Čís. 6051.

K § 183 tr. zák.
Peníze, které poukázal dlužník věřiteli na zbytek trhové ceny, na který mu dříve vydal směnky, poté, kdy mu věřitel oznámil, že tyto směnky, domicilované u věřitelova peněžního ústavu, indosoval dále, jsou věřiteli svěřeny za tím účelem, aby jich použil k zaplacení směnek.
S hlediska trestněprávního stačí, že peníze zůstaly hospodářským vlastnictvím svěřitelovým, byť i příjemce nabyl na penězích in specie vlastnického práva smísením.
»Přivlastnění si« generické věci není protiprávní jen tehdy, měl-li pachatel stejnorodou a rovnocennou náhradu po ruce již v době svémocné disposice se svěřenou věcí, takže byl a je kdykoli s to, aby splnil svěřitelův příkaz. Okolnost, že pachatel mohl dodatečně nahraditi škodu, může po případě vyloučiti zlý úmysl u »zadržení«, ne však u »přivlastnění«.
(Rozh. ze den 26. listopadu 1937, Zm I 806/37.)
Obžalovaný A. byl společníkem, obžalovaný B. prokuristou firmy A., společnost s r. o. Od této firmy, vyrábějící hudební nástroje, koupil M. výrobek v hodnotě 10800 Kč. Po započítání vzájemné pohledávky, kterou měl za firmou A., uhrazoval M. zbytek kupní ceny tak, že vydal firmě A. na nedoplatek směnku, na niž poukazoval měsíční splátky po 500 Kč; další, prolongační směnky byly vždy sníženy o vykonané splátky a zněly na tehdy právě vyplývající nedoplatek kupní ceny. Firma A. indosovala tyto prolongační směnky na pařížskou firmu N. Když jedné soboty neměli obžalovaní peněz na výplatu dělnictva, vybrali z účtu firmy A. u spořitelny v G., na který před tím došly od M. tři splátky po 500 Kč na jeho výše označený dluh u firmy — které podle povahy věci měly býti reservovány pro splatnost příslušné směnky, postoupené firmě N. — částku 1500 Kč, doufajíce, že později peníze na účet vrátí. To se však nestalo, neboť firma A. se octla ve finančních nesnázích, které vyvrcholily v konkurs. Nalézací soud uznal obžalované vinnými přestupkem zpronevěry podle § 461 (§ 183) tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaných.
Z důvodů:
Rozsudek, který v osvobozující části nabyl právní moci, napadají v odsuzující části zmateční stížností oba dva žalovaní a uplatňují číselně důvody zmatečnosti podle § 281, č. 5, 9 a), b), tr. ř.
Zmateční stížnosti nelze však v žádném směru přiznati oprávnění. Neobstojí již první a hlavní výtka rozsudku činěná s hlediska zmatku § 281, č. 9 a) tr. ř., že totiž nalézací soud nesprávně vyložil pojem »svěřené věci«, nezbytné to známky skutkové podstaty přestupku zpronevěry podle § 461 (183) tr. z., kdyžtě považuje za pachatele ve smyslu citovaných míst zákona i »nepřímého příjemce peněz«, který se nezachoval podle vůle nebo podle očekávání odevzdatelova.
Podle ustálené judikatury sluší pokládati věc za svěřenou, byla-li svým držitelem odevzdána fakticky v moc pachatelovu, při čemž stačí, stalo-li se tak i jen v předpokladu (rozh. č. 187 Sb. n. s.), že s ní pachatel naloží jen ve smyslu odevzdatelově (rozh. č. 1296, 1307, 2487, 2871, 3437 a m. j. Sb. n. s.) a není třeba, aby se svěření stalo přímo od osoby k osobě a může spočívati i jen v důvěře odevzdatelem k pachateli chované (rozh. č. 663 víd. sb., č. 2704, 3410, 3489 Sb. n. s.).
Nepochybil proto nalézací soud, když z formálně nezávadných skutkových zjištění o obsahu kupní smlouvy, zejména o způsobu placení zbytku kupní ceny, jakož i z toho, že o zaplacené měsíční splátky byly prolongované směnky, znějící vždy na nedoplatek, snižovány, dále ze zjištění, že obžalovaní uvědomili M. o tom, že směnky byly indosovány do ciziny, takže M. věděl, že směnky jím vystavené již nejsou v rukou fy. A. a že důsledkem toho je směnečně zavázán v prvé řadě osobě, na níž byly směnky firmou A. indosovány, dospěl k závěru, že M. konal platy se zřejmým určením, že mají dojiti tomu, kdo je dočasně ze směnek oprávněn, kdyžtě M. podepsáním směnek domicilovaných u spořitelny v G. projevil vůli, že zaplatí směnečnou částku u domiciliáta ve prospěch směnečně oprávněného. Z toho, co uvedeno, plyne, že M. konal platy, tedy že složil v úvahu přicházejících 1500 Kč v měsíčních splátkách u spořitelny v G. na běžný účet firmy A. v předpokladu, že firma, jejímž společníkem byl obžalovaný A. a jejímž prokuristou byl obžalovaný B., s uvedenou částkou naloží ve smyslu odvezdatelově, t. j. že použije této sumy k zaplacení (krytí) směnky.
Vyložil proto nalézací soud správně a v souhlasu s ustálenou judikaturou nejvyššího soudu pojem »svěřené věci«, když dospěl k závěru, že částka 1500 Kč, kterou M. v třech měsíčních splátkách složil u spořitelny v G. na účet firmy A. a kterou obžalovaní vyzvedli, byl firmě svěřen ve smyslu § 183 (461) tr. z. Při tom je zcela bez významu, zda a do jaké míry M. při zaplacení splátek použil možné opatrnosti podle směnečného zákona — zmateční stížnost se tu dovolává ustanovení §§ 35, 39 —, naopak je za to míti, že čím méně použil M,. opatrnosti ve svůj prospěch, tím více přichází v úvahu moment důvěry a povinnosti obžalovaných tuto důvěru neporušiti.
Na tom, že peníze, o něž jde, byly firmě A. svěřeny, nemění nic okolnost, že peníze ty, k jejichž uschování, pokud se týče poukázání byli obžalovaní povinni jen in genere, byly smíšeny s jinými penězi nesvěřenými (§ 371 obč. z.). Stačí tu s hlediska trestněprávního, že peníze zůstaly hospodářským vlastnictvím svěřitele, byť i příjemce nabyl na penězích in specie podle občanského práva vlastnictví (srov. rozh. č. 2394, 3008 Sb. n. s.; č. 4377 víd. sb. a Altmann, Komentář, I., str. 493).
Pokud zmateční stížnost s hlediska zmatku podle § 281, č. 5 tr. ř. vytýká rozsudku neúplnost, že nalézací soud nepřihlédl k tomu, že podle obsahu knih a výpisu z účtů docházely pro firmu stále částky jdoucí do tisíců a že k vrácení vybrané sumy nedošlo jen proto, že firma upadla do konkursu, že však v době uvalení konkursu bylo ještě aktivní saldo, jsou tyto zmateční stížností uváděné okolnosti nerozhodné pro posouzení viny obžalovaných. Nalézací soud uznal totiž obžalované vinnými, že si »přivlastnili« — nikoli, jak zmateční stížnost omylem za to má, »zadrželi« — částku 1500 Kč. Takové svémocné, projevené vůli svěřitelově odporující opatření s věcí zastupitelnou nebylo by zpronevěrou jen tehdy, kdyby byl pachatel měl stejnorodou a rovnocennou úhradu po ruce již v době svémocného nakládání s věcí tak, že byl s to, aby kdykoli příkaz svěřitelův splnil (rozh. č. 855, 1582, 1637, 1766, 3652, 4282 Sb. n. s.). Že tato podmínka splněna nebyla, plyne ze skutkových zjištění rozsudku o tom, že v době vyzvednuti peněz bylo postavení (finanční) firmy A. nepříznivé, že tato situace se stále zhoršovala, a že právě příčinou vyzvednutí peněz byl nedostatek peněz k výplatě mezd. Obžalovaní doznali ostatně sami, že po vybrání částky 1500 Kč, o niž jde, zůstalo na běžném účtě firmy A. u spořitelny v G. pouze saldo ve výši 625 Kč 80 h, a zmateční stížnost připouští, že o takovém jednání (zpronetvěře) by bylo lze mluviti, pokud ono saldo by bývalo nižší než 1500 Kč. Okolnost, že pachatel měl prý možnost kdykoli dodatečně škodu nahraditi, může pak vyloučiti zlý úmysl po případě ohledně zadržení, nikoli ohledně přivlastnění (rozh. č. 3899 Sb. n. s.).
Plyne proto z uvedených důvodů, že zmateční stížností zdůrazňovaná možnost dodatečné náhrady škody, nemohla by vyloučiti zlý úmysl, k němuž stačí, že pachatel věděl, že porušuje disposicí s věcí, svěřenou mu za určitým účelem, důvěru svěřitelovu. Toto vědomí protiprávnosti plyne z vlastního doznání obžalovaných, že měli představu, že vyzdvižené peníze musí vrátiti.

Citace:

č. 6051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 506-509.