Čís. 6077.

Zdrojem úsudku soudu o tom, zda souzený článek napadá s hlediska průměrného čtenáře čest osoby vystupující jako soukromý žalobce, nemusí býti jen znění tohoto článku, nýbrž mohou jím býti po případě i jiné zjevy a události běžného života, na něž je v článku naráženo.
Průměrný čtenář čerpá znalost denních událostí z více pramenů (časopisů).
(Rozh. ze dne 20. prosince 1937, Zm I 669/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 4 zákona č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky ministra spravedlnosti č. 145/1933 Sb. z. a n. Z důvodů:
Zmateční stížnost se dovolává číselně důvodů zmatečnosti § 281, č. 5, 9 a), b, c) tr. ř. Nelze jí přiznati oprávnění v žádném směru.
Postrádá podkladu výtka, že se nalézací soud prý nevypořádal s námitkou obhajoby, že zažalovaný článek se vztahuje na široký, neohraničitelný a nevymezitelný okruh vydavatelů různých tiskových korespondencí, a listů, které vycházejí jen občas, a že tu není dán věcný vztah k osobě soukromého žalobce. Nalézací soud k této právní námitce obhajoby přihlížel a řeše otázku oprávnění soukromého žalobce k žalobě, zaujal k ní stanovisko.
Postupuje podle zásady vyslovené v § 8, odst. 3 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., rozpoznal nalézací soud při zjišťování obsahu a cíle zažalovaného článku správně, že zažalovaný článek v odstavci prvním a ve třech prvních větách odstavce druhého vytýká povšechně vydavatelům a redaktorům různých zpravodajských korespondencí a zvláštních sensačních vydání jen občas vydávaných listů různé hanlivé vlastnosti a skutky povahy trestné, že však v dalších větách druhého odstavce, jehož znění nepřipouští ani jiného výkladu, vytýká takové vlastnosti a skutky vydavatelstvu jednoho takového listu, jež od jedné pražské pojišťovny chtělo nejprve »subvenci« a jež, když jí nedostalo, ve zvláštním vydání uveřejnilo o oné pojišťovně sensační zprávu v předpokladu, že ona pojišťovna koupí celý náklad a dobře jej zaplatí, že však vydání to bylo státními zastupitelstvím zastaveno a odvezeno na policii. Mluví-li se v této části článku o jednom pražském listě, jejž stihl pro uveřejnění sensační zprávy o jedné pražské pojišťovně zmíněný osud, jsou tím uvedeny znaky, jimiž je individualisován jen jeden list, pokud! se týče vydavatel, a proto nalézací soud právem vyslovil, že průměrný čtenář musel urážlivou zprávu v zažalovaném článku vztahovati na osobu určitou, to je na vydavatele onoho listu.
Že jde o soukromého žalobce, vyvodil rozsudek ze zjištění, že dne 20. ledna 1936, tedy krátce před vyjitím čísla »N. l.«, v němž byl zažalovaný článek uveřejněn (22. ledna 1936), bylo státními zastupitelstvím v Praze zabaveno číslo 3. »P. O.«, vydané jako zvláštní vydání, pro obsah článku nadepsaného »Sensační odhalení. Pojišťovně N. chybí 349 milionů 800 Kč prémiových reserv«, a dále z předpokladu, že i tento článek četl průměrný čtenář sledující pražský tisk a že se mu při čtení zažalovaného článku muselo ihned vybaviti v mysli ono číslo »P. O.«.
Zmateční stížnost především namítá, že nalézací soud pochybil, když zjišťoval znaky, podle nichž totožnost soukromého žalobce mohla býti širšími kruhy čtenářstva určena, nikoli výlučně na základě obsahu pozastavené zprávy, nýbrž z obsahu zcela jiného článku uveřejněného v »P. O.«.
Takto formulovaná námitka není důvodná, neboť nalézací soud nevycházel jen z obsahu článku v »P. O.«, nýbrž vycházel i ze zjištění o jeho zabavení a zejména i z obsahu zažalovaného článku. Námitkou nahoře uvedenou chce stížnost zřejmě zdůrazniti, že při zjišťování, zda článek útočí na čest osoby, jež vystupuje jako žalobce, nesmí býti přihlíženo k ničemu jinému nežili k obsahu článku samého. Stížnost přehlíží, že i tuto stránku věci nutno posuzovati s hlediska průměrného čtenáře, tedy takového, jenž není isolován od událostí běžného života, nýbrž vnímá je, uvědomuje si je a sebou prožívá, zjištěné zjevy a události, a to obzvláště takové, které mají mezi sebou nějaký vztah, srovnává a z toho si činí úsudky. Takový průměrný čtenář, čte-li urážlivou zprávu s pouhými náznaky na osoby, proti níž zprávu míří, srovnává zprávu s tím, co mu je s jiné strany známo o příběhu, o němž je v takové zprávě zmínka, a určí a vymezí si podle okolností případu tu osobu, na jejíž čest je v článku útočeno. Posuzuje věc s tohoto stanoviska, vychází nalézací soud z předpokladu, že průměrný čtenář, sledující, pražský tisk, četl nejen zažalovaný článek, nýbrž i číslo »P. O.«. Je pravda, že rozsudek tento předpoklad neodůvodnil, zřejmě však jen proto, že měl — a to právem — na mysli všeobecně známou skutečnost, že i průměrný čtenář čerpá znalost o denních událostech z více pramenů (časopisů) a že mu neušla obzvláště tak sensační zpráva, jaká byla uveřejněna ve zvláštním vydání »P. O.«, rozšířeném podle zjištění rozsudku mezi obecenstvo ve 4 700 výtiscích. Je proto bezdůvodná námitka stížnosti, že nalézací soud vycházel z nesprávného pojmu průměrného čtenáře, přikládaje mu znalosti, jaké prý může míti jen čtenář nadprůměrný.
Okolnost, že zmíněných 4 700 výtisků se dostalo mezi obecenstvo nezabavených, nevylučuje, aby průměrný čtenář vztahoval zažalovaný článek na »P. O.«, kdyžtě v článku byla uvedena vedle zabavení řada dalších znaků poukazujících na spojitost obvinění zažalovaného článku s tímto časopisem (že šlo o zvláštní vydání, se sensačním odhalením o jedné z pražských pojišťoven) a když i průměrný čtenář mohl se snadno dověděli o dodatečném zabavení »P. O.«, jehož náklad byl většinou rozprodán ještě před zabavením.
Praví-li se v článku, že list byl státním zastupitelstvím »zastaven« pro uveřejnění sensační zprávy o jedné z pražských pojišťoven a že jeho náklad převzala policie, nemohl býti výraz »zastaven« vykládán průměrným čtenářem jinak, nežli že šlo o zabavení listu a nikoli o zastavení v technickém slova smyslu, jež nařizují buď soudy (na př. § 9 zákona č. 124/1924 ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n.) nebo úřady politické (§ 34, č. 1, odst. 3 zákona na ochranu republiky) a jehož důvod a účinky jsou docela jiné nežli znemožniti rozšíření určité zprávy tiskem, čemuž je čeleno právě zabavením, jak tomu bylo podle obsahu zažalovaného článku i v souzeném případě v příčině sensační zprávy o jedné z pražských pojišťoven.
Neobstojí ani další námitka stížnosti, že, je-li v článku řeč o vydavatelích a listech, že si čtenář článku nemohl představiti osobu soukromého žalobce a že tudíž soukromý žalobce není oprávněn žalovati svým jménem, nýbrž že by mohl vystupovati jen v zastoupení listu jako jeho vydavatel nebo odpověděný redaktor. Námitkou touto míří stížnost zřejmě na předpis § 5, odst. 1, č. 4 a § 16, odst. 3 zákona o ochraně cti. V zažalovaném článku se útočí však výslovně na vydavatele listu a je proto soukromý žalobce, o němž rozsudek zjišťuje, že je vydavatelem a redaktorem »P. O.«, jako osoba přímo na cti dotčená k žalobě oprávněn (srov. i rozh. č. 5374 Sb. n. s.).

Citace:

Čís. 6077. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 556-559.