Správa a ručení dárcovo.

Francouzský právník Salieilles vidí v zákonu živoucí organismus. A jako jednotlivý životní výron a činnost člověka, tak i každá normа zákona má býti zkoumánu s ostatními a pomocí jich. Tvořit zákon občanský v sobě uzavřený celek, jednotu, nikoli summu samostatných norem. Nechceme opakovati četné důvody jiné, any jsou dobře známy, i přistoupíme k vlastnímu předmětu po jednání.
Spor, zda dárce zavázán ku správě, datuje se již od Azo.1 Rozesznáváno, zda předcházel slib či nikoli, tedy stalo-li se darování obligando nebo dando (liberando). V prvém případě mluveno o právním jednání úplatném. Úplata spatřována v osvobození od závazku, které — jak sami dodati bychom mohli - je také předmětem smluv (§ 909. o. z. o.). Proti těmto zdánlivě správným názorům bylo by především zdůrazniti, že pak každou dvoustrannou, ba každou smlouvu vůbec, museli bychom pokládati v okamžiku jejího splnění za úplatnou. Vždyť solatio je vždycky důvodem zrušení závazku. Tato patří mezi t. zv. jednání pomocná, jakž nazval je Stampe (Das causa Problem des Zivil rechts, 1904), která jen slouží jedníním základním. V daném případě slouží — podobně jato datio in solutum - vývinu právního jednání základního, podle kterého dlužno rozhodnouti, je-li splnění aktem úplatnými nebo bezplatným. I kdybychom je posuzovali samostatně, nemůžeme přehlédnouti, že osvobození dlužníka od závazku je samozřejmou konsekvencí splnění. Tu nelze pokládati za úplatu, cο zákon normuje jako následek právního jednání.
Tepve Duaren (t 1559) závazek dárcův ze správy vůbec popřel (Comm. ad L. 2. C. die evict.), což po něm zastávali přední učenci XVL a XVII. věku. Leč již současník Duarenův Tiraqueli (+ 1556) postavil nový rozdíl mezí darováním jednoduchým a refnuneratorním při posledním — jako při úplatném — správu báje. Donatio remuneratoria děje se hledíc na zásluhy obdařeného, zkrátka, kdy motiv vztahuje se k minulému, nikoli jako předchozí odměna k budoucímu. U předcházejícího plnění, které vyvolalo později darování remuneratorní, není ani mlčky nějaká pozdější odměna smluvena, je tedy jednostranným a bezplatným a to jednáním samostatným. Na tom nemůže ničeho měniti okolnost, že později dárci bylo darováno, již z toho prostého důvodu, že okolnosti pozdější nemohou býti pro charakter jednou sjednaného právního jednání směrodatny. Pro posléze řečené plnění příjemcovo není právního důvodu, je tu jen morální motiv. Ostatně nelze přehlédnouti, že při datum ob causam praetoritami bylo by plnění II. v odvislosti od I. nikoli však I. od II., takže dospěli bychom k neudržitelnému závěru, že II., bylo by posuzovati podle pravidel jednání úplatných, I. pak bezplatných. Podobně Cosak (Anfechtungsrecht str. 145. a 146.) zastává, že snad »die Belohnung von der zu belohmenden Handlung als ihrer Voraussetzung, nicht aber auch umgekehrt, diese Handlumg von der Belohnung abhängig gemacht ist. Die erste Bedingung der Entgeltlichkeit, die gegenseitige rechtliche Abhängigkeit von Leistung und Gegenleistung, fehlt hier also, und die Anfechtung der Schenkungen im allgemeinen ist auch auf diese spezielle Art freigebiger Verfügungen, anzuwenden«. Svědčí tomu i právo platné v § 940. o. z. o.
Není divu, že nauka Tiraquellova brzy byla vyvrácena a že opět zavládlo všeobecné učení Duarenovo. Pochybností však nebyl konec. Přichází Koch. (diss. de evictione non indistincte praestanda, Jenас 1756,1756 a 1774) a zdůrazňuje rozeznávání, mezi donatio generis a specici. Při prvém hájí plnění evikční, ano dané individuum není in obligatione, nýbrž in solutione, a tudíž, bude-li, evinkováno, nebylo obligaci zadost učiněno. Kochovy názory nalezly ohlasu i v době novější. Je to Minasiewicz2, který postavil následující theorii: předmětem, darovací smlouvy podle § 938. o. z. o. může býti jen věc zcela určitá, nikoli genericky určená. Určena-li genericky — dovozuje dále — nelze, mluviti o pactum de
l ýf! ! contrahendo (§ 936. o. z. o.): jednak podle § 943. o. z. o. jedná se o skutečnou smlouvu, založeno-li žalobní právo listinou písemní, jednak zákonodárce (byl by případ takový označil jako smlouvu přípravnou (tak jako v § 957. a 971. o. z. o. existují smlouvy závazné bez skutečného předání věci deponované nebo půjčené, nikoli smlouva schovací neb půjčka), a konečně podle § 936. o. z. o. mluvíme o smlouvě přípravné, jsou-li jen podstatné kusy právního jednání stanoveny, což nelze říci o darování věcí in genere, ana by jinak i smlouva trhová byla jen přípravnou, je-li trhová cena ujednána a teprve později má býti splacena. Jedá-nli se však o smlouvu skutečnou, nemůže být i jejími předmětem věc toliko genericky určená. Přenechati lze jen něco individuelně určitého, in concreto jsoucího, nikoli abstractium. Předmětem je tedy osobní právo v určitém čase věc podle druhu určenou od dárce požadovati, ježto i práva jsou věcmi (§ 292. o. z. o.), jejich přenechání je obsahem smluv (§ 861. o. z. o.) i nelze podle § 938. o. z. o. dokázati, že předmětem mohou býti jen věci hmotné. Proto dárce zavázán k plnění (přednov. § 902. o. z. o.), jej stihá závazek ku placení, (§ 1412. o. z. o.) a ježto placení je způsobem zrušení závazků, jedná se o právní jednání úplatné, v němž úplatou je trvalé osvobození od závazku. Potud učení Minasiewiczovo. Postačilo by uvésti, co již shora o úplatnosti soluice bylo pověděno. Dárce plní solvendi nikoli crecendi causa jeho osvobození od dluhu je samozřejmou konsekvencí plnění. Co smlouvy kvalifikuje jako úplatné neb bezplatné, spočívá v obligačním podkladě, nikoli ve smlouvě věcné. Již proto také splnění jakožto smlouva věcná slibu darovacího není jednáním úplatným.3Nelze také přehlédnouti, že plněním obligace generická koncentruje se na určitou species, nejedná se o slib budoucně něco darovati, ale o darování nastávající plnění přijatého slibu. Ostatně poukázat i sluší i k právu platnému, které nečiní rozdílu mezi darováním, věci určené in specie a in genere. Svědčí tomu i dějiny kodifikace (Ofner, Protok, 2. 30.), podle nichž § 945. o. z. o. byl zařazen za účelem negování evikční povinnosti při darování. Nepatří sem ovšem, kdy někdo slibuje věc genericky určenou dáti ze svého jmění, tu jedná se o darování a současně o smlouvu de praestanda ovictione.
Co pověděno bylo o darování remoneratorním platí i o vzájemném (donatio reciproca, mutua), pokud nebylo vymíněno, že dárce má býti obdařeným obdarován. Proto pojímáno bylo starší obecnoprávní jurisprudencí jako remuneratorní.4 Vzniká z volného počinu obdařeného, předchozí darování je pouhým motivem následujícího i shledáváme se s dvojími právně na sobě nezávislým darováním. Od toho dlužno lišiti t. zv. donatio sub modo. Jeho klasifikace je mnohem obtížnější, uvážíme-li, že plnění modu může býti vyšší nežli dar. Mnozí donationem sub modo pokládají — snad po vzoru negotii mixti cum donatione — za částečně úplatné5, nebo — dovolávajíce se práva římského — mluví o smlouvě částečně innominátní.6 Platné právo neskýtá žádné přímé opory. Jak se rozhodnouti? Přihlédněme nejprve k modu jako takovému. Je pouze vedlejším ustanovením k darování připojeným (accidentate negotii), jím působí se snížení (omezení) daru. Již proto splnění modu není úplatou, neboť není vůči darování něčím samostatným. Předsevzato může býti jen z daru, čemuž dostičiněno i plněním, jiných vědí zastupitelných nebo peněz (abstraktní kvantum hodnoty). Podobně soudí Unger7 i Lammfromm8, podle něhož modus je, co souhlasnou vůlí stran má býti jen omezením daru, kdežto vzájemmé plnění je, co takto určeno sloužiti ku vyrovnání daru. Přihlédneme ještě k postavení modu ku darování. Jelikož výměna mezi stranami není zamýšlena; chybí nutná podmínka úplatnosti: úmysl úplaty. Plnění příjemci uložené může býti sice právně vynutitelným, nemůže však míti povahu vzájemného plnění v technickém smyslu, neboť při úplatnosti nezáleží na závaznosti, jakž plyne již z rozdílu mezi smlouvami dvoustrannými a úplatnými. Ostatně i pojmu modus je právě podstatným, že dotyčnému jednání nepropůjčuje povahy úplatnosti. I Římané donationem sub modo označovali a s ním jednali vždy jako s donatio. Zbývá přihlédnouti k případům, kdy plnění modu zcela vyčerpává anebo dokonce převyšuje dar. Vyčerpává-li dar, takže příjemci ani commodum temporis nezůstane, nelze mluviti o darování, ano není zadost učiněno požadavku rozmnožení jmění příjemcova, nedostaky se mu ani výhody z mezidobí, nežli modus splní. To poznali již římští právníci.9 Nelze však mluviti ani o jednání bezplatném, nýbrž o obdarování osoby třetí aktem prostředečným. V případě druhém, jestli totiž plnění modu převyšuje dar, rozhodne úmysl stran (numus úplaty). Takový úmysl úplaty chybil, nebyl-li nepoměr znám dárci, neb obdařenému anebo oběma, zvláště také, vznikl-li nepoměr pozdějším klesnutím hodnoty daru, ani pozdější okolnosti nemohou býti pro charakter jednou sjednaného právního jednání směrodatný. Zde tedy nemůžeme mluviti o smlouvě úplatné i nelze stranám, které chtěly sjednati smlouvu bezplatnou, proti jejich vůli vnucovati zcela jiné právní následky smluv úplatných. Jinak ale, když oběma stranám bylo známo, že plnění modu převyšuje dar. Zde jedná se o případ skrytého (dissimulovaného) jednání úplatného.10
Konečně několik slov o negotium mixtum cum donatione. Třebas nakládá se s ním jako s celkem, přece zůstávají odděleny kvantitativní díly: úplatný a bezplatný. Oba jen zřetelem k jednotnosti účelu celého jednání pojímány jsou jako nesamostatné. Je tedy plnění samostatnými vzájemným plněním v technickém smyslu, dostičiněno je požadavku úmyslu úplaty. Proto v literatuře řazeno je negotium mixtum mezi t. zv., smíšené smlouvy, t. j. kontrakty, které vykazují současně znaky různých typů jednání.11 Svědčí tomu i rčení § 935 . o. z. o. »aus einem entgeltlichen und unentgeltlichen Vertrag«. Darované plus ovšem nelze vylučovati pouhým srovnáním obou plnění. Vždyť matematické rovnováhy mezi hodnotou a vzájemnou hodnotou sotva lze docíliti i směr veškerého odchodu ku zisku nepřipouští, že by taková rovnováha hýla v úmyslu stran. Přehlédnouti rovněž nelze, že někdo vědomě věc přeplatí, poněvadž jí nezbytně potřebuje, nebo vědomě pod cenou prodá následkem finanční tísně. Tu v nedostatku animi domandi nelze mluviti o darování. Naopak ale možnou je koupě za směšnou cenu (nummo unno), případ to ovšem ryzího darování (srov. § 916. o. z. o.).
Až dosud vyloučili jsme správu při každém darování, jelikož chybí splnění požadavku úplatnosti, které jedině je s to způsobili možnost, aby na straně nabyvatelově porušen byl ekonomický (majetkoprávní) interess, jenž je causa efficiens každého závazku ze správy. Není třeba zajisté rozepisovati se o požadavku úplatnosti pro institue i správy, neboť jasně plyne z povahy věci i zřetelně je vysloven de lege lata. Damnum in re, o něž při správě se jedná, je myslitelno jen za předpokadu t. zv. ekvivalentu, t. j. toliko při právním jednání úplatném. Zvětší-li se právní sféra osoby jednáními bezplatným o nějakou věc s vadami, nelze mluviti o porušení status quo v přenechané věci Vždyť nenastane ani v případě nejkrajnějším, kdy věc následkem vad je zcela bezcennou, takže právní sféry nezvětšuje. Tu právě trvá jen status quo. Jen v právním jednání úplatném plní strana úplatu v dobré víře za věc, která objeví se později zcela či částečně neupotřebitelnou, zatím co kontrahent druhý obdrží úplatu v míře, jakoby věc jim přenechaná, byla zcela bezvadnou. Když správa připojena v prvotným návrhu o. z. v páté hlavě k ustanovením o směně (Ofner, Urentwurt I. 160. 104.), prohlásil referent Zeiller v sezení za předsednictví hraběte Rothenhanna dne 13. květná 1875 (Ofner 1. c. II. 73.), že správa nemá místa pouze při směně, nýbrž i tam, kde někomu něco úplatně se přetrává. Tak na místě dřívějšího § 153„ zařazen nynější § 922. se rčením : »auf eine entgeltliche Art« a to v onom oddílu všeobecných ustanovemí obligačního práva, kterým pod marginální rubrikou (stojící nyní před § 917. o. z. o.) : »Allgemeine Bestimmungen über entgeltliche Verträge und Geschäfte.« Poukázati by bylo i k doslovu § 1167. o. z. o. »Im übrigen kommen die für die Gewährleistung bei entgeltlichen Verträgen überhaupt gegebenen Vorschriften zur Anwendung,« а k četným dokladům jiným.
Jest však možnou námitka, že spor je jen. o slovo »správa«, že ale vskutku ručení dárcovo, jak je upraveno v § 945. o. z. o., není léč ručením ze správy. Není-li dobře myslitelno porušení status quo v přenechané věci, není tím ještě vyloučena možnost porušení přenechanou vědí: Ta vyskytuje se netoliko u smluv úplatných (viz zejména § 932. věta 2. o. z.), ale i bezplatných a na ni pomýšlí § 945. o z. o..: »Wer wissentlich eine fremde Sache verschenkt, und dem Geschienknehmer diesen Umstand verschweigt, haftet für die nachteiligen Folgen.« T. j. ručí za škodu způsobenou vědí přenechanou (damnum ex re, nikoli in re), jako za náhradu škody a ušlého zisku, způsobených obdařenému v indikací, za náhradu nákladů vynaložených na udržování a zlepšení darované a po té snad evinkoviané věci, za její intabulaci, za náhradu nákladů evikčního sporu a p. Tím není řečeno, že ručení dárcovo je menší nežli autorovo ze správy. Následky bývají kvantitativně menší než ku př. náhrada věci při evikci, v konkrétním případě však mohou býti mnohem větší. Ku př. darování nemocného dobytčete, jímž nakazí se veškerý dobytek na hospodářství. Rozdíl mezi ručením dárcovým, a ze správy je tedy podstatný, tam jedná se o damnum ex re, zde o damnum in re, tam nepřichází v úvahu voluntas contrahentiumi, zde ano ve formě t. zv. smluvní laequivalence, a j. v. Z ostatních rozdílů bylo by uvésti, že při správě zcizitel ručí nechť o vadě věděl či nikoli, zatím co v § 945. o. z. o. vyžaduje se vědomost dárcova (arg. (»wissentlich«). Že nejedná se o správu, dokládá i umístnění § 945. o. z. o. ( a že jedná se o dammum ex re, dosvědčuje historie redakční (Ofner Protok. II. 30.). Západobaličský zákonník , III. § 662. stanovil: »Wer ein fremdes Gut oder eine gefährliche Sache, .z, B. einen wütendien Hund, wissentlich verndbemkt und dem Geschenknehmer diesen Umstand verschweigt, haftet für die nachteiligen , Folgen«, z něhož o. z. o. vynechal nadbytečná slova »oder eine gefährliche Sache«. O ručení jen za škodu z věci povstalou mluví těž pruský L. R. I. 11. § 1084. Ve stejném smyslu normovala komise pro revisi čsl. o. z. o.: »Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému toho zatajil, je práv ze škody, která z toho vzejde. Vznikla-li obdarovanému škoda vadnou povahou, věci darované, práv je dárce ze škody jen tehdy, když vadnou povahu věci znal a lze mu přičísti k vině, že jí obdarovanému nehlásil« (Porady o revisi občanského zákonníka, zvl. otisk z čas. Právník roč. LX. str. 53.).

G ossa ad 1. I, C. de iure dot, et ad 1. 18. § 3. D. de donat. V cit. místě mluví se o věnu, ale to prý je darování a tedy cit. místo platí pro darování vůbec. Srov. i jiné glossatory uvedené Glückem (Erläuter. d. Pand. 1819., část 20., § 1119, str. 237, a sl.).
Ueber die Verbindlichkeit des Geschenkgeberg, bei der Schenkung einer nur der Gattung nach bestimmten Sache zur Gewährleistung, v. Zeitschrift für oest. Rechtsgel. 1837, sv. II. kap. XXIX, str. 112 a sl.
Srov. E. Hrůza, Zur Lehre von der Novation nach oesterr. und gern Recht, Erlangen 1881, str. 143. »Die Erfüllung einer Obligation ist an sich eine entgeltliche Leistung; wenn dennoch der Erwerb jlurch Erfüllung als oneros oder lucrativ bezeichnet wird, so bezieht sich des auf den verschiedenen Charakter der unterliegenden Obligation, nicht auf die Erfüllung selbst.«
Srov. spisovatele citované Kochem (Forderungsrecht sv. 3., str. 158. pozn. 20.)
Ku př. F. Nippel. Erlaut. 1833, sv. 6. str. 218. »sind in der Regel den lästigen Verträgen gleich zu ächten«
L. 9. 22. C. de donat. 8, 54., 1. 2, 3, 6, 8. C. de condict. ob caus. 4,6.
Oest. Privatrecht § 99. č. 3. pozn. 26.
Teilung, str. 131., 153.—155.
L. 18. §4. D. 39, 5. Ulpianus libro 71, ad edictum.
Srov. uh. osnovu o. z. o. ex 1913. § 1211.
Viz ku př. Hoeniger, Die gemischten Verträge, 1910, str. 284 a sl. — Pro právo platné na Slovensku a v Podk. Rusi srov. Fodor Ármin, Magyar Magánjog III. str. 104. č. III.

Citace:

ROUČEK, František. Správa a ručení dárcovo. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 1, s. 9-11.