Z judikatury nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních.

1. Předpis § 9, odst. 3 vl. nař. č. 252/1933 Sb., že ustanovení jeho odst. 1 o krácení odpočivných příjmů ženatého státního zaměstnance, jehož manželka jest v činné státní službě, platí i tehdy, bylo-li manželství rozvedeno po 1. červenci 1933, vztahuje se i na manžele, kteří před rozvodem nežili ve společné domácnosti.
2. Ustanovení odst. 2, § 9 vlád. nař. č. 252/1933 nelze použíti při výkladu pojmu »manžel« podle odst. 1, § 9 cit. vl. nař.
Vlád. nař. č. 252/1933 Sb. podrobilo ve své úsporné tendenci dvojitý příjem manželů, z nichž alespoň jeden jest státním zaměstnancem v činné službě (§ 8) neb ve výslužbě (§9), určitému omezení. Ustanovení ta mluví zcela všeobecně o manželích, aniž pojem manžela neb manželství pro svůj účel blíže vymezují. Sluší proto míti za to, že užívají pojmu toho ve smyslu, jak byl vytvořen platným právním řádem. Podle § 44 o. z. obč. je manželem každý, kdo uzavřel manželskou smlouvu, pokud manželství nebylo rozloučeno. I když se toto manželské společenství projevuje zpravidla také v tom, že manželé vedou společnou domácnost (§§ 91, 92 o. z. obč.) není přece taková skutečnost do té míry nezbytnou náležitostí životního společenství obou manželů, že by manželství nevzniklo, resp. přestalo de iure trvati, žijí-li manželé odděleně. Stává se proto manželem ve smyslu § 9 cit. vl. nař. každá z osob uzavřevších manželské společenství bez zřetele na to, sdílí-li společnou domácnost s druhým manželem či ne.
Pro stanovisko, že snad § 9, odst. 1 má na mysli jen taková manželství, jichž účastníci žili ve společné domácnosti, nelze nic dovozovati ani z ustanovení § 9, odst. 2. Toto ustanovení má na mysli jinou dvojici osob různého pohlaví, než o které mluví odst. 1. Tu jde o spolužití s družkou, tedy poměr založený pohlavním spolužitím dvou osob různého pohlaví ve společné domácnosti bez manželského konsensu. U tohoto poměru jest společná domácnost znakem, který individualisuje pohlavní soužití dvou Osob různého pohlaví, i když neuzavřely manželskou smlouvu, tak, že poměr ten zákon přirovnává platnému manželství. Společná domácnost je tu nezbytným předpokladem, aby s poměrem tím mohlo býti počítáno jako s určitým právním základem. Vzhledem k tomu, že popřevratové personální a sociálně politické zákonodárství v určitých relacích tento poměr přirovnává rodinnému poměru založenému platnou manželskou smlouvou, je pak důsledné, že vládní nař. č. 252/33 Sb. spojuje s poměrem družky a státního zaměstnance charakterisovaným společnou domácností pro svůj obor důsledky shodné s těmi, jež postihují podle odst. 1, § 9 manžele. Jde tu tedy o samostatný předpis, jejž nelze uváděti v souvislost s předpisem odst. 1 a nelze z něho nic použíti při výkladu odst. 1, § 9. Pojem »manžela«, jak jej má na mysli odst. 1, § 9 kryje se s pojmem manžela i podle odst. 3, § 9. Nález ze dne 9. října 1937, č. 3763/35-4.

Citace:

Z judikatury nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 9, s. 569-570.