Čís. 6006.

Nastal-li případ označený v odst. 5 § 4 zákona čís. 8/1924 Sb. z. a n., jsou opravné prostředky obžalovaného, které ohlásil podle odst. 1 téhož ustanovení (odvolání, zmateční stížnost) zákonem vyloučeny; rozhodování o nich vyšší stolicí odpadá.
(Rozh. ze dne 20. října 1937, Zm IV 333/37.)
Nejvyšší soud v trestní věci proti A. pro přečin pomluvy zamítl stížnost obžalovaného do usnesení vrchního soudu ze dne 23. března 1937; naproti tomu vyhověl částečně stížnosti hlavního soukromého žalobce, změnil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 23. března 1937 a rozhodl podle § 4, odst. 5 zák. č. 8/1924 Sb. z. a n. v ten smysl, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. září 1936 nabyl oproti obžalovanému právní moci tak, jako kdyby odpor a zmateční stížnost ani nebyly bývaly podány; jinak stížnost hlavního soukromého žalobce zamítl.
Důvody:
Změňující odsuzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. září 1936 byl vynesen v nepřítomnosti obžalovaného A. ve smyslu § 1 zák. č. 8/1924 Sb. z. a n. Proti tomuto rozsudku podal tento obžalovaný zmateční stížnost a žádost o navrácení v předešlý stav, tvrdě, že se nemohl dostaviti k odvolacímu hlavnímu přelíčení pro nemoc, což doložil připojeným lékařským vysvědčením. Odvolací soud správně považoval tuto žádost za odpor proti rozsudku ve smyslu § 4 cit. zák., neboť obsah žádosti odpovídal ustanovení tohoto paragrafu. Nesprávné pojmenování opravného prostředku nemá ve smyslu zásady vyslovené v 2. odst. § 30 por. nov. rozhodujícího významu.
Stížnost (nesprávně pojmenovaná zmateční stížností, neboť jde o opravný prostředek proti usnesení), podaná hlavním soukromým žalobcem, pokud namítá, že žádost o navrácení v předešlý stav měla býti odmítnuta jako nepřípustná, je tedy bezdůvodná. Odvolací soud správně jednal, pokud zmíněné podání obžalovaného vyřídil jako odpor.
Poněvadž se obžalovaný k nařízenému novému odvolacímu líčení nedostavil, měl odvolací soud rozhodnouti ve smyslu § 4, odst. 5 zák. č. 8/1924 Sb. z. a n., že v odpor vzatý rozsudek nabyl proti obžalovanému právní moci tak, jako kdyby odpor a zmateční stížnost ani nebyly bývaly podány. Pokud stížnost obžalovaného namítá, že odvolací soud měl v nepřítomnosti obžalovaného přezkoumati věc meritorně a vynésti nový rozsudek, je bezdůvodná a byla zamítnuta podle 4. odst. § 379 tr. ř.
Odvolací soud usnesením ze dne 23. března 1937 nevyslovil to, co nařizuje právě citované ustanovení zákona, nýbrž pouze ve výroku vyslovil, že svůj rozsudek prohlašuje za platný, a v odůvodnění usnesení uvedl, že zmateční stížnost obžalovaného, ohlášená proti onomu rozsudku, má býti postoupena nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Odvolací soud vycházel zřejmě z předpokladu, že i když tu byl případ § 4, odst. 5 zák. čís. 8/1924 Sb. z. a n., nejvyšší soud má rozhodnouti o zmateční stížnosti obžalovaného, podané proti rozsudku. Tento názor se však příčí právě citovanému ustanovení zákona, z něhož plyne, že v takovém případě zmateční stížnost obžalovaného, jenž se zase nedostavil k novému přelíčení, které bylo nařízeno následkem jeho odporu, je zákonem vyloučena.
Pokud stížnost hlavního soukromého žalobce toto vytýká a žádá, aby bylo uznáno, že rozsudek odvolacího soudu nabyl proti obžalovanému moci práva, je odůvodněna. Proto bylo jí v tomto bodě vyhověti, napadené usnesení odvolacího soudu změniti, vysloviti, jak je to uvedeno nahoře ve výroku, a odsouditi obžalovaného k náhradě útrat řízení v třetí stolici. Následkem tohoto rozhodnutí odpadá rozhodování o zmateční stížnosti obžalovaného.

Citace:

Čís. 6006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 417-418.