Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, Právnická jednota v Praze (1924). Praha: , 544 s.
Authors:
= Právník, 63 (1924)
PDF

K otázce, zda závazek dlužníkův z vyrovnání prohlášením konkursu dále trvá nebo pomíjí a do jaké výše, a jak ručí rukojmí.
K výkladu § 54 a 57 vyrovn. řádu a 163 konkursního řádu.


Kraj. s. v J. vyhověl žalobě, která byla podána proti rukojmímu o zaplacení vyrovnávací kvóty, ježto první kvóta nebyla zaplacena. Rozsudek tento byl vrchním soudem v Praze potvrzen, ježto stál soud tento souhlasně se soudem 1. stolice na stanovisku, že závazek dlužníkův a tedy i rukojmího z vyrovnání prohlášením konkursu na jmění dlužníkovo újmy nedoznal.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rukojmího rozsudky nižších stolic zrušil a to z těchto důvodů:
1. Problém záleží nejprve zajisté v tom, zda-li závazek dlužníkův z narovnání, uzavřeného dle vyrovnacího řádu, prohlášením konkursu na jmění dlužníkovo újmy netrpí a tudíž přes to dále trvá, anebo pomíjí a to tak, že místo něho původní pohledávka resp. její zbytek obživuje.
Neboť v prvém případě trvají závazky rukojemské za vyrovnávací kvótu převzaté zrovna tak, jako tomu je u rukojemských závazků jiných, v druhém však pomíjejí se závazkem dlužníkovým dle § 1363 obč. zák. i ony. Neboť vyrovnací garant zaručil se jen za závazek vyrovnací (vyrovnací kvótu), nikoli však za původní pohledávku.
Vrchní soud popírá, že závazek dlužníkův z vyrovnání prohlášením konkursu pominul, avšak these ta není dokázána již pouhou citací § 54 vyrovn. ř., jak vrchní soud myslí, neboť předpis tohoto paragrafu zůstavuje dojem dosti obojetný a potřebuje tudíž bližšího výkladu, než možno odpověď na naši otázku dáti. Prvý soud pak se tou otázkou vůbec nezabývá, nýbrž míní, že stačí, když vyrovnací kvóta byla splatna již 15. prosince 1922, tedy ještě před uvalením konkursu, jenž prohlášen teprve dne 10. února 1923. Tuto velmi dobrou poznámku možno i dlužno nechati zatím ve své míře, neboť kdyby z § 54 vyrovn. ř., v němž splatnost nehraje žádné role (nýbrž jen plat skutečně vykonaný), opravdu vyplývalo, že závazek dlužníkův z vyrovnání, ať splatný nebo nesplatný, prohlášením konkursu pomíjí, pak by se zajisté dalo velice příti o to, zda přes to závazek rukojemský trvá, neboť by takto trval bez hlavního závazku, ačkoliv přece jeho akcessorieta splatností dluhu nikterak nezaniká, nýbrž akcesisorním zůstává, jak všeobecně uznáno, závazek rukojmí i tehdy, zaručil-li se, jako zde, přímo jako plátce.
K § 163 konk. ř., jenž má totéž ustanovení jako náš § 54 vyr. ř., praví Lohmann, Kom. I. str. 792, že uvalením nového konkursu nepozbývá vyrovnání (zde rozumí se vyrovnání v konkursu uzavřené) své moci, že nenastává zrušení výhod dlužníku v něm poskytnutých, nýbrž vyrovnání že naopak úplně zůstává právem. Proti tomu Bartsch-Pollak Kom. k témuž § 163 konk. ř. pzn. 2. str. 72 sv. II. neboť prý se to s § 163. odst. 2. konk. ř. (§ 54 odst. 2. vyr. ř.) srovnati nedá, míní totiž patrně, že věřitel může nyní v konkursu do stati více než to, co ke krytí vyrovnací kvóty třeba. Pamětní spis k § 163 konk. ř. (str. 138) a § 54 vyr. ř. (str. 170) nemá k naší otázce praničeho. Rintelen, Kom. k § 161 a 163 konk. ř. (str. 169 a 170) а k § 54 vyr. ř. praví, že vyrovnání není podmíněno jeho splněním — dovolatel právě tvrdí pravý opak — nesplnění že ho nečiní neúčinným a že (str. 170) zůstává vzdor neúplnému splnění (trotz nicht voller Erfüllung) ve své moci. Jak ale při úplném nesplnění, t. j. když ani částečně splněno nebylo, to nepraví.
§ 54 vyr. ř. sám předpisuje:
1. Uvalen-li před úplným splněním vyrovnání konkurs, nejsou věřitelé na vyrovnání zúčastnění povinni vraceti to, co na ně v poctivém přesvědčení (bona fide) přijali.
2. Jejich pohledávky pokládají se však za úplně umořené, jestliže obdrželi obnos ve vyrovnání určený (t. j. plnou kvótu); jinak se pohledávka pokládá za umořenou jen zlomkem, jenž odpovídá poměru zaplacené částky k sumě, jež podle vyrovnání věřiteli příslušela (t. j. vyrovnací kvótě).
ad 1. Odstavec ten mluví o případě, kdy vyrovnání jen z části bylo splněno, a stanoví, že na věřitele nemůže býti vznesen konkursní podstatou odpůrčí nárok na vrácení toho, co bona fide přijal. Z toho jde, že odpůrčí žaloba dle §§ 27 a 43 konk. ř. může býti podána na příjemce malae fidei. Plyne z toho tedy, že narovnání pozbylo platnosti? To ještě ne neboť je-li právem, že potom v konkursu takový věřitel přichází v konkurenci plnou vyrovnací kvotou, avšak také jen s ní a s ničím více, a je-li to právem či ne, o tom se tento odstavec nevyjadřuje, pak je vyrovnání pořád v plné platnosti. Neboť otázka, zda na věřitele při dělení massy opravdu tolik připadne, aby plná kvóta byla uhrazena, ruší platnost vyrovnání zrovna tak málo, jako otázka, zda mimo konkurs věřitel kvótu plně vyexekvuje, či zůstane-li schodek.
ad 2. Tu jsou tři případnosti možný: Věřitel obdržel před konkursem na kvótu vyrovnací vše, nebo jen část, anebo nic.
Obdržel-li věřitel na kvótu vyrovnací před konkursem vše, je dle první věty odbyt, nemá více čeho by pohledával, a do konkursu vůbec s touto pohledávkou nepatří. Zda-li se vzhledem k odstavci 1. předpokládá, že přijal kvótu bona fide, možno zůstaviti neřešeno.
Jesliže však věřitel dostal před konkursem jen část vyrovnací kvóty, tu se pokládá jeho pohledávka původní za umoře nou následujícím poměrem a konkuruje tedy v konkursu následující částkou, kterou znázorníme na příklad, kde pohledávka původní obnášela 9000 K, vyrovnací kvóta 33 1/3%, tedy 3000 K a část na tuto kvótu před konkursem splacená činí:
a) v jednom případě 1000 K;
b) v jiném případě 2000 K;
c) ještě v jiném plných 3000 K; tento případ, je to případ věty první — dodati dlužno k vůli úplnosti pro seznání harmonie.
Ad a) je poměr: x : 9000 = 1000 : 3000 čili pohledávka se pokládá za umořenou obnosem 3000 K, a zbytek 6000 K přijde do konkursu.
ad b) je poměr : x : 9000 = 2000 : 3000, čili pohledávka se pokládá za umořenou obnosem 6000 K a zbytek 3000 K přijde do konkursu.
Ad c) je poměr : x : 9000 = 3000 ; 3000, čili pohledávka se pokládá za umořenou plným obnosem 9000 K, zbytek není, do konkursu tedy nepřijde nic, jak správně prvá věta odst. 2 stanoví.
Třetí případnost, když totiž věřitel neobdržel na vyrovnací kvótu ještě ničeho, není v zákoně rozšířena, ale mathematicky důsledek vede k tomu, že pak konkuruje v konkursu plným obnosem, neboť jak se obdržená částka zmenšuje, roste zbytek do konkursu náležející, na př. činí-li částka pouze 100 K, tedy je poměr: x: 9000 = 100 : 3000 čili pohledávka se pokládá za umořenou obnosem 300 K a zbytek 8700 K přijde do konkursu atd., takže je-li splacena část 0, poměr tedy x : 9000 = 0 : 3000.
X = 9000 . 0 = 0 0.
——————————
3000 . 0 0
Srovná-li se celek, tu se může zdáti, že zákon opomněl vysloviti, že třeba pohledávka konkurovala v konkursu větším, obnosem, že nesmí při rozdělování massy hrazena býti nikdy větší částkou, než které třeba na úplné uhrazení vyrovnací kvóty, tak tedy, že v případě a), kde už před konkursem obdržela 1000 K. může dostati ještě 2000 K, v případě b), kde už před konkursem obdržela 2000 K, ještě jen 1000 K. Neboť ze všeho plyne, že vyrovnání má zůstati v platnosti, sice kdyby nemělo, musil by konkurovati vždy celý zbytek pohledávky a nikoliv pouze poměrný díl, tak ad a) 8000 K, ad b) 7000 K atd., po případě musela by konkurovati celá 9000 K, a věřiteli uložena býti kollace t. j. vrácení přijaté částky, pokud by tato rozvrhovou kvótou nebyla úplne kryta. Toho však není. Nelze tedy říci, že vyrovnání pozbylo platnosti, nelze však také říci; že má platnost plnou, leda že by se do zákona vinterpretovalo, co on říci opomněl, že v konkursu nemůže věřitel obdržeti více, než čeho k hrazení vyrovnací kvóty třeba.
Neučiní-li se to, nebo není možno to učiniti, zůstává úprava problému obojetnou stvůrou, jejíž povahu vystihneme rčením, že vyrovnání platí, ale jen s jistými modifikacemi, avšak i to pro naši otázku úplně stačí. Vyrovnání platí, dlužníkův závazek z něho nepominul, nýbrž byl jen zákonem modifikován, tudíž nepominul ani závazek garantův; ona modifikace nemá však na garantův závazek vlivu, neboť ona je jen k dobrému věřiteli, že ho nechává konkurovati a zaplacení dojíti v konkurse větším obnosem, než zbytek narovnací kvóty, že tedy nechává z části ožít původní dlužníkův závazek, naprosto však nezmemšuje dlužníkův závazek z vyrovnání, za nějž garant ručí, a tak tu není naprosto skutkové povahy § 1363 obč zák. Závazek dlužníkův se leda zvýšil, avšak to se garanta rovněž netýká.
K tomu toto: § 57 vyr. ř. stanoví, že odsouzení dlužníka pro podvodnou kridu zrušuje pro všechny věřitele slevu ve vyrovnání povolenou, aniž by to mělo za následek zároveň také ztrátu práv jim, věřitelům, ve vyrovnání proti dlužníkovi nebo třetím osobám zřízených. To jest tedy trest na dlužníka ve prospěch věřitele a třetími osobami, jichž závazky z vyrovnání vůči věřitelům trvají, jsou právě jmenovitě rukojmí.
Nyní však praví náš nový zákon ze dne 26. dubna 1923 č. 99 sb. z. a nař. v čl. III. dodatkem k § 57 vyr. ř., že »totéž platí, nesplní-li dlužník včas a plně potvrzeného, vyrovnáni«: včas t. j. včas splatnosti, což v našem případě by dopadalo, ježto nastala prodlením dlužníka ztráta lhůt. Tedy dlužník ztrácí slevu, avšak rukojmí z vyrovnání zavázaní ručí přes to dále, ač vyrovnání platnosti své z části pozbylo t. j. pozbylo ji jen potud, pokud z něho pro dlužníka plynuly výhody, podrželo ji však, pokud výhody plynou pro věřitele.
Tento zákon nabyl sice platnosti teprve dne 19. května 1923 (č. IV.), avšak není třeba, aby platil přímo pro náš případ nýbrž stačí poukázati naň jen k tomu cíli, že hořejší výklad § 54 vyr. ř., že platí-li dle něho vyrovnání s modifikacemi ve prospěch věřitelů, závazek rukojmí vyrovnací se nemění, je správný, ježto i sám zákonodárce stejným způsobem si počíná jako výklad tento. II. Jde už jen o poměr, jakým žalovaná garantka přispěti musí žalobci, když se zaručila jen do výše 100000 Kč, vyrovnací kvóta činí 42%, t. j. při pohledávce žalobcově (53062 Kč 30 h) obnos 22286 Kč 12 h, na kterou po splátce 7057 Kč 30 h vybývá 14326 Kč 82 h, suma všech pohledávek vyrovnáním zahrnutých 952090 Kč 42 h, 42% kvóty tedy 357877 Kč 98 h a když žalované, jak doznává, nezaplatila ještě ničeho.
Náhled nižších stolic, že žalobce má právo žádati celý zbytek 14326 Kč 82 h bez ohledu na druhé věřitele, pokud garanční suma 100000 Kč vyčerpána není, ježto prý kdo dřív přijde, ten dřív mele, jest očividně mylný. Nejen že předpisy §§ 1357 a 891 obč. zák., jichž se dovolávají, nemají s věcí pranic co činiti, stanovíce pouze, že věřitel, má-li více solidárních dlužníků, může si vybrati kterého chce, a žádati od jednoho všechno, kdežto zde jde o případ právě opačný, t. j. o více věřite1ů, proti témuž dlužníku (žalované garantce) a byl by tedy na řadě § 892 obč. zák., nýbrž výklad ten odporuje jak všemu duchu a rozumu vyrovnání sama, dle něhož žalovaná přistoupila k dlužníku do výše 100000 Kč jako rukojmí a plátkyně vyrovnací kvóty 42% ne pouze ve prospěch žalobce, nýbrž k dobru — a to když nic jiného neustanoveno, k stejnému a tudíž poměrnému dobru všech věřitelů, tak zvláště i zákonu, t. j. předpisu § 46 a 47 vyr. ř., který stanoví zásadu stejného nakládání se všemi věřiteli, s kterouž způsob uspokojení věřitelů z garanční sumy 100000 Kč nižšími stolicemi zvolený byl by v nejkřiklavějším odporu, protože tak by několik málo věřitelů mohlo vyčerpati celou garanční sumu a na druhé by nezbylo nic, což není ve vyrovnání, jak ho prvý soud cituje, nikde dovoleno. Případ § 1409 obč. zák. nemá s naší otázkou vůbec co činiti.
Rovněž nemožný jest poměr zvolený dovolatelem, jenž, pak-li mu lze vůbec rozuměti, počítá (hledaná částka, kterou žalovaná má platit) : 7959 Kč 30 h (dlužníkem na kvótu vyrovnací placená částka) — 100000 (celá garanční suma) : 852090 Kč 42 h (suma všech pohledávek vyrovnáním zahrnutých).
Avšak vzhledem k tomu, že garant je tu k tomu, aby zaplatil to, co dlužník zůstal dlužen, a není tedy oprávněn, srážeti si při omezeném ručení napřed to, co tento zaplatil, nemůže se přihlížeti k vyrovnací kvótě všech pohledávek vyrovnáním zahrnutých (357877 Kč 98 h) а k celé kvótě žalobkyně (22286 Kč 12 h), nýbrž pouze ke zbytku 42% vyrovnací kvoty všech vyrovnáním zahrnutých pohledávek, zbytku to vybývajícímu po srážce všech splátek na ní konaných, ať je konal dlužník, nebo některý z druhých garantů, a ke zbytku kvóty žalobkyniny dosud neuhrazenému, takže pak bude, značí-li »Q« kvótu vyrovnací úhrnu všech pohledávek, »Z« pak její neuhrazený posud zbytek, poměr tento:
x : 14326 Kč 82 h = 100000 Kč : Q. Z.
Poněvadž však veličina Q. Z. jest neznáma, nebyvši vzata následkem mylného právního názoru nižších stolic posud na přetřes, dlužno ji napřed zjistiti, pročež bylo tak uznati, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 1923 č. j. Rv. I. 1128/23. 1)
Dr. J. Hajný.
  1. Pozn. red. Nemůžeme ušetřiti nejvyšší soud výtkou jazykové a slohové ledabylosti, jež v rozhodnutích tak významného tribunálu zaráží: případ tento není ostatně ojedinělý. I když bychom mohli přimhouřiti oči nad výrazy, jako je označování problému za »obojetnou stvůru«, nelze připustiti, aby zásada přednosti nejvyšším soudem byla vyjadřována vulgárním »kdo dřív přijde, ten dřív mele«, a p. (jinde jsme četli v důvodech rozhodnutí nejv. soudu, že jistý autor »ťukl na moment«). Ten, kdo je pisatelem rozhodnutí, patrně netuší, jak tím i po stránce formální úroveň nejv. soudu snižuje.
Citace:
K otázce, zda závazek, dlužníkův z vyrovnání prohlášením konkursu dále trvá nebo pomíjí a do jaké výše, a jak ručí rukojmí. . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 9, s. 340-346.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).