Členové vlády nepatří pro obor zákona o ochraně cti k veřejným úředníkům, pokud se týče k orgánům po rozumu § 14, odst. 5. zákona o ochraně cti a jsou proto odkázáni na ochranu cti žalobou soukromou. — Rozhodnutí o výkladu stíhaného projevu, tudíž i o tom, zda je v něm způsobem dostačujícím označen předmět projevu, je otázkou právní.

(Rozh. ze dne 3. září 1937. Zm I 570/37, čís. 5955 Sb. n. s.)
Obžalovaný A. napsal a v periodickém tiskopice P. dal uveřejniti článek nadepsaný »Bere rukama i nohama — a je povýšen«. V tomto článku navazuje na zprávu jednoho denního listu o tom, že nedávno byl na divisního generála povýšen důstojník (brigádní generál), o němž se vojenský dodavatel N., aniž byl za to stíhán, před svědky vyjádřil, že bere rukama i nohama, kritisoval a pranýřoval obžalovaný tento zjev a zakončil svůj projev odstavcem, v němž — mimo jiné — uvedl: »Že generál, který bere rukama i nohama, byl povýšen, mě u nás nepřekvapuje.« Odstavcem obsahujícím tuto větu cítilo se dotčeno na cti ministerstvo národní obrany. Ministr národní obrany udělil veřejnému žalobci podle § 14, odst. 3. čís. 4 (správně ovšem podle čís. 3) zákona o ochraně cti zmocnění, aby stíhal pisatele závadného článku veřejnou žalobou pro přečin pomluvy, resp. utrhání na cti, spáchaný na ministerstvu národní obrany. Na základě tohoto zmocnění podal veřejný žalobce na A. žalobu pro přečin pomluvy podle § 2 zákona čís. 108/1933 Sb. z. an. Nalézací soud zprostil obžalovaného podle § 259, čís. 2 (správně čís. 1) tr. ř. obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc nalézacímu soudu, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Z důvodů: Zmateční stížnosti státního zastupitelství, uplatňující jedině důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) — správně 9 c) — tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Kmetský soud zprostil podle § 259, čís. 2 tr. ř. obžalovaného z obžaloby pro přečin pomluvy podle § 2 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. z toho důvodu, že se ministerstvo národní obrany nemůže cítiti dotčeno obsahem inkrimované stati na své cti, ježto průměrný a nestranný čtenář periodického časopisu »P.«, který není určen pro širokou veřejnost a v němž byl inkrimovaný článek otištěn, nemůže při jeho přečtení dospěti k názoru, že se závadný odstavec dotýká ministerstva národní obrany. K dalšímu odůvodnění tohoto názoru uvádí kmetský soud v rozsudku, že důstojníky vyšších hodností jmenuje president republiky (§ 64, odst. 1., čís. 8 ústavní listiny), a to k návrhu vlády (§ 81, písm. c) ústavní listiny), nikoli tedy ministerstvo národní obrany, kterážto ustanovení ústavní listiny vyvstanou průměrnému a nestrannému čtenáři na mysli. Dospěl tedy kmetský soud k názoru, že zde chybí aktivní legitimace na straně ministerstva národní obrany, a že by se mohl cítiti obsahem inkriminovaného článku na své cti dotčen pouze ministr národní obrany — pro svoji osobu.
Kmetský soud nepostupoval nesprávně, pokud při rozhodování o tom, zda obsah pozastaveného článku dotýká se cti ministerstva národní obrany, postavil se na stanovisko průměrného nestranného čtenáře. Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyslovil opětovně, že při zkoumání otázky, zda uveřejněný článek směřuje proti cti určité osoby (úřadu), je směrodatné stanovisko průměrného nestranného čtenáře, totiž otázka, zda si takový čtenář časopisu, o nějž jde, podle obsahu článku mohl uvědomiti a zda mu bylo poznatelno, že se urážlivý projev dotýká uvedené osoby (rozh. č. 3207, 3828, 3977, 4654 Sb. n. s. a j.).
Pokud zmateční stížnost státního zastupitelství tvrdí opak, dostává se do rozporu s uvedeným právním názorem nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího, od kteréhožto názoru se odchýliti nemá nejvyšší soud důvodu.
Nelze upříti oprávnění zmateční stížnosti státního zastupitelství, pokud namítá, že je nesprávný a právně pochybený názor kmetského soudu, že se obsahem stíhaného článku nemůže cítiti dotčeno ministerstvo národní obrany, ježto prý průměrný a nestranný čtenář nemůže dospěti k názoru, že se závadný odstavec dotýká jmenovaného ministerstva. Vytýká tedy zmateční stížnost, že kmetský soud pochybil, když znamení ve stíhaném článku obsažená neuznal za dostačující k označení ministerstva národní obrany jako úřadu dotčeného na cti obsahem tohoto článku.
Zmateční stížnost napadá takto stanovisko nalézacího soudu, že k podání žaloby je v souzené věci oprávněn jen ministr národní obrany a nikoli státní zastupitelství zakročující se zmocněním, jež udělil ministr národní obrany, hledě k útoku na čest ministerstva národní obrany, podle § 14, odst. 3., č. 4 zákona o ochraně cti (správně podle § 14, odst. 3., č. 3 cit. zák.).
Kdyby bylo toto stanovisko správné, neměla by místa žaloba veřejná, která by nemohla býti opřena ani o ustanovení § 14, odst. 5. cit. zákona, kdyžtě pro dosah zákona o ochraně cti členové vlády nepatří k veřejným úředníkům, pokud se týče orgánům po rozumu § 14, odst. 5. zák. o ochraně cti a jsou proto odkázáni na ochranu cti žalobou soukromou. To vysvítá jasně z okolnosti, že vládní návrh zákona o ochraně cti uvedl na příslušném místě (§ 10, odst. 5.) vedle veřejných úředníků a orgánů výslovně předsedu a členy vlády, kdežto ústavně právní výbor tyto osoby při úpravě ustanovení § 14, odst. 5. vynechal, což ve své zprávě (tisk 2268 posl. sněmovny 1933, str. 29, 30) výslovně odůvodňuje tím, že nepokládá za účelné, aby toto ustanovení platilo také o trestných činech spáchaných proti předsedovi nebo členu vlády nebo proti guvernéru Podkarpatské Rusi (viz k tomu Bernat-Jiskra, Ochrana cti, str. 37; Steiner, Schutz der Ehre, 1937, str. 62, 63 ; odůvodnění osnovy trestního zákona 1937, str. 397; jinak jen V. S. v Právníku 1937, str. 382).1
Nemaje za to, že stíhaná stať článku vůbec nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, nýbrž zastávaje jen názor, že oprávněni k podání žaloby přísluší v souzeném případě pouze ministru národní obrany, byl by měl napadený rozsudek opříti oprošťující výrok důsledně o ustanovení § 259, č. 1 tr. ř. a nikoli č. 2. Svými vývody proti uvedenému stanovisku rozsudku uplatňuje zmateční stížnost hmotně právní zmatek podle § 281, č. 9 c) tr. ř. mylně označený za zmatek podle § 281, č. 9 a) tr. ř., neboť otázka, zda v příčině žalobní legitimace obstojí stanovisko napadeného rozsudku či názor zmateční stížnosti, závisí v souzeném případě na smyslu a dosahu stíhaného projevu a na rozhodnutí o výkladu takového projevu, tudíž i o tom, zda v něm je způsobem dostačujícím označen předmět urážlivého projevu, což jest otázkou právní (srov. Steiner: Schutz der Ehre, str. 47, dále Steiner: Empfiehlt sich im Rechtsmittelverfahren gegen ein Gerichtshofurteil in Strafsachen eine Überprüfung der Tatfragen?, str. 95, 96).
Výtka nesprávného právního posouzení, činěná zmateční stížností s hlediska uvedeného zmatku, je pak plně oprávněna. Rozsudek sám zjišťuje, že návrhy na povýšení brigádního generála na generála divisního procházejí několika odděleními ministerstva národní obrany, až do presidia. Z tohoto zjištění nutno při zkoumání aktivní legitimace vycházeti, kdyžtě ze stíhaného článku neplyne, že má snad na mysli jen poslední článek řetězu administrativních úkonů vedoucích k takovému povýšení. Článku je naopak rozuměti tak, že má na mysli celý normální jmenovací úkon, a to nejen od návrhu resortního ministra počínaje, nýbrž i přípravu tohoto návrhu podle organisace našich úřadů obvyklou, tedy i resortní činnost ministerstva národní obrany. Za tohoto stavu věci je zřejmo, že, posuzuje-li se obsah článku se stanoviska průměrného a nestranného čtenáře, inkriminovaná část článku, obsahující výtku, že byl povýšen generál, který bere rukama i nohama, směřovala aspoň po stránce objektivní též proti ministerstvu národní obrany, jakožto úřadu podstatně zúčastněnému na povýšení generála brigádního na divisního, byť i jen na pracích takové povýšení připravujících, zvláště když stíhaný článek ani slovem nenaznačuje, že k povýšení, o něž jde, došlo snad proti vůli příslušných referentů a úředníků jmenovaného ministerstva. Bylo proto ministerstvo národní obrany, i když nebylo v článku výslovně jmenováno, označeno způsobem pro průměrného čtenáře onoho článku postačujícím, že článek byl snad zároveň namířen i proti jinému subjektu, jako na př. proti ministru národní obrany, nebo proti jiným ústavním činitelům, je zcela nerozhodno.
Je proto právní názor kmetského soudu, že zde schází aktivní legitimace, právně pochybený a použil proto soud zákona nesprávně, pokud jde o otázku, zda tu je či není obžaloba podle zákona potřebná [§ 281, č. 9 c) tr. ř.]. Dr. Poláček.

Poznámka redakce. Nejvyšší soud čerpá zde důvody pro svůj právní názor jediné z materiálií. Pro výklad zákona nemůže však býti rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřiti, jestliže tomu nedal výraz přímo v zákonném textu, Bez výslovného ustanovení není nejmenšího důvodu vylučovati členy vlády z okruhu »veřejných orgánů«, tím méně, že takové rozhodnutí vedlo by k absurdním důsledkům. Zřízenci požívali by pak výhod veřejné žaloby, ministři byli by však odkázáni na žalobu soukromou s daleko slabším postavením žalující strany. Na věci nic nemění, zahrnují-li některé zákony členy vlády mezi t. zv. ústavní činitele. Názor ústavně právního výboru, že není účelné, aby toto ustanovení platilo také o trestných činech proti předsedovi nebo členu vlády nebo proti guvernérovi Podkarpatské Rusi není blíže odůvodněn a není sdílen na př. odůvodněním k nové osnově trestního zákona (str. 397). Solnař.

Citace:

Členové vlády nepatří pro obor zákona o ochraně cti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 9, s. 565-568.