NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Vliv haagských konferencí na vývoj mezinárodního práva.

Vliv haagských konferencí na vývoj mezinárodního práva.

Prof. Dr. Frant. Weyr.
(Prosloveno dne 18. dubna 1916 v cyklu přednášek pořádaných Brněnským odborem válečné pomocné akce pro české vysokoškolské studentstvo.)
Máme-li stanoviti přesně vliv obou památných Haagských mírových konferencí na vývoj práva mezinárodního, dlužno si předem uvědomiti, co chceme rozuměti právem mezinárodním. »Právem mezinárodním« v obecném a běžném smyslu rozumí se obyčejně jednak všemožné poměry jednotlivých souverenních států mezi sebou, jednak jisté normy, které státům předpisují, jak se mají ve svých vzájemných stycích chovati. Jest jasno, že jsou to dvě zcela různé věci: v prvním případě musím, chci-li zjistiti ono mezinárodní právo, starati se o to, jak jednotlivé státy skutečně se k sobě chovají, jaké smlouvy mezi sebou uzavírají, jaký obsah tyto smlouvy mají, kdy je státy dodržují a kdy ne, pokud se týče, z jakých důvodů tak činí a činily atd. V druhém případě musím zjistiti normy, dle kterých se státy chovati mají bez ohledu na to, zda-li je ve skutečnosti zachovávají čili nic. Aby rozdíl obou method resp. pojmů mezinárodního práva jasně vysvitl, budiž mi dovoleno uvésti příklad z jiného oboru práva, a to práva občanského: Velmi často nazývá se i právem občanským soubor právních poměrů mezi jednotlivými občany. Kdybych chtěl zjistiti právo občanské v tomto smyslu, musel bych studovati a uvésti všecky skutečně uzavřené smlouvy občanské — na př. kupní, nájemní, námezdní atd. — zkoumati jejich obsah, ptáti se, z jakých důvodů je jednotlivci uzavírají, jak se potom chovají, t. j. plní-li své povinnosti, proč tak činí, kdy a. v jakých situacích jich obyčejně neplní atd. Soubor všech těchto poznatků byl by pak »právem občanským« ve smyslu, který možno nazvati deskriptivním. Proti tomuto právu občanskému ve smyslu deskriptivním stojí pak právo občanské ve smyslu normativním: jeho předmětem jsou normy, které stanoví, jak se jednotlivec ve svých stycích s jinými jednotlivci chovati má, nebo konkrétněji řečeno: občanský zákon toho onoho státu. Haagskými konferencemi stanoveny byly normy pro chování se států. Chci-li tedy zjistiti vliv jejich na právo mezinárodní, mohu si položiti dvojí otázku: Buď táži se: jaký vliv mělo stanovení oněch norem na skutečné chování se států, t. j. do jaké míry změnilo se působením těchto norem ono chování států, nebo ptám se: do jaké míry byly mezinárodní normy právní platné před konferencemi haagskými těmito konferencemi změněny, doplněny, zrušeny atd.?, což znamená jinými slovy srovnati platné normy mezinárodní před haagskými konferencemi a po nich. V obou případech jde o stanovení vlivu konferencí těch na vývoj práva mezinárodního, jen že v každém z nich béře se pojem práva mezinárodního jinak.
Chci zde pojednati toliko o oné druhé otázce. Časová omezenost nutí mne však ještě k jedné restrikci: v jediné jednohodinové přednášce je nemožno probrati třeba sebe stručněji obsah všech norem, které byly oběma haagskými konferencemi stanoveny, tím méně pak srovnati je se stavem dřívějším. Neběží mi také o takový suchopárný výpočet, ježto spatřuji hlavní význam mezinárodních kodifikací haagských jinde, a to právě v okolnosti, že jsou kodifikacemi. Tím narazil jsem na jistý formální rozdíl mezi právními normami, který dlužno vysvětliti. Míním rozdíl mezi t. zv. právem obyčejovým a právem kodifikovaným čili psaným. Často slýcháme tvrzení, že právo mezinárodní počalo se tvořiti teprve v tom či onom století, že před tím žádného práva mezinárodního nebylo atd. Přece však mezinárodní styky jednotlivých států, byť i sebe primitivnější a ojedinělé, existovaly zajisté hned v prvotních dobách, kdy státy se utvořily — jen že ovládány byly pouze ji- stými zvyky a obyčeji, nikde a nikdy výslovně neuznanými. Vládlo zkrátka právo obyčejové na celé čáře a jím karakterisována jest primitivnost oné právní úpravy, smím-li ji vůbec tak nazývati. Nehledě tedy zatím ani k obsahu obyčejového a psaného práva mezinárodního před haagskými konferencemi a kodifikací haagských, možno spatřovati v haagských konvencích, na nichž usnesly se státy, které byly zastoupeny na poradách v Haagu r. 1899 a 1907, první a velkolepý pokus o kodifikaci mezinárodního práva, kterým postavilo se toto právo teprve po bok jiným moderním právům psaným a vystoupilo z mlhy a nejistoty, které povždy zahalují a činí méněcenným každé právo obyčejové.
Nesmíme si ovšem představovati, že by před haagskými konferencemi nebylo bývalo vůbec žádných kodifikací práva mezinárodního. Jaké kodifikace to byly? Především nutno zde vzpomenouti četných úmluv mezi jednotlivými státy, které uzavřeny byly u příležitostí mírových vyjednávání po skončení jednotlivých válek. Tak stalo se na př. v míru Vestfálském (1648), Utrechtském (1713), Pařížsko-Hubertsburském (1763), Pařížském (1814), na kongressu Vídeňském (1815) atd. Přece nechtěl bych však tyto úmluvy nazvati kodifikacemi mezinárodního práva v užším a pravém smyslu. Neboť při nich šlo především o úpravu konkretních poměrů mezistátních, vyvolaných, pokud se týče rozhodnutých konkrétními válkami; smlouvajícím se státům chyběl úmysl stanoviti pevná, všeobecně platná pravidla a normy mezinárodní. Vždyť mírové vyjednávání (jako takové) jest organickým ukončením válečné zápletky, účelem jeho jest tudíž v první řadě úprava poměrů, jak se vykrystalisovaly válkou — nikoliv úprava mezinárodních styků vůbec. Proto nazývám kodifikací mezinárodního práva v užším smyslu toliko takovou písemnou či positivní úpravu mezinárodních norem, která v první řadě a vědomě usiluje o to, aby stanovena byla všeobecně platná a uznaná pravidla pro chování se států. Když takto omezím pojem kodifikace mezinárodního práva, pak velmi scvrkne se nám obsah toho, co bylo v tomto směru vykonáno před haagskými konferencemi, a jasně vysvitne nám velkolepý pokrok, kterého tyto konference dosáhly.
Ptám se nyní: co bylo vykonáno pro kodifikaci mezinárodního práva před haagskými konferencemi? Abychom na tuto otázku mohli odpověděti krátce a přece pokud možná přesně, dlužno si uvědomiti, jakých oborů vzájemných styků mezi státy se zmíněné kodifikace týkají, pokud se týče, které z nich pro státy a lidstvo vůbec jsou nejdůležitější. A tu naskýtá se nám staré rozdělení práva mezinárodního, pocházející od samého »otce« jeho, Hugona Grotia, na ius pacis ac belli, tedy na právo mírové a válečné. Vskutku možno též kteroukoliv normu mezinárodního práva vřaditi do jedné nebo druhé skupiny: buď platí pro stát v době míru, nebo pro stát válčící. Každá z obou skupin norem má své zvláštní účely, z nichž však jeden jest hlavní: mírovým právem mezinárodním mají býti zamezeny války, válečným pak následky vypuknuvších již válek pokud možno zmírněny. Hlavní účel všeho mezinárodního práva směřuje tudíž proti jednomu z nejhorších škůdců lidstva: proti válce. (Uvidíme též, že snahy haagských konferencí byly přímo proti tomuto škůdci namířeny, kdežto snahy dřívějších úmluv mezinárodních Směřovaly toliko nepřímo, totiž různými politickými prostředky — jako na př. zásadou t. zv. evropské rovnováhy, sledovanou mírem Vestfálským — proti válce.) Vážíme si zajisté i jiných ustanovení mezinárodního práva, na př. o pořadu osob diplomatických, jak stanoven byl kongressem Vídeňským roku 1815, mezinárodní konvence poštovní atd., cítíme však jasně, že úprava podobných etiketních a jiných otázek co do své všelidské důležitosti daleko stojí za úpravou, která týká se nejdůležitějších statků veškerého lidstva, ohrožených krvavými a často zbytečnými válkami. Omezím si tedy ještě poněkud svůj úkol a ptám se nyní: co bylo vykonáno před haagskými konferencemi mezinárodním právem za tím (sc. přímým) účelem, aby budoucí války byly zamezeny? A tu jsme nuceni odpověděti: pramálo, ba skoro nic. To, co existovalo, byly pouhé zvyky a obyčeje, kterých se státy držely, nemajíce pro své povinnosti žádných psaných, tedy přesně vymezených norem a pravidel. Institut t. zv. »dobrých služeb« a »zprostředkování«, jimiž má býti úsilím státu, nesúčastněného na nějaké zápletce hrozící válkou, válka ta zprostředkováním mezi spornými stranami zamezena, byl před haagskou konferencí pouhým institutem obyčejovým, historickým vývojem se vyvinuvším. Teprve mírem Pařížským r. 1856 bylo výslovně, ale opět jen pro konkrétní budoucí případy stanoveno, že smluvní strany (státy) mohou institutu toho použiti, kdyby jedna z nich dostala se do sporu s Tureckem. Berlínskými, t. zv. generálními akty z r. 1885 vyslovena pak přímo povinnost smluvních stran, aby v případech hrozícího konfliktu s Tureckem nabídly své dobré služby a zprostředkování proucím se stranám, a tolikéž povinnost proucích se stran, aby se, než počnou s přímým nepřátelstvím, dobrých služeb a zprostředkování dovolaly. Tato skrovná positivní ustanovení, čelící přímo proti vypuknutí války, a to, jak jsme viděli, platná jen pro spory určitých států mezi sebou (Tureckem na jedné a ostatními signatárními mocnostmi na druhé straně), byla vše, co vykonala doba před haagskými konferencemi! A neméně skrovný jsou její výsledky pro vlastní právo válečné! Jsme s výpočtem dřívějších konvencí vlastně hotovi, když uvedeme pařížskou deklaraci z r. 1856 o námořním právu válečném, petrohradskou konvenci z r. 1868 a slavnou ženevskou konvenci z r. 1864, svolanou na popud ženevského občana Dunanta.
Pařížská deklarace zrušila především zásadně t. zv. námořní lapačství (Kaperei), pak stanovila ve prospěch neutrální plavby tato pravidla: 1. Vlajka neutrální chrání nepřátelské zboží, vyjma kontraband. 2. Zboží neutrální, vyjma kontraband, není zabavitelno pod vlajkou nepřátelskou. Konečně usnesena ustanovení o t. zv. blokádě, totiž, že blokáda, má-li býti závaznou, musí býti effektivní, t. j. udržována válečným loďstvem, které stačí, aby skutečně zabráněn byl přístup k nepřátelskému břehu; tím řečeno, že pouhé prohlášení, že určitý břeh jest blokován — t. zv. papírová blokáda — nezavazuje neutrálův.
Petrohradská konvence stanovila pro pozemní válku zákaz užívání malokaliberních střel (menší váhy než 400 gr.). Ženevská konvence usnesla se na pravidlech za účelem »ulehčení osudu raněných a nemocných ve válce pozemní«: stanovila zásadně neutrálnost (nedotknutelnost) polních nemocnic a jejich personálu pod ochranou červeného kříže.
Kromě těchto tří konvencí, které došly ratifikace se strany súčastněných států, byly konány ještě jiné důležité konference, jejichž usnesení však nebyla ratifikována, neměla tedy skutečného významu pro pokrok kodifikace práva mezinárodního. Tak na př. důležitá konference Bruselská r. 1874 za účelem kodifikace válečného práva pozemního, svolaná na popud slavného ruského učence práva mezinárodního šl. Martense. (K objasnění dlužno zde dodati, že nutno dobře rozeznávati podpis konvencí se strany delegátů súčastněných států, a potomní ratifikaci jejich se strany států samých; teprve touto ratifikací státy se právně zavazují.)
Takový byl tedy stav kodifikace práva mezinárodního v onom užším smyslu, jak jsem jej výše vyložil, před haagskými konferencemi. Než pokusím se nastíniti stručně dosah toho, co bylo těmito konferencemi stanoveno, budiž mi dovoleno, abych se krátce zmínil o vnějších okolnostech, za kterých k nim došlo, a o cílech, které tanuly na mysli těm, na jejichž popud byly svolány. Tím vysvitne nám jasně, že, ačkoliv haagskými konvencemi bylo mnoho dosaženo, ba více než si leckterý skeptik troufal doufati, přece výsledky jejich zůstaly daleko za velkolepými intencemi některých delegátů haagských.
V srpnu roku 1898 navrhl ruský ministr vnějších záležitostí hrabě Muravěv pověřeným zástupcům mocností v Petrohradě konferenci, která měla dosíci, aby mocnosti ustaly v dalším zbrojení a tím zajistiti trvalý a pravý mír světový.1) Praví se ostatně, že k tomuto pokusu dal podnět sám car ruský Mikuláš II. Vidíme tedy, kam směřovaly prvotní intence haagské konference: chtěly přímo zameziti válečné zápletky. Než prvotní ruský návrh byl u ostatních mocností přijat velmi chladně a nedůvěřivě: Kde kdo, ba i sám Martens, pochyboval o možnosti zdaru konference s takovýmto programem. Ruská vláda předstoupila tudíž před mocnosti s novým programem, který vypracoval Martens; obsahoval mimo otázku, jak bylo by možno zameziti další zbrojení, ještě návrh na kodifikaci zákonů a zvyků války pozemní (jímž zabývala se, ovšem bezvýsledně, již Brusselská konference), pak ustanovení o dobrých službách, zprostředkování a rozhodčím soudě, dále rozšíření platnosti ženevské konvence, která dosud platila toliko pro válku pozemní, na válku námořní, a konečně zákaz užívání jistých zbraní. Jak vidíme, byl tento druhý program mnohem propracovanější, bohatější a — střízlivější. Kdežto totiž první chtěl jaksi jedním rázem znemožniti budoucí války, počítá již druhý s nimi jakožto s nutným zlem, a proto obsahuje právě osnovu norem, jimiž válčení má býti upraveno. Zároveň obráží se v něm zcela jasně onen dvojitý účel, o němž jsem shora pravil, že karakterisuje všeliké mezinárodní právo v užším smyslu: Jednak zameziti vznik války tím, že se stanoví jiné prostředky k vyrovnání sporů mezistátních, jednak zmírniti kruté následky války, stane-li se nezbytnou. Ačkoliv i vůči tomuto druhému programu bylo mnoho skepse mezi evropskými diplomaty, přece přijaly jej státy aspoň zásadně za podklad podrobnějšího jednání.
Konference svolána do hlavního města holandského, Haagu, tedy tam, kde působil »otec práva mezinárodního«, Hugo Grotins. Sešlo se 26 států, hlavně evropských, a 18. května r. 1899 konference zahájena. Delegáti států utvořili 3 komise, z nichž první měla se raditi o otázce zamezení dalšího zbrojení, druhá o otázkách práva válečného, třetí pak měla projednávati otázky práva mírového.
Již z toho, co jsem řekl o obsahu druhého ruského programu, jenž měl tvořiti základ porad, vysvítá, kde leželo těžisko celé akce: byly to návrhy týkající se odzbrojení a zřízení t. zv. obligatorního soudu rozhodčího. Kdyby totiž oba tyto návrhy byly bývaly uskutečněny, pak znamenalo to definitivní odstranění všech budoucích válek a skutečný věčný mír. Vždyť instituce obligatorního rozhodčího soudu, je-li provedena bezpodmínečně, znamená, že stát, který ji přijal, zavazuje se předložiti každý svůj budoucí spor tomuto rozhodčímu soudu, místo aby jako dosud apeloval na své zbraně, které mají dokázati, je-li ve svém sporu v právu čili nic. Dalo se zpředu očekávati, že ze všech programových bodů budou tyto dva předmětem nejtužšího odporu se strany jednotlivých států. A tak se také stalo. Brzy musila konference poznati, že neprosadí ani jednoho ani druhého. Proto výsledky porad zmíněné první komise jsou velice nepatrné: co se týče zbrojení, došlo toliko k »usnesení«, aby státy vzhledem k tomu, že vojenská břemena neustále stoupají, otázku tuto znovu vzaly v úvahu. Toto usnesení bylo pak jednomyslně potvrzeno též druhou haagskou konferencí r. 1907. Táž první komise měla poněkud větší úspěch v otázce užívání jistých zbraní. Byla přijata tato 3 prohlášení: Má se zakázati 1. házení střel a výbušných látek s létadel, 2. užívání takových střel, jejichž jediným účelem jest rozšiřování dusivých a jedovatých plynů, a 3. střel, které se v lidském těle lehce rozšiřují a splošťují. První prohlášení bylo přijato toliko na dobu 5 let a druhou konferencí platnost jeho prodloužena až do 3. konference; bohužel nebylo však přijato většinou států nyní válčících; neplatí tedy pro nynější válku. Za to obě ostatní nebyla časově omezena a platí tudíž dosud.
Řekl jsem již, že o právu válečném bylo před rokem 1899 jen velmi málo positivních, t. j. kodifikovaných předpisů. Měla tedy druhá komise práce dost. Nešlo totiž o nic menšího, než o uznání zásady, že ve válce nemají býti dovoleny všemožné prostředky, byť byly snad přímo nesmyslné a vítězi ani neprospívaly. Uvažme jen, že před haagskou konferencí bylo válčící straně ve válce pozemní vše po právu dovoleno — mimo nepatrného zákazu Petrohradské konvence o užívání malokaliberních střel! Mohla tedy na př. zajatce zabíjeti nebo nutiti do zbraní proti vlastnímu státu, mohla konfiskovati soukromé vlastnictví v nepřátelském území a s občanským obyvatelstvem tohoto území jakkoli nakládati atd. Nečinily-li tak válčící státy před r. 1899, byla to jejich pouhá dobrá vůle; zákonem a právem nebyly k tomu nijak povinovány. A nyní uvažme, abychom pochopili důležitost toho, co v Haagu bylo vykonáno, že se oné druhé komisi podařilo stanoviti obšírný zákon o válce pozemní, v němž povinnosti a práva válčících stran byla poměrně dosti přesně určena! A uvažme, že tento mezinárodní zákon byl dosud 41 súčastněnými státy přijat a dvacíti2) slavnostně ratifikován! Ovšem, jeden »strašák«, abych tak řekl, kazí nám radost z tohoto díla! Je to t. zv. »nouzové právo válečné« či »nouzový stav válečný«, který již v poradách samé komise strašil a jemuž podařilo se též částečně dostati se do hotové kodifikace. Bylo totiž již v lůně komise k tomu poukazováno, že »nutnost válečná stojí nad právem válečným«, což jinými slovy znamená, že v případě nouze může býti každý předpis práva válečného prolomen, a to dovoleně. Tuto vskutku nehoráznou větu zastává bohužel též jistá část theorie mezinárodního práva. Kdyby tato zásada měla skutečně platiti, pak bylo by věru zbytečno veškero úsilí o kodifikaci práva válečného. Bohudík nezůstala i v Haagu bez odporu a tak stalo se, že sice některá mezinárodní ujednání podobné právo nouzové výslovně připouštějí, z čehož však a contrario plyne nepopiratelný a velecenný důsledek, že patrně ve všech jiných případech, kde ono právo výslovně uznáno není, neplatí!
Dobrých výsledků dodělala se — vyjímajíc ovšem zmíněnou již otázku povinného rozhodčího soudu — i třetí komise.
Než podám stručný přehled nyní platného práva, jak bylo haagskými konferencemi stanoveno, dlužno se zmíniti ještě o působnosti druhé haagské konference. První popud k jejímu svolání vyšel z Ameriky, od tehdejšího presidenta Roosevelta. Po různých odkladech sešly se konečně roku 1907 44 státy v Haagu. Byly zde shromážděny téměř veškery významnější státy světa. Srovnáme-li účast na první konferenci s touto účastí, shledáváme ohromný pokrok. Tomuto řekl bych vnějšímu pokroku neodpovídá ovšem pokrok ve věci samé. Co dosaženo bylo druhou konferencí, jest v podstatě pouze revise usnesení konference první. Leč ambice její nebyly menší: I zde učiněn pokus dostati do programu konferenčního zvlášť důležitou otázku odzbrojení, avšak i tentokrát marně. I zde bylo jednáno o zavedení povinného rozhodčího soudu a téměř veškery súčastněné státy byly hotovy podporovati uzákonění této nejdůležitější myšlenky pacifistické, avšak i tentokráte nepodařilo se zlomiti nedůvěru odpůrců. V poslední hodině sjednotila se konference aspoň na »resoluci«, kterou zásadně — ovšem pouze akademicky — uznává se instituce obligatorního soudnictví a vyslovuje se názor, že některé spory, hlavně pokud se týkají výkladu mezinárodních smluv, hodí se bez veškerého omezení — tedy bez výhrady t. zv. čestných a životních otázek států — k tomu, aby byly obligatorně rozhodovány soudem a nikoliv zbraněmi. Vyloučení zbraní podařilo se též — a to nejen pouhou nezávaznou resolucí, nýbrž platnou, t. j. ratifikovanou úmluvou — pro případy sporů, jež týkají se toliko vymáhání smluvních dluhů peněžních státem věřitelským. Z brusu nové bylo jen jediné dílo, které se druhé konferenci podařilo: je to úmluva o zřízení mezinárodního soudu kořistního, který jest myšlen jako rekursní instance oproti národním, t. j. vnitrostátním soudům kořistním, jež, jak známo, mají rozhodovati o oprávněnosti zabavení nepřátelských a neutrálních obchodních lodí ve válce námořní. Ovšem, že tato úmluva nebyla dosud ani jedním súčastněným státem ratifikována a proto nelze ji toho času pokládati za platnou součást práva mezinárodního.
Organickým pokračováním porad haagských jeví se býti t. zv. Londýnská konference o válce námořní a proto je nutno zmíniti se o ní několika slovy. Řekl jsem již, že haagským konferencím podařilo se kodifikovati válečné právo — avšak pouze právo války pozemní. Veškery pokusy o podobnou kodifikaci pro obor válečného práva námořního zůstaly marny, protože se ztroskotaly o různost zájmů Anglie a Německa. Nebylo ani dosaženo usnesení, aby válečný řád pozemní, stanovený první haagskou konferencí, byl prohlášen za platný též pro válku námořní. Proto musila se druhá konference spokojiti s projevem »přání«, aby zásad konvence o válce pozemní bylo analogicky užíváno také pro válku námořní. Okolnost, že takto nedošlo na žádné z obou konferencí ku shodě názorů o zákonech námořního válčení, byla jedním z hlavních důvodů, proč súčastněné státy obávaly se ratifikovati zmíněnou již konvenci o zřízení mezinárodního soudu kořistního. Londýnská konference o námořní válce, svolaná Anglií a konaná od 4. pros. 1908 do 26. února 1909, měla tomuto nedostatku dosavadního práva mezinárodního odpomoci. A podařilo se jí to mírou netušenou. Byla sjednána t. zv. »deklarace o námořním právu válečném*., v níž podařilo se stanoviti — až na některé poměrně nepatrné výjimky — nejdůležitější zásady pro námořní válčení. Výjimky ty týkají se — mimochodem řečeno — dvou bodů a to: 1. má-li býti pro nepřátelskou resp. neutrální vlastnost ma- jitele zboží, nacházejícího se na nepřátelské obchodní lodi, rozhodným státní příslušenství nebo sídlo (bydliště) majitelovo, a 2. má-li býti přípustnou proměna obchodních lodí ve válečné na volném moři. Bohužel, nedošla však usnesení Londýnské deklarace dosud ratifikace a nemůže se jí tudíž býti — na př. v nynější válce — dovoláváno jako platného pramene práva.
Nyní dovolte mi, abych Vám načrtl povšechný obraz toho, co bylo oběma haagskými konferencemi a Londýnskou konferencí pro mezinárodní právo vykonáno. Předem několik slov o vnějším uspořádání a rozsahu látky. V Haagu bylo usneseno 13 samostatných úmluv či konvencí, z nichž 12 bylo většinou súčastněných států ratifikováno, čímž stal se jejich obsah pro ratifikovavší státy právnicky stejně závazným, jako kterýkoliv jiný zákon vnitrostátní. Oněch dvanáct ratifikovaných konvencí obsahuje dohromady 326 paragrafů či článků. Authentický jest text francouzský. Každá konvence označena jest a cituje se obyčejně římským číslem:
I. Konvence za účelem smírného vyřizování mezinárodních sporů (Convention pour le règlement pacifique des conflits internationaux).
II. Konvence týkající se omezení užití branné moci k dobývání smluvních dluhů (Conv. concernant la limitation de l’emploi de la force pour le recouvrement de dettes contractuelles).
III. Konvence o počátku nepřátelství (Conv. relative à l’ouverture des hostilités).
IV. Konvence týkající se zákonů a zvyků války pozemní (Conv. concernant les lois et coutumes de la guerre sur terre).
V. Konvence o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě války pozemní (Conv. concernant les droits et devoirs des Puissances et des personnes neutres en cas de guerre sur terre).
VI. Konvence, jak nakládati s nepřátelskými loděmi obchodními při zahájení nepřátelství (Conv. relative au régime des navires de commerce ennemis au début des hostilités).
VII. Konvence o proměně obchodních lodí ve válečné (Conv. relative à la transformation des navires de commerce en bâtiments de guerre). VIII. Konvence o kladení podmořských samočinných kontaktních min (Conv. relative à la nose de mines sousmarines automatiques de contact).
IX. Konvence o ostřelování námořními silami válečnými v dobách válečných (Conv. concernant le bombardement par des forces navales en temps de guerre).
X. Konvence týkající se rozšíření zásad konvence ženevské na válku námořní (Conv. pour l’adaptation à la guerre maritime des principes de la Conv. de Genève).
XI. Konvence o jistých omezeních ve příčině výkonu práva kořistního ve válce námořní (Conv. relative a certaines restrictions à l’exercice du droit de capture dans la guerre maritime).
XII. Konvence o zřízení mezinárodního soudu kořistního (Conv. relative à l’établissement d´une Cour internationale des
prises).
XIII. Konvence o právech a povinnostech neutrálů v případě války námořní (Conv. concernant les droits et les devoirs des Puissances neutres en cas de guerre maritime).
Číslem XIV. označuje se zmíněná »deklarace o zákazu házení projektilů a třaskavin s létadel« (Déclaration relative à l´interdiction de lancer des projectiles et des explosifs du haut de ballons).
A nyní, pokud čas stačí, k obsahu jednotlivých konvencí. Vybírám jen nejdůležitější.
První z uvedených konvencí jest nejdůležitějším kusem nyní platného práva mírového. Stanoví, že smluvní mocnosti mají, dostanou-li se do vážného sporu, dovolati se »dobrých služeb« nebo »sprostředkování« jedné nebo více přátelských mocí, než sáhnou ku zbrani; čl. 2. konvence dodává: »pokud to dovolí okolnosti«, což znamená jedna z oněch tak oblíbených »zadních dvířek«, která jsou našemu právu mezinárodnímu tak velice škodlivá. Právo nabídnouti dobré služby nebo sprostředkovati přísluší státům, na sporu nesúčastněným, i po vypuknutí nepřátelství. Diplomatický rozdíl mezi »dobrými službami« a »sprostředkováním« spočívá v tom, že v prvním případě jde pouze o pokus třetí mocnosti, aby vyjednávání mezi proucími se stranami bylo zahájeno, kdežto v druhém případě béře se ona třetí mocnost vlastní vyjednávání sama do ruky. Dále uzákonila první konvence instituci dříve již obyčejovým právem vytvořených »mezinárodních komisí vyšetřovacích. Jedná-li se totiž o ocenění jistých skutečností (rozuměj; sporných), mají proucí se strany — zase: »pokud to okolnosti dovolují«! — dosaditi takovou mezinárodní vyšetřovací komisi, aby zkoumáním oněch »skutečností« (nikoliv právní otázky samé!) bylo ulehčeno odstranění sporů. Čl. 9. přidává další »zadní dvířka«: pokud jde o mezinárodní spory, které nedotýkají se ani cti ani podstatných zájmů stran! Máme zde co činit s t. zv. »čestnou klausulí«. Komise není povolána vydávati nějaké rozsudky — v tom spočívá její rozdíl od institutu mezinárodního rozhodčího soudnictví. Konvence zavedla t. zv. »stálý rozhodčí soud« (Cour permanente ďarbitrage), který však, jak jsme již slyšeli, není obligatorní, což znamená, že smluvní mocnosti mohou, ale nemusí mu předkládati své spory k rozhodnutí. Čl. 38. konvence prohlašuje pouze, že »smluvní mocnosti mají v otázkách právních a v první řadě v otázkách výkladu a použití mezinárodních úmluv soudní rozhodování za nejpůsobivější a nejspravedlivější prostředek k odklizení sporů, které diplomatickou cestou odkliditi nebylo lze.« Konvence obsahuje celou řadu ustanovení o organisaci rozhodčího soudu a řízení před ním. Některé mocnosti přijaly ji — a ostatně téměř všecky ostatní konvence — s t. zv. »výhradami«. To znamená, že mocnost souhlasí sice v celku s obsahem konvence, že však nechce přijati ten či onen článek buď vůbec, nebo ne v onom znění, které bylo stanoveno.
II. konvence je poměrně krátká, vlastní obsah její umístněn ve 2 článcích. Co obsahuje, bylo v podstatě již řečeno.
V III. konvenci stanoveno, že nepřátelství nesmí býti započato, aniž bylo dříve jasným vyrozuměním ohlášeno (»vypovězení války«, nebo t. zv. ultimatum s podmínečným vypovězením války). Stav válečný má býti ohlášen i neutrálním mocnostem. Stačí zde i telegrafické vyrozumění.
Tak jako první konvence jest nejdůležitějším kusem mírového práva mezinárodního, jest čtvrtá konvence nejdůležitější pro obor práva válečného. Ve formálním směru dlužno upozorniti, že vlastní konvence záleží toliko v 9 článcích; jí »připojen« jest však vlastní »řád zákonů a zvyků práva válečného« o 56 článcích. Stanoven především pojem »válčící strany«. K ní patří nejen vlastní vojsko, nýbrž za určitých podmínek též t. zv. milice a sbory dobrovolnické. Ba i civilní obyvatelstvo samo, které spontánně sáhne ke zbraním, aby válčilo proti nepříteli, jest pokládati za část válčící strany (partie belligérante), nosí-li otevřeně zbraně a zachovává-li zákony a zvyky války. Druhá kapitola jedná o zajatcích. Má s nimi býti nakládáno dle zásad lidskosti a vše, co jim osobně patří, má jim býti ponecháno (mimo zbraň, koně a listiny vojenského obsahu). Může jich býti použito k různým pracím, které však nesmí býti v žádném vztahu k podnikům válečným. Po uzavření míru mají býti co nejrychleji propuštěni do své vlasti. O vlastním válčení má konvence tato ustanovení: Válčící strany nemají neomezeného práva ve volbě prostředků k poškození nepřítele. Tak jest na př. zakázáno užívání jedu a jedovatých zbraní, zákeřné zabití a zranění příslušníků nepřátelského národa nebo vojska, zabíjení nebo zranění nepřítele, který složil zbraně a se vzdal, prohlášení, že nebude dán pardon, zneužívání vojenských odznaků nebo uniforem nepřítelových a zvláštních odznaků ženevské konvence, zničení nebo odnětí nepřátelského majetku mimo případy, kde toho požadavky války nutně vyžadují (opět »zadní dvířka«!), útoky (ostřelování) na neopevněná města, vesnice, obydlí nebo stavení, a to útoky kteréhokoliv druhu (tedy na př. též s létadel). Dále stanoví konvence pojmy »zvěda«, »parlamentářů«, »kapitulací« a »klidu zbraní«. Zvláštní oddíl věnován jest »vojenské moci na obsazeném nepřátelském území«. Válčící straně, která takové území skutečně obsadila, jest zakázáno, nutiti obyvatelstvo obsazeného území, aby podávalo zprávy o vojsku druhé válčící strany. Obyvatelstvo to nesmí býti nuceno, aby složilo nepřátelské moci přísahu věrnosti. Cest a práva rodiny, život občanů, soukromý majetek, jakož i náboženská přesvědčení a výkony mají býti respektovány. Drancování a konfiskace soukromého majetku jsou zakázány. Zvláštní ustanovení platí o t. zv. kontribucích a rekvisicích. Kontribuce smějí býti uloženy toliko na základě písemného rozkazu samostatně velícího generála. Rekvisice, týkají-li se naturálních dávek, mají býti pokud možná brzy zaplaceny a za dlužné obnosy vydány stvrzenky. V čl. 3. konvence jest stanoveno, že válčící strana, která by porušila ustanovení válečného řádu, jest »po případě« zavázána k náhradě škody a vůbec zodpovědná za veškero jednání osob patřících k její ozbrojené moci. O jedné důležité otázce dlužno se ještě zmíniti: čl. 2. konvence stanoví, že válečný řád má platiti jen pro smluvní strany a jen tehdy, když všechny válčící státy jsou stranami smluvními. Pro nynější světovou válku jest toto ustanovení velice osudné: neboť ne všecky do ní zapletené státy konvenci tu ratifikovaly! (Chybí na př. Srbsko a Černá Hora, Bulharsko atd.). Haagská konference nepomýšlela patrně na tak velkolepý podnik, jako je nynější světová válka, jinak by se byla zajisté podobného nebezpečného ustanovení vystříhala. Podobné ustanovení má ostatně také většina ostatních konvencí.
Pátá konvence, jednající o právním postavení (právech a povinnostech) neutrálních mocností a jednotlivců v případě války pozemní, stanoví v čl. 1. zásadní nedotknutelnost území neutrálních mocí. Území toho nesmí býti použito k průchodu válčících vojsk, muničních a zásobovacích kolon. Na něm nemá býti trpěno najímání a osnování sborů kombattantů ve prospěch jedné válčící strany. Naproti tomu není neutrální mocnost zodpovědná za to, když obyvatelé jednotlivě přecházejí hranice, aby vstoupili do služeb válčících. Ona není povinna zameziti vývoz nebo průvoz zbraní, střeliva a vůbec všeho, co může býti vojsku nebo námořní armádě užitečno, na účet jedné nebo druhé válčící strany (čl. 7.). Zamezuje-li či omezuje-li však, má se tak díti stejnoměrně pro obě válčící strany. Vojenské sbory vstoupivší na neutrální území mají býti odzbrojeny, internovány, a přiměřeně zaopatřeny. Spojené s tím náklady mají býti po uzavření míru nahrazeny. Konvence stanoví dále pojem neutrálních osob a případy, ve kterých — následkem nepřátelského chování — neutrální jednotlivec není oprávněn odvolávati se na svou neutralitu. Čl. 18. výslovně prohlašuje, že za takové nepřátelské chování nelze považovati převzetí dodávek nebo poskytování zápůjček jedné z válčících stran (nebydlí-li dodavatel nebo věřitel v území druhé válčící strany a nepocházejí-li do- dávky z tohoto území), pak konání služeb policejních a civilně-správních.
Konvence šestá vyslovuje »přání« — teprve Londýnská deklarace učinila z tohoto přání přímou povinnost —, aby obchodním lodím jedné z válčících stran, které se při vypuknutí nepřátelství nacházejí v nepřátelském přístavě, byla poskytnuta přiměřená lhůta k vyplutí. Neučiní-li tak — a nestalo-li se tak následkem vyšší moci —, mohou býti buď zabaveny po dobu války, nebo konfiskovány, ovšem za přiměřenou náhradu. Totéž co o lodích, platí též o zboží na nich se nacházejícím. Ustanovení zmíněná neplatí však pro obchodní lodi, z jichž stavby lze poznati, že jsou určeny k proměně v lodě válečné.
O této proměně jedná následující, VII. konvence. Stanoví podmínky, za kterých proměněná takto obchodní loď jest účastna práv a povinností, plynoucích z vlastnosti válečné lodi: přímé podřízení rozkazům, dozoru a zodpovědnosti oné mocnosti, jejíž vlajku má; vnější odznaky válečných lodí své vlasti; velitel musí býti ve státních službách a jeho jméno zapsáno v seznamu pořadí válečného loďstva; loď sama musí býti pokud možná brzy zapsána v seznamu válečných lodí.
Další, VIII. konvence, omezující kladení podmořských samočinných min kontaktních, vychází z důležité zásady volnosti moře, uznávané již dříve obyčejovým právem mezinárodním. Ovšem, že nikoliv všechna mořstva jsou v tomto smyslu »neutrální«; která jimi jsou, to zůstalo i po haagských konferencích sporno. Je důležito uvědomiti si, že prostory pokryté volným mořem, nepatří do území žádného státu, takže všechny státy stejnoměrně na nich participují. Konvence zakazuje na př. klásti zmíněné miny před přístavy nepřítelovými, je-li jediným toho účelem zameziti obchodní plavbu. Kladení nezakotvených min, nejsou-li tak konstruovány, že stanou se za krátkou dobu neškodnými (hodinu po tom, co ztrácí ten, kdo je klade, nad nimi dozor), jest vůbec zakázáno — z důvodů pochopitelných. Konvence jest vůbec dílem polovičatým a nehotovým. Toho byla si i konference sama vědoma stanovivši článkem 11. časové omezení její platnosti na 7 let po první ratifikaci (nebude-li vypověděna, trvá ovšem dále), a článkem 12. zároveň povinnost smluvních mocností, že otázka ta má býti předmětem porad třetí, haagské konference.3)
Devátá konvence rozšiřuje zásadu IV. konvence o válce pozemní, dle níž zakázáno jest ostřelování nebráněných měst, obcí, obydlí nebo budov, na válku námořní. Zákaz nevztahuje se však na vojenská zařízení, sklady zbraní a válečného materiálu a vůbec objektů, které by sloužiti mohly potřebám nepřátelského vojska a loďstva. Při ostřelování má býti ostatně dbáno toho, aby byly budovy určené pro služby náboženské, pro umění, vědu a dobročinnost, pak historické památky, nemocnice a shromáždiště pro nemocné a raněné co nejvíce šetřeny — předpokládajíc, že tato místa neslouží zároveň nějakému vojenskému účelu. Jest povinností obyvatel (dle 2. odstavce čl. 5.), aby zmíněné objekty jako takové zjevně označili.
Konvence desátá rozšířila zásady ženevské konvence, která, jak jsme slyšeli, platí toliko pro válku pozemní, též na válku námořní. Jedná především o pojmu a právním postavení t. zv. lazaretních lodí. Tyto lodi mají přirozeně obdobné postavení, jako zařízení Červeného kříže ve válce pozemní.
Velice důležitá jest následující konvence XI., jednající o omezení práva kořistního ve válce námořní. Jí byl učiněn — ovšem skromný — pokus chrániti soukromý nepřátelský majetek na moři. (Ochrana neutrálního soukromého majetku řídí se dle zásad o absolutní a relativní kontrbandě.) Konvence stanoví 1. nedotknutelnost zásilek listovních (dopisů), 2. zakazuje výkon práva kořistního ve příčině plavidel (a jich součástí) určených k místní dopravě pobřežní nebo pobřežnímu rybářství, pokud tato plavidla neúčastní se nepřátelství, 3. prohlašuje, že mužstvo nepřátelské lodi obchodní, pokud přísluší k některému neutrálnímu státu, nesmí býti považováno za zajatce. Totéž platí i o příslušnících nepřátelského státu, pokud formálně a písemně se zaváží, že za trvání nepřátelství nepřijmou žádných služeb, které by souvisely s podniky válečnými.
O obsahu následující XII. konvence — týkající se zřízení mezinárodního soudu kořistního — nechci se zde zmiňovati, jelikož tato konvence, jak již řečeno, nebyla dosud ratifikována a není tudíž součástí nyní platného práva mezinárodního.
Kdežto pátá konvence jedná o právech a povinnostech neutrálů ve válce pozemní, určuje XIII. (poslední) konvence právní postavení neutrálů ve válce námořní. Přirozeně užívá analogických zásad jako ona. To platí hlavně o pojmu »neutrality«. Válčícím stranám jest zakázáno používati neutrálních přístavů a vod jako opěrných bodů pro své podniky námořně-válečné. Neutrální moc nesmí — chce-li zůstati »neutrální« — přenechati válčící moci válečné lodi, střelivo a jiný materiál válečný. Válečné lodi válčících stran nesmí se zdržeti v přístavech a pobřežních vodách neutrální moci déle než 24 hodiny. Neutrální moc je povinna, jakmile o tom zví, že v jejích přístavech nebo pobřežních vodách nachází se taková válečná loď, vyzvati ji, aby v oné lhůtě vyplula. Jen z určitých důvodů smí válečné lodi prodloužiti svůj pobyt (poruchy lodí a bouřlivé moře). Nacházejí-li se u neutrálního přístavu současně válečné lodi obou válčících stran, musí po vyplutí jedněch uplynouti aspoň 24 hodiny, než smí vyplouti druhé. Totéž platí, jde-li na jedné válečné straně o lodi obchodní.
Uvedl jsem z obsahu konvencí jen to, co zdálo se mi nejdůležitější. Dovolte mi nyní ještě několik závěrečných poznámek.
Velice často slýcháme a čteme, že haagské konference v podstatě jen přesně stanovily to, co bylo již dříve obsahem t. zv. obecného či obyčejového práva mezinárodního. Je pravda, že sama konference kladla na tuto okolnost zvláštní váhu a ve svých konvencích ji často výslovně uvádí. Byla by chyba, kdybychom pro tuto okolnost chtěli si díla haagského méně vážiti! Mám za to, že ono výslovné zdůraznění mělo svůj hlavní důvod v obratné politice přátel pokroku mezinárodního práva, kteří jakožto delegáti jednotlivých států byli v Haagu shromážděni: zajisté měly tím býti nedůvěřivé a úzkostlivé státy upokojeny poukazem na to, že vlastně přijímají jen to, co bez toho je již platným právem. Avšak nyní, když toto mlhavé »platné« právo bylo již (aspoň z větší části) jasně kodifikováno, můžeme říci: je velký, ba ohromný rozdíl mezi stavem před haagskými konferencemi a po nich! Je přece velký rozdíl mezi výtkou: Ty, státe, jsi svým činem jednal jinak než obvykle v takových situacích (t. j. dle zvykového či obyčejového práva mezinárodního) státy jednávají! a výtkou: Ty, státe, porušil jsi svým jednáním pravidlo, které jsi kdysi výslovnou ratifikací slavnostně přijal! V tomto případě podobá se provinilý stát člověku, který svůj výslovně a slavnostně daný slib — třeba by tento nebyl žalovatelný a vynutitelný — nesplnil, v prvním pak člověka, který se zachoval v jisté situaci jinak než se slušní lidé v takových situacích obyčejně zachovávají; zajisté i v tomto případě zasluhuje výtku — oč však bude tato výtka mírnější než v případě druhém!
Nepatřím zajisté mezi slepé obdivovatele díla haagského. Vím, že máme při něm co činiti s torsem, a přijal bych pro- to slova, kterými Nippold karakterisuje haagské konvence: povinnosti států, které jsou jimi stanoveny, mají prý formu »mravních závazků s reservami« (»moralische Verpflichtungen mit Reserven«)4). Reservy — to jsou ona »zadní dvířka«, jak jsem je prosaičtěji nazval! Nicméně klaním se i před těmito »mravními závazky s reservami« — a i zavázané státy budou nuceny složiti jim svou poklonu. Znamenalo by úplné zneuznávání a zapření nepopiratelné síly mravních ideí a citů, kdybychom přestali doufati, že stát, jenž by frivolně porušil povinnosti, které svým podpisem slavnostně na se vzal, ujde mravní, likvidaci před světovým soudem. Takový soud světový totiž již máme, byť i neměl pochopů, žalářů a podobných prostředků. Či není jím konference haagská, na níž byly shromážděny veškery velké státy světa a slavnostně stanovily, co v oboru mezinárodním právem býti má?
Ona forma »mravních závazků s reservami«, zvolená prozatím haagskou konferencí, ukazuje již sama cesty dalšímu vývoji práva mezinárodního. Budou to především dvě hesla: změna oněch mravních závazků v právní a heslo: »pryč s reservami!« Že nesmíme býti ve příčině dalšího vývoje práva mezinárodního příliš pessimističtí, to učí nás sám výsledek haagských konferencí: jak málo bylo »blouznivých optimistů«, kteří věřili ve zdar haagského díla, u srovnání s nepřehledným počtem chladných pessimistů! A přece měli optimisté pravdu. A proto doufejme i my, že se budoucím mezinárodním konferencím podaří toto: především vítězství nejdůležitějšího postulátu všelikého práva mezinárodního: zřízení skutečného obligatorního, tj. závazného soudu rozhodčího pro veškery spory mezi jednotlivými státy. A k tomu nebude třeba ani žalářů ani jiných donucovacích prostředků: postačí, když za ním bude státi autorita 44 velkých států, t. j. téměř veškerých států zeměkoule, jak byly shromážděny na II. haagské konferenci. Běda pak jednotlivci, který by se chtěl této smlouvě vzpírati! A podaří-li se kdysi budoucí konferencí mezinárodní toto dílo — o jeho proveditelnosti praktické přes veškery pochybnosti státníků a politiků sám nijak nepochybuji, bude-li tu jen dobrá vůle! — pak mohla by tato konference přikročiti i k dalšímu dílu, které bychom zajisté s radostí uvítali: mohla by zrušiti mezinárodní normy o zákonech a zvycích válek pozemních a námořních, jakožto nadále zbytečné!

V dalším použito hlavně Wehberga: „Haager Friedenskonferenz", 1910.
Do 1. srpna 1911 (dle Nippolda, Die zweite Haager Friedenskonferenz, 1911).
Srovn. k tomu na př. Nippold: Die zweite Haager Friedenskonferenz, II. str. 114.
N. n. m. I. str. 228

Citace:

Vliv haagských konferencí na vývoj mezinárodního práva.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 267-282.