Warning: The application is currently in its beta version.

Nástin národohospodářské noetiky.


Prof. Dr. Karel Engliš.
II.1
VI. Každému způsobu pozorování odpovídá určitý způsob hodnocení.
Protiva věd theoretických a praktických.
1. Podstata a různost hodnocení jest založena růzností kvalit a tudíž různým způsobem pozorování.
Podstata a různost hodnocení budiž osvětlena především příklady.
Hodnotíme hospodářsky, mravně, umělecky, vědecky, těchnicky atd.; hodnotíme tvrdost, hutnost, teplo. Týž předmět může býti objektem rozličného hodnocení (na př. hospodářského a technického); na druhé straně mohou býti velmi různé předměty objektem hodnocení stejnorodého (umělecky mohu hodnotiti výkres, sochu, dům). Z toho jest patrno, že různost objektů nezakládá různosti hodnocení, právě tak jako stejnorodost předmětu nemůže založiti stejnorodosti hodnocení. To je odtud, že při určitém hodnocení máme na mysli jen určitou kvalitu hodnoceného objektu a že na jedné straně vykazují různé objekty tytéž kvality a na druhé straně týž objekt různé kvality. Různost kvalit zakládá tudíž různost hodnocení. Projdeme-li všechny uvedené příklady hodnocení a doplníme-li jich řadu libovolně, potvrzuje se nám bezvýjimečně, že při určitém hodnocení mám vždy na mysli určitou stránku, určitou kvalitu hodnoceného objektu. Pravím-li: hodnotím člověka, musím doplniti, po které stránce, zda intellektuální, morálně atd. Nestačí říci: hodnotím dům, nýbrž nutno doplniti, zda po stránce stavebně-technické, umělecké neb hospodářské; nestačí říci hodnotím fotografickou desku, nýbrž dlužno říci, zda vzhledem k její citlivosti, neb trvanlivosti atd.
Proto můžeme říci, že hodnotíme člověka co do jeho inteligence, mravnosti atd. anebo, že hodnotíme inteligenci, mravnost atd. člověka; že hodnotíme dům co do jeho stavebně-technických vlastností, jeho krásy nebo hospodářského významu anebo, že hodnotíme stavebně-technické vlastnosti, krásu, hospodářský význam domu, že hodnotíme fotografickou desku co do její trvanlivosti, citlivosti atd. anebo, že hodnotíme citlivost, trvanlivost atd. fotografické desky.
Předpokladem určitého hodnocení jest vždy objekt a určitá kvalita, poněvadž se nedá kvalita od objektu odloučiti a objekt není bez kvalit myslitelný. Zcela obdobně jako objekty mohu hodnotiti děje, o nichž platí obdobně to, co bude řečeno na dále o hodnocení objektů.
Na všech těchto příkladech ukazuje se, že úsudek kvalifikační a hodnotný není totéž. Hodnota předpokládá kvalitu, hodnota určuje blíže kvalitu a to, jak bude ukázáno, kvantitně. Pravím-li, že objekt jest teplý, neb užitečný, kvalifikoval jsem ho, hodnotím ho, jestliže stanovím stupeň této kvality (tepla, užitečnosti). Tam, kde kvalita vykazuje jen jediný kvalitní stupeň, spadá arci úsudek kvalifikační a hodnotný v jedno. To vysvitne jasněji při výkladu o různých druzích hodnocení.
Jestliže jest různost hodnocení založena růzností kvalit, jest založena současně růzností ve způsobu pozorování, neboť kvalita jest to, co na objektu (ději) vidíme určitým způsobem pozorování. Základní rozdíly ve způsobu pozorování, které měly v zápětí zásadní různost kvalit, musí tudíž míti dále v zápětí i zásadní různost hodnocení. Zkoumejme tedy způsob hodnocení u různých základních druhů kvalit. 2. Hodnocení vlastností inhaerentních.
Sledujeme-li kterýkoliv příklad hodnocení tohoto druhu, na př. hodnocení tvrdosti, shledáváme, že běží při hodnocení tom o zjištění stupně, intensity nebo zkrátka kvantity hodnocené kvality. Člověk shledává totiž tutéž kvalitu na různých předmětech, avšak ne v téže míře. Rozdíl v té příčině pozorovaný neuvědomuje si člověk vždy hned jako kvantitní a v účincích téhož druhu na své poznávací smysly při nestejné jich intensitě spatřuje začasté zprvu účinky různorodé a dává jim rozličné názvy (tvrdý — měkký, teplo — zima) a teprve časem se přesvědčí o identitě kausy těchto účinků, tedy o tom, že jde o stejnou kvalitu a že rozdíl pozorovaný jest čistě kvantitní. Různými kvalitami zůstávají takto jen ony, kterých nelze redukovati na kvantitní různost téže kausy. Tatáž kvalita může tudíž vykazovati různé kvantitní stupně. Přesnější orientace o kvalitě vyžaduje následkem toho též zjištění tohoto kvantitního stupně, což jest cílem hodnocení. Zkoumaje určitou kvalitu, seřazuje člověk předměty, na nichž kvalitu tuto pozoruje v nestejné intensitě v řadu, na př. dle tvrdosti; shledává po případě na předmětech pozorovaných kvantitní skoky v pozorované kvalitě a jisté meze nahoru a dolů. Uvažuje, není-li na př. myslitelná i tvrdost jiná než ona, kterou zjistil na pozorovaných předmětech, doplňuje řadu stupňů tvrdosti v nepřetržitou a rozšiřuje ji — vypátrav příčinu kvality2 — až na myslitelné maximum a minimum. Nabývá takto úplného pojmového obrazu o určité kvalitě a hledí konkrétní kvalitu v rámci jejím umístiti. Jestliže však řada, k níž takto dospívá, není vypracována anebo jestli jest nekonečná v obou směrech anebo ústí-li v představy naprosto imaginární, pak arci umísťování konkretní kvality v takové řadě jest nemožné a nezbude, než utéci k jiné methodě, jež záleží v tom, že se hodnocená kvalita přirovnává k určitému vybranému stupni téže kvality. Tak jest tomu na př. právě v našem příkladě tvrdosti v mineralogii, kde se béře za jednotku tvrdosti mastek a odtud se čísluje tvrdost nerostů vrypem vzájemně se překonávajících.3 Avšak to není ideální methoda hodnocení, poněvadž o tvrdosti mastku ničeho nevíme, a nemůžeme ji vůbec hodnotiti. Pokud tedy jest možno určiti stupeň některé kvality v rámci jejích myslitelných mezí, bude hodnocení záležeti právě v určení místa konkrétní kvality v těchto mezích.4 Mluvíme-li na př. o cukrnatosti řepy, vede myslitelná řada od nuly ač k řepě, která by byla celá z cukru. Tato řada rozdělena na 100 dílů jest bezprostředním podkladem k hodnocení cukrnatosti řepy osmi, dvanácti procenty a pod. Dle rozmanité povahy kvalit inhaerentních (jež ovšem jest podmíněna různým způsobem pozorování) budou i methody měření jich intensity rozmanité. Hodnocení těchto kvalit záleží však vždy v určování kvantitního stupně kvality, již hodnotíme, a to buď přirovnáním k maximu myslitelnému této kvality anebo k volenému stupni jejímu.
3. Hodnocení kvalit vztahových.
Kvalita vztahová vyjadřuje vztah objektu (děje) k určitému postulátu, pokud se týče k určité normě. Představujeme si tedy při tom objekty (děje) jako chtěné, nebo jako něco, co býti má. Povaha kvalit postulátových i normativních jest příbuzná. Myšlenkový postup při vzniku kvalit obého druhu jest týž, jen zabarvení představovaného obsahu jest jiné (představovaný obsah jest buď povinný nebo jen chtěný). Pravím-li, že předmět jest užitečný, běží o kvalitu postulátovou (předmět jest chtěný, poněvadž hoví mému postulátu), pravím-li, že předmět (na př. listina) jest právní, běží o kvalitu normativní (předmět hoví právní normě, tedy něčemu, co právně býti má). Víme ovšem, že normy nejsou ničím jiným nežli postuláty normového subjektu, pozorovány se stanoviska povinnostního subjektu. Odtud příbuznost a souvislost kvalit postulátových a normativních, jež zahrnujeme proto pod společným názvem kvalit vztahových. O kvalitách vztahových jsme řekli výše, že jsou — na rozdíl od vlastností inhaerentních — vždy positivní nebo negativní: objekt (děj) postulátu neb normě hoví anebo se mu (jí) protiví. (Objekt může arci býti též vzhledem k postulátu neb normě indifferentní, pak arci nemá dotyčné vztahové kvality vůbec, ani positivní ani negativní; předmět jest na př. buď užitečný, neb škodlivý neb indifferentní.) Bude tudíž i hodnota kvalit vztahových vždy buď positivní nebo negativní. U kvalit vztahových bude častým případ, že vykazuje kvalita jen jeden kvantitní stupeň a pak úsudek kvalifikační a hodnotný spadá v jedno (na př. čin odpovídá normě o vraždě; mohu tedy říci: čin kvalifikuji neb hodnotím jako vraždu). Jindy dopouští též kvalita různý kvantitní stupeň na př. užitečnost. Zde pak se úsudek kvalifikační a hodnotný rozchází. Hodnota vyjadřuje i zde kvantitu určité kvality. To jest možné potud, pokud se lze danému postulátu více nebo méně přiblížiti. Běží tedy o to, při konkrétním objektu stanoviti, jak vzdálená zůstává dotyčná jeho kvalita od kvality postulované. Číselné vyjádření této vzdálenosti nebude vzhledem k povaze vztahových kvalit zpravidla možné, jak tomu bylo u kvalit inhaerentních. Postulát může totiž vyjadřovati buď jen směr charakterisující kvalitu (na př. postulát zbožnosti) anebo vyjadřuje současně i absolutní mez této kvality (na př. postulát perspektivy v obrazech). Vyskytne se tedy i zde nutnost stanoviti kvantitu hodnocené kvality vztahové nikoli bezprostředním přirovnáním k postulátu, nýbrž přirovnáním ke kvalitě voleného stupně-kvalitě určitého objektu (klasifikace). Mohou tedy i zde býti methody hodnocení rozdílné, avšak i zde běží vždy o stanovení kvantitního stupně vztahové kvality přirovnáním buď přímo k postulátu (po případě k normě) anebo ke kvalitě voleného objektu.
Různost hodnocení jest u kvalit vztahových založena růzností postulátů. [Především růzností obsahovou, kterýžto rozdíl zakládá hodnocení mravní, aesthetické, vědecké, hospodářské atd., dále růzností formální, při čemž vzniká hodnocení normativní a zvláště právní.]
Obsahem svým se liší postuláty na subjektivní a objektivní, dle toho, je-li chtěn určitý citový obsah (libost, bezestrastnost, spokojenost a p.) anebo jakýkoli jiný obsah. Cit jest něco ryze subjektivního, čeho nelze objektivně sděliti, ani definovati a ovšem ani percipovati. Jen dle vlastních citů usuzujeme na cizí, jichž nemůžeme objektivně pojati. Postulát, který se vztahuje na cítění, jest ryze subjektivní. Jen cítící subjekt může posouditi, zda a do jaké míry jest splněn. Všechny ostatní postuláty jsou objektivní, myšlenkově odlučitelné od subjektu chtění, objektivně proto představitelné, a sdělitelné, takže může kdokoliv posouditi, jsou-li splněny. Jelikož pak postulátem kvalifikujeme objekty (zařazujeme pod pojem postulátový), umožňuje objektivní postulát objektivní kvalifikaci komukoli (i hodnocení), kdežto subjektivní postulát umožňuje jen subjektivní kvalifikaci (a hodnocení) pouze subjektu cítění a chtění. Není theorie subjektivní nebo objektivní, nýbrž úsudek kvalifikační (a hodnotný) subjektu chtění jest buď objektivní nebo subjektivní. Theorie jest vždy objektivní. Tak si lze mysliti subjektivní nebo objektivní postulát krásy (krásné jest to, co se mně líbí; anebo: krásný jest obraz, který dbá perspektivy, reflexe barev atd.), dobra atd. Tento protiklad subjektivního a objektivního postulátu rozřeší nám hravě celou řadu problémů národohospodářských.
Tam, kde je postulát subjektivní, jest hodnocení subjektivní, tam, kde jest postulát objektivní, jest i hodnocení objektivní možné i myslitelné, důsledně pak i hodnota buď subjektivní nebo objektivní. Neznamená tudíž objektivní hodnota, že snad leží ve věci samotné, poněvadž hodnocení jest vždy úsudek určitého druhu a hodnota výsledek tohoto úsudku, a jest tudíž vždy v člověku samotném mimo objekt. Objektivita hodnocení a hodnoty spočívá tedy v objektivitě tohoto úsudku. Objektivita pak tohoto úsudku jest dána objektivitou postulátů, z nichž úsudek vzniká.
Hodnocení jest tedy při kvalitách obého druhu činností ryze intellektuální, kterou musíme dobře odlišovati od dění citového, jež může býti s hodnotící činností intellektuální v kausální spojitosti. Takové spojitosti není při hodnocení kvalit inhaerentních, jest ale vždy při hodnocení kvalit vztahových. Vždyť kvalita vyjadřuje zde vždy to, co si představuji jako chtěné. Shledám-li pak na určitém objektu, že hoví mému postulátu, tedy tomu, co chci, jest provázen můj úsudek pocitem mé uspokojené vůle, který se stupňuje a jest úměrný kvantitnímu stupni a tudíž hodnotě její. Avšak tento pocit sám není hodnocením, nenáleží do hodnotného procesu, nýbrž jest pouze důsledkem a citovým výrazem hodnotného úsudku a to nikoli nezbytným při každém hodnocení; nutným důsledkem hodnocení jest pouze u hodnocení kvalit vztahových a to proto, že kvalita vzniká z mého postulátu, tudíž jest chtěná, takže můj hodnotný úsudek uspokojuje mou vůli. Mohu si arci mysliti i kvality inhaerentní jako postulované (chtěné) na př. výživnost potraviny. Na hodnocení nebude míti tento obrat žádného vlivu, pokud nepostuluji jen výživnost určitého kvanta, avšak hodnotný můj úsudek o výživnosti konkrétní potraviny bude provázen zmíněným pocitem jen potud, pokud si představuji výživnost jako chtěnou.
4. Hodnotný úsudek ve vědě.
Hodnotný proces myšlenkový může býti buď objektem vědy (věda jedná o hodnocení) anebo náleží do obsahu a k úkolům vědy (věda hodnotí sama).
a) Předmětem vědy může býti hodnotný proces myšlenkový abstraktně a čistě noeticky, při čemž běží o to, aby byl vyložen onen myšlenkový proces, který slove hodnocením: po této stránce jest hodnocení předmětem filosofie. Předmětem vědy však může býti i konkrétní, skutečné hodnocení lidí, tedy skutečné hodnotné úsudky lidské. Pro vědecké bádání bude míti toto skutečné hodnocení lidí potud význam, pokud se projeví jeho důsledky v jednání lidí, jez jest předmětem vědeckého bádání.5 Tak může býti předmětem vědy morální hodnocení lidí, jak se projevuje v morálním jednání lidském. Proto jest na př. i hospodářské hodnocení, jehož důsledky se jeví v hospodářském jednání člověka, předmětem vědy národohospodářské.
b) Hodnotný úsudek však může náležeti i do obsahu a k úkolům vědy. Věda hodnotí sama. Tak zejména přesné hodnocení kvalit inhaerentních tvoří velikou část věd přírodních. Avšak k úkolům vědy může náležeti i hodnocení kvalit vztahových. Od hodnocení musíme lišiti vypracování vědeckých postulátů (po případě norem) původních neb derivativních, jimiž se hodnotí. To jest úkol samostatný. Věda pak může hodnotiti buď vlastními postuláty, anebo postuláty převzatými z venčí. Něco jiného jest vypracovati na př. postulát věkové výstavby národa, než hodnotiti tímto postulátem, něco jiného jest tvořiti a vyvozovati normy právní, než hodnotiti těmito normami. Pokud tu věda hodnotí, přiměřuje fakta neb představy k postulátu, k tomu, co se chce, a řeší tudíž úkoly praktické. Vědecké hodnocení kvalit vztahových náleží tudíž do vědecké prakse.
5. Vědy theoretické a praktické.
Hodnotný úsudek stává se takto kriteriem protivy mezi vědeckou theorií a vědeckou praxí, mezi vědami theoretickými a praktickými. Theorie ničeho sama nechce, nýbrž pouze pozoruje, představujíc si objekty a děje jednou jako skutečné a prostě existující, jindy jako lidmi chtěné, jindy jako něco, co býti má. Pravím-li, že theorie si představuje objekty (děje) jako chtěné, nepravím, že sama něco chce, pozoruje je prostě jako lidmi chtěné. Proto theorie nikdy neshledává své děje dobrými neb špatnými, nekritisuje. To jest zřejmé u přírodních věd, ale nejinak tomu jest i u právní neb hospodářské theorie. Theoretické úsudky zní: něco jest, i něco jest chtěno, něco býti má. Z toho vyplývá též, jak dalece má hodnotný úsudek v theorii místo. Nic nepřekáží, aby neobsahovala theorie hodnotných úsudků kvalit inhaerentních, neboť vědecké hodnocení toto nepředpokládá žádného chtění, nýbrž jen pozorování. Vlastnostmi inhaerentními se zabývají jen přírodní vědy a, jak podotčeno, náleží vědecké hodnocení těchto kvalit na př. ve fysice, chemii (atomová váha), mineralogii atd. k podstatnému obsahu těchto věd. Naproti tomu hodnocení vztahové, které jest arci myslitelno jen ve vědách teleologických a normativních, nemůže býti nikdy obsahem vědy theoretické, ježto hodnotný úsudek vztahový předpokládá postulát, tedy že ten, kdo hodnotí, něco chce, a toho u theorie není. Naproti tomu mohou býti hodnotné úsudky předmětem theorie, která sama nehodnotí, ale jedná o lidském hodnocení abstraktně neb konkrétně.
Hodnotné úsudky vztahové tvoří však podstatu věd praktických. Vždyť každá praktická věda něco chce, sleduje praktické účely lidské, vychází od určitých postulátů, které přijímá za své, k uskutečnění těchto postulátů hledá vhodné prostředky, opírajíc se o vědomosti sprostředkované theorií: Kvalifikuje a hodnotí tudíž objekty a děje vzhledem ke svému postulátu a sestavuje vhodné a nejvhodnější prostředky vedoucí ke konečnému cíli v soustavu postulátů. Na př. technologie majíc na zřeteli konečný svůj postulát, výrobek určitých žádoucích inhaerentních vlastností, hledá, kvalifikuje a hodnotí suroviny, stroje, pracovní methody a jiné pomůcky tomuto postulátu odpovídající a sestavuje své poznatky v soustavný návod, soujem to postulátů spojených konečným postulátem výrobku určitých vlastností. Podobnou myšlenkovou práci prodělává člověk při každé praktické činnosti, jenže pro konkrétní a speciální účel a konkrétní poměry a nikoli soustavně. Praktická věda naproti tomu jest soustavná a abstraktní. Pro praktickou vědu jest tedy charakteristické hodnocení vztahové, avšak, jak už z předchozího plyne, jen postulátové, nikoli normativní. V obecném životě nazývá se tato vědecká praxe theorií v protivě ke skutečné činnosti. Na př. technologie piva a skutečné pivovarnictví.
Konečné postuláty věd praktických jsou postuláty lidské, praktické vědy podávají soustavný návod k uskutečňování lidských účelů. To, co pojí určité poznatky v soustavu vědy praktické, jest lidský účel. Při tom buduje se soustava praktických návodů na theoretických poznatcích. Seskupení theoretických poznatků děje se však nikoli dle lidských účelů, nýbrž dle stejnorodosti, pokud se týče různorodosti vzniklé stejným neb různým způsobem pozorování, pokud se týče formou myšlení. Není proto možno říci, že proti každé vědě theoretické stojí věda praktická, jak se stále po Baconovi (1605) opakuje.6 Praktické vědy, jichž soustava poznatků jest dána konečným postulátem, opírají se o poznatky theoreticky různorodé. Z toho už plyne, že třeba budovati soustavu věd praktických na jiném principu, nežli soustavu věd theoretických.
Praktické vědy jsou často směšovány s theoretickými vědami normativními anebo jim stavěny koordinovaně po bok. Normativní věda ničeho nechce, netvoří žádných postulátů, nehodnotí vůbec, nýbrž jako theorie odkrývá logickou soustavu hotových norem určitého druhu (právních, mravních), jež pouze poznává, jich netvoří, obsahově nekritisuje.7 Ke směšování tomu vede mnohoznačnost slova norma, jež se béře ve smyslu pravidla, zákona. Norma říkáme zákonu přírodnímu, norma říkáme postulátu vědy praktické (normy technologické), norma říkáme konečně tomu, co býti má. Abychom se vystříhali nedorozumění a směšování různých poznatků u věd, budeme důsledně užívati pojmu normy jen ve smyslu toho, co býti má (jako povinné), tedy normy odpovídající normativnímu způsobu poznávání. Pro poučky věd praktických jest název maxima.
VII. Zvláštní způsob pozorování národohospodářské theorie.
Doposud jsme nalezli jen všeobecný způsob pozorování vědy národohospodářské, to jest onen základní způsob pozorování, v jehož rovině se nalézají všechny hospodářské pojmy. Způsob tento záleží v tom, že si zjevy představujeme jako chtěné a hledáme mezi nimi kausální souvislost účelovou. Jsou však všechny zjevy, které tímto sklem vidíme, hospodářské, anebo přistupuje k tomuto základnímu způsobu pozorování ještě něco, co tento základní způsob pozorování specifikuje? Dle první alternativy byly by zjevy chtěné a účelové a zjevy hospodářské úplně souznačné. Tomu není tak. Zjevů hospodářských nevidím, dívám-li se na ně prostě jako na chtěné, nýbrž jako na chtěné určitým způsobem. Nalézti tento způsob znamená nalézti zvláštní způsob pozorování vědy národohospodářské.
Specifikum pozorovacího způsobu vědy národohospodářské může spočívati pouze ve zvláštnosti chtěného, tedy ve zvláštnosti postulátu. Hledáme zvláštnost onoho postulátu, pod jehož zorným úhlem se jeví zjevy (objekty a děje) hospodářskými, jenž tedy zakládá kvalitu hospodářskosti. Za tím účelem přihlédněme k tomu, co může postuláty tříditi. Postulát jest něco chtěného; na to lze navázati jen otázky dvě: Kým jest chtěno? Co jest chtěno? Dají se tedy tříditi postuláty jen dle subjektu a dle svého obsahu.
Pokud se týče subjektu postulátů, tu se nemůže snad mysliti na postuláty lidské a mimolidské, snad božské, poněvadž pro obor positivní vědy nepočítáme s fikcí, že Bůh ten či onen zjev chce a představujeme si vesměs zjevy chtěné pouze lidmi. Ať bychom jakkoli třídili postuláty dle subjektů, vždy obdržíme něco chtěného lidmi neb jich různými skupinami, aniž bychom po této cestě dospěli k postulátu hospodářskému, neboť lidmi a jich skupinami chtěný a hospodářský není totéž. Do jaké míry právě rozdíly v subjektu postulátu vedou k rozlišení zjevů individuálních a sociálních, vyloženo bude později. Specifikum nazírání národohospodářského musí tedy spočívati v obsahu postulátu, v tom, co jest chtěno.
Bude se tudíž tázati, jaký jest obsah postulátu hospodářského. Uvažme především, jak a dle jakých momentů lze tříditi postulováný obsah. Uvědomíme-li si nevyčerpatelnou pestrost skutečných a možných postulátů, cítíme, že mezi některými jest užší sounáležitost nežli mezi jinými, tak na př. mezi postulátem oděvu, potravy, bytu atd. na straně jedné, a mezi postulátem perspektivy, barevnosti obrazu atd. na straně druhé; mezi postulátem vidličky, nože a lžíce na straně jedné a mezi postulátem papíru, péra a inkoustu na straně druhé. Pravíme, že tato souvislost jest dána obsahem. V přírodovědeckém myšlení na př. v zoologii vidíme obdobnou souvislost pojmů a pravíme na př., že jest lev bližší tygrovi nežli vlku, poněvadž má s oním více znaků společných, více podobnosti nežli s tímto. Tato souvislost a podobnost jest dána tím, co lze na obou typech zvířat pozorovati, jest to shoda v tom, co jest, co si představujeme jako skutečné a logicky myslíce v tomto nazírání, musíme pro tytéž zjevy hledati tutéž příčinu a pro různé zjevy různé příčiny. Jest to jen důsledek tohoto logického myšlení, hledáme-li pro šelmy kočkovité společný původ jenž není původem šelem psovitých, avšak pro to, co jest šelmám psovitým i kočkovitým společno, opět další společný původ. Shoda v tom, co jest, a ve společné bližší neb vzdálenější příčině sestavuje tudíž pojmy v přírodovědeckém myšlení v bližší, vzdálenější a v celou soustavu. Platí totéž pro souvislost obsahu postulátu? Jest pojítkem mezi oděvem, obuví, obydlím jistá shoda v tom, co jest, co lze na těchto objektech pozorovati neb jisté společné příčině jich vzniku? Nikoli. Pokud si zjevy tyto představujeme jako chtěné, může býti pojítkem mezi nimi jen jistá shoda ve chtění, v tom, co jest na nich chtěno, čili proč jsou chtěny. Vidlička, nůž a lžíce jsou pojmy příbuznější, nežli papír, péro a inkoust, poněvadž jsou stejně, pokud se týče odlišně chtěny. Ne to, co jest, jest mezi nimi pojítkem, nýbrž to, co jest chtěno. Shoda v tom, co jest, záleží zprvu ve shodném pozorování, která však nutností kausálního pozorování vede k představě jednotné příčiny. Tak i zde shoda ve chtění vede nutně k představě jednotného účelu. Proč jest chtěno péro, inkoust na papír? Poněvadž jest chtěno něco vyššího, co tyto tři postuláty pojí, postulát vyšší, jenž se jeví účelem vůči uvedeným postulátům nižším, jako jich prostředkům. Z toho jest patrno, že obsahová souvislost postulátů dána jest chtěním a kausalitou účelovou. Na tomto podkladě buduje se v rovině zjevů chtěných soustava pojmů. Pojem „příbor“ vyznačuje společný účel vidličky, nože a lžíce, pojem „psací náčiní“ společný účel inkoustu, péra a papíru. Kausalita teleologická tvoří tudíž obsahové komplexy soustavy postulátů vyšších a nižších až k nejvyššímu postulátu originárnímu dále nezařaditelnému, jehož „proč“ nelze dále už žádným vyšším chtěním zodpověděti. Poměr generis ku species dán byl v myšlení toho co jest, poměrem příčiny a účinku, a dán jest v myšlení zjevů chtěných poměrem účelu a prostředku. Tím se osvětluje též dávný spor o to, je-li původnější genus či species.8
Dříve, než budeme hledati povahu postulátu ekonomického, musíme si připomenouti ještě jeden rozdíl, týkající se obsahu postulátu, rozdíl, jenž jest jediným možným podkladem subjektivismu a objektivismu v rovině zjevů chtěných. Obsahem svým, jak výše vyloženo, se liší postuláty na subjektivní a objektivní, dle toho, je-li chtěn určitý citový obsah (libost, bezestrastnost, spokojenost a p.) anebo jakýkoli jiný obsah. Cit jest něco ryze subjektivního, čeho nelze objektivně sděliti, ani definovati a ovšem ani percipovati. Postulát, který se vztahuje na cítění, jest ryze subjektivní. Jen cítící subjekt může posouditi, zda a do jaké míry jest splněn. Všechny ostatní postuláty jsou objektivní, myšlenkově odlučitelné od subjektu chtění, objektivně proto představitelné a sdělitelné, takže může kdokoli posouditi, jsou-li splněny.
Po tomto úvodu můžeme přistoupiti k otázce, co jest postulát hospodářský. Při tom budeme vycházeti od zjevů hospodářských samotných, od zjevů, které se všeobecně jako hospodářské uznávají, a tázati se, z jakého postulátu pozorovány, se jeví hospodářskými. Všeobecně se označuje hospodářská činnost tím, že slouží lidským potřebám.9 Potřeba není ničím jiným nežli chtěním. Arci nejsou pojmy chci a potřebuji souznačné. Chtění vyjadřuje prostě určitý děj a cit psychický, potřeba jest chtěním, ale vyjadřuje kromě toho vztah k objektu a k účelu. Pravím-li: Potřebuji, musím myšlenkově nutně doplniti, со а k čemu. Pravíme: Hlad jest potřeba. Ne pocit hladu jest potřeba, nýbrž z tohoto pocitu vzcházející chtění úkojného prostředku k zapuzení pocitu hladu. Potřeba jest tudíž určitým způsobem zabarvené chtění, a to chtění zabarvené účelovou kausalitou. Potřebuji A znamená chci A, abych uskutečnil chtěné B, jež se jeví vůči A jako účel. Nemohu-li o některém chtění říci, že jest chtěním prostředku, nemohu ho označiti jako potřebu. Tak mohu říci: Chci býti bezstrastným, ale nemohu říci, potřebuji býti bezestrastným, poněvadž nemohu udati žádného dalšího účelu bezestrastnosti. Chci býti prostě bezestrastným a nevím proč. Potřeba jest dle toho účelové chtění prostředku, čili krátce postulátem prostředku. Jest to tudíž formální pojem účelové kausality, jeho výplň se řídí obsahem účelového postulátu. Je-li tento účelový postulát subjektivní, jest i potřeba subjektivní, je-li účelový postulát objektivní, jest i potřeba objektivní. Potřebuji-li potravu ku své spokojenosti, běží o potřebu subjektivní; pravím-li: Tělo potřebuje potravy, aby zůstalo zdrávo, běží o potřebu objektivní. Říci o něčem, že jest potřebováno, nebo že slouží potřebě (což jest jedno), neznamená tedy nic jiného, než že jest chtěno jako prostředek k účelu, aniž by byl proto obsah účelového postulátu jakkoli blíže určen. Dle toho jest totéž říci, že jest zjev chtěný za určitým účelem, anebo říci, že je účelový, poněvadž jako takový musí býti chtěný. Chtěné a účelové zjevy však nejsou ještě hospodářskými zjevy. Nedostatečnost tato byla theorií národohospodářskou vycítěna a jsou proto zjevy hospodářské charakterisovány ještě dále tak zv. principem hospodárnosti; alespoň hospodářská činnost.10
Kleinwächter11 formuluje princip hospodárnosti takto: „Das Wesen der Wirtschaftlichkeit den relativ größten Effekt mit dem relativ geringsten Aufwand (Opfer) zu erreichen.“ Wagner naproti tomu (Grundlegung § 3.):... „das Streben, nur solche Arbeit vorzunehmen, bei welcher nach seiner Schätzung die Annehmlichkeit der Befriedigung die Pein der Anstrengung (des Opfers) überwiegt, sowie das fernere Streben nach einer möglichst hohen Summe (Maximum) Befriedigung für ein möglichst geringes Maß (Minimum) Anstrengung oder Opfer.“ Rozdíl mezi touto dvojí formulací není snad jen formální, není snad v obojím případě vyjádřeno totéž různými slovy. Kleinwächter definuje princip hospodárnosti jen formálně, poněvadž formy oběť a efekt dopouštějí každou — objektivní i subjektivní — výplň. Wagner naproti tomu vkládá do tohoto principu též určitou citovou — tedy subjektivní — výplň a definuje ho tedy i obsahově a to subjektivně. Není jasna povaha tohoto principu u Wagnera: Jest to maxima nebo norma, nebo jest to zákon vyjadřující to, co jest? (Srovnej Sborník. XVII. str. 293). Ostatní kritika tohoto principu vysvitne až po formulaci hospodářského postulátu. Bylo však už často poukázáno k tomu, že t. zv. princip hospodárnosti nedostačuje k charakteristice hospodářských zjevů; to plyne už z toho, že hodí se pouze na lidské jednání a nemohou jim tedy býti jiné zjevy (děje mimo lidské jednání a objekty) charakterisovány jako hospodářské nebo mimohospodářské. Princip hospodárnosti vyjadřuje relaci mezi dvěma veličinami, z nichž jedna jest užitkem a druhá škodou; ale současně z nichž jedna jest účelem a druhá prostředkem, tedy mezi dvěma změnami na účelové linii s positivním a negativním směrem a nepraví ničeho o účelové linii samotné, o účelovém postulátu samotném. Avšak ten právě hledáme. Ani potřebami ani principem hospodárnosti nejsou tedy hospodářské objekty a děje dostatečně charakterisovány. Ukazuje se sice, že i pojem potřeb a princip hospodárnosti náleží způsobu pozorování, který jsme seznali jako vlastní národohospodářské theorii, neboť potřeba jest chtění prostředku a princip hospodárnosti vyjadřuje určitý vztah mezi účelem a prostředkem, ale ani jedno ani druhé k určení zjevů hospodářských nedostačuje. Avšak formální rozbor těchto obvyklých znaků, jimiž se charakterisují hospodářské jevy, určí nám přímo postulát hospodářský, jako základ hospodářské kvality objektů a dějů a jich hodnocení.
1. Proč nedostačuje říci, že hospodářskými jsou objekty a děje hovící (sloužící) lidským potřebám? Už proto, poněvadž lidské potřeby nepředstavují žádného jednotného postulátu. Každá potřeba jest postulát prostředku. Vedle sebe (souřadně i podřadně) stojí velmi mnoho rozmanitých potřeb rozdílného obsahu. Žádná jednotlivá nedává charakter hospodářskosti všem objektům a dějům. Všechny dohromady pak nepředstavují jednotného postulátu, nýbrž jen souhrn obsahově velmi různorodý, jímž nelze ani jednotně kvalifikovati ani hodnotiti. Z toho tedy plyne, že musí ležeti postulát hospodářský výše nežli postuláty všech potřeb, že to musí býti postulát jednotný, z něhož všechny postuláty potřeb plynou, že to tudíž musí býti vrchní konečný jakýsi účel, z něhož plyne všechno chtění prostředků, tedy všechny potřeby. Postulát tohoto vrchního účele už nemůže býti prostředkem k žádnému dalšímu účelu, není tedy už postulátem potřeby. K němu můžeme dospěti pouze, tážíce se, proč člověk všechno potřebuje, proč a k jakému konečnému účelu chce různé objekty a děje jako prostředky. Už tato úvaha o sobě určuje naprosto přesně hospodářský postulát, jak bude dovoženo.
2. Avšak i formální kritika druhé obvyklé charakteristiky hospodářských jevů určuje stejně přesně hospodářský postulát. Princip hospodárnosti vypovídá vlastně dvojí:
а) Vyjadřuje určitý vztah mezi účelem a prostředkem, a to mezi jakýmkoli účelem a jeho prostředkem. Různost účelů a tím i prostředků je dána růzností postulátu. Vyjadřuje tedy vztah mezi postuláty účelovými a postuláty prostředků.
b) V jednotlivém případě dívá se na prostředek jako na oběť, tedy jako na zjev z jedné strany chtěný vzhledem k účelu, kterému prostředek slouží, z druhé strany nechtěný, patrně vzhledem k nějakému jinému účelu (obilí k setí je oběť chtěná pro budoucí sklizeň, nechtěná, poněvadž omezuje spotřebu potravy). Spatřuje tedy v prostředku zjev současně užitečný i škodlivý, užitečný vzhledem k jednomu, škodlivý vzhledem k druhému účelu. Převaha užitečnosti (vzešlé a ušlé) rozhodne. To předpokládá možnost odvažovati různé postuláty proti sobě; to není možné leč vzhledem k ústřednímu společnému postulátu, z něhož oba plynou. Možnost nejrůznějších prostředků v principu hospodárnosti vyžaduje ústředního postulátu všem nadřízeného.
c) Vztah mezi prostředkem a účelem vyjadřuje se jako poměr maxima k minimu. Ústřední postulát, který předpokládá princip hospodárnosti, musí býti postulát po stránce positivní maximální, po stránce negativní minimální.
Z toho plyne že postulát hospodářský jest:
1. postulát originální dále nezařaditelný, který sám není už potřebou, tedy chtěním prostředku k nějakému vyššímu účelu;
2. jako originární jest současně ústředním, z něhož plynou všechny potřeby, tedy derivativní účely, a který dopouští proto vzájemné hodnocení různých účelů;
3. jest požadavkem jakéhosi maxima, pokud se týče minima, jehož obsah dlužno určiti.
Jelikož všechny potřeby musí ústiti do ústředního postulátu hospodářského, musíme ho seznati, sledujíce kteroukoli potřebu.
Různé potřeby jsou do sebe teleologicky začlánkovány. Potřebuji osev, hnojivo, stroje atd., poněvadž potřebuji obilí atd. Potřebuji obilí, poněvadž potřebuji mouku atd.; potřebuji mouku atd., poněvadž potřebuji potraviny. Hledáme-li ústřední postulát hospodářský, vyjdeme proto přímo od potřeb člověka jako konsumenta. Potřebuje pokrm, oděv, byt, osvětlení, otop, léky, knihy, dopravní prostředky (k zábavě) atd. Proč to všechno potřebuje? Všechny tyto statky slouží člověku pouze upotřebením, tedy určitým kausálním dějem. Statek jest chtěn, poněvadž jest chtěn tento děj. Proč jest chtěn tento děj? Patrně proto, poněvadž jsou chtěny jeho účinky. Jaké jsou tyto účinky? Zásadně dvojí:
1. Především subjektivní. Úkojný děj (upotřebení statku, na př. jídlo) znamená splnění toho, co chci. Nesplnění toho, co chci, znamená pro mne strast. Chci úkoj potřeby, poněvadž chci býti prost strasti této potřeby. Proč chci býti prost strasti určité potřeby? Poněvadž chci býti prost strasti vůbec. Proč chci býti prost strasti vůbec? Nevím, jsem člověk. Otázky té nemohu zodpověděti žádným dalším chtěním. Vznik strasti chápu dále jako něco existentního, přestávám ho vysvětlovati teleologicky; tu začíná myšlení přírodovědecké (zde psychologické). Ježto jest naprostá bezestrastnost nedostižitelná, touží každý po minimu strasti. Postulát minima strasti jest původní, poněvadž není žádným jiným postulátem dále vysvětlitelný; jest subjektivní, poněvadž má za obsah určitý citový vztah; jest hospodářský, poněvadž není jiného ústředního, originárního postulátu subjektivního, jakým musí býti hospodářský postulát, jak výše dovoženo.
Subjektivní postulát hospodářský jest zde formulován negativně. Lze ho formulovati i positivně: Uspokojení mé potřeby jest uspokojení mé vůle. Uspokojení mé vůle znamená libý pocit. Ten chci proto, poněvadž chci vůbec libé a nechci nelibé pocity, pokud se týče maximum oněch a minimum těchto. Proč chci vůbec libé pocity, nevím. Co je libý pocit, jak vzniká, nemůže býti dále vysvětleno teleologicky, nýbrž jen přírodovědecky. Libý pocit z ukojené potřeby a nelibý pocit z neuspokojené potřeby jest líc a rub téže věci. Jsou to veličiny komensurabilní, jen že je jedna positivní, druhá negativní. Proto jest lhostejno, definuji-li subjektivní postulát hospodářský positivně nebo negativně. Vhodnost negativní formulace vysvitne později.
2. Účinky úkojného procesu však mohou býti i objektivní. Jím-li proto, abych nepociťoval hladu, prýští postulát pokrmu ze subjektivního postulátu. Avšak nemusím míti na zřeteli při jídle, abych neměl hladu, nýbrž jiný objektivní účinek jídla. Ten záleží v tom, že tělo jídlem se udržuje, sílí, a p., tedy určitým objektivním žádoucím způsobem mění. Jím proto někdy, aniž mám hlad. (Přijímám lék, ať se mi protiví.) Čtu, abych se bavil, aneb vzdělal, tedy změnil svou kvalitu. Tak u každé potřeby. Potřeby tu plynou z objektivních postulátů kvalit člověka zdravého, vzdělaného atd. Jest mnoho takových kvalit a tudíž jim odpovídajících objektivních postulátů. V celku představují objektivní ideál člověka. V tomto ideálu jsou všechny tyto vlastnosti obsaženy, ale ideál člověka není jen souhrnem těchto kvalit, nýbrž jich celkem, vyjadřuje též jich harmonickou relaci, jest jich ústředním ohniskem. To znamená, že lidský ideál žádá uskutečňování lidských kvalit v určitém postupu, v určitém poměru. (Nelze na př. uskutečňovati kvalit vzdělanostních v míře, která by byla spojena s podrytím zdraví a p.), že tedy umožňuje vzájemné hodnocení různých speciálních kvalit a jim odpovídajících prostředků. Lidský ideál jest postulát objektivní, poněvadž objektivně myšlený a definovatelný. Nic nezáleží na tom, že mohou býti o tomto objektivním postulátu různé individuální názory. Jest to postulát originární, poněvadž není žádným jiným objektivním lidským postulátem vysvětlitelný; jest to postulát ústřední, z něhož plynou všechny speciální kvality člověka a jich vzájemný poměr a hodnota. Jest to objektivní postulát hospodářský, poněvadž nestojí za všemi lidskými potřebami žádný jiný ústřední a originární postulát objektivní.
Netřeba dokládati, že postuláty prostředků, tedy potřeb, plynoucí z objektivního účelového postulátu jsou objektivní, kdežto potřeby plynoucí ze subjektivního postulátu jsou subjektivní. Pravím-li dítěti: Potřebuješ více knihy než hračky, mám na zřeteli objektivní potřeby dítěte, plynoucí z objektivního výchovného postulátu (ideálu člověka, jakým ho má výchova učiniti). Subjektivní potřeba dítěte snad je opačná: Jest mu milejší hračka nežli kniha.
Ať vezmeme kteroukoliv potřebu, všude shledáme, že vždy může plynouti buď ze subjektivního nebo objektivního postulátu, poněvadž každý chtěný děj musí zmíněné míti subjektivní a objektivní účinky. K oběma těmto postulátům dlužno nyní blíže přihlédnouti.
a) Subjektivní postulát úkoje potřeb. Bylo vyloženo právě, že ze subjektivních postulátů plynou subjektivní potřeby a z objektivních postulátů potřeby objektivní. Mluvíce tedy o postulátu subjektivním, myslíme zřejmě i na potřeby subjektivní. Subjektivní potřeba vzniká v člověku dvojím způsobem.
Především buď tak, že vznikne v člověku nějaký nelibý pocit, bolest tělesná (na př. hlad) nebo duševní (urážka) a že má následkem své přirozenosti snahu odstraniti tuto strast, a proto potřebu prostředku k tomuto účelu. Strast jest tu kořenem potřeby, předchází potřebu a její ukojení. Nenastal-li úkoj, zůstane nelibý pocit strasti. Potřeba však může v člověku vzniknouti i tak, že se v něm vyvolá představa libého pocitu, jenž by v něm vznikl účinkem určitého kausálního procesu přirozeného. Chce tento citový účinek a pociťuje potřebu onoho procesu a jeho hmotného substrátu (objektu). Tato představa a chtění z ní vzcházející není v tomto případě zprvu pocitem nepříjemným, vede-li chtění k úkoji (dítě vidí hračku, po které sahá). Potřeba se vsak mění v pocit nepříjemný, ve strast, nenastal-li čekaný úkoj, nebylo-li chtění splněno.
V obojím případě žádám si к uspokojení své potřeby určité positivní změny, která jestli nenastane, mám potřebu neukojenou, pocítím strast potřeby. Potřeba žádající positivní změny (positivního kausálního děje) jest potřeba positivní. Ale právě tak, jako si může člověk představiti libé účinky určitého kausálního procesu, může si představiti i případné účinky nepříjemné, tedy nelibý pocit, strast, jež by mu z dotyčného děje vzešla. Člověk pak dle své přirozenosti právě tak, jako jest nutkán k odstranění strasti, jíž trpí, má předem odpor proti strasti, která mu hrozí, a kterou si představuje. Nechce nelibých účinků děje, nechce proto ani děje, má potřebu, aby nenastal, potřebu negativní. Potřeba positivní žádá nastoupení, potřeba negativní nenastoupení určitého děje; potřeba positivní jest neukojena nenastoupením, potřeba negativní nastoupením tohoto děje. Strast potřeby vzniká v prvém případě nenastoupením, v případě druhém nastoupením určitého děje.
Může se ovšem státi — což bývá pravidlem — že kausální proces, jenž vede k úkoji positivní potřeby, má současně v zápětí v jiném směru strast. Před nastoupením procesu uvědomuji si obojí účinek, positivní (libý pocit úkoje) i negativní (strast, jejímuž vzniku odpírám). Avšak pocity ty — ježto jeden jest positivní a druhý negativní — nejsou bezprostředně srovnatelné. Strast mohu pouze ke strasti přiměřovati. Nepřirovnávám tedy ke strasti, jíž očekávám z nastoupení dotyčného kausálního procesu, k požitku, jenž z tohoto nastoupení plyne, nýbrž ke strasti, jež by vznikla jeho nenastoupením. To jest přirozené už proto, abych se rozhodl pro nebo proti dotyčnému kausálnímu procesu a musím tudíž srovnávati účinky jeho nastoupení s účinky jeho nenastoupení. Dle lidské přirozenosti rozhodne větší strast a tak se může státi, že sice chci positivní účinek určitého kausálního procesu, ale poněvadž nechci větší jeho účinek negativní, nechci procesu samotného. Potřeba zůstává pod prahem vůle jednací, jest latentní.
Postulát úkoje potřeb subjektivních (positivních i negativních) plyne tedy vždy ze subjektivního postulátu býti prostu strasti, jež by vzešla neukojením potřeby, tedy ze subjektivního postulátu bezestrastnosti anebo, poněvadž jest naprostá bezestrastnost nedostižitelná, ze subjektivního postulátu minima strasti. Tento subjektivní postulát jest původní, dále nezařaditelný, poněvadž ho nemohu žádným vyšším a všeobecnějším postulátem vysvětliti, neplyne z žádného vyššího a účelově nadřaděného chtění. Proč chci býti beze strasti? Nevím, jsem člověk. Zde počíná vysvětlování přírodovědecké, obor přirozené kausality. Je-li nějaký hospodářský postulát subjektivní, musí to býti tento postulát. Jeví se nám objekty a zjevy pozorované zorným úhlem postulátu minima strastí hospodářskými? Pak znamená „hospodářský" tolik co chtěný ke zmenšení subjektivní strasti; nehospodářský, protihospodářský tolik jako: nechtěný, poněvadž zvětšující subjektivní strast. Tak tomu skutečně jest. Co činí ze statku statek hospodářský? Jen ta okolnost, že jest chtěný jakožto nositel úspory strasti, tedy že by bez něho vznikla člověku určitá strast. Jen za té podmínky přikládá mu člověk, jak bude ukázáno, hodnotu. Nevzniká-li člověku strast odpadnutím určitého statku, poněvadž na př. je libovolně a bezestrastně nahraditelný, není statek hospodářským.
Každý děj stává se hospodářským, je-li pozorován jako chtěný, poněvadž zmenšuje subjektivní strast. Jednání člověka stává se hospodářským, je-li chtěno za účelem zmenšení subjektivní strasti. Ve skutku jest to každé vědomé a chtěné a tudíž motivované jednání člověka. Motivované jednání záleží v tom, že si člověk uvědomí stav před jednáním, jakožto kausálním dějem, a změnu z jednání čekanou a rozhodne se pro nezměněný stav nebo změnu, tedy proti nebo pro jednání, dle toho, co mu jest milejší, pokud se týče dle toho, činí-li mu menší strast změna nežli stav nezměněný. Nenastane-li to, co jest milejší, jest nutně jeho strast větší, nežli nenastane-li to, co jest mu méně milé. Motivované jednání člověka jest tudíž nutně jednání dle minima strasti. To, co člověku působí strast, jest rozmanité, ale vědomě nemůže člověk jinak jednali. Jelikož kriteriem jednání na rozdíl od úkonů jiných, na př. fyziologických, jest pouze, že jednání jest úkon vědomý a chtěný a tudíž motivovaný, můžeme říci, že člověk vždy jedná dle minima strasti. Pak ale jest hospodářským každé jednání člověka. Kde potom jest rozdíl mezi jednáním hospodářským na straně jedné a mravním, náboženským atd. na straně druhé? Tu neběží o různé skupiny reálních jednání, z nichž některé patří do té, jiné do druhé skupiny. Nýbrž naopak totéž jednání jeví se nám, pozorováno hlediskem různých postulátů, různým. Neníliž dávání almužny aktem hospodářským, mravním i náboženským? Nesmí nás nikterak másti, že každé jednání jest hospodářským, poněvadž jím jest jen pozorováno s hlediska postulátu minima strasti. Kromě toho, jest každé jednání člověka z jeho stanoviska hospodářským, ale může býti totéž jednání při subjektivnosti tohoto postulátu, pro jiného indiferentním nebo protihospodářským. Tím konečně není ještě řečeno, že musí hospodářská věda skutečně též se obírati veškerým jednáním hospodářským. Může zajisté si vybrati ke svému pozorování libovolnou zájmem určenou výseč, ale musí sobě pak býti toho vědomá, čím jest poznávací její objekt určen a že jest mnohem širší, než ten, jímž se ve skutku zabývá z důvodů zájmových, takže jest marno hledati jednotné poznávací kriterium pro to, čím se zabývá, a že dlužno při vysvětlování toho, čím se zabývá, rekurovati až k onomu kriteriu poznávacímu, kterým jest charakterisován prvotně každý zjev hospodářský, ať se jím theorie zabývá anebo ne. Proto též selhává nutně každý pokus logického vymezení objektu národohospodářské vědy, pokud chce vymeziti hospodářské jednání jako část z jednání lidských a nikoli určitým způsobem pozorování. To, co kvalifikuje zjev jako hospodářský, musí býti též podkladem jeho hospodářského hodnocení, jak bude níže prokázáno, neboť hospodářská hodnota jest stupeň hospodářské kvality. Proto právě při hodnocení třeba znáti dobře hospodářskou kvalitu objektu a jest nedůsledno, hledá-li se tato při subjektivní hodnotě v osobní spokojenosti, ač se definovaly zjevy hospodářské něčím zcela jiným.
Hospodářskými se nám tedy jeví objekty a děje pozorovány subjektivním postulátem minima strasti. Kvalita hospodářská jest tu tedy subjektivní. Co se jeví jednomu člověku hospodářským, nemusí se takto jeviti jinému; co jest jednomu hospodářským statkem, není jím druhému. Podobnost lidí vede arci k tomu, že určité objekty a děje všeobecně považovány lidmi za hospodářské a tak lze pak mluviti o obecných statcích hospodářských a obecných zjevech hospodářských. To však nesmíme zaměňovati s objektivní hospodářskostí. Tak mohu říci, že jest zlato obecným statkem hospodářským, ale proto není snad objektivně hospodářským statkem. Objektivní vztahová kvalita může vzniknouti pouze z objektivního postulátu.
Dále se nesmí přehlížeti, že subjektivní a individuální není totéž. Postulát subjektivní není jím proto, že jest individuálně různý, nýbrž poněvadž se vztahuje k individuálnímu cítění; naopak i objektivní postulát může býti individuálně různý. Může býti na př. různý individuální názor o potřebě alkoholu pro zdraví člověka. Individuální postulát jest postulát určité jednotlivé osoby, ať jest subjektivní nebo objektivní; protivu jeho tvoří postulát kollektivní (sociální), jakožto postulát více osob (skupin osob) vztahující se k témuž zjevu. Představujeme-li si určitý děj (akt směny) nebo určitý objekt (cesta, podnik) jako současně chtěný více osobami proto, poněvadž spatřují v něm úsporu své subjektivní strasti, pak běží sice o postulát subjektivní, avšak nikoli individuální, nýbrž kollektivní. Od postulátu kollektivního musíme rozeznávati souběžné postuláty individuální, mezi nimiž není pojítka v identitě chtěného objektu. Zjevy, jichž vznik chápu z kollektivního chtění, jsou v rovině zjevů chtěných zjevy kollektivní (sociální), jsou kollektivně (sociálně) hospodářské, chápu-li jich vznik ze subjektivních postulátů minima strasti více osob. Postulát minima strasti nutká lidi ke styku a součinnosti, k sespolečenstování. Co vede ke směně? Nic jiného nežli zmenšení subjektivní strasti směňujících. Má-li osoba A statek a a osoba В statek b, kdy dojde k směně? Jen tenkráte, když oběma osobám působí větší strast nemíti cizí nežli vlastní statek. Směnou se strast obojí zmenšuje. Co vede k dělbě práce? Totéž minimum strasti. Ač osoba A potřebuje statek a a osoba В statek b, přece bude A vyráběti b а В bude vyráběti a, jestli jim výroba ta působí menší strast nežli výroba statků, který potřebují, poněvadž tímto způsobem a směnou zmenšují svou subjektivní strast. Tak vede subjektivní postulát minima strasti nutně k socialisaci hospodářské činnosti. Společnost, jež by vznikla jedině z tohoto hybného činitele, byla by společnost individualistická, jak tanula na mysli klassikům národohospodářským. (Uvidíme, že právě tak, jako odpovídá subjektivnímu postulátu hospodářskému individualismus, odpovídá objektivnímu postulátu hospodářskému kollektivismus.)
b) Objektivní postulát úkoje potřeb.
Chci-li kausální proces, jenž jest úkojem potřeby proto, abych pozměnil člověka směrem ideálu lidského, stává se člověk objektem tohoto snažení. Objekt a subjekt tohoto snažení spadá v jedno, pečuje-li člověk sám o sebe. Objekt a subjekt tohoto snažení se však rozcházejí, pečují-li o jiného úkojem potřeb tak, abych ho k řečenému ideálu přiblížil. Obé potřebuje podrobnějšího výkladu.
a) Člověk má při svém úkoji potřeb zpravidla na zřeteli též objektivní účinky úkoje potřeb na svou osobnost. Chce potravu, nejen aby zapudil hlad, nýbrž aby se vyvíjel, sílil neb sílu a zdraví zachoval. Chce tudíž též určité kvality své osobnosti. Chce je buď proto, že uznává určitou normu v tom, jakým má člověk býti (na př. mravní norma střídmosti) anebo prostě proto, že mu opak působí strast (nemoc). Ať už však z té či oné příčiny chce určitou kvalitu své osobnosti, pociťuje její potřebu. Objektivní postuláty určitých kvalit člověka přecházejí takto v subjektivní postulát minima strasti potřeb. Potřeby takto vzniklé splývají a splétají i kříží se s jinými potřebami a dle postulátu minima strasti buď zůstávají latentními, zůstávajíce pod prahem vůle anebo projevují se vítězně ve skutečné vůli jednací. Potřeba zdraví a kouření se kříží. Dle intensity pociťované strasti z neukojené té či oné budu jednati. Jednotlivý člověk, pokud pečuje o sebe, řídí se tedy vždy postulátem minima strasti potřeb, pokud se týče postulátem minima strasti vůbec.
b) Jinak se má věc, rozchází-li se subjekt a objekt péče o vypěstění člověka ideálních kvalit úkojem potřeb. Takový případ nastává na př. v poměru mezi rodiči a dětmi. Úkoj potřeby tu pak dostává jiný význam. Vždyť o něj pečuje (mírou, způsoben, časově, odpíráním a poskytováním) někdo jiný než ten, jehož potřeba se má ukojovati a tedy než ten, jenž úkoj chce. Otec nedává dítěti vždy to, co dítě chce, nýbrž co sám chce, byť toho dítě nepociťovalo subjektivní potřebu, po případě přes jeho vůli a odpor. O potřebě v subjektivním smyslu zajisté nelze zde mluviti. Pravím-li dítěti: Máš více potřeby knihy než hračky, nevyjadřuji tím, že dítě více cítí potřebu knihy než hračky, nýbrž že k dosažení určitých výchovných kvalit jest objektivně potřeba více toho statku nežli onoho. Potřeba jest tu pojímána objektivně, jako objektivní postulát vyplývající z postulátu určité kvality člověka, jenž jest předmětem dotyčné péče.
Otázka jest nyní, co lze tímto postulátem jako způsobem pozorování viděti. Zřejmě všechno to, co jest chtěno, poněvadž jest chtěn určitý ideál člověka, tedy péči o člověka, člověka jako objekt cizí péče. Člověk pečující sám o sebe jedná dle subjektivního postulátu minima strasti. Má-li býti člověk objektem cizí péče, musí býti podřízen cizí vůli. Do jaké míry jest to přípustné, řídí se platným právním řádem. Objektem péče může býti takto jednotlivý člověk anebo celá společnost. Za platných právních řádů jest výjimkou, aby byl jednotlivý člověk podřízen vůli a péči jiného (děti poručenci). Hlavním případem zůstává tedy podřízenost celé společnosti neosobní vůli právního řádu. Pokud právní řád neslouží snad osobním účelům jednotlivce (panovníka) a nečiní tudíž z celé společnosti pouhý prostředek jeho potřeb (právě tak jako soumar vůči hospodáři), může býti jeho účelem pouze uskutečňovati životní účely lidí společnost tu tvořící lépe, než by to dovedli sami, tudíž intensivněji a plněji, rychleji a snáze. Veškeré možné lidské účely dají se shrnouti, jak jsme viděli, ve dva základní a původní postuláty: subjektivní postulát minima strasti a objektivní postulát ideálu člověka. Bylo dovoženo, že jednotliví hospodařící lidé sledují vždy postulát minima strasti a společenské styky a společenské organisace, jež by vznikaly z vůle jednotlivců bez právního řádu, vznikaly by pouze za účelem uskutečnění jednotlivých objektivních postulátů plynoucích ze subjektivních postulátů minima strasti lidí organisaci vyhledávajících, tedy ze subjektivního postulátu minima strastí. Společnost, jež by takto vznikla, uskutečňovala by subjektivní lidské postuláty, ovšem bez záruky všeobecnosti, ježto by rozhodovala brachiální moc.
Ovládá-li společnost vůle celé společnosti nadřízená, právní řád, tu předpokládáme-li, že není libovolná, nýbrž, že sleduje určité společenské účely, a tedy účely lidské, tážeme se, které lidské postuláty právní řád uskutečňuje. Výběr je obmezen. Může uskutečňovati buď subjektivní postulát minima strastí nebo objektivní postulát ideálu člověka. Postulát minima strasti nemůže býti uskutečňován cizí vůlí,12 právní řád může tedy uskutečňovati pouze objektivní postulát ideálu člověka. Stojí tedy zákonodárce nad společností lidí sledujících z vlastní iniciativy minimum strasti, s vůlí uskutečňovati v této společnosti objektivní ideál člověka. Z toho vyplývá:
1.Bude mu míti v první řadě na mysli objektivní postulát ideálu člověka určitých kvalit, tedy představu o tom, jakým má člověk býti. O této představě pracuje lidstvo od věku. V průběhu dob zdůrazňovány byly postupně jednou ty, jednou ony kvality (ideál člověka antického, ideál člověka středověkého křesťanství, nestejné zdůrazňování kvalit tělesných a intellektuálních, nestejné představy o morálních kvalitách atd.). Hledání absolutního ideálu člověka se nepotkalo s úspěchem. Též vysvětlování, proč člověk hledá ideál dobra, krásna atd., se rozchází. Faktem ale jest, že člověk svůj ideál hledá a že každý myslící člověk ho do jisté míry má, a že přes rozdílnost úsudku o tomto objektivním ideálu se v každé době více měně všeobecně ideál ten tuší a sleduje více nežli precisuje a nalézá též svůj výraz v právním a společenském řádu onen ideál, jenž tane zákonodárci na mysli.
2. Bude mu zkoumati skutečný stav lidí ve společnosti stojící ve stínu společného právního řádu a též to, zda a do jaké míry jich činnost jdoucí za postulátem minima strasti uskutečňuje též o sobě ideál lidský, tedy do jaké míry pronikl postulát lidského ideálu hlavami jednotlivců a stal se skutečně též jich subjektivní potřebou. Bude mu tedy zkoumati povahu mravů a zvyků ustálených, neboť nucená forma práva bude jen na tolik nutná, pokud mrav a zvyk nestačí. Proměna v nich a tudíž v kvalitě a jednání lidí bude tudíž měniti podmínky oprávněnosti právních norem.
3. Ideál lidský dá se ve společnosti uskutečňovati kvantitně různě. Kvantitní rozdíl může býti: zejména
a) v tom, kolik z toho ideálu má býti nuceným způsobem uskutečněno. Každá kvalita lidí, která spolu tvoří ideál člověka, může vykazovati různé stupně intensity. Může tudíž býti nucené a všeobecně uskutečňována jen jistá míra, jisté minimum této kvality (mravnosti, vzdělání, existence, zdraví) anebo pojištění jen určitých kvalit s pominutím jiných (na př. aesthetických).
b) Kvantitní rozdíl může záležeti též v tom, jak rychle, jak trvale a jak všeobecně se ideál člověka uskutečňuje, tedy problém pokroku, trvalosti a nivellace, dle toho, klade-li se na to váha, aby co nejdříve bylo dosaženo co nejvyšších met lidského ideálu bez ohledu na to, zda trvale a všeobecně a tedy třeba i ojediněle, anebo na to, aby řečený pokrok byl trvalý a všeobecný i za cenu jeho zvolnění. Ježto ve skutku obojí tyto kvantitní momenty jsou v nepřímé úměrnosti, běží o jeden z nejzákladnějších problémů sociálních.
c) Kvantitní rozdíl může býti i v prostředcích, tedy v tom, jak daleko se jde v obmezování vůle lidí právním řádem, tedy jak dalece se činí člověk objektem péče státní. Nejzazší mez by byla, kdyby stát podobně jako otec vůči dítěti nebo poručník vůči poručenci nebo, jak tomu jest v klášteře, pečoval o celý úkoj objektivních potřeb lidí, tedy pod zorným úhlem objektivního lidského ideálu a s potlačením postulátu minima strasti. Netřeba dokládati, že by tak vznikl nejtužší kommunismus. Opakem by bylo, kdyby stát nechal lidí bez omezení sledovati postulát minima strastí, což odpovídá nejkrajnějšímu individualismu (anarchismu).13 Výrazem tohoto kvantitního rozdílu bude míra individuální volnosti, po případě i spokojenosti. Pro volbu konkrétní meze nucených prostředků důležito bude rozhodnutí konkrétních otázek předchozích, jakož i úvaha o skutečné kvalitě lidí a z ní plynoucího jednání, zvyků a mravů. Mezi oběma póly jest ovšem široké pole přechodu. Zvláště důležitou mezí v tomto přechodu bude mez mezi positivním a negativním donucením. Při donucení positivním (na př. povinné návštěvě školy) stává se člověk přímo objektem cizí vůle a cizí péče, při donucení negativním zůstává sám subjektem péče o sebe, avšak jeho volnosti pohybu se kladou jisté meze.
Z těchto prvků vytvoří se postulát, jak dalece má býti objektivní ideál lidský ve společnosti uskutečněn a postulát pro- středků k tomu vedoucích, tedy postulát ideálu společnosti a postulát ideálního společenského zřízení.
Objektivní postulát hospodářský může tudíž býti bud individuální, běží-li o určité individuum, anebo sociální, běží-li o mnohost lidí jako celek.
Jsou-li pojmově možné dva protichůdné hospodářské postuláty, z nichž jeden jest subjektivní a druhý objektivní, které zcela rozdílně objekty a děje kvalifikují a dovolují hodnotiti, jak se to snáší s jednotností národohospodářské theorie?
  1. Článek tento jest pokračováním stejnojmenného článku z loňského ročníku XVII. seš. 2—3, str. 274 a n. Vůči obsahu tam předeslanému přesunuta byla část kapitoly o hodnotě na jiné místo.
  2. Nebo jak se ve speciálních vědách přírodních praví:,,Vztah k jiné kvalitě.“
  3. Co jest tvrdost? To záleží, jak praveno, na určitém způsobu pozorování. V uvedeném případě jest definována tvrdost vrypem. Ve fysice říká se tvrdost odporu, který projevuje těleso při jistém způsobu pozorování (methoda Herzova), to jest při určitě upraveném tlaku, a vyjadřuje se velikostí váhy.
  4. Arci bude záležeti na praktické potřebě vědy, které po případě vůbec nepůjde o to zjistiti absolutně možné kvantitní meze určité kvality a i kdyby je znala, bude hodnotiti (přisuzovati čísla) určité kvalitě dle vědecké účelnosti.
  5. Předmětem zvláštního vědeckého bádání by mohly býti arci i hodnotné úsudky samotné. Na př. hromadné ankety o některé otázce, pokud by nešlo jen o vytříbení problému, nýbrž o zjištění obecného smýšlení.
  6. Wundt: Einleitung in die Philosophie. Lipsko 1916 str. 46.
  7. Tak zv. úvahy de lege ferenda nenáleží tudíž do právní theorie.
  8. Přibram: Die Entstehung der individualistischen Sozialphilosophie. Lipsko 1912.
  9. Wiksell: Vorlesungen über Nationalökonomie. Jena 1913 str. 2. I. sv.; Wagner: Theoretische Sozialökonomik, I. odděl. Lipsko 1907, str. 24; Philippowich: Grundriss, str. 1; Conrad: Grundriss zum Studium der politischen Oekonomie, Jena 1915, str. 3; Bráf: Spisy, Praha 1913. Díl I., sv. 1, str. 1; Pesch: Lehrbuch atd., Freiburg v B. 1905, str. 4; J. B. Say: Traité ďéconomie politique. Paříž, str. 1; Platter: Grundlehren atd. Berlin 1905, str. 1; M. Block: Les progres de la science économique. Paříž 1897, str. 84; Jevons: The Theory of Political Economy. London 1888, str. 37; Marshall: Principles, London 1898 str. 161 atd.
  10. Herrmann: Staatswirtschaftliche Untersuchungen 1874. str. 10; Schäffle: Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirtschaft str. 2; Wagner: Grundlegung I. díl. § 3; Schmollet: Grundriss, 1908, str. 3; Philippowich: Grundriss, str. 1; Lexis: Allgemeine Volkswirtschaftslehre 1910, str. 2 atd.; Schiller: Princip hospodárnosti. Základy jeho theorie. Praha 1912.
  11. Lehrbuch der Nationalökonomie. Lipsko 1902, str. 2.
  12. Nuceným způsobem nelze nikoho oblažovati, nadtož jednotnou normou všechny. Mimo právní řád může stát jako společnost svého druhu uspokojovati též i objektivní postuláty plynoucí z postulátu minima strasti, tedy na př. potřebu soli, dopravy atd. Oblažovací funkci připisoval právnímu řádu Bentham. K. Diehl: Theoretische Nationaloekonomie, Jena 1916 str. 166.
  13. Oba protivné póly společenského řádu odpovídají tedy oběma možným základním postulátům hospodářským, tudíž individualismus, subjektivnímu postulátu minima strasti a kommunismus, objektivnímu postulatu ideálního člověka.