úprava zmíněného rozhodnutí presidenta republiky brání tomu naprosto. Amnestie zachycuje, pokud jde o souzený případ, jednání Dr. A. výslovně s hlediska trestní skutkové podstaty přečinu podle § 17 zák. na ochr. rep., jak vysvítá z čl. II, odst. 1, písm. d) zmíněného rozhodnutí presidenta republiky. V kárném řízení nejde však o to, zda se Dr. A. dopustil zmírněného přečinu podle zákona na ochranu republiky, nýbrž o to, zda se tím nebo v souvislosti s tím provinil proti povinnostem svého povolání nebo proti cti a vážnosti svého stavu. Že se amnestie vztahuje i na tyto skutkové podstaty kárného práva, nevysvítá nijak ze zmíněného rozhodnutí presidenta republiky. Tímto rozhodnutím je tudíž sice kryto zastavení řízení trestního, nikoli však nezavedení řízení kárného, které bylo naopak teprve umožněno zastavením jakožto skončením řízení trestního (§ 16, odst. 2 kárn. stat.).
Poněvadž kárná rada s jiných hledisek vůbec neuvažovala, zda tu je či není příčiny ke kárnému jednání v uvedeném směru, bylo důvodné stížnosti vyhověti a uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 323 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 614-615.