Čís. 6063.

K výkladu slov »bez přičinění pachatelova« v § 127 tr. zák.
V použitelnosti této stati zákona nevadí, že stav bezbrannosti nebo bezvědomí osoby ženské je v příčinné spojitosti s činností pachatelovou, nespadala-li jen činnost ta pod hledisko § 125 tr. zák.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1937, Zm I 936/37.) Mladistvý provinilec A., chtěje přiměti poškozenou N. k mimomanželské souloži, zápolil s ní delší dobu, aby přemohl její odpor. Když se N. jedné chvíle podařilo pozvednouti hořejší část těla se země, obviněný ji rukama znovu srazil k zemi; poškozená při tom narazila hlavou buď o zemi nebo o kámen a ztratila vědomí; ležela bezvládně, majíc ruce stisknuty mezi nohy na pohlavním ústrojí; když nejevila známky odporu, obviněný jí ruce s pohlavního ústrojí odstranil a vykonal na ní soulož. Nalézací soud uznal obviněného vinnými proviněním násilného smilstva podle § 127 tr. zák. a § 3 zákona čís. 48/1931 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obviněného A.
Z důvodů:
Stížnosti nelze přiznati úspěch.
Stížnost vytýká s hlediska zmatku podíle čís. 5 § 281 tr. ř. neúplnost rozsudku proto, že nalézací soud nepřihlížel k vysvědčení státního obvodního lékaře MUDr. J. z 20. května 1937, podle něhož jmenovaný lékař, který vyšetřil N-ovou několik dnů po činu, neshledal na hlavě žádných stop poranění. Stížnost míní, že vytýkaná vada má pro posouzení viny stěžovatelovy rozhodný význam proto, že kdyby byla N. nárazem hlavy na kámen ztratila vědomí, musela by míti na hlavě známky zranění, které však ve zmíněném lékařském parere konstatovány nebyly a o nichž se N. vůbec ani nezmiňuje. Než nalézací soud se nemusel, aniž zatížil rozsudek zmatkem podle č. 5, zabývati obsahem zmíněného lékařského vysvědčení, neboť vysvědčení to nevylučuje, že N. byla v bezvědomí, jak rozsudek zjišťuje netoliko na základě výpovědí N., nýbrž i na základě vlastního doznání stěžovatelova vůči četnictvu. Dostala-li se N. do tohoto stavu následkem nárazu hlavy na zem, aneb z jiné nezjistitelné příčiny, je pro posouzení věci nerozhodno. Rozsudek pak ani nevychází z předpokladu, že se tak stalo následkem nárazu hlavy na zem, nýbrž vychází z předpokladu, že N. po dopadu na zem jen náhodou zůstala bez sebe.
Nalézací soud činí podkladem svého přesvědčení po stránce skutkové doznání stěžovatelovo vůči četnictvu při eskortě k soudu, že N., když jím byla sražena k zemi, zůstala bezvládně ležeti, pouze obě ruce měla stisknuty mezi nohy na pohlavním ústrojí, že on (stěžovatel), když nejevila známky odporu, ruce jí s pohlavního ústrojí odstranil a soulož na ní vykonal. Nalézací soudí zjišťuje takto vědomí stěžovatelovo v době soulože o tom, že N. byla bez sebe, ve stavu bezvládnosti, ve stavu neschopnosti k odporu.
Stížnost nebuduje na tomto skutkovém podkladě své hmotněprávní vývody, když se snaží dolíčiti v rozporu s opačným rozsudkovým zjištěním, že skutková podstata inkriminovaného zločinu není tu naplněna po stránce subjektivní. Podle rozsudkových zjištění vykonal stěžovatel soulož na N. v době, kdy byla v bezvědomí a stěžovatel byl si v době soulože vědom tohoto jejího stavu.
K vývodům stížnosti, že skutková podstata zločinu podle § 127 tr. z. je tu vyloučena proto, že se N. dostala do zmíněného stavu nikoli bez přičinění stěžovatelova, nýbrž právě jeho jednáním, které však nebylo násilné, jak předpokládá sám rozsudek, ze kteréhožto důvodu nemůže prý býti jeho čin podřaděn ani ustanovení § 125 tr. z., stačí podotknouti, že i kdyby se vycházelo z předpokladu, že N. byla uvedena ve stav bezvědomí jednáním obžalovaného, nevykazujícím známky násilí ve smyslu § 125 tr. z., i pak soulož stěžovatelova na ní ve stavu jejího bezvědomí vykonaná u vědomí tohoto jejího stavu v době soulože, naplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 127 tr. z.; neboť slova této stati zákona »bez přičinění pachatelova« znamenají jen protiklad k činnosti uvedené v § 125 tr. z., to jest ke skutečně vykonanému násilí nebo lstivému omámení smyslů, jakožto prostředku použitému za tím účelem, aby osoba ženská učiněna byla neschopnou klásti pachateli odpor, ale nevylučují použitelnost § 127 tr. z. na toho, kdo přivodil u osoby ženské stav bezbrannosti nebo bezvědomí, v němž pak s ní podnikl mimomanželskou soulož, činností, která nevycházela z úmyslu zločinného nebo aspoň z úmyslu zneužíti stavu toho k provedení mimomanželské soulože (srovnej Herbst, vyd. 7, str. 283, Finger II, str. 748, Lammasch-Rittler, str. 367). Bylo proto zmateční stížnost podle 2. odst. § 5 zák. čís. 3/1878 ř. z. ve znění zákona čís. 56/1935 Sb. z. a n. zamítnouti.

Citace:

Čís. 6063. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 530-532.