O účincích úmrtí soukromého žalobce po vynesení rozsudku stolice prvé.

Sděluje K. Flieder, c. k. dvorní rada nejvyššího soudu ve Vídni.
O tom, co počíti jest v případě, když soukromý žalobce po podané žalobě zmizí a pátrání po něm zůstane bez výsledku, mínění se rozcházejí.
Někteří přimlouvají se za použití obdoby dle § 116. c. s. ř. odoručení opatrovníku, jiní chtějí použiti domněnky ku § 46., odst. 3. tr. ř., a to nejen analogicky, nýbrž i dle znění tohoto předpisu, a další řada hájí názor, ku kterémuž lze přistoupiti, že s hlediska platného práva se doporučuje v přestupcích užiti analogie § 452., č. — 25 —
2. tr. ř., vedle něhož má řízení zůstati ve své míře, nelze-li obsílku obviněnému doručiti.1
Zde máme co činiti s otázkou jinou.
Mohou nastati případy — vskutku také se sběhly — že soukromý žalobce při přečinech neb přestupcích, při sprošťujícím rozsudku po vznesení zmateční stížnosti, případně odvolání co do viny. byl-li pak vynesen rozsudek odsuzující, po vznesení odvodu na stížnost zmateční zemře, aniž pro ten případ jmenoval svého zástupce. Také dědicové jeho známi nejsou, neb se k pozůstalosti nepřihlásili. Obsílku ke kasačnímu (odvolacímu) přelíčení nelze za něho nikomu doručiti. Quid juris? Smí přelíčení bytí odbýváno přes to, že soukromý žalobce není zastoupen?
Jaké účinky jeví na trestní řízení smrt soukromého žalobce během odvolacího (kasačního) řízení nastalá?
Trestní řád nezmiňuje se nikde o úmrtí soukromého žalobce. Tolik jest však jisto, že jen takové skutečnosti mohou právo na potrestání a právo ku stihání viníka zrušiti, kterým právě zákon sám podobné účinky přiznává.
Zákon vzpomenutý uvádí sice výslovné odstoupení soukromého žalobce od žaloby a pak určitá promeškání, kterým z právní domněnky účinky odstoupení přisuzuje (§ 46. tr. ř.), za takovéto skutečnosti, nikoliv však úmrtí jeho.
Nastalá smrt soukromého žalobce brání mu ovšem, by předsevzal jisté právní úkony, jichž pominutí jeví tytéž účinky, jakoby žaloba zpět vzata bývala. V tomto případě sluší beze vší pochyby trestní řízení za staviti.
Jakmile však soukromý žalobce zemřel v té době, kde takových právních úkonů není více třeba, kde by tudíž žalobu ani více zpět vzíti nemohl (§§ 259., č. 22., 324., 447. tr. ř. a § 530. z. tr.), pak — 26 —
schází každý důvod, by se úmrtí mohlo pokládati za důvod k zastavení řízení trestního.
Mínění tu a tam projevené, že řízení trestní nutně končí současně s životem soukromého žalobce, nenalézá v zákoně opory, nedá se ale také ospravedlniti logickým zpracováním myšlenek a intencí zákona samého.
Ani ze zásady obžalovací nelze to vyvoditi; neboť tato jen nutně vyžaduje, by řízení trestní nebylo zahájeno bez návrhu oprávněného žalobce a aby proti jeho vůli nebylo v něm pokračováno (§§ 2., 259. č. 1., 448., 449., 451., odst. 1. tr. ř.).
Nikde tato zásada nehlásá, že by žalobce v době vynesení rozsudku na živu býti musil.
Nelze tedy o tom pochybovati, že sluší v řízení pokráčovati a je skončiti, když soukromý žalobce zemřel po té, když vše zařídil, čeho třeba jest, by pachatel byl potrestán.
Není tedy také nutně třeba, by se k líčení kasačnímu (přestupkovému) dostavil (§§ 287., odst. d) a 447. tr. ř.). Jeho nedostaveni se nebrání předsevzetí líčení, neb jest lhostejno, z kterého důvodu se nedostavil, protože zemřel neb z důvodu snad jiného.2
Jinak ovšem v soudním řízení sporném. Zde nutno obě strany o líčení vyrozuměti, jinak by nastala zmatečnost řízení dle §§ 477., č. 4, vztažně 5 c. ř. s. O přerušení řízení smrtí jedné ze sporných stran jednají §§ 155. a násl. cit. zák.
Dodati ještě sluší: V tom případě, kdyby rozsudek prvého soudce byl v řízení kasačním neb odvolacím zrušen a došlo pak k novému přelíčení v první stolici, pak by ovšem nedostavení se soukromého žalobce k tomuto novému hlavnímu přelíčení mělo v zápětí zastavení řízení, ovšem v předpokladu, že se nedostaví jeho právní zástupce ku vznesení žaloby oprávněný.

Pozn. zas. Rozhovoru o této otázce v Právníku z r. 1913, na str. 291. a násl. zahájeného, tamtéž na str. 361. pokračovaného a na str. 472. násl. skončeného súčastnilo se pět osob, mezi těmi též univ. prof. Dr. Miřička, který (na str. 473.) mezi jiným též uvedl: »Důsledek přerušení řízení až do pominutí překážky výslovně činí, pokud jde o obviněného ze zločinu nebo přečinu — podotčeno budiž, že i v řízení pro přečin soukromožalobný může se zcela tatáž otázka vyskytnouti — § 412. a § 422. odst. 1. tr. ř., pokud pak jde o obviněného z přestupku v řízení před soudy okresními, § 452., č. 2. Nepřesně mluví arci § 412. o zastavení trestního řízení ("einzustellen"), ježto tu neběží o zastavení v technickém smyslu, rovnající se svým účinkem rozsudku sprošťujícímu, nýbrž právě jen o přerušení ("Abbrechung") až do odstranění naskytnuvší se překážky, což v § 422. odst. 1. a § 432. č. 2 je již poněkud správněji vyjádřeno slovy: "das Verfahren hat auf sich zu beruhen" (zůstati ve své míře). Také jsou citovaná ustanovení příliš těsna, mluvíce jen o překážce nastalé v osobě obviněného, a to jen překážce jednotlivé (nepřítomnosti, resp. nemožnosti doručení obsílky), kdežto totéž platí nepochybně i o všech jiných dočasných překážkách procesních (na př. nestihatelnosti, zhojitelné choromyslnosti obviněného) a to i takových, které povstaly v osobě soukromého žalobce.
Podobně rozhodl nejvyšší jako kasační soud dne 20. října 1913, č. j. Kr I. 440/12/7

Citace:

FLIEDER, Karel. O účincích úmrtí soukromého žalobce po vynesení rozsudku stolice prvé.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, s. 48-50.