Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 76 (1937). Praha: Právnická jednota v Praze, 636 s.
Authors:
Poměr § 12 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. a § 7 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky min. sprav. čís. 145/1933 Sb. z. an. — Předpis § 12 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. platí též pro trestné činy spáchané obsahem tiskopisu. — Zadostučinění uveřejněním rozsudku v onom periodickém tiskopise, jehož obsahem byl trestný čin spáchán, jest upraveno výlučně v § 7 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky min. sprav. čís. 145/1933 Sb. z. a n.; nelze se proto domáhati uveřejnění rozsudku v tomto periodickém tiskopise podle § 12 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n.
Rozh. ze dne 27. října 1936, Zm II 285/36 čís. 5728 Sb. n. s.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítnuv zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 11. března 1936, jimž byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy ve smyslu § 2 zák. čís. 108/1933, zamítl i jeho odvolání z výroku o uveřejnění rozsudku podle § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. pokud šlo o periodický tiskopis »L.«, a stanovil jako nejvyšší částku útrat uveřejnění, které nese obžalovaný, 200 Kč; naproti tomu vyhověl tomuto odvolání, pokud šlo o periodický tiskopis »M. N.«, a zrušil rozsudkový výrok učiněný podle § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. v příčině zmíněného periodického tiskopisu.
Z důvodů:
Provedení odvolání obírá se pouze výrokem, jímž bylo obžalovanému odepřeno podmíněné odsouzení a jímž bylo soukromému žalobci podle § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. přiznáno právo, aby dal uveřejniti rozsudečný nález v periodických časopisech »M. N. a »L.« na útraty obžalovaného do výše 400 Kč pro obě uveřejnění.
Odvolání vznesené po rozumu § 33, odst. 3 cit. zák. proti zmíněnému výroku o uveřejnění rozsudku je bezdůvodné, pokud se týče práva k uveřejnění rozsudečného nálezu v časopise »L.«, leč oprávněné, pokud jde o uveřejnění v periodickém tiskopise »M. N.«.
Neprávem dovozuje odvolání, že ustanovení § 12 neplatí pro trestné činy spáchané tiskem a že je proto napadený výrok pochybený též v příčině uveřejnění rozsudku v časopise »L.«.
Instituce uveřejnění odsuzujícího rozsudku, sloužící především účelu zadostučinění, byla pro obor trestných činů proti bezpečnosti cti, spáchaných obsahem tiskopisu, zavedena ustanovením § 14 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v původním znění) a to dvojím způsobem podle toho, zda jde o uveřejnění v onom periodickém tiskopise, v němž urážlivá zpráva byla uveřejněna, či o uveřejnění v dalších časopisech, navrhovatelem označených.
Co se týče prvního případu, upravil 1. odst. § 14 cit. zák. zmíněné zadostučinění v ten způsob, že soud na návrh žalobce (soukromého účastníka, soukromé strany) v odsuzujícím rozsudku (obligatórne) uloží odpovědnému redaktoru a vydavateli časopisu, aby v něm bezplatně a bez poznámky uveřejnili rozsudkový výrok, po případě i důvody. Toto ustanovení do předpisu § 24 cit. zák. nepojaté vztahovalo se výlučně na trestné činy spáchané obsahem tiskopisu periodického. Povinnost, o niž jde, byla blíže upravena ustanovením § 16 cit. zák. a vybavena sankcí podle předpisu § 20, odst. 1 cit. zák. (zastavení vydávání tiskopisu).
Druhý odst. § 14 cit. zák., jenž hledě k ustanovení § 24 cit. zák. platí i pro trestné činy spáchané tiskopisy neperiodickými, upravil pak zadostučinění uveřejněním rozsudku v dalších periodických tiskopisech, jež navrhovatel označil, tudíž nepochybně v periodických tiskopisech mimo onen, ve kterém byla uveřejněna závadná zpráva. Podle tohoto ustanovení nemohl soud uveřejnění rozsudku periodickým tiskopisům na věci nezúčastněným přímo uložiti, nýbrž mohl jen (fakultativně) na návrh osob uvedených v prvním odstavci vysloviti, že tyto osoby jsou oprávněny uveřejniti rozsudek v jednom nebo ve dvou periodických tiskopisech, a to do výše soudem určené na náklad odsouzeného, nikoli tudíž bezplatně. Že tu zákon pro poskytnutí zmíněného zadostučinění zvolil dvě různé metody, podle toho, zda jde o periodický tiskopis, který urážlivou zprávu uveřejnil, či o jiné periodické tiskopisy, má svůj důvod zjevně v tom, že prv uvedený tiskopis je z důvodů mravních povinen, aby ono zadostučinění dal bezplatně, pročež toto zadostučinění může býti též vynuceno, kdežto u ostatních periodických tiskopisů na věci nezúčastněných nezbývá, než přenechati uveřejnění bez jakékoliv sankce, najmě i bez sankce podle § 20a 21 tisk. zák., soukromoprávní dohodě mezi soukromým žalobcem a příslušným tiskopisem. Rozsudkový výrok, o nějž jde, má tu proto pro navrhovatele jen ten význam, že navrhovatel má proti odsouzenému vymezený ovšem nárok na náhradu nákladu, s uveřejněním rozsudku spojeného.
Naproti tomu byla tato cesta, jak ji má na mysli druhý odst. § 14 cit. zák., slovem »dalších« co do onoho periodického tiskopisu, který urážlivou zprávu uveřejnil a takřka se provinil, vyloučena zřejmě proto, že zpravidla nelze ani předpokládati, že by směrodatní činitelé tohoto periodického tiskopisu k uveřejnění odsuzujícího rozsudku bez povinnosti a hrozící sankce svolili, leda po případě za přemrštěnou odměnu, kterou by pak uražený musel hraditi většinou ze svého. Taková úprava zadostučinění nemohla se však zákonodárci zdáti vhodnou již z důvodů mravních a z důvodů slušnosti a upravil proto uveřejnění rozsudku jednak v periodickém tiskopise, v němž byla stíhaná zpráva uveřejněna, jednak v ostatních tiskopisech zcela různě.
Pokud jde o nynější právní stav, jak byl založen zákonem o ochraně cti čís. 108/1933 Sb. z. a n., uvedlo ustanovení § 39 cit. zák. tiskovou novelu svrchu zmíněnou v soulad s novou úpravou ochrany cti (viz zprávu úst. práv. výboru tisk. čís. 2268 posl. sněm. z roku 1933) a utvořilo takto z obou zákonů do jisté míry celek, jehož normy slouží ve vzájemném vztahu ochraně cti. Jak úzce oba tyto zákony, najmě co do otázky uveřejnění rozsudku, souvisí, je zjevno i z ustanovení § 10 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhl. čís. 145/1935 Sb. z. a n., pokud částečně upravuje otázku útrat vzniklých z uveřejnění rozsudku podle § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n.
Ustanovením § 39 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. byl však bývalý druhý odst. § 14 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v původním znění) zrušen, neboť stal se zbytečným hledě k obecnému ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n., které upravuje stejnou otázku, avšak s platností jak pro trestné činy spáchané obsahem tisku, tak pro trestné činy spáchané způsobem jiným.
Podle toho je jasno, že ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. platí též pro trestné činy spáchané obsahem tiskopisu, zvláště když pak by opačný názor vedl pro obor tiskových deliktů proti ochraně cti ke značnému zúžení zadostučinění uraženého proti stavu, jak byl dříve opodstatněn podle zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v původním znění), což nemohlo býti zamýšleno. Bylo by též nepochopitelno, že by pachatel deliktu tiskového měl býti v uvedeném směru privilegován před pachatelem urážky mimotiskové, tudíž zpravidla méně nebezpečné, neboť znamenalo by skutečně takové privilegování, kdyby bylo zadostučinění žalobcovo v případě útoku spáchaného obsahem tiskopisu omezeno na uveřejnění v onom jediném tiskopisu, v němž byla závadná zpráva uveřejněna. Neobstojí tudíž názor žadatelův, že ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. neplatí pro trestné činy spáchané obsahem tisku, byť i tento názor — ovšem bez odůvodnění — sdílel komentář Hrabánka-Miloty (str. 236),1) a ježto mimo to nelze popříti, že soukromý žaloibce jako řídící učitel měl důležitý zájem na uveřejnění rozsudeěného nálezu, aby bylo takto obvinění závadným obsahem tiskopisu proti němu vznesené vyvráceno i ve veřejnosti, bylo odvolání obžalovaného, pokud jde o uveřejnění ve smyslu § 12 cit. zák. v periodickém tiskopise »L.« zamítnouti jako bezdůvodné.
Jinak se má věc, pokud se výrok podle § 12 cit. zák. vztahuje na periodický tiskopis »M. N.«, tudíž na onen časopis, jehož obsahem byl soukromý žalobce napaden.
Bylo již zevrubně dovoženo, že a proč druhý odst. § 14 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v původním znění) upravil onen způsob zadostučinění, jaký má na mysli ustanovení § 12 zák. o ochraně cti s vyloučením uveřejnění v onom periodickém tiskopise, v němž byla závadná zpráva uveřejněna, pokud se týče, že a proč uveřejnění rozsudku v tomto tiskopise mohlo se díti výlučně způsobem vytčeným v prvním odstavci citovaného ustanovení.
Na tom se nemohlo nic změniti tím, že ustanovení obou těchto odstavců byla rozštěpena v ten způsob, že první odstavec sůstal v uvedené tiskové novele (ve znění vyhlášky čís. 145/1933 Sb. z. an.) zachován jakožto nynější § 7, odst. 1, kdežto obsah odstavce druhého byl — jak uvedeno, se všeobecnou platností pro trestné činy, ať spáchané obsahem tiskopisu, nebo způsobem jiným — pojat do zákona o ochraně cti (§ 12). Že způsob zadostučinění po rozumu § 12 cit. zák. je vyloučen u onoho periodického tiskopisu, jehož obsahem byl trestný čin spáchán, není ovšem již výslovně vyjádřeno, neboť slovo »dalších«, projevující tuto myšlenku v § 14, odst. 2 zálk. čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v původním znění) není v doslovu cit. § 12 obsaženo, avšak zřejmě jen proto, že tu již není přímé souvislosti s předpisem bývalého 1. odst. § 14 tisk. novely (v původním znění).
Zůstaly-li však úplně nezměněny uvedené legislativní důvody pro zmíněný již rozdíl mezi úpravou zadostučinění uveřejněním rozsudku jednak v periodickém tiskopise, jehož obsahem byl trestný čin spáchán, jednak v jiných periodických tiskopisech, a hledí-li se dále ke vzniku nynější úpravy а k tomu, co bylo vpředu dovoženo o jednotné struktuře a vzájemné souvislosti obou zákonů, o něž jde, nelze pochybovati, že sluší i nyní obě ustanovení, upravující otázku zadostučinění uveřejněním rozsudku v oboru trestných činů proti bezpečnosti cti, totiž ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. a v § 7 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky čís. 145/1933 Sb. z. a n. vykládati v jejich vzájemné souvislosti a závislosti jako celek, a dospěti takto k závěru, že sice ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. platí, jak již předesláno, též pro tiskové delikty proti ochraně cti, že však zadostučinění uveřejněním rozsudku v onom periodickém tiskopise, jehož obsahem byl trestný čin spáchán, jest upraveno výlučně a způsobem vyčerpávajícím ve zvláštním ustanovení § 7 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. (v novém znění), a že je proto cesta upravená ustanovením § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. neschůdná v příčině periodického tiskopisu, jehož obsahem byl trestný čin spáchán (viz také Miřička: Trestní právo hmotné, str. 320).
Jak málo by cestou ustanovení cit. § 12 — nehledíte k tomu, co v té příčině bylo již vpředu uvedeno — bylo po případě možno účelu zadostučinění dosáhnouti, vysvítá ostatně i z toho, že uvedený způsob zadostučinění jest omezen nejvýše na dva periodické tiskopisy, kdežto pachatel mohl se útoku na čest žalobcovu dopustiti uveřejněním téhož článku ve více než dvou periodických tiskopisech. I z této úvahy plyne, že periodickými tiskopisy, jež má § 12 zmíněného zákona na mysli, nemohou býti míněny tiskopisy, jejichž obsahem byl trestný čin spáchán.
Podle toho, co dovoženo, mohl tudíž soukromý žalobce navrhnouti poskytnutí zadostučinění uveřejněním rozsudku, pokud jde o periodický tiskopis »M. N.«, jen ve smyslu § 7, odst. 1 zák. čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky čís. 145/1933 Sb. z. a n., na čemž nic nemění okolnost, že byl odsouzen jiný pachatel než odpovědný redaktor a vydavatel (viz Jiskra-Bernát : Zákon o ochraně cti a tisková novela, str. 153, nemohl se však onoho zadostučinění co do jmenovaného časopisu domáhati způsobem vytčeným v ustanovení § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. Navrhl-li pak soukromý žalobce, aby byl obžalovaný — osoba to od odpovědného redaktora a vydavatele různá — odsouzen k otisknutí odsuzujícího rozsudku v časopise »M. N.«, lze v tomto návrhu spatřovati jen návrh na postup podle § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n., který by v tomto směru byl podle toho, co předesláno, nezákonný. Návrh po rozumu § 7 tisk. novely nebyl podán.
Odvolání je tudíž po této stránce přisvědčiti, pokud dovozuje, že se tu nalézací soud dovolává ustanovení § 12 cit. zák. neprávem. Bylo proto odvolání v tomto směru vyhověti a zrušiti rozsudkový výrok, učiněný po rozumu § 12 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. v příčině periodického časopisu »M. N.«.
Je-li pak příslušný rozsudkový výrok omezen na oprávnění žalobcovo k uveřejnění rozsudečného nálezu v jednom periodickém tiskopise (»L.«), bylo i nejvyšší částku útrat uveřejnění, které nese obžalovaný, snížiti na 200 Kč. Dr. Poláček.
  1. Pozn. red. Srv. k tomu Právník 1934, str. 37—38.*
Citace:
Poměr § 12 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. a § 7 čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky min. sprav. č. 145/1933 Sb. z. a n..... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 1, s. 51-55.