NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 4 (1904) - Erben, Das Privilegium Friedrich I. für das Herzogthum Österreich.

Právní dějiny.

Erben, Das Privilegium Friedrich I. für das Herzogthum Österreich. Vídeň. 1902.
Od posledního zkoumání Fickrova (Sitzungsber. d. Wr. Akademie, phil.-hist. Cl. 23.) nepochybovalo se již o pravosti privilegia minus. Erben pokusil se otázku jeho pravosti rozvinouti znova. Obrátil svou pozornosť k těm místům, kde Ficker sám již měl pochybnosti aneb kde věc jen zběžně přešel. Na základě svého bádání přichází Erben k výsledkům, že privilegium minus, samo o sobě pravé, obsahuje nepravé interpolace z doby mezi červnem 1243 a srpnem 1244; jsou to »jus affectandi« a obmezení návštěvy dvorských sněmů na sněmy v Bavořích a válečných výprav do jiných zemí mimo země sousední.
Spisovatel zabývá se nejprvé zevním zjevem privilegia minus a srovnáváním jeho s jinými listinami a kopiáři zjišťuje, že při jeho sepisování účasten byl muž, který zaměstnán byl v císařské kanceláři v l. 1156 až 1158 a 1163. Na to všímá si textu privilegia, hledíc k osobě podmětu, která se v privilegiu jako mluvící uvádí. A tu zjišťuje, že začátek a konec privilegia sepsán jest v první osobě množného čísla (terminavimus, concessimus, commutavimus, iussimus, statuimus); uprostřed však tato podmětná souvislosť náhle přestává, a v privilegiu stojí: »Dux vero Austrie, de ducatu suo aliud servicium non debeat imperio, nisi quod ad curias quas imperator in Bawaria prefixerit evocatus veniat, nullam quoque expedicionem debeat, nisi quam forte imperator in regna vel provincias Austrie vicinas ordinaverit«. Spisovatel nedá se však mýliti prvním dojmem a vykládá, že podobné nesouvislé přechody jsou v listinách časté. Vysvětlují se zápisy, které hned při ústním jednání bývaly zhotovovány, při smlouvách předchozími úmluvami. Zápisy a předchozí úmluvy tyto, sepsány v třetí osobě jednajících osob, přejímány byly nezměněny v samy listiny. Spisovatel vyšetřuje tudíž, zda i při privilegium minus jde o nějaké takové zápisy neb předchozí úmluvy, a odpověď jeho je záporná. Předmětná forma ponětí vázána je vždy na určité formule, a častější její užívání má asi svůj důvod v tom, že kancelář chtěla poměr, o nějž šlo, přesně zasáhnouti a vytknouti. Místo o návštěvě dvorských sjezdů a říšských výpravách jde však nad tyto případy jak věcně, tak grammaticky. Učiní-li se vsunutá věta odvislou od předchozího »Statuimus«, bije rozpor souvislosti křiklavě v oči. O císařské kanceláři té doby také není známo, že by z ní vycházely podobné textové poruchy.
Okolnosti tyto činí vsunutí místa podezřelými, a spisovatel snaží se posíliti toto podezření i úvahami z jich obsahu. Obmezení návštěvy dvorských sjezdů není v historii ojedinělé. I zlatá bulla sicilská z r. 1212 promíjí králi Českému návštěvu dvorských sněmů, leda že jde o sněmy v Bamberku Norimberku a Merseburku. Spisovatel vytýká však sám, že mezi poměry země české k říši a poměry, v kterých se k ní nalézala východní marka, byl podstatný rozdíl, když se již ani nehledí k době 56 let, která privilegium minus od zlaté bully sicilské dělí. Ve výhodách, které touto bullou mocný král Český obdržel, obrážejí se jeho volné svazky s říší. Pravdě nepodobno je však, aby je již několik desítiletí před tím obdržel nově jmenovaný vévoda rakouský. Účastenství vévodů rakouských na dvorských sjezdech mimo Bavory od 11. až do 13. století neskýtá pražádného svědectví o privilegiu, které by byli vévodové rakouští v této příčině obdrželi. Mezi léty 1033—1138 účastni jsou na dvorských sjezdech 16krát, mezi léty 1156—1200 18krát, mezi léty 1201—1230 22krát. Přičtou-li se k tomu i jízdy do Italie, lze z toho nabýti dojmu stále vzmáhajícího se účastenství rakouských vévodů na říšské politice. S tímto zřejmým vývinem stojí obmezení v privilegiu minus ve zřejmém odporu. Je-li pravé, neporozuměl vévoda nejbližší budoucnosti své země; aneb viděl až za ni, jda za cílem, který uskutečnil se teprve později. Obojí je pravdě nepodobné.
Osvobození od účastenství na válečných výpravách mimo země sousední považovalo se dosavadními badateli za výhodu, již Rakousy své vlastnosti jako marka vděčí. Erben zkoumá proto, zda pro rakouskou marku před vydáním privilegia minus takovéto obmezení vskutku platilo. Zacházeje tu až do doby Karolinské, vykládá, že vyloučení marky z válečných výprav určovaly ty které skutečnosti, nikoli ale nějaké pravidlo. Tak vedl Arnulf r. 887 vojenský lid jihovýchodních marek k Rýnu, aby svrhl Karla III. s trůnu, a nejspíše za jeho vedení táhli r. 882 proti Normanům i Korutanci. Co bylo za doby Karolinské, lze přijímati i pro dobu Ottonskou. Erben příklady z historie tu zjišťuje, že nějakého obmezení marek na výpravy v zemích sousedních vůbec nebylo. Přes to však, kdyby i fakticky takovéto obmezení pro marku rakouskou skutečně se bylo vyvinulo — ptá se spisovatel — byl by vévoda rakouský s to, aby před císařem uznání jeho vymohl a písemného stvrzení v císařském privilegiu dosáhnul? Odpověď spisovatelova zní tu záporně. Takové privilegium nebyl by udělil ani císař, a nebyli by k němu svolili ani stavové. Celou vládu Bedřicha I. vyplňuje snaha, aby všechny nároky, které jako král a císař činiti mohl, hájil a dobýval. Vasalům, kteří nedostaví se k ohlášené římské výpravě, odnímá léna; panstvím nad Burgundem a královskou korunou českou vykupuje si vojenskou podporu; v červnu r. 1156 dává si přísahati výpravu do Italie a několik dní na to udělí privilegium, které s celou jeho politikou stojí v odporu! A kdyby i tak byl chtěl učiniti, nebylo tu ještě jiných faktorů, které by mu v tom byly stály v cestě? Nebylo tu knížat, kteří přece mohli žádati, aby břemena, je tížící, ukládána byla stejnoměrně? Přistupuje-li k tomu všemu ještě mlčení frisinského kronikáře, který o této části privilegia, do dějin říše přece náležející, praničeho nevypravuje, nelze přijíti k jinému závěrku, než že tu jde jen o pozdější interpolaci.
Jednaje o době, kdy interpolace vznikly, probírá spisovatel nejprvé sám text, jak se v opisech jeví, a zkoumá, zda i při privilegiu minus zachován byl zvyk, že pořízeno dvojí vyhotovení listiny, jedno pro Rakousy, druhé pro Bavory. Poněvadž však všechny známé opisy táhnou se ku rakouskému prvopisu, obrací se spisovatel pouze k těmto opisům. Zjišťuje na nich, že opisovači přesmykují různá slova originálu v jiný sled (nisi quam forte imperator, nisi quam imperator forte, nisi forte quam imperator), což ukazuje na to, že opravy jeho různé zařadění nadepsaných slov připouštěly.
Interpolace samy povstaly dříve, než privilegium předloženo bylo ku potvrzení Bedřichu II. (1245), poněvadž v jeho potvrzení se již nalézají. Naproti tomu nelze klásti dobu jich povstání před rok 1230. Jsouť konec 12. a první 3 desítiletí 13. století vyplněny takovou účastí rakouských vévodů na dvorských sněmech a válečných výpravách, zkrátka na říšské politice, že nelze se domnívati, že by tehda byli nějakou změnu na privilegiu předsevzali. Jinak je to za Bedřicha Bojovného. Je o něm známo, že r. 1231 a 1232 odepřel návštěvu říšských sněmů v Ravenně a Akvileji a předvolání do Augspurku a Mohuče nechal nepovšímnuto. Povstání ministeriálů, nespokojených s živým účastenstvím rakouských vévodů na říšských záležitostech, bylo asi prvním podnětem ku změně jeho politiky a také k interpolaci. Než tato nenastala ani ještě až do června 1236, poněvadž by byla jinak mohla Bedřicha před říšskou klatbou uchrániti. Také nebyla doba, kdy všechny svazky říše s vévodou byly přervány, příhodná, aby se na změnu listiny z r. 1156 pomýšleti mohlo. Zbývají proto léta 1239—1245, kdy styky s říší byly zase příznivější. V této době dá se však stanoviti i bližší termin pro vznik interpolace. V červnu r. 1243 žádá Bedřich za rozvod svého manželství, a v téže době počíná se jednati o sňatek jeho s Alžbětou Bavorskou. To navazuje častější osobní styky sousedních knížat. V této době může tedy zdáti se Bedřichovi vhodno, dostavovati se před císaře do Bavor. Ke konci r. 1244 nastává však jisté ochlazení v těchto přátelských stycích a r. 1245 dochází ku zjevné roztržce. 15 měsíců tedy od června 1243 do srpna 1244 mohou se označiti jako doba, v které Bedřich nejspíše byl k tomu naladěn, aby se snažil o změnu privilegia minus v tom způsobu, jak se nám zachovala. Také přestálé války s Tatary, Čechy a Uhry mohly kolem r. 1243 vésti k myšlénce, aby vyloučeny byly výpravy mimo země sousední, i když v těchto zemích nebylo žádného válečného nebezpečí.
Podezření jedno budí podezření druhé, a tak za podezřelé prohlašuje spisovatel i jus affectandi. Výzkumy jeho podporuje i bádání Luschinovo. Tento ukázal již r. 1872 (Beiträge zur Kunde steiermärkischer Geschichtsquellen, 9. sv., str. 137.), že i privilegium štýrských ministeriálů z r. 1186 jest za Bedřicha Bojovného interpolováno. Upozorňuje na to poznovu v MJÖG. 1903, str. 113., chvále práci Erbenovu jako vzor důkladného diplomatického bádání.
Dr. M. Stieber.

Citace:

STIEBER, Miloslav. Erben, Das Privilegium Friedrich I. für das Herzogthum Österreich.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1904, svazek/ročník 4, s. 128-131.