NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Na soukromém žalobci jest, aby ohlásil zmateční stížnost

Na soukromém žalobci jest, aby ohlásil zmateční stížnost (odvolání) do rozsudku, jeho žalobu vyřídivšího, do tří dnů po prohlášení i pak, když ke hlavnímu přelíčení předvolán nebyl.

Předmětem trestní věci, odkázané soudnímu roku, jest zmateční stížnost, vznesená státním zastupitelstvím na základě plné moci soukromého žalobce A. R., v jeho zastoupení, kteráž bere v odpor rozsudek nalézacího soudu z důvodů zmatečnosti č. 7. a 9. c) §u 281. tr. ř. Výsledek ústního zrušovacího jednání přiměl zrušovací soudní dvůr, aby před věcným zkoumáním stížnosti vyšetřil otázky, byl-li soukromý žalobce oprávněn zmateční stížnost podati, jakož i byla-li stížnost podána včas, kteréžto otázky jsou jinak dle §u 4. novelly k trestnímu řádu vyhraženy neveřejnému sezení. Pro první předběžnou otázku (oprávnění soukromého žalobce) jest rozhodno, bylo-li by dlužno pokládati žalobní právo soukromého žalobce za zaniklé v případě, že by přítomný rozsudek nabyl právní moci, poněvadž by v záporném případě jeho právo žalobní rozsudkem nebylo dotčeno a nemohlo by inu tudíž býti přiznáno oprávnění, podati proti rozsudku opravný prostředek. Předmětem rozhodnutí prvního soudu byl jednotný čin, výrok, který byl stíhán jednak jako delikt ku zmocnění státním zástupcem a jednak jako delikt soukromožalobní soukromými žalobci A. R. a R. Z. trestními návrhy, podanými během přípravného vyhledávání. Nalézací soud přihlížel k této konkurenci žalobních oprávnění potud, že ocenil ve svých rozhodovacích důvodech čin obžalovanému za vinu kladený v obou směrech, tudíž jak se stanoviska deliktu ku zmocnění, tak také se stanoviska deliktu soukromožalobního, sprostil však dle §u 259. č. 3. tr. ř. obžalovaného pro delikt stíhaný ku zmocnění pro nedostatek skutkové povahy přečinu dle §u 300. tr. z. a čl. IV. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. z roku 1863, a projevil ohledně soukromožalobního deliktu náhled, že sice pokládá za prokázanou skutkovou povahu přestupku proti bezpečnosti cti dle §u 491. tr. z., že však nemůže vynésti výroku o vině pro nedostatek potřebného návrhu ve smyslu císařského nařízení ze dne 27. října 1853 č. 228. ř. z. Ovšem se konalo hlavní přelíčení způsobem, porušujícím předpis §u 221. tr. ř., kterýž stanoví, že soukromému žalobci má býti oznámen den hlavního přelíčení, a následkem toho, poněvadž zde nebylo konečného návrhu soukromého žalobce, nebyl vynesen rozsudečný výrok, dle něhož by byl býval obžalovaný dle §u 259. č. 1. tr. ř. soukromé obžaloby sproštěn. Nicméně dlužno však, jak vysvítá z následujících úvah, přiznati přítomnému rozsudku účinek spotřeby (konsumpce) soukromé žaloby. Zásada, ovládající trestní řád: »ne bis in idem« zakazuje, aby jeden a týž čin téhož obviněného se stal opětně předmětem stíhání, bylo-li o tomto činu rozhodnuto pravoplatným rozsudkem, pokud zde nejsou podmínky pro obnovu řízení. Pod vlivem této zásady jest požadavek, aby soud. povolaný k rozhodnutí o trestním činu, byl povinen, aniž by byl vázán konkrétním právním náhledem žalobcovým, posouditi čin, přihlížeje ku všem vedlejším okolnostem, oceniti se všech možných hledisk každý jeho vztah k trestnímu zákonu. Následkem toho smí býti vydán, nehledě k řádné obnově trestního řízení, ve příčině jednoho a téhož činu pouze jeden rozsudek. Z toho však také vyplývá, že nemůže činiti žádného rozdílu, je-li zde pro trestní stíhání jednoho a téhož činu konkurence osob k žalobě oprávněných a nespolupůsobil-li jeden či více z nich při vzniku rozsudku, buď že až do té doby nepoužili vůbec svého práva stíhacího, buď že jim bylo zabráněno formálními poklesky soudů v něm pokračovati. Že tento náhled jest správný, vyplývá bez dalšího (argumentům a contrario) z ustanovení §u 363. č. 2. tr. ř., kteréž znamená, jak podotýkají všeobecné motivy k osnově trestního řádu z roku 1872, omezení zásady nenaříkatelnosti rozsudků, a kteréž dlužno jako výjimku přesně vyložiti. Pouze tenkráte, jsou-li zde předpoklady, v právě citovaném zákonném ustanovení přesně vytknuté, může soukromý žalobce, kterýž nepodal až do konce hlavního přelíčení obžaloby, jest však k tomu ještě oprávněn, počíti s trestním stíháním, přes to, že jest zde pravoplatný osvobozující rozsudek; v každém jiném případě jest mu to zakázáno, byť i zde byl obdobný stav věci, na kterýž by bylo lze použíti zákonodárného důvodu onoho výjimečného ustanovení, byť i tudíž také, abychom mluvili slovy zmíněných již motivů, bylo jasno, že nedopatření, kterýmž byl soukromý žalobce předstižen, nemělo býti na újmu jeho právům. Z těchto úvah vysvítá, že soukromý žalobce A. R. není oprávněn beze všeho navrhovati, aby se pokračovalo v trestním řízení k vyřízení jeho žaloby, ovšem ale že jest oprávněn podati proti rozsudku, jehož právní mocí by také jeho žalobní právo zaniklo, opravný prostředek zmateční stížností. Po kladném zodpovědění této předběžné otázky dlužno rozhodnouti na základe příslušných ustanovení trestního řádu otázku, položenou na druhém místě, byla-li totiž zmateční stížnost podána včas.
Jak již bylo vytknuto, jest zde rozsudek prvního soudu, byť i byl vynesen způsobem, porušujícím procesní předpisy. Hlavní přelíčení bylo provedeno a rozsudek byl prohlášen v nepřítomnosti soukromého žalobce, kterýž nebyl obeslán. Tento poklesek není však ohrožen zmatečností ani dle §u 221., ani dle §. 281. tr. ř., a pokus, zjednati odpomoc dodatečnou žádostí za doručení tohoto rozsudku za účelem zachování lhůty k opravnému prostředku, jest, jak bude v následujících vývodech ukázáno, se stanoviska platného trestního řádu nepřípustným. Dle náhledu zrušovacího soudního dvoru se jedná zde o pochybení prvního soudu, o jehož odstranění nebylo v trestním řádu ničeho ustanoveno; toto pochybení nutno prohlásiti pro nedostatek zákonného prostředku odpomoci za nezhojitelné. Dle §u 284. tr. ř., I. věty, dlužno ohlásiti zmateční stížnost do tří dnů po vyhlášení rozsudku. Státní zastupitelství ohlásilo sice v této lhůtě včas zmateční stížnost proti rozsudku a provedlo ji dne 2. listopadu 1914, tudíž rovněž včas, vzalo však tuto stížnost zpět, aby ohlásilo a provedlo dne 9. srpna 1915, tudíž téměř 9 měsíců po vyhlášení rozsudku, na základě plné moci soukromého žalobce A. R. a jeho jménem novou zmateční stížnost proti témuž rozsudku, když bylo před tím jménem A. R. zařízeno doručení rozsudku státnímu zastupitelství. Zrušovací dvůr soudní pokládá tuto stížnost, která dnes jedině přichází v úvahu, za zřejmě pozdě ohlášenou. Státní zastupitelství a s ním generální prokuratura hájí stanovisko, že lhůta k ohlášení tohoto opravného prostředku počala běžeti v přítomném případě, ježto soukromý žalobce následkem shora zmíněného poklesku bez své viny nebyl přítomen při vyhlášení rozsudku, teprve doručením rozsudku státnímu zastupitelství, jako zástupci soukromého žalobce. Vzhledem k jasnému znění §u 284. tr. ř., který připouští pouze výklad, že ohlášení zmateční stížnosti, nehledě k výjimce, stanovené v tomto ustanovení ve prospěch obžalovaného, se musí stati ve všech ostatních případech bezvýjimečně do tří dnů po vyhlášení rozsudku, nelze obdobně rozšiřovati předpis §u 284. tr. ř., 2. věta, stanovený ve prospěch obžalovaného, nepřítomného při vyhlášení rozsudku, na soukromého žalobce, kterýž při vyhlášení nebyl přítomen. Rozšíření zákona obdobným závěrem jest možno pouze tenkráte, je-li zde skutečná mezera a stejný důvod, tudíž stejná myšlenka zákonodárcova u případu, který se má vyložiti. Žádného z těchto předpokladů zde však není. Jest zajisté nesporno, že platný trestní řád nezná úplné rovnosti v postavení obžalovaného a žalobce, naopak se snaží nepříznivější v podstatných směrech postavení obžalovaného jako strany zlepšiti, a přiznává jeho obhájci jistá přednostní práva. Budiž v té příčině učiněna zmínka zvláště o základní zásadě §u 22. tr. ř., že v pochyb- nosti dlužno rozhodnouti vždy ve prospěch obžalovaného, a z různých jiných ustanovení zvláště o předpisu §u 364. tr. ř., kterýž zde zvláště přichází v úvahu, dle kteréhož se poskytuje pouze obviněnému nárok na navrácení do předešlého stavu pro zmeškání lhůty k ohlášení opravného prostředku. Na stejných úvahách zakládá se také ustanovení §u 284. tr. ř. Kdyby byl zákon nechtěl poskytnouti výhodu výlučně obžalovanému výhradou 2. odstavce tohoto ustanovení, bylo by zajisté bývalo nutným také ustanoviti, že dlužno doručiti opis rozsudku také veřejnému a soukromému žalobci a v přestupkových případech soukromému účastníku, nebyli-li přítomni při prohlášení rozsudku — a žádný z nich nemusí býti při prohlášení přítomen, — a byl by býval zákonodárce použil v §u 284., odst. 1. tr. ř., rovněž jako v následujících ustanoveních jednoduše obratu »stěžovatel«, ve kterémžto výrazu jsou zahrnuti jak obžalovaný, tak veřejný a soukromý žalobce. (Srovnej při tom také předpis §u 217., odst. 2. tr. ř., který platil před vydáním novelly k trestnímu řádu.) Předpis §u 284. tr. ř. zní v první větě zcela imperativně pro všecky stěžovatele a poskytuje ve druhé větě pouze ku prospěchu obžalovaného, kterýž nebyl přítomen při vyhlášení rozsudku, výjimku, kteráž vylučuje již jako taková a dle předeslaných úvah obdobné použití na jiné stěžovatele, při vyhlášení rozsudku nepřítomné. Avšak také s hlediska zákonodárně-politických motivů odporovalo by připuštění ohlášení stížnosti žalobcem teprve po doručení rozsudku tendenci zákona, aby totiž osud obžalovaného nebyl ponechán po neurčitou dobu v nejistotě a aby nebyl vysazován obžalovaný nebezpečenství, prokázanému právě tímto trestním případem, že by dle okolností zvěděl teprve po roce od vynesení sprošťujícího jej nálezu, že jeho trestní záležitost ještě stále není ukončena a že jeho sproštění lze odporovati. Kdyby bylo správné opačné stanovisko, hájené generální prokuraturou, bylo by, nehledě ke zmíněným pochybnostem, takovýmto způsobem možno také žalobci obejíti vytknuté již ustanovení §u 364. tr. ř., týkající se nároku na navrácení do předešlého stavu pro zmeškání lhůty k ohlášení opravného prostředku, propůjčeného pouze obviněnému, při čemž v našem případě mimo to by nebylo dbáno ani oněch podmínek, bez kterýchž by dle §u 363. tr. ř. nebylo lze povoliti navrácení do předešlého stavu ani obviněnému. Na základě těchto úvah dospěl tudíž zrušovací soudní dvůr k výsledku, že přítomná zmateční stížnost byla ohlášena pozdě, a že ji bylo nutno již z té příčiny odmítnouti jako nepřípustnou. Tím jest zrušovacímu soudnímu dvoru odňat podklad, aby se zabýval věcným obsahem stížnosti.
(Rozhodnutí kasačního soudu ze dne 29. prosince 1915, č. j. Kr II 269/15/3.) —x—

Citace:

Na soukromém žalobci jest, aby ohlásil zmateční stížnost. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 2, s. 107-110.