Čís. 312 dis.

Jde o kárný přečin porušení cti a vážnosti stavu, opominul-li příslušník stavu advokátského jakožto právní zástupce opětovně zachovati vůči soudu povinnou úctu a vážnost.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1937, Ds I 28/36.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl odvolání návladního advokátní komory z nálezu disciplinární rady advokátské komory, jímž byl obviněný kandidát advokacie zproštěn kárného přečinu porušení cti a vážnosti stavu, a změnil napadený kárný nález v tom směru, že uznal obviněného kandidáta advokacie vinným kárným přečinem porušení cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že v letech 1931—1934 jako právní zástupce při soudních jednáních u okresního soudu opětovně opominul zachovati vůči soudu povinnou úctu a vážnost.
Z důvodů:
Kárný nález disciplinární rady zjišťuje, že obviněný byl při soudních jednáních čtyřikráte trestán pořádkovou pokutou. Podle pravoplatných soudních usnesení, na něž nález poukazuje, stalo se tak dne 15. června 1931, 15. listopadu 1932, 3. května 1933 a 23. května 1934 a obviněnému byly uloženy podle § 200 c. ř. s., nebo podle § 236 tr. ř. pořádkové pokuty 20 Kč, 200 Kč, 100 Kč a 500 Kč. Netřeba se vypořádati se stanoviskem kárné rady, že není vázána těmito výroky soudu o pořádkových pokutách, pokud v nich bylo shledáno, že obviněný porušil povinnou úctu k soudu, neboť jisto je, že neprováděla-li kárná rada nové důkazy, vzala-li naopak za základ svého rozhodnutí ony výsledky průvodní, jak vysvítaly z příslušného spisového materiálu přečteného při ústním kárném líčení, a neučinila-li vůbec o chování obviněného u soudu odchylných zjištění, k nimž podle stavu věci neshledává příčiny ani kárný soud odvolací, nelze prostě přejíti závěry soudu vyslovené nejen soudem ukládajícím trest pořádkový, nýbrž ve věcech C 325/32 a C 83/34 okresního soudu v N. v důsledku podané stížnosti a konaného šetření též krajským soudem jakožto soudem stížnostním. Jde tu především o závěry, že obviněný opětovně rušil soudní jednání nemístným křikem, hádáním a poznámkami, že před soudem vystupuje agresivně i proti soudci a na něho útočí, že se choval způsobem, který hrubě porušoval úctu, jakou zachovávati je každý povinen, že nepřípustným způsobem rušil jednání, neustal takto se chovati ani po napomenutí a pohrůžce soudcově, že použil slov, která jsou před soudem nedůstojná a která možno považovati za hrubé porušení vážnosti, že po napomenutí, aby při výměně slov s procesní stranou nekřičel a slušně se choval, obrátil se proti soudci a křičel a když mu bylo odňato slovo, vyskočil od stolu s rukama vzhůru a udeřil spisy o stůl, že i po odnětí slova dále křičel a velmi silně bouchl rukou o stůl a že konečně i po uložení pokuty a odnětí slova si počínal tak, že soudci vůbec znemožnil jednání. Tento skutkový stav nebyl výsledkem řízení před disciplinární radou nikterak pozměněn nebo zeslaben. Usuzuje-li kárný nález na objektivní podklad obhajoby obviněného, že příčinou veškerých jeho výstupů u soudu nebylo pouze vlastní jeho chování, nýbrž i chování soudcovo, nemůže ani toto hledisko býti shledáno pro obviněného omluvným a za dostačující podklad názoru, že čest a vážnost advokátského stavu zmíněným způsobem nebyla poškozena. Předpisy trestního a civilního soudního řádu poskytují právnímu zástupci jednajícímu před soudem vždy dostatečnou možnost, aby proti možným nepřístojnostem a závadám v postupu projednávajícího soudce hledal nápravu jen cestami, jež odpovídají zákonným formám soudního řízení; ani vybočení soudcovo z mezí vytyčených mu zákonem neopravňuje ještě advokáta nebo advokátního koncipienta, aby se choval tak, jak zjišťují citovaná již usnesení okresního soudu, pokud se týče krajského soudu. Uvedené tam chování obviněného, jež po čtyřikráte v letech 1931—1934 zavdalo soudu podnět k pořádkovým trestům a jež se stalo v přítomnosti stran, bylo způsobilé vážně poškoditi čest a vážnost stavu, do jehož řad obviněný chce vstoupiti, nebo k němuž již přípravnou svojí praksí jako koncipient náleží; obviněnému nemohlo ani zůstati tajno, že trapný dojem, jaký u přítomných nepochybně musilo vyvolati vylíčené již jeho vystupování před soudem, nutně musí býti na újmu cti a vážnosti stavu, jemuž přísluší sice hájiti zájmy stran pilně, věrně a svědomitě, ale též vždy způsobem naprosto korektním a nepříčícím se základním zásadám slušného společenského chování, tudíž najmě bez jakýchkoli invektiv ať proti odpůrci, ať proti soudu.

Citace:

Čís. 312 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 589-591.