Byla-li otázka přípustnosti pořadu práva kladně již rozřešena formálně právoplatným usnesením nižších soudů, nelze Nejvyššímu soudu, k němuž se věc dostala přípustným opravným prostředkem, zabývati se touto otázkou.

V praxi nejvyššího osudu nebyla jednotně řešena otázka, zda možno tehdy, byla-li otázka přípustnosti pořadu práva již rozřešena formálně pravoplatným usnesením nižších soudů, Nejvyššímu soudu, k němuž se věc napotom dostala přípustným opravným prostředkem, zabývati se touto otázkou čili nic. Plenární senát, jemuž byla uvedená otázka předložena k rozřešení, zodpověděl ji záporně.
Důvody: Opačné mínění, zastávající přípustnost přezkoumání právoplatného usnesení nižších soudů v otázce přípustnosti pořadu práva, uvádí k opodstatnění svého názoru především, že odporuje právnímu citu, by nejvyšší soud, rozhoduje věcně o dovolání nebo dovolacím rekursu, byl po případě vázán názorem nižších soudů o přípustnosti pořadu práva, ač by sám byl názoru opačného, pokud se týče, by byl nucen v té příčině přijati právní stanovisko nižších soudů, třebaže bylo sebe mylnější a právní omyl sebe patrnější, a má za to, že »jiným soudem« myslí se tu soud souřadný, nikoliv podřízený. V souvislosti s tím zastává opačné mínění názor, že jest v zájmu veřejném, by přesně byla odlišována správa od soudnictví.
Třebaže nelze upříti závažnosti oné námitce, dlužno se přece rozhodnouti pro výklad opačný, k němuž vedou materiálie zákona, jejž zastává literatura a jenž vyplývá ze samého doslovu zákona, jsa podpírán kromě toho důvody praktičnosti.
Těžisko sporné otázky spočívá v § 42, odstavec třetí, j. n.; dlužno si však dále uvědomiti, že případ prvého odstavce § 42 j. n., o nějž jde, těsně a nerozlučitelně souvisí s případem, upraveným v druhém odstavci téhož paragrafu (ježto třetí odstavec se vztahuje k oběma případům) ; nelze si pak nepovšimnouti druhého odstavce § 42 j. n. ; a konečně jest hleděti též ustanovení § 240 odstavec třetí c. ř. s.
Pokud se týče motivů zákona, plyne z nich toto:
Ve vládní předloze zněl odstavec třetí § 43 j. n. (odpovídajícího nynějšímu § 42) : »Ein Ausspruch im Sinne des Absatzes 1 und 2 kann nicht erfolgen, wenn demselben in Ansehung des Grundes der Nichtigkeit eine von demselben oder einem höheren Gerichte gefällte noch bindende Entscheidung entgegen steht.« Tímto doslovem byla by ovšem otázka, o kterou jde, zodpověděna kladně, ježto by byl nejvyšší soud, nemaje nad sebou stolice vyšší, vázán jen takovým rozhodnutím o otázce nepřípustnosti pořadu práva, které sám učinil. Ve vysvětlivkách k vládní předloze (str. I, 57) se praví, že se tím zabraňuje možnosti současného dvojího jednání o otázce příslušnosti a odporujících si rozhodnutí o kompetenci a posléze dvojímu stěžování si ve věcech kompetence (»Dadurch wird der Möglichkeit einer gleichzeitigen doppelten Verhandlung über die Zuständigkeitsfrage, widersprechender Entscheidungen über die Kompetenz und in letzter Linie einer doppelten Beschwerdeführung in Sachen der Kompetenz vorgebeugt«). Než vedle zprávy permanenčního výboru pro jurisdikční normu k § 45 (odpovídajícímu § 43 vládní, předlohy a § 42 zákona) str. I, 690 byla v odstavci třetím slova »höheren Gerichte« nahražena slovy »anderen Gerichte« a to s tím odůvodněním, že to nemusí býti vždy vyšší soud, od něhož vyšlo vížící rozhodnutí, a změna souvisí s § 6 návrhu výboru k с. ř. s. (»weil es nicht immer ein höheres Gericht sein muß, von welchem die bindende Entscheidung ausgegangen ist. Diese Änderung steht mit § 6 A der ZPO. im Zusammenhang«). Znělť totiž i § 7 odstavec druhý с. ř. s. ve vládní předloze: Dieser Ausspruch kann nicht erfolgen, wenn demselben in Ansehung des Grundes der Nichtigkeit,eine von demselben oder einem höheren Gerichte gefällte noch bindende Entscheidung entgegen steht«, kdežto podle zprávy permanenčního výboru k с. ř. s. § 6 odstavec druhý (odpovídající § 7 odstavci druhému předlohy a zákona) byl pozměněn stejně jako odstavec druhý § 42 j. n. tak, že místo slov »höheren Gerichte« byla do něho pojata slova »anderen Gerichte«. K tomu bylo ve zprávě 1. str. 766 uvedeno: »Die Bestimmung des § 7 Abs. 2 der Regierungsvorlage erschöpft die ihr zugrunde liegende ratio nicht. Diese ratio ist, daß Prozeßfähigkeit, gesetzliche Vertretung, Prozeßlegitimation Dinge sind, welche nicht für jeden Prozeß anders beurteilt werden dürfen, sondern daß wenigstens für alle zur selben Zeit anhängigen gerichtlichen Prozeduren, soweit als möglich eine einheitliche Entscheidung gelten soll. Deshalb muß der über eine dieser Fragen ergangenen Entscheidung eines anderen Gerichtes dieselbe Bedeutung beigelegt werden, wie der Entscheidung eines höheren Gerichtes. Dieser Erwägung hat der Ausschuß durch die vorgenominene Änderung Folge gegeben. Vorausgesetzt wird dabei, daß das Prozeßgericht, sei es amtlich von der fraglichen Entscheidung Kenntnis hat, oder durch die Anzeige eines Beteiligten davon erfährt.« Společným usnesením konference k с. ř. s. doplněn konečně odstavec druhý § 7 c. ř. s. ještě slovem inländisch: »von einem anderen inländischen Gerichte«, v kterémžto znění se osnova stala zákonem. V odstavci druhém § 42 j. n. nedošlo k obdobnému doplnění.
V souvislosti s těmito motivy zákona dlužno se zmíniti též o výkladu, jehož se dostalo odstavci třetímu § 42 j. n. a odstavci druhému § 7 c. ř. s. v posudku vídeň. nejv. soudu, obsaženém v příloze k věstníku min. spravedlnosti (Beantwortung der Fragen, welche dem Justizministerium über Bestimmungen der neuen Prozeßgesetze vorgelegt wurden (nařízení min. sprav, ze dne 3. prosince 1897, čís. 25801 čís. 44 věstníku). Nejvyšší soud praví: 1. Im Allgemeinen sind im Sinne desi§ 42 Abs. 3 J. N. und § 7 Abs. 2 ZPO. nur Entscheidungen inländischer Gerichte für das Gericht bindend, welche den in diesem Paragraf näher bezeichneten Nichtigkeitsgrund zum Gegenstände haben und bereits tor mel tormellrechtskräftig sind. 2. Im Falle des § 42 J. N. muß eine solche Entscheidung in eben derselben Sache, bezüglich deren es sich um die Unzuständigkeit des Gerichtes bezw. um die Nichtigkeit des Verfahrens handelt, ergangen sein; während eine solche Entscheidung im Falle des § 7 ZPO. auch in einer anderen Rechtssache ergangen sein kann, wobei sodann die Parteienrolle, welche die betreffende Person in dieser Rechtssache früher eingenommen hat, nicht weiter in Betracht kommt. 3. Gerichtliche Entscheidungen, welche sich nach Punkt 1 und 2 als bindend darstellen, muß das angerufene Gericht nicht bloß auf Antrag der Parteien, sondern auch dann berücksichtigen, wenn es von denselben aus den vorhandenen Prozeßakten oder aus den anderweitig zur Verfügung stehenden gerichtlichen Akten verläßliche Kenntnis hat.«
Zásady, vyslovené v bodě 1 svého posudku, víd. nej. soud však ve svých rozhodnutích opětovně nedbal. Také jeho judikatura rozpadla se jako judikatura čs. nejv. soudu na dvě skupiny. Jedna z nich obsahuje rozhodnutí, v. nichž nejvyšší soud přes to, že se. nižší soudy zabývaly námitkou (otázkou) nepřípustnosti pořadu práva (po příp. nezhojitelné nepříslušnosti soudu, rozepře rozsouzené atd.) a o ní souhlasně rozhodly, přece sám od sebe zaujímá k téže otázce stanovisko. Jsou to rozhodnutí:
Gl. U. N. F. č. 728 ze dne 31. 10. 1899 č. 13720 (rozhodnuto k nepřípustnému opravnému prostředku) ;
č. 1165 ze dne 31. 10. 1900 č. 10829,
č. 2467 ze dne 20. 10. 1903 č. 13951 (nepříslušnost tuzemských soudů);
č. 2587 ze dne 27. 1. 1904 č. 18.213, č. 2689 ze dne 10. 5. 1904 č. 7125;
č. 2954 ze dne 7. 2. 1905 č. 288 (rozepře právoplatně rozsouzená);
č. 3161 ze dne 21. 9. 1905 č. 12.991 (taktéž); —
č. 3073 ze dne 24. 5. 1905 č. 8466 (taktéž);
č. 3778 ze dne 16. 5. 1907 č. 35-45 (nepříslušnost tuzemských soudů) ;
č. 3796 ze dne 1. 6. 1907
č. 6764 č. 3804 ze dne 2. 6. 1907 č. 7066 (rozepře právoplatně rozsouzená) ;
č. 4061 ze dne 7.1. 1908 č. 13000,
č. 4134 ze dne 18. 2. 1908 Rv III 3/8;
č. 4309 ze dne 1. 9. 1908 R VIII 128/8 (také zde šlo dokonce o nepřípustný prostředek opravý;
č. 4409 ze dne 1. 12. 1908 Rv VIII 211/8:
č. 6168 ze dne 10. 12. 1912 Rv III 524/12; —
I víd. nejv. soud však ve všech těchto rozhodnutích prostě se odvolává na § 42 odstavec prvý j. n. a § 240 odstavec třetí c. ř. s., ale ani jediným slovem se nezmiňuje o ustanovení třetího odstavce § 42 j. n. V rozhodnutích G. U. N. F. 2587, 2689, 3161, 5778, 3796, 4309, 6168 nejvyšší soud přes to, že v nižších stolicích bylo jednáno o důvodu zmatečnosti a důvod nebyl uznán, zrušil celé řízení a odmítl žalobu.
Naproti tomu víd. nejv. soud v jiných rozhodnutích, poukazuje k § 42 odstavec třetí j. n., drží sc zásady, že formálně právoplatné rozhodnutí nižších soudů jsou v třetí stolici nezměnitelná a pro dovolací soud závazná.
Sem patří rozhodnutí:
Gl. U. N. F. čís. 1338 ze dne 19. března 1901, čís. 3539 »Da gemäß § 42 J. N. die Nichtigkeit des vorangegangenen Verfahrens, selbst in dem Falle als es sich um die Unzulässigkeit des Rechtsweges überhaupt handelt, seitens der oberen Instanzen dann nicht ausgesprochen werden darf, wenn diesem Ausspruche in Ansehung der Nichtigkeit eine von demselben oder einem anderen Gerichte gefällte noch bindende Entscheidung im Wege steht, muß diese Vorschrift umso mehr dann gelten, wenn es sich bloß um die Frage der Unzuständigkeit des angerufenen Gerichtes handelt, selbst wenn eine Unzuständigkeit im Sinne des § 104 J. N. und daher der Nichtigkeitsgrund des § 477 Z. 3 ZPO. vorliegen würde«).
Č. 5712 ze dne 20. 10. 1910 N 1 48/10 (týká se § 42 odst. 2 j. n.) : »Die Stilisierung des § 42 Abs. 2 und insbesondere die Redewendung, »wenn der Mangel erst nach rechtskräftigem Abschlüsse des Verfahrens offenbar wird«, läßt bei richtiger wörtlicher Interpretation, der auch die logische Auslegung nicht entgegensteht, einzig und allein die Deutung zu, daß das im § 42 Abs. 2 normierte außerordentliche Njichtigkeitsv erfahren ausschließlich nur dann anwendbar und die Aufhebung einer rechtskräftigen Entscheidung auf dem in dieser Gesetzesstelle vorgezeichneten Wege nur dann möglich ist, wenn die im § 42, Abs. 1 vorgesehene absolute Unzuständigkeit von dem Gerichte oder den Gerichten im Laufe des ordentlichen Verfahrens überhaupt nicht beachtet, vielmehr erst nach rechtskräftigem Abschlüsse dieses Verfahrens entdeckt würde, so mit nicht auch dann, wenn dieser angebliche Mangel bereits im Laufe des ordentlichen Verfahrens, sei es nun infolge Einrede, sei es von amtswegen der richterlichen Würdigunguriter zo genund über ihn rechts kräftig, wenn auch unrichtig erkannt wurde«);
č. 6616 ze dne 21. 10. 1913 R II 1013/13 (týká se § 7 с. ř. s.);
č. 7527 ze dne 7. 7. (1915 R III 126/15 «(šlo o případ § 42 odst. 4 j. n.): č. 7571 ze dne 21. 9. 1915 R II 583/15;
dále ze dne 30. I. 1917 Nc III 32/16 (č. 1810 úř. sb.)
a ze dne 6. II. 1917 R II 29/17 (Právnik 1917, str. 487 a 1919 str. 1321.
Z bohaté literatury budiž vytknuto toto:
Stanovisko, že vyšším soudům nelze hleděti k nepřípustnosti pořadu práva (po případě k jinému důvodu zmatečnosti, jestliže se nižší soudy k námitce některé strany nebo z moci úřední zabývaly příslušnou otázkou a o ní usnesením, nabyvším formálně moci práva a tudíž odporu již nepodrobeným, rozhodly v ten smysl, že pořad práva není vyloučen (nebo že tu není jinakého důvodu zmatečnosti), že tedy takové formálně právoplatné rozhodnutí nižších soudů je také pro vyšší soudy vížící tak, že i kdyby vyšší soud byl přesvědčen o jeho věcné nesprávnosti, přece hledě k § 42 odstavec třetí j. n. nemůže a nesmí vysloviti zmatečnosti řízení podle § 42 odstavec prvý j. n. (§ 240 odstavec třetí po případě § 7, odstavec druhý c. ř. s.), pokud se týče, že v takových případech ani nejvyšší soud podle § 42 j. n. nemůže vyhověti návrhu nejvyššího správního úřadu, zaujímají a svůj názor podrobně odůvodňují: Ott: »Rechtspflege und Verwaltung«, Festschrift für Franz Klein str. 68 a násl. »Eine Schranke der Kassation bildet es, wenn die Gerichte nicht achtlos an dem Mangel Ausschlusses des Rechtsweges vorübergingen, sondern in Ansehung dieses Nichtig- keitsgrundes dem zu fällenden Kassationsausspruche eine noch bindende Entscheidung, welcher Instanz immer im Wege steht (§ 42 II). Diese noch bindende Entscheidung muß dieselbe Frage betreffen und in derselben Angelegenheit gefällt sein, auch muß sie eine ausdrückliche im Prozeßverfahren abgegebene Äußerung über die Frage der Zulässigkeit des Rechtsweges enthalten... Der zur Wahrung der Kompetenz von Verwaltungsbehörden nach rechtskräftigem Abschlüsse des gerichtlichen Verfahrens vorgezeichnete Weg ist nicht gangbar, wenn infolge einer Einrede oder von amtswegen die Frage des Ausschlusses des Rechtsweges besonderer gerichtlicher Entscheidung unterzogen wurde und diese Entscheidung, mag sie auch V ergriffen sein, rechtskräftig geworden ist. Die gegenteilige Ansicht ist mit dem klarem Wortlaute des Gesetzes Unvereinbar, wenn auch de lege ferenda anerkannt werden mag, daß schwer einzusehen ist, warum die Gründe für die Anwendung dieses Heilmittels angesichts der Vorentscheidung verlassen sollten, wenn das öffentliche Interesse die Kassierung des rechtskräftigen Erkenntnisses zu rechtfertigen vermag. Es ist jedoch daran festzuhalten, daß die Bestimmung des § 42 J. N., wie ihre Entstehung nach harten Kämpfen in der gemeinsamen Permanenzkommission beider Reichsrathäuser zeigt, den Charakter einer eminenten Ausnahmsvorschrift an sich trägt, daher eine ausdehnende Auslegung nicht zuläßt, daß ferner die Zuständigkeit der Gerichte bei Entscheidungen übe.r ihre Kompetenz strengstens gewahrt werden muß, soweit nicht ausdrückliche Anordnungen etwas anderes gebieten, daß somit wohl die Aufhebung gerichtlicher Entscheidungen, wenn Gerichte unbewußt in den Bereich der Verwaltung heriibergegriften, begründet erscheint, nicht aber wenn durch einen ausdrücklichen Ausspruch des Gerichtes der Mangel des Rechtsweges geradezu verneint wurde.«
Ott »Soudní řízení I. § 19 str. 81 III.
Pantůček »O organisaci a příslušnosti soudní«, str. 79. »Právo soudu zrušiti řízení a po případě i rozhodnutí proto, že věc vůbec nepatří před řádné soudy ... je podle výslovného ustanovení § 42, odst. 3 j. n. vyloučeno, jestli výroku tomu ohledně důvodu zmatečnosti nějaké rozhodnutí od téhož nebo jiného soudu vydané a ještě závazné v cestě stojí. Poněvadž důvodem zmatečnosti podle § 42 j. n. je absolutní nepříslušnost řádných soudů, má nedosti jasný předpis tento zajisté na mysli případy, kdy o příslušnosti soudů řádných již dříve v nějakém sporu incidenčním bylo jednáno, příslušnost tato uznána,a rozhodnutí to dosud vyšší instancí nebylo zrušeno.«
Hora »Československé civilní právo procesní«, II., str. 17, § 42. »O procesní způsobilosti« (§ 7 c. ř. s.). »Zvláštní obmezení přípustnosti tohoto výroku (sc. ve smyslu § 7, odst. 1 c. ř. s.) platí u nás ... Výroku o zmatečnosti řízení a odmítnutí žaloby nelze totiž učiniti, je-li mu na překážku dosud závazné rozhodnutí téhož nebo jiného tuzemského soudu, učiněné o tomže důvodu zmatečnosti (7, 11). Předpokládá se tu tedy rozhodnutí soudní a to takové, jímž byl nedostatek procesní způsobilosti téže osoby, o níž právě nyní běží, popřen, a rozhodnutí vížící, t. j. dosud nezrušené (k opravnému prostředku zákonného zástupce nebo strany, nabyvší dodatečně procesní způsobilosti), ačkoliv opravný prostředek proti němu mohl by býti ještě podán, aneb rozhodnutí už právoplatné.«
Hora »Odvolání«, str. 62 a 63. »Výjimka ze zásady (že odvolací soud přezkoumává rozsudek soudu prvé stolice jen potud, pokud si toho odvolatel přeje) neplatí ani při t. zv. obranách privilegovaných, t. j. nepřípustnosti pořadu práva, rozepře zahájené.« a právoplatně rozsouzené. Byť i § 240 posl. odst. nařizoval, aby k těmto okolnostem hleděno bylo po každé z moci úřadu, neznamená to přece ještě, že by k nim hleděti slušelo, i když strana přezkoumání takového si nepřeje. Opomenou-li strany vůbec podati opravný prostředek proti rozsudku, stiženému některou z vad v § 240, III. jmenovaných, nebude o tom pochybnosti, že i tento vadný rozsudek jako celek vchází v moc práva. To platí i tenkrát, když vyšší instanci sice poskytnuta bude příležitost vadu takovou odkrýti, ale nedostává se jí moci, aby důsledky toho vyslovila, poněvadž tu není opravného prostředku, jenž by ji k tomu opravňoval.«
Str. 149. »Ovšem dlužno míti na mysli při tomto důvodu zmatečnosti (totiž § 477, č. 6 c. ř. s.), že soud odvolací je obmezen ve svém právu, přihlížeti ke zmatečnosti z moci úřední, ustanovením § 42, III. j. n. Bylo-li totiž už k otázce přípustnosti pořadu práva v témže sporu některou stranou nadhozené výslovně přisvědčeno soudem, a je-li toto rozhodnutí ještě závazné, nemůže ani soud odvolací v odporu s tímto rozhodnutím vysloviti zmatečnost pro nepřípustnost pořadu práva. Ustanovení to bude praktické zejména v těch případech, kdy soud prvé stolice námitku, že je pořad práva nepřípustný, usnesením samostatným odmítl a teprve po právoplatnosti tohoto usnesení ve věci hlavní jednal a rozsudek, proti němuž je nyní odvolání podáno, vydal. (§ 261, IV.)«. Tamže: poznámka 35. »Také ustanovení § 42, III. předpokládá, že výrok tu zmíněný týče se téže záležitosti právní a týchž stran. Tomu nevadí zejména ani slova oder von einem anderen Gerichte, slova ta zahrnují právě případy v textu uvedené, kde výrok o přípustnosti pořadu práva vyšel od soudu instance prvé, tedy vskutku od ,soudu jiného’, než je soud odvolací, a kde tento soud odvolací je přece oním výrokem vázán. To platí ostatně i o výroku v § 7, ost. 2 c. ř. s. zmíněném (viz poznámka 371, byla-li vyslovena procesní způsobilost usnesením, je proti tomuto usnesení opravným prosředkem rekurs (514), ve věcech bagatelních není ani tohoto opravného prostředku (517). Nepodá-li některá strana rekurs (ať tak učiniti mohla, ale neučinila, či ani tak učiniti nemohla [517]), ale podá pak proti rozsudku důsledkem usnesení onoho vydanému odvolám, nemůže ani tu soud odvolací k výroku onomu — byť i naprosto- pochybenému — přihlížeti, poněvadž tento výrok, ačkoli snad ještě ani právo- platným není, je proň závazným rozhodnutím soudu jiného ve smyslu § 7, odst. 2. Rovněž mají slova tato dobrý smysl vzhledem k § 42, II. j. n., jeť i nejvyšší soud obmezen ve výkonu práva v § 42, 2. mu poskytnutého, překáží-li mu v tom výrok o důvodu zmatečnosti učiněný, a to buďsi učiněný jím samým (na př. jakožto soudem revisním), anebo soudem nižším, tedy ,jiným’.«
Str. 147. »Důsledky se zmatečností v § 477, č. 5, naznačenou spojené, nesmí výjimečně soud odvolací vysloviti za podmínek § 7, odst. 2 c. ř. s. Je-li tu totiž dosud závazné rozhodnutí téhož nebo jiného soudu o tom, že strana, o niž běží, jest procesně způsobilá, nebo ten, kdo jako zástupce jisté strany před soudem jednal, je zákonným zástupcem jejím nebo má zmocnění k vedení rozepře, vylučuje § 7, odst. 2 možnost, aby zmatečnost byla prohlášena, byť i na jevo vyšlo nyní, že onen dosud závazný výrok je pochybený. V tomto případě je pak ovšem vyloučena i žaloba o zmatečnost (529, II.)«. K tomu poznámka 34: »Ustanovení § 7, odst. 2 c. ř. s. je velmi sporné. Souhlas je sice potud, že se výrok soudu musí výslovně zabývati procesní způsobilostí atd., jakož i že se musí Vztahovali na touž stranu. Ale sporno je, musil-li k němu dojíti v témže sporu, či jsou-li tu podmínky § 7, odst. 2, i když k výroku dotyčnému došlo ve sporu jiném. V tom smyslu vykládá § 7, odst. 2 mínění panující ... Proti tomuto názoru Horten ZPR. I. 53 násl. s přesvědčujícími důvody.«
Neumann »Komentar zu den Zivilprozeßgesetzen«, 3. vydání, sv. I., str. 140. »Die Behebung einer gerichtlichen Entscheidung kann weder als Folge des wider die Entscheidung erhobenen Rechtsmittels durch die höhere Instanz, noch nach rechtskräftigem Abschlüsse des Verfahrens durch Ausspruch des Obersten Gerichtshofes erfolgen, wenn in Ansehung des Grundes der Nichtigkeit eine von demselben oder von einem anderen Gerichte gefällte noch bindende Entscheidung entgegensteht«. Demnach wird die Behebung nur dann nicht erfolgen können : a) wenn die entgegenstehende Entscheidung noch bindend ist. Eine Entscheidung (soweit sie nicht bloß prozeßleitender Natur ist), ist im Allgemeinen bindend, sobald sie verkündet wurde, und wenn dies nicht geschah, sobald sie in schriftlicher Abfassung zur Ausfertigung übergeben ist (§ 416, Abs. 2 ZPO.), und die bindende Wirkung dauert bis die Entscheidung von der höheren Instanz abgeändert oder aufgehoben ist. Im Sinne des § 42 J. N. sind aber nur Entscheidungen inländischer Gerichte bindend, welche bereits formellrechtskräftig sind; b) wenn ausdrücklich in der entgegenstehenden Entscheidung ausgesprochen ist, daß der Mangel der absoluten Inkompetenz aus den in Frage kommenden Umständen nicht als vorliegend erachtet wird; c) wenn die Entscheidung dieselbe Frage betrifft; d) wenn die Entscheidung in derselben Angelegenheit gefällt wurde. Liegt eine solche bindende Entscheidung, bei welcher die Voraussetzungen a) bis d) zutreffen, vor, so kann weder das Gericht erster Instanz, noch die höhere Instanz über ein erhobenes Rechtsmittel, noch der Oberste Gerichtshof auf Antrag der obersten Administrativbehörde nach Rechtskraft einer Entscheidung dieselbe wegen Nichtigkeit beheben ... Eine bindende Entscheidung im Sinne des § 42 wird z. B. vorliegen, wenn über die Unzulässigkeit des Rechtsweges, weil die Sache vor die Verwaltungsbehörden gehört, bei einer hiezu abgesondert angeordneten Tagsatzung verhandelt und mit Beschluß erkannt wurde, daß dieser Mangel nicht bestehe, dann wird nach Rechtskraft dieses Beschlusses das Gericht nicht mehr in der Lage sein, das Verfahren in der Hauptsache einzustellen, obschon es die Irrtümlichkeit des vorangegangenen Beschlusses erkannt, ebensowenig werden die Gerichte im Instan- zenzuge das Verfahren und das Urteil in der Hauptsache als nichtig aufheben können und endlich wird auchl der Oberste Gerichtshof wegen des entgegenstehe n'd en rechtskräftigen Beschlusses nicht die Nichtigkeit des in der Hauptsache durchgeführten Verfahrens im Sinne des § 42, Abs. 2 J. N. aussprechen können.«
Schauer, »Zur Frage der absoluten Inkompetenz (42 J. N.)«, Allg. österr. Ger. Zeitung 1897, str. 188 a nasl. »Die präjudizielle Wirkung ist nur einer Entscheidung zuerkannt, die schon und noch bindend ist. Von der Rechtskraft ist die bindende Wirkung nicht abhängig. Sie beginnt mit dem Momente, wo das Gericht von der Entscheidung nicht mehr abgehen kann (§ 416, Abs. 2 ZPO. »das Gericht ist an seine Entscheidung gebunden«), und dauert bis zur Aufhebung oder Abänderung durch die Entscheidung eines höheren Richters. Jenen Entscheidungen des Verfahrens außer Streitsachen, welche das Gericht auf Vorstellung selbst abändern kann (§ 9, Abs. 2 Pat. vom 9. 8. 1854, Nr. 208), sowie prozeßleitenden Verfügungen, an welche das Gericht nach § 425, Abs. 2 ZPO. überhaupt nicht gebunden ist. kommt bindende Wirkung niemals zu. Es muß sich um eine Entscheidung, um einen ausdrücklichen Ausspruch des Gerichtes handeln, durch den die Frage der inländischen Gerichtsbarkeit, der Zuständigkeit der ordentlichen Gerichte oder der Zulässigkeit des Verfahrens außer Streitsachen beantwortet und durch welchen von diesem Gesichtspunkte aus die Zulässigkeit des eingeleiteten Verfahrens anerkannt worden ist. Beschlüsse, welche bloß implicite eine Erklärung über die hier behandelten Punkte enthalten, entscheiden nicht über den maßgebenden Grund der Nichtigkeit, sind daher im Sinne des § 42, Abs. 3 J. N. von keinem Belange ... Bei der ersten Tagsatzung wendet der Beklagte die Unzulässigkeit des Rechtsweges ein (239, 440 ZPO.). Nach Durchführung einer ab- gesonderten mündlichen Verhandlung (260, Abs. 3) entscheidet der Richter mittels Beschlusses (261, Abs. 3) auf Zurückweisung der Einwendung. Dieser Beschluß wird rechtskräftig. Er bildet nunmehr ein unübersteigliehen Hindernis, sowohl für den zu besserer Einsicht gelangten ersten Richter, wie für das Berufungs- und Revisionsgericht, auf die Nichtigkeit des durchgeführten Verfahrens zu erkennen und es erübrigt ihnen nur, in den Gründen ihrer Entscheidung auf das formale Hindernis des § 42, Abs. 3 J. N. hinzuweisen, das der richtigen Entscheidung entgegensteht. Im Bestände der entgegenstehenden Vorentscheidung ist es dem Obersten Gerichtshöfe auch auf dem außerordentlichen Wege des § 42, Abs. 2 J. N. nicht möglich, auf Antrag der obersten Administrativbehörde das Erkenntnis in der Hauptsache zu beseitigen.«
Horten, »Jurisdiktionsnorm«, str. 206—207. »Keine Kassierung der Entscheidung erfolgt, wenn die Kompetenzfrage be- reits im Verfahren zur Entscheidung gellangt ist, welche noch bin- dend ist. Hier werden folgende Fragen bedeutsam: a) Noch bindend ist die Eiitscheidung, wenn sie noch im Rechtsmittelzuge beseitigt werden kann, ohne daß dies bisher geschehen wäre. Sie bindet diesfalls das entscheidende Gericht, das ja allgemein an seine Entscheidung bis zur Aufhebung durch eine höhere Instanz gebunden erscheint (416 ZPO.). Das paßt nun aber bloß auf Abs. 1 des § 42 J. N. nicht auch auf Abs. 2 daselbst, da ja hier ein rechtskräftiger Abschluß des ganzen Verfahrens die Voraussetzung der Kassierung ist. Für alle Fälle gilt also nur das eine, daß ein absoluter Inkompetenzgrund, den eine rechtskräftige Vorentscheidung als nichtbestehend annahm, hinterher durchaus wirkungslos bleiben muß. b) Auch ein anderes Gericht, als das in merito entscheidende, kann die bindende Vorentscheidung gefällt haben, wenn nur im Rahmen der verhandelten Rechtssache die Entscheidung erfloesen ist. Es kann also beispielsweise ein Gericht, das die Rechtssache wegen örtlicher Inkompetenz an das verhandelnde abtrat (§ 44 J. N.), vorher schon den Mangel eines absoluten Inkompetenzgrundes ausgesprochen haben, und dieser Ausspruch bindet einerseits, wenn erst noch höheire Instanzen im Rechtszug darüber entscheiden sollen, bis dahin das Gericht, an welches die Abtretung erfolgt ist; anderseits, wenn einmal die Rechtskraft dieser Vorentscheidung eingetreten ist, sowohl das verhandelnde Gericht und seine höheren Instanzen als auch den Obersten Gerichtshof gegenüber der Aufhebungsantrage der obersten Administrativbehörde.«.
Horten, »Österreichische Zivilprozeßordnung« 1908, I., § 7, str. 55 a násl., podobně zejména II. b) 2«. Andere Gerichte. Auch andere Gerichte können immerhin im Rahmen der verhandelten Rechtssache die Frage der Nichtigkeit verneinend entschieden haben u. zw. nicht nur Rechtsmittelgerichte, »höhere Gerichte«, wie der Entwurf gelautet hat, sondern umgekehrt erscheint auch das Rechtsmittelgericht an die untere Entscheidung, welche die Nichtigkeitverneint, gebunden; nur im Rechtsmittelzuge gegen diese Entscheidung der unteren Instanzen kann das Rechtsmittelgericht die Nichtigkeit aussprechen.«
Pollak, »System, des österreichischen Zivilprozeßrechtes« 1906, str. 151, § 25. Die Prozeßfähigkeit. »Hat nämlich ein inländisches staatliches Gericht sei es im streitigen, sei es im außerstreitigen Verfahren, sei es unter anderen Parteien, sei es rechtskräftig, sei es noch nicht rechtskräftig eine Person für prozeßfähig oder prozeßunfähig erklärt, so bindet diese Entscheidung (cum clausula irebus sic stantibus) jedes inländische Gericht, in solange sie nicht im Instanzenzuge abgeändert ist (§ 7, Abs. 2 ZPO.).
Fierich »Unzulässigkeit des Rechtsweges« 1912, II., § 2. Die Zulässigkeit des Rechtsweges als ein Gegenstand der richterlichen Prüfung während des Prozesses, str. 96. »Die amtliche Prüfung im Revisionsverfahren kann nur in den Grenzen der Revisionsanträge stattfinden (504, Abs. 1) ... So gut bei Anwendung der Vorschrift des § 42 J. N., wie bei jener der § 240 ZPO. müssen wir dem Umstande Rechnung tragen, daß rechtkräftig entschiedene Teile de,r streitigen Rechtssache keinen Gegenstand der richterlichen Prüfung bezw. Anfechtung bilden können.« §3. Die sogenannte absolute Likompetenz der ordentlichen Gerichte als Grundlage des Verfahrens nach rechtskräftigem Abschlüsse desselben.« Z této části zejména str. 120. »Da der Abs. 3 des § 42 J. N. ebenso vor der Rechtskraft, wie auch nach der Rechtskraft des Verfahrens Anwendung finden soll (»Ein Ausspruch im Sinne der Abs. lund 2), so können wir keinen Grund finden, dieser Bestimmung eine andere Bedeutung vor und eine andere nach der Rechtskraft des Verfahrens zuzuschreiben. In weiterer Ausftihrung dieses Gedanken könnte der Oberste Gerichtshof auf Grund des diesbezüglichen Antrages das Verfahren aufheben, wenn die Nichtexistenz der sogenannten absoluten Inkompetenz im ersten Stadium nicht festgestellt wurde. Das wäre der Fall, wenn die besprochene Frage im Allgemeinen mangels einer Einrede oder eines Antrages keiner Prüfung unterlag, wie auch in dem Falle, wenn das Gericht von amtswegen die Prüfung der Frage unternommen hat, schließlich aber kein Erkenntnis in dieser Richtung fällte. Der letzte Fall wäre vorhanden, wenn das Gericht die Überzeugung gewonnen hat, daß die gehegten Zweifel grundlos waren (siehe die Beantwortung der Fragen zu § 261 P. 4). In beiden Fällen wurde die Existenz de.r Nullität nicht festgestellt, demzufolge wurde sie im ersten Stadium nicht offenbar. Bei dieser Sachlage könnte der Oberste Gerichtshof, wenn sonst die gesetzlichen Bedingungen zutreffen, nach § 42, Abs. 2 J. N. vorgehen. Wenn dagegen ein Gericht einem Anträge oder einer in der Richtung des § 42 J. N. eingebrachten Einrede nicht statt gibt, so kann der Oberste Gerichtshof im Sinne des § 42, Abs. 2 J.N. das Verfahren nicht aufheben, da nach § 42, Abs. 3 dem Ausspruche in Ansehung des Grundes der Nichtigkeit eine gerichtliche Entscheidung entgegenstände.«
Fürsll, »Jurisdiktionsform«, § 42, str. 98, 99. »Der Regelfall wird sein, daß das Gericht die wegen Unzulässigkeit des Rechtsweges erhobene Einwendung mit Beschluß zurückgewiesen hat. Wird in diesem Falle die Verhandlung zur Hauptsache sogleich aufgenommen (§ 261), so kann das Gericht von diesem Beschlüsse nicht mehr abgehen, auch wenn es bei der Verhandlung zur Hauptsache anderer Ansicht werden sollte. Ist dieser Beschluß rechtskräftig geworden, so kann ihn auch das Berufungsgericht oder Revisionsgericht bei der Entscheidung zur Hauptsache nicht mehr abändern .«
Skedl: »Das öster. Zivilprozeßrecht« 1900 str. 175 poznámka 23.
Dokladu pro opačný názor t. j. pro názor, že nejvyšší soud jest oprávněn a povinen zkoumati otázku přípustnosti pořadu práva, byt i nižšími soudy byla již rozřešena, kladně rozhodnutím pravoplatným (formálně moci právní nabyvším), v literatuře nalezeno nebylo.
Stanovisko, jež teoretikové, mezi nimi Schauer a Neumann, jichž poměr ke tvůrci platného civilního řádu soudního Kleinovi jest všeobecně znám, a přední čeští učenci a znalci formálního práva civilního zaujímají ke sporné otázce, jest tedy bez výjimky záporné. Arciť i oni částečné pociťují jakousi povážlivost zmíněné zásady, jíž jsou vyššímu soudu, jenž dospěl ke správnějšímu názoru, vázány ruce formálně pravoplatným rozhodnutím soudu nižšího, kterážto úvaha vedla asi praxi k tomu, že se v naznačených případech, emancipujíc se od ustanovení § 42, odstavec třetí j. n., pokládá za oprávněnu, hleděti vždy a za všech okolností k nepřípustnosti pořadu práva. V tom směru poukazuje se zejména k uvedené již poznámce Otta v článku »Rechtspflege und Verwaltung«. Schauer v cit. článku a Neumann v prvém a druhém vydání svého komentáře mínili, že lze ve veřejném zájmu najíti východisko aspoň v případech § 42, odstavec prvý a druhý potud, že by nejvyšší soud pořadem řádných prostředků opravných, pokud se týče k návrhu nejvyššího správního úřadu napřed zrušil právoplatné vížící rozhodnutí předchozí, a odstraniv takto překážku § 42, odstavec třetí j. n., zrušil pak celé řízení. Než Fierich 1. c. str. 121, poznámka 13, přesvědčivě vyložil neudržitelnost tohoto mínění, a Neumann v třetím vydání svého komentáře str. 141, poznámka 16, loyalně připouští, že netrvá na svém dřívějším názoru, ježto odporuje § 42, odstavec druhý a třetí j. n.
Budiž přihlédnuto též k ustanovení druhého odstavce § 48 civilní jurisdikční normy ze dne 20. listopadu 1852, čís. 251 ř. zák., který zněl: »Nur Verhandlungen über die Ungiltigkeit oder Trennung der Ehe, welche von einem Oerichte gepflogen werden, dem eine Gerichtsbarkeit über Rechtssachen dieser Art gar nicht zusteht, und Verhandlungen, welche von dem Zivilrichter irrigerweise über einen zur Militärgerichtsbarkeit oder gar nicht zum Rechstverfahren, sondern vor die Verwaltungsbehörde gehörigen Gegenstand gepflogen werden, sind auch, wenn die Unzuständigkeit erst in höherer Instanz entdeckt wird von amtswegen, oder im Falle die Entscheidung zwischen den beiden Parteien bereits rechtskräftig geworden sein sollte, auf Antrag der zur Anfechtung berechtigten Behörde als ungiltig aufzuheben.« Také podle dříve platného práva byl tedy vyšší soud oprávněn a povinen zrušiti z moci úřední pro nepřípustnost pořadu práva řízení jako zmatečné jen tehdy, byla-li nepřípustnost odhalena teprve ve vyšší stolici, kdežto bylo-li v nižších stolicích o otázce nepřípustnosti pořadu práva jednáno a právoplatně rozhodnuto v ten rozum, že věc patří před soudy, vyšší soud nemohl zrušiti řízení již. sám od sebe, nýbrž jen k návrhu oprávněného správního úřadu. Než i tato možnost, zrušiti právoplatná rozhodnutí soudní ve věcech správních k návrhu správního úřadu, byla odstraněna § 12 zákona ze dne 18. dubna 1869, čís. 44 ř. zák. o říšském soudě, jak podrobně a přesvědčivě vyložil Ott ve svém velice zajímavém článku »Deckt Rechtskraft des Urteiles die Unzulässigkeit des Rechtsweges?« v časopise Allg. österr. GZ. 1889 č. 43 až 45. V tom směru byl tedy právní stav před vydáním nyní platné jurisdikční normy týž, jako stav, utvořený nynějším § 42 odstavec třetí j. n.
Dlužno připustiti, že doslov třetího odstavce § 42 j. n. nevyniká přesností, což má původ svůj v tom, že jsou tam soustředěny případy nikterak shodné. Obmezující ustanovení třetího odstavce § 42 j. n. týče se totiž výroku:
1. podle prvého odstavce § 42 j. n.,
2. podle druhého odstavce a
3. podle čtvrtého odstavce téhož paragrafu.
Dlužno proto usilovati o výklad obmezujícího ustanovení třetího odstavce § 42 j. n., jenž byl by jednotným pro všechny tři případy a na všechny by se hodil.
Poněvadž dále ohledně nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení nebo zmocnění k vedení rozepře zákon v § 7, odstavec prvý c. ř. s. vyslovuje touž zásadu, jež ohledně nepřípustnosti pořadu práva vytčena jest v prvém odstavci § 42 j. n., a poněvadž obmezující ustanovení druhého odstavce § 7 c. ř. s. kryje se doslova s obmezujícím ustanovením třetího odstavce § 42 j. n. nutno usilovati o jednotný výklad obojího obmezujícího ustanovení.
Jde o to, zda jest na místě výklad, jímž obmezující ustanovení co nejvíce se snižuje, či zda lze a dlužno dáti obmezujícímu ustanovení výklad poněkud širší.
Výklad posléz uvedený jest, jak již uvedeno, jednomyslným názorem všech předních představitelů nauky procesního práva a dochází opory v dějinách vzniku obmezujícího ustanovení.
Prvé, než zaujato bude stanovisko k tomu i onomu výkladu, nebude od místa, povšimnouti si případů, jež při súžujícím výkladu obmezujícího ustanovení přes to, že o otázce přípustnosti pořadu práva bylo jednáno a formelně právoplatným usnesením rozhodnuto, zůstanou i po právoplatném ukončení vydány možnosti zrušení podle druhého odstavce § 42 j. n.
Jest jednomyslným názorem nauky procesního práva a odůvodněno doslovem druhého odstavce § 42 j. n., že právoplatným skončením řízení po rozumu tohoto zákonného ustanovení jest nejen právoplatné rozhodnutí rozepře, nýbrž i ukončení její smírem.
Úskalí druhého odstavce § 42 j. n. vydány by byly při sužujícím výkladu obmezujícího ustanovení všechny spory, v nichž po předchozím formelně právní moci nabyvším usnesení o přípustnosti pořadu práva došlo pak na prvé stolici ke smíru.
Touž měrou hrozilo by totéž úskalí právoplatně rozhodnutým rozepřím, v nichž třetí stolice dovoláno se nebylo, pokud se týče podle zákona dovoláno se býti nemohlo.
Poněvadž případy obou těchto skupin tvoří převážnou většinu všech rozepří, byl by důsledek súžujícího výkladu obmezujícího ustanovení ten, že nebezpečí zrušovacího výroku podle druhého odstavce § 42 j. n. vydána by byla převážná část právoplatně ukončených rozepří.
Tu pak nelze nepovšimnutými nechati dalekosáhlé účinky zrušovacího výroku podle druhého odstavce § 42 j. n.
Nutno si uvědomiti, že návrh ve smyslu tohoto ustanovení není vázán lhůtou a že jest tudíž přípustným po případě i po drahné době, co byla rozepře právoplatně ukončena.
S druhé strany jisto jest, že strany domáhají se soudcovského formalisování práv, nároků právních poměrů nikoli k účelům theoretickým, nýbrž k účelům praktickým, že na právoplatné ukončení rozepře následuje co nejdříve realisace soudcovského výroku nebo smíru a přivoděny budou právní změny, dotýkající se po případě celé řady osob, jež nebyly stranami právoplatně ukončené rozepře. Exekuce pro právoplatně přisouzenou pohledávku povede na př. ku dražbě nemovitostí, převodu vlastnického práva na vydražitele, zřízení nových knihovních práv vydražitelem. Dojde-li potom k zrušovacímu výroku podle druhého odstavce § 42 j. n. bude otázkou, co stane se se všemi oněmi právními změnami. Výrokem tím přivoděn bude v těchto poměrech zmatek nad zmatek a otřesena bude důvěra obecenstva v pevnost a stálost právoplatných soudních rozhodnutí.
Tím však nebude po případě věc ještě ukončena a dostaví se po případě ještě další obtíže.
Není nikde v zákoně vysloveno, že zrušovacím usnesením nejvyššího soudu jsou v napotom zahájeném správním řízení vázány úřady správní. Lze ovšem připustiti, že vázaným se bude cítiti nejvyšší správní úřad, učinivší návrh na nejvyšší soud. Není však zajisté názorem nejvyššího správního úřadu vázán nejvyšší správní soud. Jest proto zásadně myslitelno, že nejvyšší správní soud zaujme opačné stanovisko, než ve svém zrušovacím usnesení zaujal nejvyšší soud a že v povstavším takto záporném sporu o pravomoc senát pro řešení kompetenčních konfliktů dá za pravdu nejvyššímu správnímu soudu. Důsledek toho bude ten, že nyní, snad po letech, začne se táž rozepře znova projednávati na řádném soudě.
Tyto úvahy přímo nutkají k tomu, by v zájmu právní bezpečnosti a důvěry obecenstva v pevnost a stálost právoplatných soudních rozhodnutí nebyla sužována hranice působnosti obmezujícího ustanovení.
Neméně příliš vážným jest ohrožení zájmů stran a právní bezpečnosti i s hlediska prvého odstavce § 42 j. n.
Nutno si uvědomiti nejtypičtější a nejvíce do očí bijící případ. Ve sporu, jenž jest kromobyčejné důležitosti, obtížnosti a nákladnosti, i strany i soud, jsouce si vědomy dalekosáhlých účinků případné nepřípustnosti pořadu práva, o této otázce co nejzevrubněji pojednaly, procesní soud, zhodnotiv co nejpečlivěji věc, samostatným usnesením zamítl obranu nepřípustnosti pořadu práva, rekursní soud, zabývav se rovněž co nejsvědomtěji a co nejdůkladněji otázkou, potvrdil usnesení soudu procesního. Poněvadž dovolací rekurs na nejvyšší soud jest podle § 528 c. ř. s. vyloučen, nezbývá stranám, než by ve sporu věcně dále jednaly, věc projedná se bez závady i na soudě odvolacím a nyní přijde nejvyšší soud s výrokem podle prvého odstavce, ohromná námaha, ztráta času a peněz jest marnou a to přes to, že strany učinily, co vůbec po zákonu učiniti mohly. Pak dojde po případě i tu k zápornému sporu o pravomoc po případě s týmž výsledkem, k němuž bylo již poukázáno.
I vnucuje se přímo otázka, zda mocnějším jest zájem státu na dodržování přesně nevyhraněných, mlhavých hranic mezi řádným soudnictvím a řízením správním, či zájem státu na tom, by u obecenstva nebyla podlamována důvěra ve stálost a pevnost právoplatných soudních rozhodnutí a by hádkami o přípustnost pořadu práva nebyl přivoděn zmatek v právních poměrech. Výše dlužno zajisté ceniti tento zájem.
Budiž poukázáno dále k tomu, že zákonem ze dne 2. listopadu 1918, číslo 4 sb. z. a n. bylo přikázáno rozhodování o veřejnoprávních nárocích proti státu zemskému soudu v Praze. Řízení na soudě poskytuje zajisté více záruk pro důkladné a svědomité projednání věci, než namnoze nejisté a mlhavé řízení správní. Není proto opodstatněna námitka zastánců opačného mínění, dovolávající se veřejného zájmu.
Mimochodem budiž podotknuto, že minimálním bude zájem státu na správném rozhraničení soudnictví sporného a mimosporného v případě, kde formálně právoplatným usnesením věc odkázána byla do řízení mimosporného.
Pokud se opačné mínění pozastavuje nad tím, že by nejvyšší. soud byl vázán výrokem nižších stolic a že by byl nucen zabývati se věcí, která nepatří na pořad práva, stačí podotknouti, že i v jiných směrech jest nejvyšší soud vázán rozhodnutím nižších stolic a jest mu formálním předpisem zabráněno je přezkoumati, třebas měl důvodně za to, že nejsou správná. Budiž tu poukázáno zejména na vázanost nejvyššího soudu skutkovými zjištěními nižších soudů a to namnoze proti jeho lepšímu přesvědčení. Rovněž oceněním odvolacího soudu podle § 500 c. ř. s., poslední odstavec, jest dovolací soud vázán, třebas neodpovídalo pravdě.
Mínění tu zastávané nepřichází nijak do rozporu s ustanovením civilního řádu soudního (§§ 240, 477 c. ř. s.), neboť předpisu § 42, odstavec třetí j. n. dlužno dáti přednost před uvedenými předpisy civilního řádu soudního, jichž jest obmezením.
Proti výkladu § 42 zde hájenému dalo by se snad namítnouti, že zákon, mluvě o rozhodnutí »ještě« vížícím, má na mysli, že kladným rozhodnutím o otázce přípustnosti pořadu práva jsou vázány jen nižší soudy, jež učinily rozhodnutí, ježto jen pro tyto je rozhodnutí »ještě« vížící, nebyvší »již« odstraněno soudem vyšším. Proti takovému výkladu svědčí však nejen to, co uvedeno z literatury o významu § 42 j. n. nýbrž i vznik tohoto ustanovení zákona, jak zde byl vylíčen, i dlužno spíše rozuměli zákonu tak, jako kdyby činil použití § 42 odstavec prvý a druhý j. n. závislým na tom, že tomu nevadí rozhodnutí, učiněné týmž nebo jiným vyšším nebo nižším soudem co do důvodu zmatečnosti a »ještě« nebo »již« vížící.
Že nejvyšší soud jest vázán názorem nižších soudů pouze, tehdy, jestliže o otázce přípustnosti pořadu práva ve výroku skutečně rozhodly, vyplývá ze znění zákona (sr. §§ 416, 426 c. ř. s.) a nepotřebuje bližšího odůvodnění.
Pokud jde o § 7 c. ř. s., budiž ještě dodáno, že nemá stejného ustanovení jako § 42, odstavec prvý j. n. Ochrany poskytuje tu sice v případech tam uvedených § 529 čís. 2. c. ř. s., leč předposlední odstavec jeho stanoví nepřípustnost žaloby o zmatečnost, byl-li nedostatek procesní způsobilosti nebo zákonného zastoupení již před pravoplatným rozhodnutím marně uplatňován žádostí odmítací nebo návrhem, aby řízení bylo prohlášeno za zmatečné, nebo některým opravným prostředkem. A přece jest tu po případě veřejný zájem na blahu toho, kdo postrádá zákonného zastoupení, větší nežli zájem na roztřídění soudnictví od správy. Z důvodů uvedených dospěl plenární senát k názoru, vyjádřenému právní větou.
Plenární usnesení ze dne 29. dubna 1924, čís. pres. 1582/23.

Citace:

Byla-li otázka přípustnosti pořadu práva kladně již rozřešena usnesením nižších soudů, nelze Nejvyššímu soudu zabývati se touto otázkou.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 417-435.