Čís. 6067.

Aberratio ictus při zločinu vraždy.
Vystřelil-li pachatel několikráte proti osobě A. chtěje ji usmrtiti, zasáhl-li však svou střelbou, jež časově i místně byla prováděním téhož zločinného rozhodnutí, i osobu B., která z toho zemřela, kdežto osoba A. byla jen těžce zraněna, lze mu přičítati jen jeden zločin, a to zločin vraždy dokonané.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1937, Zm II 477/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu jako porotního soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy prosté dokonané a nedokonané podle §§ 8, 134, 135, č. 4 tr. z., přestupkem proti bezpečnosti podle § 431 tr. z. a přestupkem podle § 36 zbroj. pat.; za použití §§ 290 a 346 tr. ř. zrušil však nejvyšší soud jako zmatečný rozsudek ve výroku o vině, a to pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem vraždy prosté dokonané a nedokonané podíle §§ 8, 134, 135, č. 4 tr. z.; v důsledku toho zrušil rozsudek, který jinak ve výroku o vině zůstal nedotčen, i ve výroku o trestu a uznal obžalovaného vinným, že dne 4. března 1937 v N. jednal proti A. v obmyslu, aby ji usmrtil, střeliv na ni po třikráte z opakovací pistole, takovým způsobem, že z toho nastala smrt B., čímž spáchal zločin prosté vraždy dokonané podle §§ 134, 135, č. 4 tr. z.
Z důvodů:
Zrušovací soud se při vyřizování této zmateční stížnosti přesvědčil, že bylo nesprávně použito zákona v neprospěch obžalovaného, pokud tento byl uznán vinným zločinem vraždy dílem nedokonané a dílem dokonané. V souzené věci jde o tak zv. aberratio ictus. Je to případ, kde pachatel, chtěje spáchati trestný čin na určité osobě, skutečně proti ni činnost svou namířil, ale náhodou místo této osoby nebo vedle ní zasáhl osobu třetí, činnost pachatelova čelí tu jen proti té osobě, na které chce pachatel spáchati trestný čin, nikoli však proti osobě skutečně zasažené (srv. Miřička, Trestní právo hmotné, str. 62). V takovém případě stanoví § 134 tr. z. výjimku z pravidla, že zločinný skutek a úmysl musí souhlasiti, a prohlašuje vinným vraždou i toho, kdo jedná proti člověku v obmyslu, aby ho usmrtil, takovým způsobem, že z toho nastane smrt jeho nebo člověka jiného. Z toho plyne, že pro dosah zločinu vraždy lze i v případě aberratio ictus přičítati k vině jen jeden zločin, a to zločin vraždy dokonané. Totéž platí i pro souzený případ, třebaže prvou částí zločinné činnosti pachatelovy byla poraněna i A.; neboť výrokem porotců bylo zjištěno, že vražedný úmysl obžalovaného čelil jen proti A. a že celé jednání obžalovaného — časově i místně — bylo výsledkem a provedením jednoho a téhož zločinného rozhodnutí, takže jednání to nutno považovati za čin jednotný. Za tohoto stavu věci není přípustno, aby onen jednotný zlý úmysl byl obžalovanému přičítán dvakráte k tíži, jak neprávem činí napadený rozsudek. Znění rozsudku odpovídalo by stavu, kde obžalovaný zamýšlel zavražditi A. dvakráte, kdežto v souzeném případě šlo, jak uvedeno, o jednání vzešlé jen z jediného zločinného rozhodnutí obžalovaného. Není proto přípustno přičítati obžalovanému, pokud jde o A., pokus vraždy a, pokud jde o B., dokonanou vraždu (srv. též rozh. býv. nejvyššího soudu víd. č. 35 a 461 víd. sb.).
Bylo proto rozsudek v uvedeném směru zrušiti jako zmatečný a uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 6067. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 537-538.