Zemře-li soukromý žalobce po podání zmateční stížnosti, jest ji vyříditi, prohlásila-li osoba k tomu oprávněná (§ 15, odst. 2. zákona o ochr. cti), že trvá při trestním stíhání (§ 15, odst. 3. téhož zákona) . — Musí proto ten, kdo setrval při trestním stíhání, nahraditi podle § 390, odst. 1. tr. ř. veškeré náklady trestního řízení a podle § 393, odst. 3. tr. ř. veškeré útraty obhajování, došlo-li ke zprošťujícímu rozsudku.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1936, Zm I 618/36, čís. 5781 Sb. n. s.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovacá zamítl zmateční stížnost zemřelého soukromého žalobce Κ. Κ., přihlížeje k prohlášení podanému jeho bratrem J. K. podle § 15 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n., do rozsudku krajského soudu trestního jakožto soudu kmetského v Praze ze dne 15. dubna 1936, jímž byl obžalovaný podle § 259, čís,. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro ipřečin podle § 4 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n.
Bratra zemřelého soukromého žalobce uznal nejvyšší soud povinným hraditi náklady trestního řízení a zejména i obžalovanému útraty /právního zastupování, jichž upravení přenechal soudu první stolice; stížnost žalující strany do výroku o útratách prvé stolice odkázal na toto rozhodnutí.
Z důvodů: V souzené věci podal soukromý žalobce K. Iv. včas ohlášení a provedení zmateční stížnosti. Jak úředně dosvědčeno dopisem krajského soudu trestního v Praze ze dne 1. prosince 1936, zemřel potom soukromý žalobce dne 12. června 1936, nezanechav jiných k soukromé žalobě podle § 15 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. oprávněných osob, než sourozence, z nichž prohlásil bratr soukromého žalobce J. K. dne 17. června 1936, že trvá při trestním stíhání.
Ježto toto prohlášení věcně i časově vyhovuje podmínkám v § 15 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. stanoveným, bylo s ohledem na ně v trestním řízení pokračovati a zmateční stížnost podanou ještě později zemřelým soukromým žalobcem K. K. vyříditi. Pokud jde o výrok o útratách, uvádí se toto:
Právo určitých skupin osob, trvati při trestním stíhání, bylo odchylně od dosavadního zákonodárství (§ 495 tr. z.) nově upraveno § 15, odst. 3. zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n.
Ve příčině otázky útrat neobsahuje tento zákon žádných zvláštních předpisů, jak vysvítá i z § 34, odst. 2. tohoto zákona, kde byla upravena zvláště toliko otázka ručení za útraty, je-li soukromým 'žalobcem organisace, která není právnickou osobou, nebo periodický tiskopis.
Platí proto pro případ § 15, odst. 3. zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. zřejmě předpisy trestního řádu, které nebyly v tomto směru změněny nebo zrušeny.
Musí tedy soukromý žalobce, jenž setrvá při trestním stíhání, nésti zajisté důsledky tohoto /svého projevu a nahraditi podle § 390, odst. 1. tr. ř. veškeré náklady, zejména i podle § 393, odst. 3. tr. ř. veškeré útraty obhajování, došlo-li ke zprošťujícímu výroku (nehledíc k případu § 34, odst. 4. zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n., který tu ovšem nepřichází v úvahu).
Pro správnost tohoto stanoviska svědčí i obsah důvodové zprávy (čís. 830/1930 (důvodová zpráva)), kde se uvádí na str. 27, že »uvedené osoby — rozuměj osoby uvedené v § 15, odst. 1. — nastupují v právo zemřelého«.
Bylo proto v tomto případě uložiti soukromému žalobci — bratru zemřelého soukromého žalobce K. K. — náhradu všech nákladů, a to netoliko řízení zrušovacího, nýbrž i nákladů trestního řízení vůbec.
Tím pozbývá platnosti i usnesení nalézacího soudu o náhradě útrat řízení prvé stolice z 15. dubna 1936, jež bylo vydáno za zcela jiných předpokladů, totiž v době, kdy ještě žil původní soukromý žalobce Κ. Κ., a které až doposud nenabylo právní moci následkem podané stížnosti a zmateční stížnosti.
Tímto rozhodnutím stala se bezpředmětnou i stížnost podaná žalující stranou do tohoto útratového výroku první stolice. Srv. rozhodnutí krajského soudu trestního v Praze jako odvolacího pro přestupky uveřejněné v Právníku 1935, str. 397. Dr. Poláček.