Čís. 5902.
Bylo-li upuštěno od uložení trestu podle § 6 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n., nelze se zabývali otázkou podmíněnosti odsouzení podle zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 18. května 1937, Zm II 85/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku soudu mládeže, jímž byl mladistvý obviněný uznán vinným proviněním podle § 24, odst. 1 zákona č. 9/1924 Sb. z. a n. a § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 11 tr. ř., který spatřuje v tom, že soud mládeže, upustiv podle § 6, čís. 1 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. od uložení trestu obviněnému, nevyslovil v rozsudku, zda odsouzení obviněného je podmíněné či nepodmíněné.
Zmateční stížnost se opírá o plenární rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 3. července 1923, čís. Pres. 466/23, uveřejněné pod čís. 1248 Sb. n. s., jímž bylo vyřčeno, že je na nalézacím soudě, aby v každém případě, nebyl-li uložen trest na svobodě delší jednoho roku, pojal do výroku rozsudečného a odůvodnil v důvodech rozsudku, zda přiznal podmíněný odklad výkonu trestu podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., čili nic, či zda si ve smyslu § 7, odst. 2 tohoto zákona vyhradil rozhodnouti o něm dodatečně zvláštním usnesením, a že neučinil-li tak, lze nápravu zjednati uplatněním zmatku podle § 281, čís. 11 tr. ř., a dále o rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3154 Sb. n. s., v němž bylo vysloveno, že předmětem zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n. není podmíněný odklad výkonu trestu, nýbrž podmíněné odsouzení jako takové, že důležitějším důsledkem podmíněného odsouzení v případě osvědčeni se nežli to, že se trest nevykoná, je, že se má za to, že vinník nebyl vůbec odsouzen (§ 1, odst. 2 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n.) a že proto o podmíněnosti odsouzení nutno uvažovati a rozhodnouti, i když vinníkovi nehrozí výkon trestu, protože doba započtené vazby prozatímní a vyšetřovací vyčerpává plně výměru uloženého trestu, nebo protože vinníkovi nebyl uložen žádný trest (§ 265 tr. ř.) nebo od uložení trestu bylo soudem upuštěno (§ 18, čís. 1 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n.). Přes to nelze zmateční stížnosti v souzeném případě přiznati důvodnost. Při řešení otázky, zda odsouzení, pří němž soud upustil od uložení trestu (od potrestání), může býti podmíněné podle § 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. čilí nic, nutno vycházeti z povahy instituce upuštění od uložení trestu, jak byla zavedena a upravena právě zákonem, o který v souzeném případě jde.
Instituce upuštění od uložení trestu byla do našeho trestního práva zavedena v různých formách, resp. stupních (§ 18, čís. 1 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n., § 6 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n., §§ 9, 10 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n.) a podle toho, o kterou tuto formu jde, nutno řešiti otázku: výše uvedenou.
Podle § 6, odst. 1 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n. může soud, odsuzuje mladistvého v případech tam uvedených, upustiti od uložení trestu. Takovýto výrok má podle § 6, odst. 3 cit. zák. účinky prominutí trestu. Podle § 6, odst. 4 cit. zák. se odsouzení v takovém případě vůbec nezapisuje do rejstříku trestů. Zákon se zde spokojuje s pouhým, prohlášením rozsudku, to je výroku o vině, který pokládá za daných předpokladů za dostatečný zákrok proti mladistvému provinilci, ježto ono prohlášení odsuzujícího rozsudku skýtá již samo o sobě dostatečný podklad pro předpoklad, že se mladistvý polepší a že proto není třeba přísnějšího zákroku proti němu, jakým by bylo podle — co do intensity odstupňovaného — výpočtu § 5 cit. zák. odsouzení k trestu podmíněné nebo odsouzení k trestu nepodmíněně. Dikce tohoto zákonného ustanovení, které pouze při odsouzení k trestu uvádí, že může býti podmíněné, nasvědčuje jasně tomu, že v případě upuštění od uložení trestu je vyloučeno vyřknouti odsouzení podmíněně. Výrok o upuštění od uložení trestu jest okamžikem své pravoplatnosti konečný, takže žádná následná událost (spáchání nového trestného činu nebo pod.) nemůže vésti k jeho změně a k dodatnému uložení nějakého trestu. Poněvadž odsouzení ve smyslu čtvrtého odstavce § 6 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n. se nezapisuje do rejstříku trestů a vinnik neztrácí vůbec svoji zachovalost a ježto podle § 10 téhož zákona nenastávají ani následky odsouzení, není zde vůbec předmětu pro podmíněné odsouzení a rovněž ne pro zahlazení odsouzení (§ 1 zák. čís. 111/1928 Sb. z. a n.). Takto vybudovaná instituce upuštění od uložení trestu jde ještě dále nežli instituce podmíněného odsouzení, dává vinníkovi ještě výhodnější postavení, nežli tato a tuto vylučuje. Na věci nemění nic, že se odsouzení vede v evidenci poručenského soudu, který je na požádání sdělí soudu mládeže při opětném trestním řízení proti mladistvémiu (§§ 37, 38 zákona čís. 43/1931 Sb. z. a n.); neboť podobně je tomu i v případě podmíněného odsouzení, kde úřad rejstříku trestů sdělí trestnímu soudu na požádání i odsouzení, kde se vinník osvědčil (§ 9 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n.) a trestní Soud může při novém odsouzení viníkově vžiti zřetel k tomu, že se již jednou odsouzení pouze podmíněné ukázalo býti nepostačujícím. Nalézací soud se proto právem nezabýval otázkou podmíněnosti nebo nepodmíněnosti odsouzení. Zmateční stížnost státního zastupitelství bylo z tohoto důvodu jako neodůvodněnou zamítnouti.