Čís. 5876.

Dolus podle § 1 tr. zák. předpokládá, že tu není skutečností vylučujících u pachatele jednak schopnost poznati bezprávnost zamýšleného skutku, jednak svobodu vůle; žádná z obou těchto sfér duševního života pachatelova nesmí býti porušena, aby bylo lze čin přičítati pachateli k vině; zlý úmysl byl by vyloučen, týkala-li by se vada vytčená v § 2 tr. zák. [a)—c)] byť i jen jedné z obou subjektivních složek činu, rozpoznávací a rozhodovací (určovací).
(Rozh. ze dne 14. dubna 1937, Zm I 280/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obviněného do rozsudku soudu mládeže, jímž stěžovatel uznán byl vinným proviněním nedokonané zákeřné vraždy podle §§ 8, 134, 135, I, tr. z. a § 3 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n. a proviněním krádeže podle § 460 tr. z. a § 3 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný v celém rozsahu a vrátil věc soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí. Z důvodů:
Zmateční stížnost, napadající rozsudek z důvodů zmatku čís. 5, 9 a), b) § 281 tr. ř., je opodstatněná.
Zmateční stížnost brojí ve směru zmatku podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. proti právnímu stanovisku, jež nalézací soud zaujal, shledav obviněného příčetným a zodpovědným přes obsah znaleckého posudku. Stížnost napadá tento výrok rozsudkový, že obviněný spáchal činy mu přičítané ve stavu příčetnosti a že je za ně zodpovědný, poukazem na to, že rozsudek opírá svůj závěr jen o rozbor sféry vědomí obviněného, pomíjeje úplně podle posudku znaleckého vyřazenou sféru vůle obviněného a nepřihlížeje k nedostatku mravních a jinakých zábran v duševním životě obviněného, vyvažujících impulsy. Vytýká takto obsahem svých vývodů, že soud mládeže neuvažoval o přičítatelnosti činů nejen s toho hlediska, zda mohl obviněný bezprávnost svých činů rozpoznali, nýbrž také po té stránce, zda mohl podle správného rozpoznání své jednání i říditi, a co bylo příčinou toho, nemohl-li tak činiti.
Zmateční stížnosti třeba přisvědčili, pokud dovozuje, že dolus podle § 1 tr. z. předpokládá, že tu není skutečností vylučujících jednak schopnost poznati bezprávnost zamýšleného skutku, jednak svobodu jeho vůle; žádná z obou těchto sfér duševního života pachatelova nesmí býti porušena, aby bylo lze čin přičítati pachateli k vině; zlý úmysl by byl vyloučen, týkala-li by se vada vytčená v § 2 tr. z. [a) nebo b) nebo c)] byť i, jen jedné z obou subjektivních složek činu, rozpoznávací a rozhodovací (určovací).
Stanovisko stížnosti je v souhlase s judikaturou, lež k oběma oněm sférám jako nutným složkám přihlíží a opětovně vyslovila, že otázku poruchy duševní je posuzovati podle toho, zda se u osoby, o jejíž příčetnost jde, objevily příznaky toho, že není s to, aby poznala protiprávnost činu, k němuž ji nutká pud v ní se zrodivší, nebo říditi svou vůli a své jednání podle toho správného právního rozpoznání (rozh. čís. 3923, 3482, 4602 Sb. n. s.), a že úplným zbavením užívání rozumu nebo střídavým pominutím smyslu rozumí zákon takové zatemnění mysli, že pachatel je vůbec neschopen rozpoznati protiprávnost svého jednání a dáti své vůli a svému konání směr odpovídající právnímu citu a právním normám (rozh. čís. 4078 Sb. n. s.). Soud nalézací k oběma těmto subjektivním složkám činu nepřihlížel. Z jeho závěru, že obviněný »nejednal ve střídavém pominutí smyslů, nýbrž že jednal úmyslně a po zralém uvážení a připravení a na místě odlehlém a vhodném k ponoření mrtvoly« a »že se dopustil činů, za vinu mu kladených, ve stavu příčetném, a že je za ně zodpovědným» je patrno, že soud mládeže sice nepochybuje o vědomí obviněného o činech chystaných a páchaných, ale že otázku svobody vůle při provádění těchto trestných činů nechává při tom neřešenu, že se o této složce volného rozhodování nevyjadřuje, ač nelze přece přehlédnouti, že za trestního řízení, zejména v posudku znaleckém, vyšly najevo okolnosti, jež s tohoto hlediska měly býti uváženy. Vždyť rozsudek sám činí základem svého konečného závěru výroky zmíněného znaleckého posudku, že obviněný spáchal svůj čin (rozsudek tu přihlíží zejména k činu ze 4. dubna 1935) pod vlivem neodolatelného puzení, jež vzniklo na chorobném, úrazem způsobeném podkladě, a že tento stav, jejž nelze klásti na roveň střídavému pominutí smyslů, je pokládati za přechodné omezení duševní činnosti a užívání vůle u osoby degenerované a stižené následky utrpěného úrazu hlavy.
Pomíjeje zejména tuto část znaleckého posudku, — jenž ovšem není zcela jasný a poskytuje podněty k pochybnostem, když přece na jedné straně mluví o neodolatelném puzení a na druhé jen o omezení duševní činnosti a užívání vůle, — a nepřihlédaje takto ke zmíněné podstatné složce subjektivní stránky činů obviněnému přičítaných, totiž svobodě vůle a rozhodování, což zmateční stížnost vytýká, zatížil nalézací soud rozsudek zmatkem podle čís. 9 a) ve spojení se zmatkem čís. 5 § 281 tr. ř. a bylo proto zmateční stížnosti jako důvodné podle § 5, odst. 2 zák. čís. 3/1878 ř. z. ve znění zák. čís. 56/1935 Sb. z. a n. vyhověti již v neveřejné poradě, rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, aby ji znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 5876. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 179-181.