Čís. 6036.

Podle § 95 vlád. nař. čís. 53/1931 Sb. z. a n. není stavitel povinen býti nepřetržitě přítomen na stavbě a osobně dozírati na všechny práce, byť i sebe závažnější. Není-li však na stavbě přítomen, musí pověřiti dozorem způsobilého dozorce a podle potřeby ho náležitě poučiti a dáti mu potřebné poukazy.
Nařídil-li stavitel dozorci po zbourání části domu, aby jen odvážel starý materiál, nebylo třeba, aby ho již v tuto dobu poučoval o zajištění dosud nezbourané zdi, která v tomto stadiu nehrozila sesutím, neměl-li příčiny k pochybnostem o jeho spolehlivosti a nemohl-li předpokládati, že dá proti jeho poukazu dále bourati.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1937, Zm I 51/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. z., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině obžalovaného a důsledkem toho též ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisících a vrátil věc soudu prvé stolice, aby o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, opřené číselně o důvod zmatečností podle čís. 5 § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Podle zjištění nalézacího soudu došlo dne 14. května 1936 krátce před 4. hodinou odpolední při bourání domu č. p. 101 v D., které prováděl stavitelský polír B. ve vlastní režii za pomoci najatých dělníku a za dozoru stěžovatele stavitele A., ke smrtelnému úrazu zedníka M. Podle dalších zjištění napadeného rozsudku zbyly v kritický den ze zmíněného domu, který byl proveden z materiálu méněcenného a časem sešlého, již jen dvě malé místnosti v přízemí i se stropy, a k úrazu došlo tak, že když M. a další zedník N. rozkopávali betonovou podlahu, přiléhající těsně k severní zdi menší z uvedených dvou místností, tato zeď se zřítila, zachytila M. a přimáčkla ho na sklepní schodiště, které bylo za pracujícími zedníky, kdežto zedník N. mohl ještě včas uskočiti a takto se zachrániti. Jak nalézací soud konečně ve shodě s dobrozdáním slyšeného znalce stavitele O. dále zjistil, šlo pří oné menší místnosti, jejíž severní zeď se zřítila, o konstrukci klenutí, která má snahu zdi, které tvoří její opěry, svými silami šikmými, nejsou-li zabezpečeny, převrátiti, a bylo proto při správném pracovním postupu nutno, než bylo přikročeno k odbourávání zdi, snésti především klenbu samu a pak teprve přikročiti k bourání zdi, to ovšem po předcházejícími řádném opření klenbové zdi dřevěnými opěrami se strany severní, čehož bylo tím spíše zapotřebí, když zřícená zeď stála na sklepní zdi z kamenného zdiva, stářím rozrušeného, a spojení zdi severní a východní bylo rozbouráním rohu zdi na straně ke dvoru porušeno, když západní zeď místnosti byla dveřmi oddělena a nebyla tedy po vybourání celé severní části stavby před onou místností vůbec chráněna proti tlaku klenby a když bouráním zdí vrchních a okolních, které se nedělo bez nárazů na klenbě sklepní chodby vedle zdi, nastala též jistě porucha v tomto sklepním zdivu pod uvedenou severní zdí, což nemálo přispělo ke zhoršení její stability, takže se určitě dalo čekati zřícení této zdi, přihlížejíc též k tomu, že zeď nebyla kleštěmi železnými stažena se zdmi postranními, že byla z nepálených cihel, starých, a ve svých koncích připravena o opory a že bouráním okolních zdí klenby nad částí sklepa u části severovýchodní byla tato zeď ještě ve své hmotě i v základu rozrušena a nebyla vůbec podepřena se strany severní.
Na základě těchto zjištění shledal nalézací soud příčinu sesutí severní zdi oné místnosti a tím i smrtelného úrazu M. v tom, že proti uvedenému správnému pracovnímu postupu, aniž byla především učiněna patřičná zabezpečovací opatření a aniž byla napřed snesena klenba nad místností, byla ihned rozkopávána betonová podlaha před severní zdí místností, jejímž rozrušením nastal zdržovaný postup zdi klenbou i základem vytvářený a zeď se zřítila.
Odůvodňuje pak výrok o vině obžalovaného A., uvádí nalézací soud, že tento obžalovaný podle předpisů vydaných vlád. nařízením čís. 53/1931 Sb. z. a n., s nímž se měl náležitě obeznámiti, jakož i podle svého povolání jako stavitel mohl nahlédnouti, že opominutím, zaříditi zabezpečovací opatření, zejména dáti podepříti zeď proti klenbě dřevěnými podpěrami, může býti způsobeno nebo zvětšeno nebezpečenství pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí, t. j. pracujících dělníků. Toto opominutí je prý v příčinné souvislosti se smrtelným úrazem M., ke kterému by jinak nebylo došlo, a zakládá prý proto skutkovou podstatu přečinu podle § 335 tr. z.
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud těmto úvahám vytýká především nejasnost, po případě nedostatek důvodů proto, že nalézací soud vidí vinu stěžovatele v jeho opominutí zříditi zabezpečovací opatření, zejména dáti podepříti zeď dřevěnými podpěrami, ačkoli neuvádí zároveň, která jiná zabezpečovací opatření mohl obžalovaný ještě učiniti, a ani znalecký posudek nemluví o jiných možných zabezpečovacích opatřeních v souzeném případě, než právě o podepření zdi dřevěnými podpěrami, takže výrok soudu v tomuto směru nemá též náležité opory.
Zmateční stížnosti nelze však upříti oprávnění, ani pokud vytýká, že nalézací soud, dospívaje k závěru, že obžalovaný opominutím řádného podepření zřícené zdi zavinil úraz M., nepřihlížel ke všem rozhodným skutečnostem, jež při hlavním přelíčení vyšly najevo (§ 281, čís. 5 tr. ř.), a pokud mu aspoň zřejmým poukazem vytýká též zmatek podle čís, 9 a) § 281 tr. ř. proto, že se při posouzení viny stěžovatelovy neřídil správnými právními hledisky.
Podle zjištění nalézacího soudu je stěžovatel stavitelem a platí tedy o němí předpis § 95 vládního nařízení č. 53/1931 Sb. z. a n., podle kterého není stavitel povinen býti na stavbě (při bourání) nepřetržitě přítomen a konati osobní dozor při všech pracích, byť i sebe závažnějších, a který proto ukládá staviteli jen za povinnost, aby, není-li přítomen provádění stavby, pověřil dozorem náležitě způsobilého dozorce (stavby vedoucího, políra, dílo vedoucího a pod.), V souzeném, případě prováděl sice bourání domu ve vlastní režii spoluobžalovaný polír B., kdežto stěžovatel konal nad touto prací stavitelský dohled právě vzhledem k tomu, že B. jako pouhý polír k samostatnému provádění této práce zřejmě nebyl oprávněn. Tento vnitřní poměr mezi stěžovatelem a B. nemůže však nic měniti na tom, že stěžovatel učinil i v souzeném případě svým povinnostem podle zmíněného zákonného ustanovení zadost, docházel-li jen občas na pracovní místo a přenechal-li jinak bezprostřední dozor stále přítomnému stavitelskému políru B., předpokládajíc ovšem, že ho vždy náležitě poučoval o způsobu, jak se má při bourání domu postupovati, a že také neměl příčiny považovati ho za nezpůsobilého k řádnému plněni svých úkolů. Pro předpoklad, že stěžovatel nemohl pokládati B. za způsobilého dozorce, neposkytuje dosavadní obsah spisů opory a nalézací soudí v tomto směru na vinu stěžovatelovu také neuznává. Skutečnost pak, že než bylo přikročeno k bourání zmíněných dvou místností, nebyla severní zeď náležitě opřena, zakládala by podle nahoře naznačených právních hledisek zavinění stěžovatelovo a tím i jeho trestní odpovědnost za nastalý úraz jen tehdy, stalo-li se toto opominutí proto, že stěžovatel včas nepoučil B. o nutnosti tohoto zabezpečovacího opatření a o způsobu bourání klenuté místnosti. Nalézací soud vychází ovšem z předpokladu, že se tak vůbec nestalo, přehlíží však v této příčině údaje znalce při hlavním přelíčení, že by bylo stačilo podepření zdi před vytrháním betonové podlahy, neobírá se také náležitě obhajobou obžalovaného, že nevěděl, že se bude kritického dne pokračovati v bourání, ježto se tehdy odvážel materiál, ve kterémžto směru byla obhajoba stěžovatele též potvrzena svědky N. a R., jakož i spoluobžalovaným B. samým, a nevypořádal se též s údajem svědka P., že stěžovatel kritické ho dne ráno dával B. poukazy, co se má dělati. Je na snadě, že se tato zmateční stížností právem vytýkaná neúplnost týká okolností pro posouzení víny stěžovatelovy rozhodných. Předpokládajíc totiž, že stav zdiva, zejména pokud jde o severní zeď, nevyžadoval neprodleného opření zdí a stačilo, jak znalec udal, podepříti zeď před vytrhováním betonové podlahy, a předpokládajíc dále, že stěžovatel dal kritického dne ráno svému políru B. přesné poukazy, co se má tohoto dne dělati, nařídiv mu, že se má jenom odvážeti starý materiál, nenastala ještě pro stěžovatele nutnost, aby jíž tohoto dne poučoval B. o způsobu bourání zbylých místností a o nutnosti podepříti zeď, kdyžtě nemohl předpokládati, že B., jehož neměl příčiny pokládati za nezpůsobilého a nespolehlivého políra, proti jeho výslovným poukazům začne s onou osudnou prací, a stěžovatel, splniv takto řádně vše, co mu za daných poměrů náleželo, nemohl by býti činěn trestně odpovědnými za to, že se B. proti jeho příkazům svévolně odchýlil od pracovního programu stěžovatelem mu nařízeného.
Po této stránce se nalézací soud věcí neobíral, nepřihlížel také k rozhodnými okolnostem a neučinil důsledkem toho potřebná zjištění, takže zrušovacímu soudu pro nemožnost rozhodnouti ihned ve věci samé nezbylo, než vyhověti důvodné zmateční stížnosti, zrušiti rozsudek nalézacího soudu, pokud jde o stěžovatele A., a vrátiti věc soudu prvé stolice, aby o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl.

Citace:

č. 6036. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 466-469.