Reforma civ. práva procesního v Německu.

Podle zmocňovacího zákona z 8. prosince 1923 došlo v Německu k obsáhlé reformě civ. řádu soudního nařízením z 13. února 1924 (R. G. Bl. I., str. 135). Nařízením tímto zaváděny jsou v Německu v procesní řízení změny, které znamenají jednak značné přiklonění k zásadám v rak. civ. řádě soudním již dávno uskutečněným, jednak snaží se docíliti zrychlení a zjednodušení civilního řízení prostředky novými. V prvé řadě učiněna konečně přítrž neobmezené moci stran v příčině odkládání roků; odročiti smí na příště jen soud z důležitých důvodů (čl. I, 14). Také klid řízení má nyní za následek, že ve sporu nelze pokračovati před uplynutím 3 měsíců, ale klid nemohou umluviti strany, nýbrž povoluje jej soud k souhlasnému návrhu stran, lze-li při tom očekávati. že nařízení klidu je účelným pro jednání o smír nebo z jinakých důležitých důvodů (čl. II, 17). V tom jde tedy nařízení dále než rak. civ. řád soudní. Zcela zvláštní novotou je, že nedostaví-li se k ústnímu jednání žádná ze stran, nebo neučiní-li dostavivší se strana (při zmeškání odpůrcově) žádného návrhu, nenastane klid řízení, nýbrž soud vydá rozsudek podle spisů, předpokládajíc, že už předcházelo jedno ústní jednání v této věci. Tento rozsudek smí býti vyhlášen jen při zvláštním roku, nejméně na 8 dní nařízeném. V tom spatřuje Wach (D. Jur. Ztg., 1924, str. 249) právem návrat k písemnosti řízení, jež se zračí ostatně už v nař. z 22. prosince 1923 (I, 2, a § 23 a), které dovoluje, aby za souhlasu obou stran soud rozhodl bez ústního jednání. Urychlení řízení má sloužiti také ustanovení, aby u sbor. soudu předseda ustanovil z pravidla člena senátu jako samosoudce, před nímž by se celá věc projednala, tak aby pak mohla býti před senátem při jediném přelíčení vyřízena (čl. II, 43). Poněvadž tento samosoudce může nařizovati i důkazy a tyto také hned prováděti, je tím ovšem nemálo dotčena zásada přímosti, poněvadž senát bude pak rozhodovali vlastně na základě referátu samosoudcova. Tento samosoudce může v majetkových sporech za souhlasu obou stran také na místo senátu celou věc rozhodnouti. V řízení odvolacím obmezuje nařízení právo stran uváděti novoty (čl. II, 78). Odvolací soud může totiž nové skutečnosti a důkazy odmítnouti, jestliže by jim bylo vyřízení sporu protáhnuto a strana podle volného uvážení soudu jich dříve neuvedla v úmyslu spor protáhnouti aneb z hrubé nedbalosti. Odvolací řízení může býti dokonce zcela vynecháno a věc přímo předložena říš. soudu (revisio per saltum, čl. II, 87), jde-li o rozsudky sbor. soudů prvé stolice a je-li s tím srozuměn odpůrce. Aby se předešlo sporům, je upraveno u okresních soudů zvláštní řízení směřující k narovnání (t. zv. Güteverfahren), jež je obligatorním. O výhodnosti různých těchto novot, k nimž druží se ještě celá řada jiných, se už dnes mínění projevovaná z řad theoretiků i praktiků velmi rozcházejí. Dlužno vyčkati ovšem, jaké zkušenosti budou s těmito změnami dosavadního práva učiněny v praksi.

Citace:

Reforma civ. práva procesního v Německu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 6, s. 277-279.