Čís. 313 dis.

Jde o porušení povinností povolání, podepsal-li advokát zápis o ústním jednání, v němž bylo proti pravdě potvrzeno, že plná moc advokátova byla vykázána a pak vrácena, a nechal-li advokát tento záznam neopravený, ačkoli věděl, že plná moc nebyla opatřena ani dodatečně.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1937, Ds II 7/37.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání.
Z důvodů:
Odvolání je předně bezdůvodné, pokud čelí proti výroku o vině.
Sám obviněný připouští ve svém odvolání, že může jíti o porušení povinností povolání, podepsal-li advokát protokol o ústním jednání, v němž je proti pravdě tvrzeno, že plná moc advokáta byla vykázána a pak vrácena, nechal-li tento záznam neopravený, ačkoli ví, že ani dodatečně nebyla plná moc opatřena.
Obviněný připustil ve svém vyjádření ze dne 13. května 1936 a najmě ve svém dalším vyjádření ze dně 16. června 1936 výslovně, že M. plnou moc neopatřil, pokud se týče, že N. obviněnému plnou moc nepodepsala.
Teprve ve svém odvolání mění toto stanovisko uváděje, že M. na jeho urgenci přece jen plnou moc N. podepsanou později zřejmě soudu předložil, načež byla zase vrácena, poněvadž v opačném případě by prý ani soudce ani zapisovatel ani obviněný sám nebyli připustili, aby zůstalo při onom nesprávném záznamu v protokolu. Tím vyslovuje však obviněný ve svém odvolání pouhou domněnku ničím nedoloženou a naopak naprosto odporující dřívějším jeho údajům. Za tohoto stavu věci neshledává kárný soud odvolací důvodu, aby se odchýlil od skutkového předpokladu napadeného nálezu, že plná moc opatřena nebyla.
Odvolatele nemůže zbaviti viny ani okolnost, že prý ještě po několika týdnech opětovně naléhal na M., aby opatřil plnou moc, jak odvolatel zdůrazňuje nejen v obou svých vyjádřeních nahoře uvedených, nýbrž i ve svém odvolání; neboť nehledíc k tomu, že se měl v této přičině obrátiti přímo na stranu, za niž zakročil bez plné moci, ba bez jejího vědomí, kterážto povinnost mu vzešla i vůči soudu podpisem a potvrzením nesprávného protokolárního záznamu, a to beze zřetele k tomu, zda zájmy N. byly svémocným zastupováním obviněného ohroženy čili nic, musela ho právě ta okolnost, že u M. bylo zapotřebí opětných urgenci, pobádati k obzvláštní opatrnosti a přiměti k tomu, aby opravu nesprávného záznamu o plné moci zařídil aspoň po těchto marných urgencích, neučinil-li tak, jak bylo jeho prvotní povinnosti, ihned, jakmile si uvědomil neb aspoň mohl uvědomiti, že plná moc nebyla opatřena v krátké době M-em přislíbené (1 1/2—2 hod.).
Avšak i kdyby bylo pravda, co obviněný tvrdil ve svém odvolání, že totiž N. ve skutečnosti podepsala plnou moc obviněného, že M. plnou moc pak u soudu předložil, že se obviněný o tom dověděl a že se jen proto o věc dále již nestaral, byl by obviněný porušil povinnosti povolání tím, že informoval O. nesprávně a že přes to, že by bylo pak šlo o smiř platně uzavřený, mu doporučil, aby onen spor nevedl, poněvadž je prý riskantní. Na tom by nic neměnilo tvrzení odvolatelovo, že se prý O. nemusel této rady držeti. Neboť kdyby N. byla dodatečným podpisem plné moci schválila své zastoupení obviněným, neměl obviněný vyvolati v O. domněnku, že tu plná moc nebyla a že je proto exekuční titul, o nějž jde, neplatný. 1 takový postup byl by porušením povinností uložených advokátovi podle § 9 adv. řádu a tím porušením povinností povolání, jehož se může advokát dopustiti nejen proti svým klientům, nýbrž i proti osobám třetím (srov. rozh. č. 93 dis. Sb. n. s.).
Podle toho, co předesláno, netřeba se již zabývati otázkou, zda by zakládala uvedený kárný přečin již ta okolnost, že obviněný vůbec nesprávný záznam protokolu, o nějž jde, podepsal. Jakým způsobem si měl počínati, vyplývá z ustanovení § 38 c. ř. s., k němuž kárný nález správně poukazuje. Leč v souzeném případě jde nejen o to, že obviněný přisvědčil svým podpisem nesprávnému záznamu, nýbrž též o to, že pak nekontroloval, zda byla plná moc v předběžné krátké lhůtě opatřena, a že se po marném uplynutí této lhůty nepostaral o opravu nesprávného záznamu. Souhrnem těchto provinění dílem způsobil, dílem trpěl stav, jímž mohl, ba musel — třebas ne v informovaném O., ale snad v osobě budoucího právního nástupce nebo zástupce O-ova — býti vyvolán omyl, že jde o smír N. platně zavazující. Že takový omyl může aspoň pro třetí osoby míti v zápětí hmotnou škodu, je na bíle dni.
Zda O. mohl při vynaložení větší pozornosti a opatrnosti škodě ujíti, nerozhoduje. Záleží tu jen na tom, zda obviněný tím, že zakročil bez plné moci a podepsal zmíněný záznam, převzal na sebe určité povinnosti s jeho povoláním spojené, jichž pak v rozporu s předpisem § 9 adv. řádu nedbal. Že tomu tak jest, vyplývá z toho, co vpředu uvedeno. Bylo proto odvolání z výroku o vině zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

Čís. 313 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 591-593.