Čís. 5992.


Bylo-li rozsudkem nalézacího soudu rozhodnuto o obžalobě pro přečin podle § 1 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky min. sprav. čís. 145/1933 Sb. z. a n., jest opravným prostředkem proti němu zmateční stížnost bez ohledu na to, zda rozhodoval senát pětičlenný nebo — ježto se strany vzdaly účasti kmetů podle § 16, odst. 2 cit. zákona — senát tříčlenný a zda rozsudek kvalifikuje žalobní čin jako přečin, nebo, použiv § 262 tr. ř., jako přestupek.
Opravný prostředek je posuzovati podle jeho obsahu a smyslu, nikoli podle mylného označení.
Navrhl-li soukromý žalobce uveřejnění rozsudku podle § 12 zákona o ochraně cti s doložkou, že při hlavním přelíčení označí časopisy, v nichž se má rozsudek uveřejniti, a neučinil-li tak, je postupovati tak, jako kdyby návrh ten vůbec učiněn nebyl. Bez návrhu takového není přípustný výrok podle uvedené stati zákona.
1.
(Rozh. ze dne 12. října 1937, Zm II 408/37.)
Srovnej k odst. 1. rozh. č. 2122, 2672, 2715, 3066 Sb. n. s. tr.;
k odst. 2 rozh. č. 1795, 2177, 3351, 3660 Sb. n. s. tr.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodnuv o zmatečních stížnostech soukromého žalobce a obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl obžalovaný částečně uznán vinným přestupkem podle § 4 zákona č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. a částečně podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby, vznesené naň pro přečin pomluvy podle § 2 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., uvedl
v důvodech:
K námitkám obsaženým v odvodech obou stran podotýká se především po stránce formální:
Rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto o obžalobě vznesené pro přečin podle § 2 zák. o ochraně cti. Nejde tedy o přestupkovou věc po rozumu § 16, odst. 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. Na tom nic nemění, že se strany podle § 16, odst. 2 cit. zák. vzdaly účasti kmetů a že nalézací soud, postupuje podle § 262 tr. ř., kvalifikoval stíhaný čin, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným, jako přestupek zanedbání povinné péče podle § 4 cit. zák., a přes zmíněné překvalifikování nalézacím soudem nelze popříti, že předmětem hlavního přelíčení byl podle obsahu pravoplatné obžaloby přečin pomluvy.
Neprávem doličuje proto soukromý žalobce, že obžalovaný měl podati odvolání po rozumu § 16, odst. 4 cit. zák. a nikoli zmateční stížnost.
Co se pak týče opravného prostředku soukromého žalobce, ohlásil tento zmateční stížnost a odvolání z výroku o trestu a o podmíněném odsouzení, nehledíc k výroku o útratách, proti němuž je ovšem přípustná jen stížnost (§ 392 tr. ř.). Pokud jde o osvobozující část rozsudku, provedl soukromý žalobce opravný prostředek jen jako odvolání, vycházeje zřejmě z mylného názoru nahoře již zmíněného, jehož pochybenost jest obzvláště na bíle dni u zprošťující části rozsudku, je-li tu předmětem rozsudku i domnělý přečin a nikoli přestupek.
Leč přes to je odvod obžalovaného na omylu, pokud zastává názor, že nutno zmateční stížnost soukromého žalobce zamítnouti jako neprovedenou a jeho odvolání v příčině výroku o vině jako nepřípustné. Nelze říci, že soukromý žalobce podal vědomě nesprávný prostředek opravný (rozh. č. 4034 Sb. n. s.), nýbrž jde tu o nesprávné označení opravného prostředku následkem nesprávného právního názoru. Podle obsahu, směru a cíle domnělého provedení odvolání je také nepochybno, že soukromý žalobce hodlal provésti opravný prostředek napadající zprošťující výrok, tedy zmateční stížnost skutečně i včas opověděnou. Platí tu proto podle ustálené judikatury zásada, že opravný prostředek má býti posuzován podle svého obsahu a smyslu a nikoli podle svého mylného označení.
Výrok ve smyslu § 12 zák. o ochraně cti odpadá, neboť soukromý žalobce navrhl sice příslušný výrok v obžalovacím spise, leč s doložkou, že časopisy (ohledně nichž má mu býti přiznáno právo k uveřejnění rozsudku) označí při hlavním přelíčení. Poněvadž se tak při hlavním přelíčení podle jediné směrodatného obsahu protokolu o hlavním přelíčení nestalo, je vycházeti z předpokladu, že tu návrhu po rozumu § 12 zákona není. Bez návrhu žalobcova není však výrok podle § 12 zák. o ochraně cti přípustný.
2.
(Rozh. ze dne 13. října 1937, Zm II 356/37.)
Právní zásadu uvedenou v odstavci prvém záhlaví předchozího rozhodnutí (1.) vyslovil nejvyšší soud i v tomto druhém rozhodnutí a poznamenal k tomu
v důvodech:
K vývodům odvodu obžalovaných nutno především podotknouti, že je nesprávné jejich stanovisko, jako by v souzeném případě bylo přípustným opravným prostředkem jen odvolání po rozumu § 16, odst. 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n. a nikoli zmateční stížnost. Rozhodnutí soudu zrušovacího odvodem citovaná vyslovují sice, že i takový rozsudek pětičlenného kmetského senátu, jímž byl obžalovaný odsouzen jen pro přestupek podle § 4 cit. zák., je napadati co do viny zmateční stížností a nikoliv odvoláním, poněvadž opravné řízení zmíněným ustanovením (dříve § 28, odst. 4 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. v původním znění) nebylo upraveno podle obsahu rozsudku tím kterým soudem vyneseného, nýbrž podle sestavení senátu, před kterým byla věc v prvé stolici projednána; leč v souzeném případě jde o rozsudek, jehož předmětem jsou domnělé přečiny podle §§ 13 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. a jenž byl vynesen tříčlenným senátem jen proto, že se strany souhlasně zřekly účasti kmetů (§ 16, odst. 2 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhl. č. 145/1933 Sb. z. a n.). Ze znění odst. 2 a 4 cit. zák. vyplývá jasně, že takové vzdání se nemění nic na úpravě opravného řízení a že zejména nemůže býti důvodem pro použití odstavce čtvrtého, jehož předpis je výlučně omezen na »rozsudky ve věcech přestupkových«.
Citace:
Čís. 5992. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 384-386.