Čís. 318 dis.

Zlehčení cti a vážnosti stavu, umluvil-li advokát odměnu způsobem ponižujícími a hraničícím s nekalou soutěží.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1937, Ds II 6/37.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu. Z důvodů:
Ani ve věci samé nelze uznati, že by úvahy kárného nálezu byly pochybeny. Odvolání příčí se spisům, pokud rozvádí, že podmínky, za nichž obviněný převzal zastupování, byly kladeny obviněným a nikoli záložnou a že byly pro záložnu nepříznivější než ony, za nichž ji zastupoval Dr. B.
V prvém směru budiž poukázáno k tomu, že sám obviněný ve svém podání ze dne 27. září 1935 uvádí, že to byla záložna, která mu nabídla měsíční paušál ve výši 500 Kč. Totéž zdůrazňuje obviněný ve svém dopisu ze dne 22. září 1935 ředitelství záložny, k čemuž se podotýká, že obviněný správnost opisu, ke spisům připojeného nepopřel. Praví tam výslovně: ». . . . . spokojím se s Vámi mně nabídnutým měsíčním paušálním honorářem per 500 Kč «.
V druhém směru uplatňuje odvolatel, že měl na rozdíl od. Dr. B. kromě uvedeného paušálu nárok na hotová vydání a substituční útraty, pokud se týče jejich ekvivalent. Leč z příslušných dopisů Dr. B. ze dne 5. ledna 1935 a obviněného ze dne 22. září 1935 jde najevo, že i Dr. B. měl vedle paušálu nárok na kolkovné, cestovné a stravné, jakož i na útraty substituční. Naproti tomu je v dopisu obviněného kromě paušálu řeč jen o útratách substitučních. Je tudíž Občanská záložna na omylu, pokud se týče v rozporu s doklady jí samotnou předloženými, pokud naznačuje, že Dr. B. neměl nárok na hotová vydání, pokud se týče na útraty substituční.
Neobstojí-li takto námitky odvolání, že podmínky, za nichž obviněný převzal zastupování záložny, nebyly kladeny záložnou a že byly pro záložnu nepříznivější než podmínky smluvené mezi záložnou a Dr. B., nemůže obviněný s tohoto hlediska napadati stanovisko kárného nálezu, že v postupu obviněného dochází výrazu řevnivost a snaha, aby získal zastupování za podmínek záložnou diktovaných.
Stejně neobstojí námitky proti názoru nálezu, že zmíněné podmínky jsou samy o sobě rázu ponižujícího a hraničícího s nekalou soutěží. Je sice správné, že odměna advokátova proti vlastní straně může býti určena volnou úmluvou (§ 2 zák. č. 78/1921 Sb. z. a n. a § 2 vl. nař. č. 95/1923 Sb. z. a n.), avšak tím není advokátu dána volnost, umluviti odměnu způsobem ponižujícím nebo s nekalou soutěží hraničícím a takto stavovské závazky porušujícím. Nelze samozřejmě tvrditi, že by pod tento pojem spadala jakákoliv úmluva o paušální odměně advokáta (viz Lohsing, Oester. Anwaltsrecht, 1925, str. 182 a 253). Jinak je tomu ovšem, jde-li o úmluvu takového rázu, že tlačí advokáta do postavení odporujícího významu a vážnosti, jaká přísluší advokátnímu stavu s hlediska nahoře již zmíněného. To platí najmě o úmluvě, jíž se advokát v těch kterých případech spokojí s útratami u odpůrce dobytými (Lohsing, Oester. Anwaltsrecht, str. 179). Byl sice v souzené věci pro případy nedobytných útrat nebo takových útrat, jež (najmě pro negativní výsledek) nebudou záložně přisouzeny, ujednán paušál, leč tento paušál je nápadně a nepřiměřeně nízký, uváží-li se výše agendy, jak vysvítá z vlastního vyjádření obviněného ze dne 7. března 1936, kde sám obviněný praví, že zastupování, o něž šlo, vynášelo podle jeho informací ročně asi 70 000 Kč.
Hledí-li se při rozsahu agendy, jemuž toto vlastní udání odvolatelovo nasvědčuje, k tomu, že do zmíněného nepatrného paušálu byla pojata odměna za zastupování ve všech sporech a jiných věcech, v nichž nebudou útraty záložně přisouzeny a na protistraně dobyty, a že se obviněný i v opačných případech navždy uspokojil s útratami na odpůrci skutečně dobytými, je zjevno, že tu jde o podmínky ponižující a hraničící s nekalou soutěží, neboť takové podmínky ohrožují advokátní stav nejen hmotně, nýbrž především i morálně. Za takových okolností nerozhoduje, zda advokát-jednotlivec pokládal tyto podmínky s hlediska své existence za výhodné, neboť advokát je podle svých stavovských závazků povinen, aby nedbal jen své vlastní finanční situace, nýbrž aby též dbal ohledu na stav, jemuž přísluší, jako celek, jako důležitou instituci státem se zřetelem na potřeby občanstva zřízenou a upravenou (viz rozh. č. 253 dis. Sb. n. s.). Tohoto ohledu obviněný nedbal, pokud se řečenou úmluvou vydal klientce úplně v její moc; mohlať tato — najmě pokud jde o agendu nespornou — jednostranně a libovolně určití rozsah práce, již měl obviněný vykonati za nepatrný paušál. Avšak ani v příčině sporné agendy nemohl obviněný předvídati, ve kterém rozsahu budou útraty záložně přisouzeny a na odpůrci dobyty, takže obviněný podle povahy zmíněné úmluvy nevyloučil možnost, že bude paušální honorář v poměru k advokátním pracím jím skutečně vykonanými nedůstojně nízký. Úmluvu, podmiňující takový poměr naprosté odvislosti advokáta od klientky a zavdávající podnět k rozpoutání nebo aspoň zostření konkurenčního boje, jímž by byli i jiní advokáti pod tlakem hospodářské tísně vydáni nebezpečí, že musí klientům, aby si je udrželi nebo získali, poskytovati podobné výhody (viz rozh. č. 253 dis. Sb. n. s.), označuje kárný nález právem za ponižující a hraničící s nekalou soutěží.
Ježto uvedené jednání obviněného vešlo ve známost nejen u soudu, nýbrž i u jiných osob, které nejsou příslušníky stavu advokátského a které by ze závadného jednání jednoho člena tohoto stavu mohly nepříznivě usuzovati o členech ostatních, ba o celém tomto stavu, nepochybila kárná rada, pokud v tomto jednání obviněného spatřovala kárný přečin zlehčení cti a vážnosti po rozumu § 2 kárn. statutu.
Neklade-li se obviněnému za vinu i porušení povinnosti povolání, nebylo třeba se vypořádati s otázkou, zda a do jaké míry postup obviněného odporoval též resoluci valné hromady moravské advokátní komory ze dne 27. listopadu 1926, jíž se jak napadený nález, tak odvolání obviněného dovolávají. Jen mimochodem se však podotýká, že ona resoluce, kárným soudem odvolacími krátkou cestou opatřená, zapovídá nejen zastupování proti náhradě hotových výloh (při nepříznivém výsledku sporu nebo jeho bezvýslednosti pro nedobytnost pohledávky), nýbrž že to uvádí jen příkladmo, a že všeobecně označuje za nestavovské a vážnosti stavu škodlivé, přijímati nebo vésti zastupování za podmínek ponižujících nebo s nekalou soutěží hraničících. Bylo proto odvolání zamítnouti.

Citace:

Čís. 318 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 599-602.