Čís. 6019.

Zpronevěry v úřadě, spáchané sice stejným způsobem, ve stejném úmyslu a na škodu téže osoby, avšak tak, že mezi nimi uplynula dlouhá doba a nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možno usuzovati, že vinník i v mezidobí pokračoval ve svém zločinném rozhodnutí, netvoří jeden pokračovací trestný čin, ale jest každou z nich posuzovati samostatně.
(Rozh. ze dne 26. října 1937, Zm IV 536/37.)
Soud prvé stolice uznal obžalovaného A. vinným: I. že jako městský exekutor v době od 9. června do 2. srpna 1929 vybral od poplatníků celkem 661 Kč, částku tu neodevzdal městské pokladně, ale ponechal si ji a spotřeboval pro sebe; II. že dne 17. srpna 1934, vydávaje se za městského exekutora, ačkoli jím tehdy již nebyl, vybral od různých jiných poplatníků celkem 1.437 Kč a rovněž si je ponechal. Trestný čin pod bodlem; I. uvedený kvalifikoval prvý soud jako zločin zpronevěry v úřadě podle §§ 461, 462 tr. zák., trestný čin označený pod bodem II. pak jako zločin podvodu podle § 50 tr. nov. a § 381, čís. 1 tr. zák. Odvolací soud změnil skutkový stav v tom smyslu, že obžalovaný byl v době, kdy spáchal čin uvedený pod bodem II., ještě výpomocným exekutorem a kvalifikoval oba zjištěné činy jako jeden pokračovací zločin zpronevěry v úřadě podle §§ 461, 462 tr. zák.
Nejvyšší soud, přezkoumav tuto trestní věc zmateční stížnost obžalovaného, vztahující se na čin uvedený v bodě 11. prvého rozsudku, zčásti odmítl, zčásti zamítl; z povinnosti úřední na základě důvodu zmatečnosti podle § 385, č. 1 c) tr. ř. zrušil rozsudek vrchního soudu, pokud se týkal činu v bodě I. prvého rozsudku uvedeného, totiž zpronevěry 661 Kč. Spáchané do dne 2. srpna 1929, a v této části obžalovaného osvobodil podle § 326, č. 3 tr. ř. z obžaloby na něho vznesené.
Z důvodů:
Při přezkoumání věci z povinnosti úřední nejvyšší soud shledal, že vrchní soud oba činy obžalovaného neprávem kvalifikoval jako jeden pokračovací zločin zpronevěry v úřadě. Sto tu sice o činy způsobem provedení stejné, o téhož poškozeného, týž porušený právní statek i stejný úmysl, ale mezi oběma činy uplynula doba delší než 5 roků a ani vrchní soud nezjistil, že obžalovaný v této době vykonal nějakou činnost, z které by se dalo souditi, že ve svém zločinném rozhodnutí pokračoval. Uplynula-li tedy mezi oběma činy tak značná doba, nelze míti za to, že oba činy obžalovaného vyplynuly z téhož jediného rozhodnutí a že byly spáchány jako jeden celek.
Pokud tedy vrchní soud, vycházeje z opačného názoru, považoval čin obžalovaného, spáchaný do 2. srpna 1929, jako součást další činnosti obžalovaného, spáchané dne 17. srpna 1934, a v důsledku toho oba činy obžalovaného považoval za jeden pokračovací zločin zpronevěry v úřadě, je tento jeho výrok zmatečný jednak podle § 385, č. 1 b) tr. ř., a jednak podle § 385, č. 1 c) tr. ř.
Ke zmatečnosti uvedené v § 385, č. 1 b) tr. ř. by nemohl nejvyšší soud hleděti z povinnosti úřední ve smyslu § 385, posl. odst. tr. ř., poněvadž se stala za daného stavu v prospěch obžalovaného, ale z povinnosti úřední musel hleděti ke zmatečnosti uvedené v § 385, č. 1 c) tr. ř., která se vyskytla v rozsudku vrchního soudu vzhledem k činu uvedenému v bodle I. rozsudku prvého soudu. (Pozn. red.: Stíhání jeho vyloučeno z důvodu promlčení.)

Citace:

č. 6019. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 436-437.