Autorské právo.

Úvod. — Kap. I. Povaha a obsahový ráz a-ho p-a. — Kap. II. Předmět a-ho p-a. — Kap. III. Subjekt a-ho p-a. — Kap. IV. Obsah a-ho p-a. — Kap. V. Trvání a-ho p-a. — Kap. VI. Ochrana a-ho p-a. — Kap. VII. Ustanovení přechodná. — Kap. VIII. Mezinárodní ochrana autorská.
Úvod. Autorské čili původské právo v objektivním smyslu jest souhrn právních norem poskytujících ochranu tvůrcům děl duševních čili autorům jako takovým. Obecně omezuje se pojem ten na obor tvorby literární a umělecké, k níž se přidružuje zpravidla též tvorba fotografická; někdy se jím zahrnuje i duševně-tvůrčí činnost výrobně-průmyslová (t. zv. výrobní, průmyslové nebo též živnostenské a. p., t. j. právo patentní a vzorkové). — Podle přítomného stavu právního dostává se autoru ochrany jeho zájmů tím, že přiznává se mu výhradná moc disponovati svým dílem, a to moc ve způsobu zvláštního práva soukromého. I jest z toho hlediska p. a. zvláštním oborem soukromoprávním přes to, že jest v něm ochrana autorských zájmů zabezpečena též soustavou norem trestních jakož i předpisy procesními. Ovšem nejsou zájmy autorů výhradně rozhodujícími pro positivní úpravu oboru tohoto; obsah, způsob a rozsah ochrany jest výsledkem, k němuž dochází zákonodárce hodnocením zájmů autorových, odvažuje je na vzájem se zájmy kolidujícími, zejména se zájmy veřejnosti, obecenstva jakožto konsumenta děl duševních, jakož i se zájmy nakladatelů v nejširším smyslu jakožto zprostředkovatelů mezi duševní produkcí a konsumcí.
V důsledku prvního zákona našeho státu č. 11/1918 Sb. zůstalo v oblasti republiky zachováno posavadní a. p. V zemích t. zv. historických byl to zákon č. 197/1895 ř. z., v oblasti dříve uherské zák. čl. XVI/1884 uh., s příslušnými prováděcími předpisy. Již tento dualismus o sobě ukládal čsl. zákonodárci provésti unifikaci práva, a to tím důtklivěji, že Československo, plníc tím závazek převzatý mezinárodní smlouvou, přistoupilo dnem 22. 2. 1921 ke konvenci Bernské (viz níže v kapitole VIII). Tímto přístupem způsobeno, že účastníci autorské ochrany konvenční požívali v našem státě práv v některých směrech rozsáhlejších nežli tuzemci. K tomuto pak úkolu unifikačnímu jakož i k úkolu uvésti ochranu interní, pokud možno, v souhlas s ochranou mezinárodní konvenční přistoupila ještě snaha vyhověti také novým potřebám vzešlým v oboru a-ho p-a zejména moderním rozmachem techniky sdělovací a reprodukční.
Těmto úkolům snažila se vláda vyhověti předlohou zákona o původském právu v říjnu 1920 parlamentu podanou, která po podrobných poradách ve výborech za účasti expertů a po pronikavých z části změnách v ní provedených stala se zákonem. Jest to zákon ze dne 24. 11. 1926 „o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském)“ č. 218 Sb. z. a n. Účinkovati započal dnem 1. 3. 1927. Ku provedení zákona toho vydáno vládní nařízení ze dne 17. 2. 1927, č. 10 Sb. z. a n.
Kap. I. Povaha a obsahový ráz p-a a-ho.
Z positivní úpravy vyplývá toto:
1. Právní ochrana poskytuje se autoru jakožto samostatné subjektivní právo, ne pouze jako reflex předpisů zapovídacích. (Arg. § 58, podle něhož má autor nárok na uznání svého původského práva.)
2. A. p. jest právem absolutním, působí totiž proti všem jiným osobám: Každý, kdo neoprávněně učiní disposici původci zákonem vyhrazenou, dopouští se zásahu ve p. a., a to i tenkráte, když tak učinil bez viny (§§ 44, 58).
3. A. p. jest výhradným právem disposičním (§ 44); předmětem jeho jest dílo jako statek nehmotný, t. j. jakožto soujem jistých zevnějších pomůcek a úkonů, jimiž se myšlenkový, ideový obsah duševního vý tvoru může činiti seznatelným pro jiné osoby, tedy pomůcek a úkonů sdělovacích. Přesně dlužno lišiti dílo v tomto abstrahovaném smyslu od hmotného podkladu, kterýmž resp. na němž dílo duševní stává se v konkretním případě smyslově seznatelným; hmotný tento substrát jest sice sdělovací pomůckou velmi důležitou, ne však povždy nezbytnou, a tím méně vyčerpává se jím pojem „díla“ jakožto předmětu a-ho p-a. I náleží a. p., zabezpečujíc autoru výhradné právo disponovati dílem jakožto předmětem nehmotným, mezi t. zv. práva na statcích nehmotných čili immateriálních.
4. Přiznání zcela neobmezeného výhradného práva sdělovacího autoru bylo by v odporu nejen se zřetely praktikability, nýbrž i s vážnými zájmy kulturního a mravního pokroku, jenž jest valnou měrou podmíněn volným používáním výsledků individuální práce duševní. Se zřetelem k tomu neuznává se a. p. jako právo disposiční pojmově neomezené po způsobu vlastnictví, nýbrž jen jako právo obsahově i časově omezené.
5. Obsahové vymezení a-ho p-a provádí zákon jednak positivně, vytýkaje výslovně oprávnění autoru vyhrazená (srov. §§ 21, 27, 31, 36), jakož i význačná některá jednání rušební („zásahy“: §§ 22, 28, 32), jednak negativně, uváděje určité případy volného používání díla, t. zv. licence (§§ 23, 29, 33, 36, odst. 3 a 4), z nichžto možno, opatrným arci použitím závěrku a contrario, posouditi dosah právního panství autoru vyhrazeného.
V mezích, jež se z těchto předpisů dají určiti, pokládati jest právo autorské za právo jednotné, nikoli jen za souhrn nebo součet jednotlivých oprávnění zákonem autoru vyhrazených. Toto stanovisko pronikající již v zákoně z r. 1895 zachoval také náš nový zákon (arg. §§ 44 a 58).
6. A-ým p-em chrání se zájmy autorské. Jsou to jednak zájmy majetkové směřující ke hmotnému těžení z díla, jednak nemajetkové; tyto jsou buď souběžnými s ideálním posláním díla, působiti kulturně a mravně na lidské poznání a cit (zájmy ideálné), anebo cílí ke prospěchům nemajetkového rázu resp. k určitému pro autora žádoucímu utváření se jeho osobních vztahů v příčině díla, na př. jeho literární nebo umělecké cti k dílu se vztahující, k uznání jeho autorství nebo naopak k zatajení jeho a pod. (zájmy individuálné).
P-em a-ým chrání se veškeré tyto zájmy, pokud vůbec mohou zabezpečení dojíti výlučným právem disposičním; a. p. má veškerým svým obsahem ráz ochrany nejen majetkoprávní, nýbrž také ideálné a individuálné, arci vesměs jen jakožto výhradná disposiční moc k dílu duševnímu v abstraktním smyslu výše pod čís. 3 vytčeném.
7. A. p. jest právem převodným; arci platí zvláštnost při převodu se strany autora nebo toho, kdo vstoupil v jeho právo dědictvím anebo odkazem: přes nastalý převod zůstává totiž převodci právo na ochranu nemajetkových zájmů původských podle ustanovení zákona; zanikne-li pak převedené právo v osobě nabyvatelově nebo jeho právních nástupců před tím, než projde doba ochranná, nabývá převodcovo právo rozsahu původního.
Kap. II. Předmět a-ho p-a.
A. Zákon chrání díla literární, umělecká a fotografická. Roztřídění toto jest vyjádřeno již v názvu zákona; proniká dále, s bližší ještě specifikací v oboru děl uměleckých, v § 4, jakož i ve předpisech o obsahu a-ho p-a a do jisté míry i o jeho trvání. V zevnější formě definicí určuje tu zákon blíže některé pojmové znaky zmíněných kategorií duševních děl:
1. Literárními neb uměleckými díly po rozumu zákona § 4, odst. 1, jsou všechny výtvory z oboru krásné i vědecké literatury a umění (hudebního i výtvarného), nehledíc k jejich rozsahu, účelu anebo stupni hodnoty. Slovem „výtvor“ jest tu zdůrazněna zásada a-ho p-a, podle níž má se dostati ochrany autorské jen výsledku tvůrčí činnosti duševní; je-li tu však výsledek takový, nesejde již ani na objemu jeho, ani na zevnějším jeho účelu, ani na odstupnění jeho literární resp. umělecké hodnoty.
Seznáváme dále, že díla umění básnického a dramatického jsou výslovně zařazena mezi díla literární ("krásná literatura“), tak že nejsou díly uměleckými ve smyslu zákona, pod kterýž pojem náležejí jen díla výtvarně-umělecká a hudební.
Rozeznávací kriterion mezi díly jednak literárními jednak uměleckými klade zákon, jak vyplývá z § 4, čís. 3 a 4, v účel díla, čímž nemíní se subjektivní úmysl autorův, nýbrž účel „díla“, tedy jeho úkol dokumentovaný objektivní jeho povahou. A v tom směru jest patrně nejširším způsobem vytčen účel literárních děl pod čís. 4 ve kvalifikaci přednášek "pro povzbuzení, poučení nebo zábavu”. V příčině děl uměleckých není účel blíže precisován, avšak z ustanovení § 4, čís. 3, vyplývá, že při zobrazeních ať plochových ať plastických literárního rázu, která vykazují svou objektivní povahou spolu účel děl uměleckých, ustupuje, pokud jde o použití norem autorského zákona, onen ráz literární živlu uměleckému a dílo bude účastno ochrany autorské jakožto dílo umělecké.
Co do kvalifikace díla jako uměleckého jsme odkázáni na úvahu obecnou. Obrazy ryze popisné („orbis pictus”, učebnice zoologie, botaniky, učebnice cizích jazyků s ilustracemi, v nichž všecky jednotlivé předměty jsou nápadně číslovány vzhledem ku připojenému seznamu názvů) nepřijdou asi zpravidla v úvahu jako díla umělecká; jinak jest tomu však již při větších obrazech pro školy, obrazech měst, krajin, fauny i flory, kde zhusta bude účelem, se vzbuzením resp. úkojem krasocitu uměleckého spojiti a spolu tím usnadniti poučení pro žactvo; v takovém pak případě bude rozhodujícím pro ochranu autorskou nikoli — zde vzdálenější, spíše zevnější — účel poučný, nýbrž bližší, povahou díla samého daný účel umělecký. Z obecné úvahy stačí pro hledisko a-ho p-a karakterisovati dílo umělecké výtvarné jakožto znázornění buď vnitřního citového dojmu resp. stavu autorova nebo sice objektu zevnějšího, avšak tak, jak jest autorem esteticky procítěn.
Poznamenati jest, že vůči ochraně vzorkové jest tu rozdíl v odstupnění: při vzorku není povahou díla, t. j. objektivně opodstatněn účel umělecké výše, nýbrž jen účel tvarové záliby; arciť i tu mohou býti in concreto hranice pochybny, zejména v důsledku výslovného nyní zahrnutí i umění užitého v ochranu autorskou.
Okruh předmětů autorské ochrany jest vůči právu posavadnímu rozšířen tím, že chráněna jsou díla umění stavitelského (architektonická) vůbec, kdežto posud byla podle zákona z r. 1895 chráněna jen pokud šlo o jejich plány a návrhy, tedy nikoli jako díla hotová, tak že nebylo ochrany na př. proti nápodobení fasády podle stavby hotové; dále chrání se výslovně také díla zahradní architektury (posud vůbec nechráněná), jakož i díla průmyslu uměleckého a umění užitého, což posud bylo pochybno, a posléze i plány a náčrtky pro taková díla jakož i vůbec pro všeliká díla výtvarná.
2. Za díla fotografická ve smyslu ochrany jím poskytnuté prohlašuje zákon všechny výrobky a výtvory, při nichž bylo použito fotografického nebo jiného postupu jemu podobného jako nutného pomocného prostředku. Rozdíl vůči posavadnímu právu jest v tom, že i jiný postup fotografickému podobný kvalifikuje dílo za fotografické ve smyslu zákona.
B. Předmětem ochrany autorské jsou též sbírky obsahu literárního, uměleckého neb fotografického, pokud mají ráz osobitého uspořádání nebo výběru, ať jednotlivé jejich součásti jsou o sobě chráněny čili nic. Je-li do sbírky pojata cizí látka chráněná, může ovšem pojetím tímto býti zasaženo v cizí a. p., avšak na ochraně původce sbírky to ničeho nemění.
C. Také zpracování díla cizího, osvědčující se jako výsledek tvůrčí činnosti zpracovatelovy, jest předmětem a-ho p-a. Náležejí sem za zmíněné podmínky podle § 7 zejména překlady, dramatisace, přizpůsobení (adaptace), hudební úpravy (variace a arrangementy), zfilmování, dále osobní přednesy děl literárních a hudebních pro nástroje určené k jejich mechanickému přednesu, jakož i převody hudebních děl technickou úpravou takových nástrojů nebo jejich součástí, pokud určuje se jimi osobitý ráz přednesu. Rovněž jsou z tohoto hlediska chráněna napodobení uměleckých děl výtvarných uměleckým postupem rozdílným od původního a fotografické reprodukce děl literárních, uměleckých anebo fotografických, pokud nejsou jen rozmnoženinami díla původního.
Ze zásady v § 7 pronikající ve spojení s ustanovením § 9 (srov. níže v kap. III, 2, b) možno pro naše právo dovoditi aspoň v jistém dosahu také ochranu výkonných umělců co do jejich přednesu, a to děl ať literárních (recitace, dramat, přednesu) ať hudebních, pokud se přednes ten kvalifikuje rázem tvůrčím, osobitým. Zejména tu dlužno uznati ochranu jak proti neoprávněnému uveřejnění, na př. tajným zachycením do mikrofonu pro rozhlas, tak i proti neoprávněnému rozmnožení na př. převodem na fonografickou desku. Arci požívá tu výkonný umělec ochrany bez újmy a-ho p-a autora díla předneseného.
D. V § 6 odpírá se autorská ochrana určitým skupinám výsledků duševní činnosti, a to: 1. zákonům, nařízením, rozhodnutím úřadů, veřejným spisům a listinám, jakož i řečem a přednáškám, prosloveným při jednáních o veřejných záležitostech, leč by šlo o výklady ryze odborné neveřejně pronesené; pouze k soubornému vydání řečí, dále úředních posudků a pod. projevů vyžaduje se svolení jejich původce nebo jeho právního nástupce; 2. obchodních oznámení, ceníků a návodů, jakož i tiskopisů určených pouze potřebám denního, domácího nebo společenského života, leda že mají podle svého obsahu nebo rázu povahu díla literárního neb uměleckého. — Jak patrno, jest tento předpis pod č. 2. uvedený, převzatý v podstatě ze zákona z 1895, vlastně zbytečným a vysvětluje se jen obavou, že by z vypuštění jeho mohly vzejíti pochybnosti v těchto otázkách.
Kap. III. Subjekt a-ho p-a.
1. Původním nabyvatelem a-ho p-a jest zásadně původce díla čili autor, t. j. ten, „kdo dílo vytvořil" (§ 9, odst. 1), jehožto tvůrčí činností totiž dostalo se dílu duševnímu individuálního jeho rázu. (Staršímu právu známé případy originárního a-ho p-a majitele fotografické živnosti k fotografiím v ní po živnostensku zhotoveným, dále objednatele portrétů ať výtvarně uměleckých ať fotografických a posléze právnických osob jakožto vydavatelů děl hromadných nebyly novým zákonem recipovány.)
2. Dílo může býti výsledkem tvůrčí činnosti několika osob, t. zv. spolupůvodců čili spoluautorů. Jest tu různiti:
a) Případ, kde výsledky tvůrčí činnosti spoluautorů jsou „dílem" jen ve svém sloučení; dílo jest z literárního resp. artistického stanoviska „společně vytvořeno", jest výsledkem tvorby literárně nebo umělecky simultánní, třeba byli spoluautoři činnými v časové posloupnosti; výsledek tvorby jednotlivcovy, tvorby "dílčí", nepřichází o sobě jako literární nebo umělecké dílo v úvahu; o sobě byl by jen literárním neb uměleckém torsem. Zákon karakterisuje tento případ v § 10 v ten smysl, že jde o dílo společně několika osobami vytvořené, při němž jsou výsledky jejich tvorby, i pokud je lze rozeznati, celkem nedílným.
Jedině k tomuto případu, jejž lze nazvati spoluautorstvím simultánním nebo též oboustranně nedílným, plně přiléhá zákonná úprava v §§ 10 a 38, odst. 1, obsažená: nedílnost práva, pravidlo souhlasné disposice, akrescence uprázdněného podílu a-ho p-a ve prospěch ostatních spoluautorů.
b) Případ tvorby postupné, při níž jest kdosi tvořivě činným na díle tu již jsoucím, a to tak, že výsledek jeho činnosti se připojuje nerozlučně k dílu tomu. Takovéto sukcesivní spoluautorství — jež jest nedílným jen pro původce oné tvorby dodatné, tedy, jak říci lze, jednostranně nedílným — zakládá se zejména zpracováním cizích děl, tak na př. překladem, dramatisací, zbásněním prosy, napodobením díla výtvarně-uměleckého jiným uměleckým postupem a pod. Tu zůstává a. p. k dílu původnímu nedotčeno, kdežto výsledkem tvorby dodatné možno ovšem disponovati jen ve spojení s dílem původním.
Ze zákona sem hledí ustanovení § 9, jenž prohlašuje za zpracovatele toho, z jehožto činnosti vzešel osobitý ráz zpracování. Pro určité pak případy, kde by byly na snadě pochybnosti, vyslovuje zákon, koho jest za zpracovatele pokládati, s výhradou, že není mezi účastníky jiné úmluvy. V tom smyslu pokládá se po zákonu za zpracovatele: při zfilmování režisér, při přednesu díla do nástrojů nebo na jejich zařízení určená k mechanickému opakování ten, kdo přednes provedl anebo, jde-li o přednes sborový nebo orkestrální, dirigent, a, jde-li o převod díla technickou úpravou reprodukčních nástrojů nebo jejich součástí, ten, jehož činností se určuje osobitý ráz reprodukce.
Zpracování nezakládá ovšem spoluautorství, pokud se karakterisuje vůči dílu použitému jakožto nové dílo původní, neboť tu může zpracovatel zpracováním svým volně nakládati (§§ 23, č. 1, 29, č. 1, 33, č. 1, 36, odst. 3, případy to „zákonných licencí“).
Pokud nejde o právě dotčené případy volné zpracovatelnosti děl cizích, koncedované zákonodárcem ve prospěch rozvoje tvorby literární a umělecké, přísluší disposice zpracováním oběma autorům, původnímu i pozdějšímu společně. Potud má i tu místo § 10 zák., kdežto akrescence (§ 38, odst. 1, in fine) tu nastupuje zajisté jen ve prospěch autora díla původního, tedy při zániku práva zpracovatele resp. jeho právního nástupce.
c) Jako spoluautorství dílné č. spolupracovnictví v užším smyslu možno posléze označiti případ, kde z hlediska literárního resp. uměleckého přicházejí výsledky individuální činnosti jednotlivých autorů samostatně jako díla v úvahu, kde tedy celkový výsledek jeví se z tohoto hlediska dílným. V tom poměru jsou k sobě zhusta i díla různých kategorií, t. zv. díla spojená, o nichž jedná § 11, odst. 2 a 3; sem může náležeti na př. ilustrované dílo literární, text s průvodem hudby atd. Pro tento poslední případ má zvláštní ustanovení § 11, odst. 3, podle něhož ku provozování opery nebo jiného díla hudebního, k němuž náleží text, stačí povolení toho, komu přísluší a. p. k části hudební. Původce hudebního díla jest však povinen vyplatiti, pokud se týče postoupiti původci textu přiměřenou část odměny, kterou za provozování díla obdrží.
Vykazuje-li dílo sestavené z příspěvků několika spolupracovníků povahu literárního nebo uměleckého celku, zejména spořádáním a vzájemným připojením svých součástí (dílo souborné), jest tu dvojí a. p.: k celku přísluší pořadateli, k jednotlivým příspěvkům pak jejich původcům. Tito jsou při separátním vydání svých příspěvků povinni udati souborné dílo. Příspěvkem do souborného díla periodického může původce do roka po vydání naložiti v původním jazyku jen se svolením pořadatelovým a, není-li udán, nakladatelovým. V jazyku jiném může příspěvkem naložiti volně, na rozdíl od práva posavadního.
3. K usnadnění výkonu práv autorských vyslovuje zákon v § 12, že ten, jehož pravé jméno jest při vyjití díla udáno jako jméno původcovo, pokládá se, pokud není prokázán opak, za autora. Mimo to precisuje blíže způsob, jenž stačí k údaji tomu při díle vydaném a vůbec při dílech výtvarného umění a fotografických. Pro díla anonymní a pseudonymní prohlašuje se v § 13 za legitimována k výkonu autorských práv vydavatel a, není-li udán, nakladatel; legitimace ta odpadá veřejným prohlášením se autorovým za původce. S pojmy „vyjití“ a „vydání“ díla operuje se zde jakožto s pojmy technickými ve smyslu ustanovení § 8 zák.
4. O záměně v osobě subjektu a-ho p-a přechodem dědickým a převodem viz již výše kap. I., č. 7. Vytknouti jest ještě, že podle § 16, odst. 2, není singulární nabyvatel a-ho p-a oprávněn čeho měniti na díle, jeho označení a pojmenování původce, s výjimkou jen změn, k nimž nemůže původce odepříti svolení podle poctivosti a víry. To platí též o veřejném provozování děl divadelních, hudebních a kinematografických.
5. Pod hledisko zvláštní právní ochrany poskytnuté autorům, svých zájmů zhusta nedosti dbalým, náleží, pokud se týče převodu a-ho p-a, norma § 17 o převodu práv k budoucím dílům, dále § 18 vyslovující vykládací pravidlo pro převod jednak originálu díla, jednak rozmnožovacího prostředku díla literárního neb uměleckého, posléze pak § 20, obsahující novou úpravu právních následků nesplnění smlouvy se strany toho, komu autor přenechal dílo k výkonu svých práv. Předpisem tím nahrazeny § 13, odst. 4 a 5, a § 32 zákona o nakladatelské smlouvě č. 106/1923 Sb.
6. Pod hlediskem ochrany nemajetkových zájmů autorských jest upravena v § 14 také otázka o přípustnosti a mezích exekuce, pokud by se dotýkala zájmů těch: A. p. samo, pokud přísluší původci, jeho dědici neb odkazovníku, nemůže vůbec býti postiženo exekucí pro peněžité pohledávky proti jmenovaným osobám. Totéž platí o originálech chráněných děl mimo stavby a díla výtvarného umění k prodeji dohotovená. Povždy jest při exekuci šetřiti nemajetkových zájmů původských.
7. Důležitá i prakticky otázka o poměru vlastníka díla k původci dochází úpravy v § 19, jenž ustanovuje, že vlastník díla jest povinen strpěti, aby původce vhodným způsobem a šetře jeho zájmů, zejména i nemajetkových, uplatnil své zájmy původské, pokud budou shledány závažnějšími, než utkávající se s nimi zájmy vlastníkovy; vlastník však není povinen za tím účelem ani vydati dílo původci ani je uchovati beze změny ani je opatrovati před porušením a zkázou.
8. Jen v zevnější souvislosti s úpravou o převodnosti a-ho p-a jest předpis § 16, odst. 3, překročující vlastně meze oboru tohoto. Jde tu o ochranu integrity duševních děl, majících všeobecný význam pro umění, vzdělání nebo povznešení obyvatelstva proti změnám a zpracováním, jež by zřejmě byly na újmu jejich vážnosti nebo hodnotě. Uplatniti ochranu tuto přísluší korporacím veřejným i soukromým, do jejichž činnosti podle předpisů nebo stanov náleží péče o zájmy literární, hudební neb umělecké, a sice mají korporace ty po smrti autora takových děl, není-li tu právního jeho nástupce nebo opomíjí-li zakročiti, právo časově neomezené domáhati se proti každému pořadem soukromého práva výroku soudního, aby bylo zamezeno nebo zakázáno takové zneužití díla. Zakročení to dopouští se tudíž i proti dědici autorovu a jinému právnímu nástupci a obmezuje se jím po této stránce a. p. jmenovaných osob.
Kap. IV. Obsah a-ho p-a.
Jest upraven ve druhém oddíle zákona v §§ 21 až 37, a to odděleně pro jednotlivé kategorie duševních děl.
A. Při dílech literárních (§§ 21—26).
I. Autoru jest přiznáno výhradné právo: 1. Dílo uveřejniti; náležejí sem jednání uvádějící dílo ve známost třetích libovolných osob, tedy přesahující po případě rozsah pojmů vydání a vyjití ve smyslu § 8; zahrnujeť uveřejnění nad to i vyložení díla k veřejnému nahlédnutí, veřejnou jeho recitaci, zejména přednes přednášky, rozhlas díla, veřejné kinematografické provedení pantomimy, veřejnou projekci díla, zejm. na př. děl literárně-výtvarných (srov. § 4, odst. 2, č. 3, zák.) atd. Uveřejňovací právo konsumuje se, podle § 22, č. 1, a contrario, „vyjitím“ díla ve smyslu § 8, jiným uveřejnovacím aktem však jen tenkráte, když se jím uvádí v plnou veřejnou známost (Sporno). — Poznamenati jest, že „vyjití“ spadá při dílech literárních zpravidla v jedno s pojmem „vydání“, jež se uskutečňuje tím, že se dílo po prvé s vůlí oprávněného dává do veřejného odbytu. Pouze literární díla divadelní pokládají se za vyšlá již toho dne, kterého byla po prvé veřejně s vůlí oprávněného provozována (srov. § 8 zák.). — 2. Dílo rozmnožovati; spadá sem každé násobení díla reprodukcí, a to i nikoli mechanickou, jeho hmotného sdělovacího podkladu, avšak i rozmnožení jinou od původní odchylnou formou ustalovacího postupu způsobilého zhotoviti hmotný podklad pro sdělování obsahu díla, na př. zhotovení fonografické desky způsobilé dílo mechanicky recitovati. — 3. Dílo odbývati, čímž jest rozuměti živnostenské, ne nutně záplatné, šíření díla převodem rozmnoženin. — 4. Užívati ho ku přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení, určené k mechanickému přednesu nebo ke znázornění obsahu díla kinematografií nebo podobným postupem. — 5. Pokud není dílo vydáno, je veřejně přednášeti a rozhlasem šířiti. — 6. Dílo divadelní a kinematografické také veřejně provozovati.
II. Veškerá tato oprávnění vztahují se nejen na dílo v původní podobě, nýbrž i na jeho zpracování, zejména pak na překlad díla; tím přiznáno autoru v plném objemu jeho a-ho p-a také výhradné oprávnění překládací, na rozdíl od práva dřívějšího, kde mu náleželo jen ve velmi úzkých mezích. Arci zpracováním provedeným osobou jinou může autor originálu disponovati jen společně se zpracovatelem, případ to sukcesivního spoluautorství (viz výše kap. III, 2 b). Pokud se ovšem zpracování karakterisuje jakožto použití díla k vytvoření nového díla původního, jest to případem zákonné licence podle § 23, č. 1, a zpracovatel jest v disposici své volným.
III. V prospěchu obecně kulturním uznává zákon v § 23 jistý počet případů, t. zv. zákonných licencí, kde dopouští se v mezích blíže určených volné použití díla cizího. Jsou to případy: 1. Licence právě pod čís. II. na konci zmíněná. — 2. Volnost citační z díla vydaného, omezená však výhradou, že nesmí býti pozměněn zřejmý smysl citovaných míst nebo částí. — 3. Volné převzetí jednotlivých drobných vydaných děl nebo jednotlivých náčrtků a obrazů k vysvětlení textu v rozsahu účelem ospravedlněného do samostatného literárního celku svou podstatou vědeckého, avšak s omezením, že převzatá část nesmí přesahovati tiskový arch použitého díla. Totéž platí o sbírkách uspořádaných z děl několika autorů k potřebě školní, vyučovací a kostelní. — 4. Údaje pouhého obsahu vyšlého díla nebo přednášky původcem nebo s jeho vůlí veřejně proslovené. — 5. Otisk vydaného textu náležejícího k hudebnímu dílu buď ve spojení s ním nebo pro jeho provozování, a to s vyznačením tohoto účelu v otiscích. Licence tato nemá místa při textech oratorií, kantát, oper, operet a zpěvoher vůbec; též jest vyloučen otisk z takových děl, na nichž autor použití to zakázal. — 6. Volnost zhotovení jednotlivých rozmnoženin pro vlastní potřebu, bez úmyslu získati z nich příjem. — 7. Volnost veřejného provozování díla používáním zařízení určených k mechanickému přednesu, daných v oběh se svolením oprávněného. — Poznamenati jest, že v případech licencí čís. 1, 2, 4, 5 dlužno udati autora nebo použitý pramen, v případě čís. 3 jest udati pramen a spolu také autora, je-li na díle udán.
IV. Zvláštní předpisy platí podle § 24 o příspěvcích v novinách: Články a stati mohou býti z novin v jiných otištěny, není-li to výslovně zapověděno; k zápovědi stačí všeobecná výhrada na čelním místě novin. Při otisku jest zřetelně udati pramen. — Příspěvky zábavného, vědeckého, technického neb uměleckého obsahu v novinách nebo periodických časopisech (zejména feuilletonové romány, novely a básně) nesmějí býti beze svolení autorova otištěny, třebas nebyla připojena zápověď. — Zprávy a telegramy politického obsahu, nejsou-li označeny jako původní zprávy, pak denní novinky a smíšené zprávy skutkového obsahu, které jsou prostými sděleními, mohou býti z novin a časopisů jinde otištěny.
V. Mezi normami o obsahu a-ho p-a při dílech literárních nalézáme dvě ustanovení, jež vůbec nesledují ochranu a-ho p-a, nýbrž zájmů jiných, a jen pro jistou obdobu skutkového podkladu rozšiřují ochranu poskytnutou zájmům autorským na určité zájmy jiné, totiž jednak na zájem ochrany proti nekalé soutěži v určitém případě, jednak na zájmy rázu individuálního (osobnostního). Proti nekalé soutěži poskytuje se v § 25 sběrateli a rozmnožiteli zpráv a zápisků pro uveřejnění v novinách, dokud jich neuveřejnil některý z listů (novin nebo časopisů) k tomu oprávněných. Praktickou jest tato ochrana arci v popředí pro t. zv. korespondenční kanceláře. Jak dlužno souditi ze zařazení předpisu toho do oddílu o obsahu a-ho p-a, jakožto i z obratu, že „zprávy a zápisky ..... jsou chráněny“, jde tu o tytéž prostředky ochrany, kterých jest účastno a. p., tedy o ochranu civilní i trestní, a sice ve všech směrech, jak jest vůbec dílo literární chráněno. Nad to jest v § 47, pod čís. 5, prohlášeno za přestupek (soukromožalobní: § 50) neoprávněné uveřejnění sebraných zpráv a zápisků určených pro listy (noviny nebo časopisy), při čemž se odkazuje na § 25. Přestupkem tím jest tudíž i zmíněné uveřejnění jen kulposní, kdežto vědomé jest přečinem ve smyslu § 45. — Poznamenati jest, že ochrana tato trvá jen až do uveřejnění některým z listů k tomu oprávněných; mimo to končí se ochrana ta zajisté také, když nedošlo ještě k uveřejnění zpráv, uplynula-li taková doba, že nelze již mluviti o objektivním „určení“ jejich k uveřejnění takovému.
Zájmy ryze individuální doznávají ochrany propůjčené a-mu p-u podle § 26 potud, že původce dopisu neliterárního, deníku, jakož i jiných záznamů důvěrnostních jest
Slovník veřejného práva českosl. 6 chráněn prostředky týmiž jako autor díla literárního proti nepovolanému jich uveřejnění a vydání. Po původcově smrti přísluší právo to po dobu zákonnou pozůstalému manželu a dětem, není-li pak těchto osob, jeho rodičům, a není-li ani těchto, jeho sourozencům. Téže ochrany požívá také adresát dopisu, pokud by uveřejnění nebo vydání dopisu dotýkalo se jeho závažných osobních zájmů. Zákon sám vytýká však také meze této ochrany; prohlašuje totiž za dovolené užíti uvedených dopisů a záznamů u úřadu bezpodmínečně, dále pak uveřejniti a vydati je, děje-li se to z důvodu zřejmě vyvažujícího zájem původcův aneb uvedených oprávněných osob.
B. Při dílech hudebních (§§ 27—30).
I. Autor má výhradně oprávnění: 1. Dílo uveřejniti, rozmnožovati a odbývati. V přiměřeném použití platí zde to, co řečeno výše o dílech literárních pod lit. A I, č. 1, 2 a 3. — Poznamenati jest, že dílo hudební pokládá se za vyšlé, bylo-li „vydáno" ve smyslu § 8, odst. 1, avšak již i dříve, t. j. toho dne, kdy bylo po prvé po právu veřejně provozováno (§ 8, odst. 2). — 2. Dílo veřejně provozovati, jakož i rozhlasem šířiti, a to, třebas dílo bylo již i vydáno nebo veřejným provozováním vyšlo (§ 8). — 3. Užívati díla ku přenesení na nástroje nebo jejich zařízení určené k mechanickému přednesu, jakož i k veřejnému přednesu takovými nástroji. Pro tento případ jest praktickým ustanovení druhého odstavce § 27, ukládající označiti původce díla neb užitý pramen na nástrojích, anebo deskách, válcích a pod. zařízeních, na nichž jest dílo rozmnoženo. Patrně jde tu o povinnost uloženou tomu, kdo získává od autora právo resp. dovolení přenésti dílo na taková zařízení. Opominutí podléhá trestnímu předpisu § 47, čís. 1; jest totiž přestupkem na soukromou obžalobu stíhatelným; splnění může zajisté také býti vymáháno žalobou civilní.
II. V příčině disposice zpracováním platí zde zásadně, co řečeno výše o dílech literárních (§ 27, odst. 1, ve spojení s § 29, čís. 1).
III. V exemplifikaci zásahu uvádí § 28 zejména vydání zpracování nemajícího povahy nového díla původního (§ 29, čís. 1) nebo zkráceniny, výňatky a směsi z cizích děl, jakož i úpravy přejímající cizí hudební myšlenku bez uměleckého zdůvodnění.
IV. Jakožto případy licencí uvádí zákon v § 29: 1. Volnost zpracovatele disponovati svým zpracováním cizího hudebního díla nebo cizí hudební myšlenky v nové dílo původní. Z hlediska tohoto ustanovení jakož i spolu konklusí a contrario z § 28, odst. 1, možno dovoditi dovolenost uměleckých variací na cizí hudební thema jakož i uvedení thematu samého v čele variací, případ to citace podle § 29, čís. 2, přípustné. (Tak právem Löwenbach str. 144.) — 2. Volnost citační při vydání, veřejném provozování nebo přednesu díla; při vydání jest udati původce neb užitý pramen. — 3. Převzetí jednotlivých drobných vydaných skladeb nebo jejich částí do samostatného literárního celku rázu v podstatě vědeckého, a to v rozsahu účelem toho ospravedlněném, anebo do sbírek písní z vydaných děl různých skladatelů pro školní potřebu, kromě sbírek pro školy hudební. Udati jest pramen a také původce, je-li udán na díle. — 4. Zhotovení jednotlivých rozmnoženin pro osobní potřebu, bez úmyslu získati z nich příjmu. — Pro případy licence citační a přejímací (čís. 2 a 3) vyslovuje se však významné obmezení, že není dovoleno užití, jímž se dílo po umělecké stránce znehodnocuje: ochrana ideálných a individuálných zájmů autorských.
Poznamenati jest, že nový zákon nepřijal ustanovení § 36 zákona z r. 1895, dovolující zhotovovati a veřejně užívati nástroje k mechanické reprodukci děl hudebních. Přechodný předpis v příčině nástrojů v době účinnosti zákona tu již jsoucích obsahuje zákon v § 65.
V. Zvláštním způsobem jsou v § 30 upraveny nároky autora díla hudebního s textem nebo bez textu z provozování jeho díla za určitých podmínek, nároky na t. zv. provozovací honorář. Je-li totiž autor členem tuzemského odborného sdružení zabývajícího se vybíráním provozovacích honorářů nebo členem takové cizozemské organisace zastoupené tuzemským sdružením, přísluší mu místo nároku na náhradu škody nebo na vydání obohacení proti pořadateli veřejného nedivadelního provozování nebo rozhlasu nárok na zapravení přiměřeného provozovacího honoráře.
Jsou-li obě strany členy sdružení, mezi nimiž jest o provozovacím honoráři ujednána kolektivní smlouva, platí o výši honoráře ustanovení této smlouvy. Mimo tento případ jest rozhodna sazba honorářů tuzemského sdružení původského, schválená ministerstvem školství a národní osvěty a vyhlášená v prvním čtvrtletí každého roku v Úředním listu republiky Československé. Sdružení zde v úvahu přicházející jest t. zv. „Ochranné sdružení autorské čsl. skladatelů, spisovatelů a nakladatelů hudebních“ v Praze (zkrácený název: „O. S. A.“). Cizí organisace sdružením zastoupené uvádí Löwenbach na str. 143.
Poznamenati jest, že nárok na provozovací honorář vstupuje pouze na místo nároku náhradního resp. na vydání obohacení, že však jinak zůstávají práva vyplývající pro autora z porušení jeho a-ho p-a nedotčena.
C. Při dílech výtvarných umění (§§ 31—35).
I. Ke právům dílo uveřejniti a rozmnožovati, o nichž platí ve přiměřeném použití to, co řečeno výše pod A I, 1 a 2, přistupuje tu ještě výhradné právo dílo napodobovati, veřejně vystavovati, dále rozmnoženiny a napodobeniny odbývati a veřejně předváděti mechanickými neb optickými zařízeními. — Poznamenati jest, že dílo výtvarně-umělecké (a rovněž fotografické) pokládá se za „vyšlé“ podle § 8, odst. 2, i když nebylo ještě „vydáno“ (§ 8, odst. 1), již toho dne, kdy bylo, ať samo, ať svou rozmnoženinou nebo napodobeninou, po prvé po právu veřejně vystaveno. Veřejnému vystavení rovná se při díle sochařském a architektonickém (i zahradní architektury) jeho postavení nebo zhotovení na místě veřejném anebo na místě vydaném veřejnému pohledu.
II. Co do zpracování a výhrady případu, kdy jde o nové původní dílo zpracováním vzniklé, platí, co řečeno výše při dílech literárních pod čís. II.
III. Licencí uvádí zákon v § 33 osm případů. Podle toho nezasahuje do a-ho p-a, kdo:
1. vytvořiv za volného užití cizího díla nové dílo původní a nakládá jím způsobem vyhrazeným původci. (Upozorniti jest tu na užší formulaci než v obdobném případě při dílech literárních a hudebních: „za volného užití“.)
2. napodobí dílo umění malířského nebo grafického umění plastickým nebo naopak. (Hledisko, že není tu nebezpečí konkurence.)
3. zhotoví napodobeninu k vlastní potřebě, nemaje úmyslu získati z ní příjmu. Ustanovení to nevztahuje se na napodobení díla stavitelského umění stavbou. Označiti napodobeninu jménem anebo značkou původce díla není dovoleno. — Poznamenati jest, že ten, kdo provede takové označení způsobem vzbuzujícím zdání, že jde o dílo původní, dopouští se přestupku podle § 47, čís. 2, stíhatelného k soukromé obžalobě (§ 50).
4. rozmnožuje nebo napodobuje díla umístěná na místech veřejně přístupných. Není však dovoleno rozmnožovati a napodobovati díla umění malířského a kresebního uměním ať malířským ať kresebním vůbec, ať fotografií zhotovenou po živnostensku a zobrazující dílo jako předmět hlavní. Dále není dovoleno, napodobovati plastická díla uměním plastickým ani díla stavitelského umění stavbou; také plochově lze díla stavitelského umění napodobiti a rozmnožovati jen, pokud jde o jejich zevní pohled.
5. převezme rozmnoženinu nebo napodobeninu jednotlivých vyšlých děl pouze k vysvětlení do díla slovesného, je-li toto účelem hlavním;
6. předvádí vyšlé dílo nebo jeho rozmnoženinu nebo napodobeninu mechanickými neb optickými zařízeními při vědecké nebo poučné přednášce, koná-li ji nevýdělečně nebo k dobročinnému účelu;
7. jsa vlastníkem díla je veřejně vystavuje, nečiní-li tak po živnostensku nebo způsobem dotýkajícím se umělecké cti původcovy;
8. podobizny jím za plat objednané rozmnožuje nebo dává rozmnožovati k vlastní potřebě nebo k bezplatnému zcizení.
IV. Při podobiznách, a to bez rozdílu, zda umělecky-výtvarných či fotografických, doznává a. p. zvláštního obmezení vedle licence již výše pod čís. III, 8, dotčené, a to důsledkem osobnostního práva přiznaného osobě zobrazené, t. zv. práva na vlastním obraze. Podle § 34 lze totiž vykonávati výhradná oprávnění původcova jen se svolením zobrazené osoby nebo, nemůže-li je sama dáti, jakož i po její smrti dvacet let jen se svolením manžela a dětí, a není-li těchto osob, se svolením rodičů, a není-li ani těchto, sourozenců. Tohoto svolení není třeba při podobiznách ze současných dějin, při obrazech veřejných shromáždění, průvodů a jiných veřejných příběhů, kterých byla zobrazená osoba účastna, jakož i při podobiznách, které nebyly zhotoveny na zakázku a jejichž uveřejnění nebo rozšíření slouží vyšším uměleckým zájmům. Ve všech případech jest přiměřeně šetřiti důvodných zájmů neb odůvodněného zákazu zobrazené osoby nebo jmenovaných osob jí blízkých. Ustanovení tato nevztahují se na užití podobizen k účelům
6* úředním. — Předpisy tyto doplňuje ještě ustanovení § 47, čís. 3, podle něhož se ten, kdo naloží podobiznou proti výslovnému zákazu osob oprávněných podle § 34, odst. 1, dopouští se přestupku stíhatelného na soukromou obžalobu (§ 50).
V. Zcela nového oprávnění dostává se v § 35 autoru uměleckého díla výtvarného — mimo stavby — dále tomu, kdo dědictvím nebo odkazem vstoupil v jeho a. p., t. j. nároku na podíl v nepřiměřeně vysokém čistém zisku docíleném, jehož se dostalo vlastníku při prodeji původního díla nebo rozmnoženiny nebo napodobeniny osobitého rázu původcem zhotovených. Tento nárok může oprávněný uplatniti žalobou u soudu příslušného podle obecného sudiště vlastníkova. Soud rozhodne o něm přihlížeje k majetkovým poměrům obou stran; přisouditi může nejvýše dvacet procent docíleného čistého zisku. Zřeknutí se nebo zcizení budoucího nároku jest bezúčinným. Jde-li o nucený prodej, lze nárok uplatniti toliko k přebytku prodejového výtěžku. Nárok se promlčuje ve třech letech od doby, kdy oprávněný zvěděl o prodeji odůvodňujícím jeho nárok. Uplynutím desíti let od prodeje nárok zaniká, leda že se prodatel zachoval obmyslně.
Tímto oprávněním, zvaným ve Francii „droit de suite“, přijata u nás, arci v odchylném utváření, základní myšlenka francouzských zákonů z r. 1920 a 1922. Z použití předpisu toho vyňaty jsou stavby, tedy stavebně provedená díla architektonická, vzhledem k ohrožení stability nemovitostního trhu, jež by z používání předpisu toho mohlo vzejíti.
D. Při dílech fotografických a kinematografických (§§ 36, 37).
I. Obsah a-ho p-a fotografického jest v novém zákoně oproti posavadnímu právu značně rozšířen, celkem až v objem a-ho p-a při dílech umělecko-výtvarných. Nelze pochybovati, že fotografu přísluší také, ačkoli příslušné slovo v textu zákona chybí, výhradné oprávnění fotografii napodobiti, jak vyplývá z toho, že hned v zápětí v téže větě při slově „rozmnoženina“ jest v závorce připojeno slovo „napodobenina“.
Také co do licencí jest tu v podstatě shoda s díly umění výtvarných, s výjimkou jen licence ve prospěch objednatele podobizny: tento nebo právní nástupce může ji uveřejňovati a rozmnožovati sám anebo osobami jinými (§ 36, odst. 4).
II. Ustanovení o fotografických dílech nevztahují se na taková díla, jimiž má býti nakládáno podle ustanovení pro ně platných jako součástkami literárních děl posud chráněných. K této výhradě obsažené v § 36, odst. 2, přistupuje však ještě další výjimka vyplývající z ustanovení § 7 in fine, podle něhož bude dlužno fotografické reprodukce děl literárních a uměleckých výtvarných pokládati po případě za pouhé rozmnoženiny jejich. Zdali tomu tak jest, bude posouditi arci z konkretního případu, uvážíc zejména, pokud vykazuje fotografická reprodukce ráz jakési tvorby samostatné, zdali tedy k dílu reprodukovanému přece něco osobitého přidává, co by ji pak kvalifikovalo jako „zpracování” ve smyslu první věty § 7. Z toho vyplývá, že ustanovení § 36, odst. 2, doplněno jsouc z § 7 in fine, shoduje se v podstatě s předpisem § 42 zákona z r. 1895.
III. Táž práva jako autoru děl fotografických přiznává zákon v § 37 též autorům děl kinematografických anebo jiným podobným postupem zhotovených, a to, nechať jde o díla samostatná anebo o díla zhotovená podle díla literárního neb uměleckého, vykazují-li uspořádáním nebo spojením vylíčených událostí ráz osobitého díla samostatného.
Vzhledem k tomu, že podle § 4, odst. 2, čís. 2, chráněna jsou díla kinematografická po případě podle svého obsahu jako díla literární (srov. výše kap. II pod čís. 1), dlužno pojímati ustanovení § 37 ve smyslu zabezpečení ochrany fotografické dílům těm jakožto ochrany minimální, pokud by nepožívaly širší ochrany v důsledku své jinaké kvalifikace. Mimo to má předpis ten bezprostřední význam pro díla, jež jsou nebo pokrokem techniky budou zhotovena „podobným postupem” jako díla kinematografická, případ to, jenž by co do své subsumpce pod ty neb ony předpisy zákona budil pochybnosti. Dále pak dlužno, jak správně dovozuje Löwenbach str. 179, zdůrazniti, že tu jde o ochranu celkového díla kinematografického jako takového, kdežto autoru každého jednotlivého snímku náleží bez toho již autorská ochrana fotografická. Posléze pak lze čerpati z § 37 odpověď k otázce, komu náleží celkové a. p. k dílu kinematografickému zhotovenému podle díla literárního neb uměleckého, když na fotografické činnosti bylo účastno více osob s dělenými úlohami; tu pak jest a. p. přiznati podle § 37 tomu, kdo dal dílu uspořádáním anebo spojením vylíčených událostí ráz osobitého díla samostatného, tedy jinými slovy, tomu, od koho pochází koncepce celkového díla.
Se zřetelem k tomu, že § 37 nikterak nemůže míti účel redukovati ochranu, které by autor kinematografického díla požíval, dlužno bude, jsou-li tu podmínky pro ochranu literární nebo výtvarně-uměleckou, použiti v konkretním případě kombinovaně obou soustav autorské ochrany: tak na př. bude při dílech takových majících zároveň ráz děl literárních platiti doba ochranná 50 let, kdežto co do obsahu autorské ochrany budou platiti předpisy o dílech fotografických, pokud poskytují autoru ochranu širší. Při kinematografických dílech rázu spolu uměleckovýtvarného bude dlužno použiti povždy norem o dílech uměleckovýtvarných, ježto ve všech směrech autora chrání vydatněji než normy o dílech fotografických. I jsou tedy díla kinematografická případem děl chráněných minimálně aspoň jako díla fotografická, po případě však zároveň jako díla literární, anebo podle svého obsahu nejšíře jako díla umění výtvarných.
Kap. V. Trvání a-ho p-a (§§ 38—43).
Dlužno tu rozeznávati jednak díla literární, hudební a umělecká výtvarná, jednak díla fotografická.
1. Původské právo k dílům literárním a uměleckým (hudebním a výtvarným) zaniká zpravidla 50 let po smrti původcově; u díla vytvořeného společně několika osobami (viz výše kap. III, čís. 2, lit. a) zaniká 50 let po smrti spolupůvodce, který ostatní přežil. Zanikne-li právo některého spolupůvodce nebo toho, na něhož jeho právo přešlo, dříve, přirůstá jeho podíl ostatním spolupůvodcům a jejich právním nástupcům. — U pozůstalých děl, která vyšla (ve smyslu § 8, odst. 2) v posledních 10 letech ochranné doby, zaniká a. p. 10 let po vyjití.
Při literárních a uměleckých dílech anonymních a pseudonymních (viz výše kap. III, čís. 3) zaniká a. p. 50 let po vyjití (§ 8, odst. 2). Autor nebo, neprojevil-li autor jiné vůle, jeho dědic a, s jejich přivolením, také jiný právní nástupce jest však oprávněn přihlásiti v této lhůtě pravé jméno autorovo k zápisu do veřejného původského rejstříku s účinkem tím, že se počítá ochranná doba podle § 38 stejně, jako kdyby dílo bylo vyšlo pod pravým jménem. Při zápisu nezkoumá se ani oprávnění přihlašujícího ani správnost přihlášených skutečností. Bližší úprava zůstavena zákonem cestě nařizovací; obsažena jest v prováděcím nařízení ze dne 17. 2. 1927, čís. 10 Sb. z. a n. Rejstřík, jenž byl posud veden ministerstvem obchodu, přikázán nyní ministerstvu školství a národní osvěty.
U děl souborných (viz výše kap. III, č. 2 c) posuzuje se, jak ustanovuje § 40, ochranná doba pro a. p. pořadatelovo a každého spolupracovníka samostatně podle §§ 38 a 39.
2. Původské právo k dílům fotografickým zaniká 10 let po vydání (o pojmu „vydání” viz níže kap. VIII, B, 1). Nebylo-li dílo vydáno do smrti autorovy, zaniká právo 10 let po jeho smrti.
3. Při dílech vycházejících v oddílech dlužno rozeznávati dva případy:
a) Dílo vychází v oddílech (postupných svazcích, sešitech anebo listech) obsahu uzavřeného: tu počítá se ochranná doba u každého takového oddílu zvláště jako u díla samostatného.
b) Dílo vychází v oddílech obsahu neuzavřeného: tu počítá se ochranná doba od vydání posledního takového oddílu. Prošla-li však mezi vydáním jednotlivých takovýchto oddílů doba delší 3 let, považují se oddíly vydané jednak před uplynutím této lhůty, jednak po jejím uplynutí pro počítání ochranné doby za díla samostatná.
4. Ochranné a vyhrazené lhůty, zejména v předcházejících předpisech uvedené, počítají se od počátku kalendářního roku následujícího po události rozhodné pro počátek lhůty.
5. A. p. zaniká smrtí autora, není-li dědiců; odúmrti při něm není (§ 15).
Kap. VI. Ochrana a-ho p-a (§§ 44—62).
Tento název odpovídající nadpisu IV. oddílu zákona zde zahrnuje, stejně jako oddíl onen, nejenom ochranu vlastního a-ho p-a, nýbrž také ochranu jiných nežli autorských zájmů ať autora samého ať osob jiných, zájmů, jež se nesou z části k dílu autorské ochrany požívajícího, z části však vůbec ani takové dílo nepředpokládají, nýbrž zcela neodvisle, mimo souvislost s p-em a-ým, jsou chráněny. I dlužno tu rozeznávati dvojí: jednak vlastní ochranu a-ho p-a, jednak ochranu zájmů jinakých svým skutkovým podkladem autorské tvorbě a jejím poměrům blízkých.
A. Vlastní ochrana a-ho p-a.
1. Zásahu do a-ho p-a dopouští se podle § 44 ten, kdo, nejsa k tomu oprávněn, dílem literárním, uměleckým nebo fotografickým naloží způsobem, který tento zákon vyhrazuje původci, a jest za to odpověden jak podle platných ustanovení obecných, tak i podle zvláštních předpisů tohoto zákona.
2. Proti zásahu v p. a. poskytuje zákon ochranu dvojí: civilní a trestní.
a) Ochrana civilní má místo již i při zásahu subjektivně indiferentním, t. j. ani úmyslném ani zavinilém: tu může býti žalováno u soudu civilního o uznání a-ho p-a, o zastavení zásahu jakož i o vydání nastalého obohacení; při zásahu zavinilém nebo dokonce vědomém může poškozený mimo to požadovati náhradu škody (a to nejen škody vlastní, nýbrž i ušlého zisku), jakož i po případě přiměřené odškodné za utrpěné příkoří nebo jiné osobní újmy (náhrada škody imateriální).
b) Ochrana trestní osvědčuje se v těchto způsobech:
aa) Vědomý zásah prohlašuje zákon v § 45 za přečin stíhatelný k soukromé obžalobě, jenž se trestá vězením od 14 dnů do 6 měsíců nebo peněžitým trestem od 200 do 50000 Kč aneb obojím tímto trestem. Pokus je trestný. Dalekosáhlý prostředek zatímních opatření má žalobce k disposici podle § 56 (zabavení bezprávných rozmnoženin a pomůcek, a opatření potřebná k tomu, aby bylo zamezeno dokonati neb opětovati čin).
bb) Autor má však, i když se nestíhá určitá osoba pro přečin zásahu, také prostředek t. zv. objektivního řízení podle § 59: může totiž vymoci si na soudu opatření podle §§ 52 a 53, t. j. propadnutí bezprávných rozmnoženin a pomůcek a po případě jejich zničení, prostředky to, které jinak se připojiti mohou na návrh žalobcův k odsouzení pro přečin zásahu v a. p. — Z použití jejich jsou však vyloučeny stavebně provedené nebo prováděné napodobeniny děl umění stavitelského a zahradní architektury (§ 54).
B. Nevlastní ochrana autorskoprávní.
1. Sem náležejí případy přečinů v § 46 a přestupků v § 47 vytčených. Jen jednotlivé z nich (§ 46, čís. 4, a § 47, čís. 1) mají vztah k dílu a-ým p-em chráněnému, po většině nepředpokládají dílo chráněné; ovšem podle okolností může také autor dojíti vydatného po případě obhájení svých zájmů uplatněním trestní sankce v tom onom případu sem náležejícím.
2. V § 46 prohlašují se za přečiny (ex officio stíhatelné) určitá jednání provedená v úmyslu klamavém; jest to jednak t. zv. zfalšování jména (čís. 1 a 2), jednak určitý případ nekalé soutěže (čís. 3) a posléze nepravdivá přihláška do původského rejstříku (čís. 4). Rovněž pokus je trestný.
3. Při přestupcích vytčených v § 47 jde o nedodržení (ať úmyslné ať nedopatřením nastalé) povinností v určitých případech účastníkům v zákoně uložených resp. přestoupení zápovědí ať zákonných ať soukromých, učiněných ve výkonu zápovědního práva zákonem uděleného: Jsou to případy opominutí zákonem nařízeného údaje původce neb užitého pramene při použití cizího díla na základě licence dovoleném; dále opatření napodobeniny díla výtvarně-uměleckého jménem nebo značkou autora díla původního způsobem vzbuzujícím zdání, že jde o dílo původní; rovněž disposice podobiznou proti zákazu osoby k tomu oprávněné, jakož i užívání titulu nebo jiného označení nebo vnější úpravy jiného díla, ač to bylo soudem zapověděno (§ 60), posléze pak neoprávněné uveřejnění sebraných zpráv a zápisků určených pro noviny nebo časopisy. Přestupky tyto stíhají se toliko na soukromou obžalobu a příslušným jest okresní soud v sídle sborového soudu I. stolice.
4. Není pochyby, že osoba ve svých zájmech některým z uvedených činů dotčená bude moci po případě nastoupiti proti pachateli také žalobou civilní, tak zejména na př. pro porušení osobnostního čili individuálního práva; pro případy dotčené v § 46, čís. 3, a v § 47, čís. 4, dán jest podklad pro civilní žalobu z jednání nekalé soutěže přímo ustanovením § 60 jednajícího o zákazu klamavého označení: Jde tu o případ, kde se bez závažných věcných důvodů dá dílu označení nebo vnější úprava klamavého rázu v míře zákonem blíže vytčené; tu může osoba činem dotčená domáhati se soudní zápovědi užívání toho, po případě opatření omylu bránících, jakož i náhrady škody zaviněním způsobené. Oprávněný tu má pak různý postup k disposici: žalobu civilní, připojení se k trestímu řízení, anebo i samostatné uplatnění objektivním řízením za přiměřeného použití ustanovení § 59 (arg. § 60, odst. 2.).
Prostředky propadnutí bezprávných rozmnoženin a pomůcek resp. jejich zničení platí také pro případy přečinů podle § 46 a pro přestupek § 47, čís. 4; pro případy § 46 platí také instituce zatímních opatření podle § 56.
K lit. A i B jest v příčině trestní ochrany autorskoprávní vlastní i nevlastní ze předpisů jim společných upozorniti na ustanovení § 51 o promlčení od obecných norem odchylné: Přečiny podle zákona autorského trestné promlčují se uplynutím 2 let a přestupky uplynutím 6 měsíců od ukončení trestné činnosti, a to i když nejsou splněny ostatní podmínky promlčení stanovené obecnými trestními zákony. Promlčení se počíná teprve uvedením díla v oběh, směřovala-li trestná činnost k tomuto účelu. O přerušení a stavení platí obecná ustanovení.
Kap. VII. Ustanovení přechodná a závěrečná.
Z ustanovení přechodných jest vytknouti předpis § 64, podle něhož požívají ochrany tohoto zákona díla, která před jeho účinností nabyla ochrany podle starších zákonů z r. 1895 resp. 1884, dále § 65, jenž dopouští za jistých podmínek a v určitých mezích disposice dílem, karakterisující se podle nového zákona jakožto zásah v a. p., jsou-li důsledkem dovoleného dříve použití díla, jakož i § 67 o zpětné působnosti ustanovení trestněprávních a procesních v mezích zákonem vytčených. Posléze jest upozorniti na § 68, jenž dopouští, aby autor domáhal se pro smlouvu jím před účinností zákona o nakladatelské smlouvě (t. j. před 1. 8. 1923) ujednanou, kterou byl uskutečněn bezplatný nebo nepřiměřeně nízce honorovaný převod a-ho p-a, změny ve směru přiměřené odměny, pokud jest to změněnými poměry odůvodněno.
Zákon nabyl účinnosti dnem 1. 3. 1927. Vládní nařízení prováděcí k němu vydané čís. 10/1927 Sb. upravuje na základě §§ 39, 62, 65 a 70 zák. jednak původský rejstřík pro díla anonymní a pseudonymní, jednak řízení a funkci znaleckých sborů pro posudky ve věcech a-ho p-a, jednak sepsání rozmnoženin, napodobenin a pomůcek k jejich hotovení a opatření jejich razítkem politického úřadu (aby jich mohlo býti podle § 65 i nadále — zmíněných pomůcek po 4 leta od účinnosti zákona — užíváno).
Kap. VIII. Mezinárodní ochrana autorská.
A. Přímou a neobmezenou ochranu autorskou poskytuje zákon pouze státním občanům Československé republiky, zahrnuje totiž v ochranu jejich díla (literární, umělecká a fotografická), ať byla vydána v tuzemsku, ať v cizině, ať vůbec ještě nebyla vydána (§ 1). Tím přijata jest t. zv. zásada indigenátu čili (politické) národnosti.
B. Pokud jde o ochranu cizinců, t. j. osob, které nejsou občany našeho státu, rozeznávati jest trojí útvar jejich autorské ochrany:
1. Ochrana přímá a bezvýhradná, poskytnutá cizincům všeobecnou normou zákona (§ 1), avšak jen pokud jde o jejich díla v tuzemsku, t. j. na území Československé republiky vydaná. „Vydání“ jest tu pojmem technickým, definovaným v § 8 zák. v ten smysl, že „dílo jest vydáno toho dne, kterého bylo po prvé s vůlí oprávněného dáno do veřejného odbytu“; podle toho určuje se také místo, kde bylo dílo vydáno; díla, která byla vydána zároveň v obvodu, kde platí náš autorský zákon, a mimo něj, považují se za vydaná v tomto obvodu.
Tímto pojmem „vydání“ nahrazen byl pojem „vyjití“, s nímž se v § 1 zákona z r. 1895 operuje; pojem „vyjití“ sám byl, s malou obsahovou modifikací, také do zákona převzat (srov. § 8, odst. 2), a má v některých směrech význam pro výkon, dosah resp. i pro trvání a-ho p-a (srov. §§ 13, 22 č. 1, 23 č. 4, 29 č. 2, 33 č. 5 a 6, 38 odst. 2, 39 odst. 1), avšak byl opuštěn jako podmínka pro existenci autorské ochrany. Nahrazení jeho pojmem „vydání“ stalo se za tím účelem, aby uvedeno bylo interní právo v tom směru v souhlas se zásadou v mezinárodním smluvním právu přijatou, v popředí s konvencí Bernskou, která, pokud jde o princip teritoriality, vychází z pojmu „publication“ totožného s pojmem „vydání", jak tomu svědčí čl. 4 konvence poslední odstavec.
Ochrana poskytnutá cizincům v § 1 zák. pro jejich díla v tuzemsku vydaná jest i po formální stránce ochranou vnitřní čili interní; i seznáváme, že přímá, interní ochrana autorská určuje se podle našeho zákona dvojí zásadou: vedle zásady národnosti (politické) také ještě zásadou teritoriality. P-em a-ým chrání se totiž jednak duševní práce tuzemců vůbec, bez teritoriálního obmezení, jednak produkce vydavatelská (nakladatelská v širším smyslu) v tuzemsku, bez rozdílu státní příslušnosti autora.
2. Ochrana nepřímá, vyžadující podmínky státních smluv a poskytnutá podle jejich obsahu, tedy po případě nikoli bezvýhradně a nikoli neobmezeně (§ 2 alternativa první). Tu jde o ochranu mezinárodní ve vlastním smyslu. Nejdůležitější smlouvou sem náležející jest konvence uzavřená v Bernu v r. 1886, kterouž utvořena Jednota (unie) na ochranu a-ých p. k dílům literárním a uměleckým. Konvence revidována byla v Paříži r. 1897 a posledně v Berlíně v r. 1908. K ní přibyl ještě dodatkový protokol podepsaný v Bernu r. 1914.
Smlouvou Saint-Germainskou učiněnou v r. 1919 mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem převzal náš stát závazek přistoupiti k Bernské konvenci; přístup ten notifikován Švýcarské spolkové radě notou čsl. vyslanectví v Bernu ze dne 22. 2. 1921, od kteréhož data počíná se podle čl. 25 konvence její mezinárodní účinnost pro naši republiku. Podkladem pro interní působnost konvence, vyhlášené ve Sbírce z. a n. pod č. 401/1921, byl — až do nového zákona autorského — § 2 zák. č. 197/1895 ř. z. odvolávající se na státní smlouvy, a to nejen ve svém přímém použití na t. zv. země historické, nýbrž (pro nedostatek obdobného předpisu v zák. čl. XVI/1884 uh.) v extensivním výkladu logickém také v použití na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Nynějším podkladem pro interní působnost předpisů konvence jest arci cit. § 2 nového zákona.
3. Ochrana nepřímá na základě a v mezích vzájemnosti cizím státem zaručené podle vládního prohlášení vyhlášeného ve Sbírce z. a n. (§ 2 alternativa druhá). Ustanovení toto zachovává zásadu zákona č. 58/1907 ř. z., jenž byl § 69 nového zákona výslovně zrušen. Tento způsob mezinárodní ochrany platí v poměru k Rakousku podle vlád. nař. č. 148/1919 Sb. (na základě zák. z r. 1907) a nyní již na základě § 2 nového zákona v poměru ke Spojeným Státům Americkým podle vládní vyhlášky č. 50/1927 Sb.
C. Autorská ochrana podle Bernské konvence zvláště.
1. Základem jest pro ni kombinace jednak zásady národnosti (státní příslušnosti), jednak zásady teritoriality, obou promítnutých na celek států v Jednotu sdružených. Rozhodnými jsou tu čl. 4 až 6 konvence:
a)Ve čl. 4, odst. 1, se praví, že autoři příslušní do některého ze států Jednoty mají pro díla, ať ještě nevydaná, ať v některém státě Jednoty po prvé vydaná, ve všech smluvních státech mimo stát původu díla práva, která příslušné zákony poskytnou autorům domácím, jakož i práva v této konvenci zvláště stanovená. V odst. 2. prohlašuje se zásadní samostatnost používání a výkonu těchto práv, t. j. nezávislost na formalitách, jakož i na autorské ochraně díla, o něž jde, v zemi původu jeho. Za stát původu díla (pays d'origine) se prohlašuje při dílech ještě nevydaných domovský stát autorův, při dílech již vydaných stát, v němž bylo dílo po prvé vydáno.
b) Podle čl. 6 mají dále autoři, kteří nejsou příslušníky některého ze států Jednoty a kteří svá díla po prvé v některém z těchto států vydají, v tomto státě táž práva, jako domácí autoři a v ostatních státech Jednoty práva, která poskytuje tato konvence.
c) Soustava tato doplňuje se čl. 5, podle něhož příslušníci některého ze států Jednoty, kteří své dílo po prvé vydají v některém jiném státě Jednoty, požívají v tomto státě týchž práv jako autoři domácí.
2. Obsahově jest tudíž ochrana konvencí zabezpečená kombinací jednak ochrany rovnající se ochraně tuzemců ve státě, v němž jest ochrany se dovoláváno, jednak ochrany zvláště vytčené ve čl. 8 až 16 konvence; ve článcích těchto upravuje se právo překladu (čl. 8), ochrana co do příspěvků do novin a časopisů (čl. 9), co do licencí k použití díla (čl. 10), co do výhradného práva provozovacího při dílech dramatických a dramaticko-hudebních (čl. 11), co do zpracování díla (čl. 12 a 13), co do reprodukce a provozování kinematografického (čl. 14), co do legitimace k výkonu práva (čl. 15), jakož i co do zabavení neoprávněných reprodukcí (čl. 16).
Obsahové toto určení značí minimum mezinárodní ochrany konvencí přiznané, s výhradou jen níže pod č. 3 uvedenou. Autoři tím nejsou vyloučeni z použití dalších výhod cizincům snad přiznaných ať interním zákonodárstvím toho kterého státu (čl. 19), ať zvláštními úmluvami mezi státy Unie (čl. 20). Jedině pokud jde o trvání této konvenční ochrany, ustupuje dosah její ve čl. 7, odst. 1, vytčený (50 let po smrti autora) ve dvojím směru: jednak v tom, že absolutním maximem jest tu lhůta platná ve státu původu díla, jednak že i v mezích tohoto maxima určuje se trvání to zákonodárstvím státu dovolávané ochrany (čl. 7, odst. 2).
3. V případech čl. 5 a 6 jest redukována konvenční ochrana jen na úroveň domácí ochrany ve státě, kde dílo bylo vyáno; jest tomu tak a) při příslušnících některého ze států Jednoty, kteří vydali dílo v jiném jejím státě; b) při příslušnících některého státu mimo Jednotu jsoucího, když vydali dílo v některém státu Jednoty.
Účelem těchto výjimek jest vyvarovati se nesrovnalosti v tom záležející, že by cizinci požívali prostě na základě vydání svého díla v tom kterém státě ochrany v něm rozsáhlejší než sami tuzemci.
4. Úřední zpráva uveřejněná v „Le Droit d'auteur“, orgánu to Bernské unie pro ochranu děl literárních a uměleckých, uvádí státy, které byly členy Unie počátkem r. 1927. Některé z nich jsou členy jen s určitými výhradami. Státy, jichžto členství jest bezvýhradným, uvedeny jsou v následujícím tu výpočtu proloženým tiskem. Členy jsou: Belgie, Brasilie, Bulharsko, Československo, Dánsko, Francie s Alžírskem, Syrií a Libanonem, Gdansko, Haiti Nizozemsko s nizozem. Indií, Curaçao a Surinamem, Italie, Japonsko, Liberia, Lucembursko, Maďarsko, Maroko, Monako, Německo, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, Švýcary, Velká Britanie s koloniemi, državami, protektoráty a Palestinou.
Poznámka o literatuře.
Prací zabývajících se novým právem jest posud ovšem poskrovnu. Cenný komentář nového zákona vydán drem J. Löwenbachem pod titulem „Právo autorské" (Praha, „Čsl. kompas" 1927), na který lze odkázati též co do údajů literatury o dřívějším našem právu autorském, jakož i co do pojednání již novému právu věnovaných (zejm. článků Červinky, Gellnera, Löwenbacha, Mayr-Hartinga). Zpráva podaná Hermannem-Otavským v r. 1926 Pražské konferenci „Mezinárodní asociace literární a umělecké" o reformě čsl. práva autorského vyšla též jako článek v „Bulletin de droit tchécoslovaque" 1926, čís. 4. — Viz nyní též Sommer v čas. „Bratislava".
Karel Hermann-Otavský.

Citace:

Zaměstnavatel jest práv zaměstnanci a jeho pozůstalým za škodu způsobenou. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, číslo/sešit 74/1, s. 634-636.