Amortisace ztracených rakouských válečných půjček.

V. F. bydlící v obvodu okres, soudu v L. žádal za úmor 4. rak. válečné půjčky nom. 10 000 K, kterou u berního úřadu v L. přihlásil k soupisu a okolkovati dal a která se mu pak ztratila. Žádost podal u kraj. soudu v Ch., který postoupil žádost k příslušnému vyřízení okresnímu soudu v L. dle § 115 posl. odst. ž. n. poukazuje na důvody rozhodnutí nejv. soudu z 5. prosince 1922 RI 1385/22 uveřejněné v listu »České Právo« z r. 1923 str. 35.
Okresní soud v L. žádosti vyhověl a řízení umořovací zavedl.
Do usnesení, kterým řízení bylo zavedeno, podalo stížnost ředitelství státního dluhu v Praze. Stížnost tuto zamítl krajský jako rekursní soud v Ch. odvolávaje se na ustanovení § 115 jur. n. a dále z důvodů v citovaném rozhodnutí nejv. soudu uvedených.
Dovolacímu rekursu ředitelstva státního dluhu v Praze nejvyšší soud nevyhověl a uvedl toto:
Ředitelství státního dluhu spatřuje zmatečnost souhlasných usnesení nižších soudů podle § 16 čís. patentu ze dne 9. srpna. 1854 č. 208 ř. z. v tom, že umořovací řízení vede v první stolici okresní soud v L., který podle mínění v dovolacím rekursu projeveného jest pro toto řízení nepříslušný předmětně i místně, a že tento nepříslušný soud vydal také ohlašovací vyhlášku, dotyčně usnesení, proti němuž rekurs z důvodu nepříslušnosti soudu byl podán, ale rekursním soudem zamítnut, takže i nepříslušný soud druhé stolice rozhodl v této věci. Ředitelstvo státního dluhu má za to, že předmětně příslušným není soud okresní, nýbrž soud sborový, že tuzemské soudy vůbec nejsou pro umořovací řízení týkající se státních dluhopisů rakouských válečných půjček, příslušnými, nýbrž že podle 1. odstavce § 115 j. n. jest první stolici příslušným zemský civilní soud ve Vídni, poněvadž dotyčné úvěrní knihy vedeny jsou v jeho úředním sídle, a že by po případě mohl býti za příslušný soud první Stolice pokládán zemský civilní soud v Praze, poněvadž v jeho obvodu vedeny jsou úvěrní knihy o tuzemských státních dluhopisech.
Mínění toto jest mylné. Ustanovení prvního odstavce § 115 j. n. nemůže zde býti užito, poněvadž úvěrní knihy o státních dluhopisech rakouských válečných půjček nejsou vedeny v tuzemsku, navrhovatel V. F. však byl oprávněn domáhati se rozhodnutí tuzemských soudů o návrhu na umoření stát. dluhopisu 4. rakouské válečné půjčky, již dle všeho tvrzení ztratil. V § 115 j. n. není jiného ustanovení o soudní příslušnosti pro tento případ, než 4. odstavec, jehož okresní soud v L. užil podrobiv se právnímu názoru krajského soudu v Ch., u něhož umořovací návrh byl podán a který dle § 44 j. n. tento návrh okr. soudu v L. přikázal vzhledem na ustanovení tohoto 4. odst. § 115 j. n. Poněvadž tento odstavec vztahuje se podle svého všeobecného (znění na všechny případy neuvedené v prvních třech odstavcích § 115 j. n., nelze v tom spatřovati zmatečnost, že řízení amortisační vedeno jest u okresního soudu v L. a že tento soud vydal zvláště také ohlašovací vyhlášku. Zemský civilní soud v Praze není podle § 115 j. n. příslušným, poněvadž v jeho obvodu nejsou vedeny knihy úvěrní o státních dluhopisech rakouských válečných půjček a poněvadž nejde v nynějším případě o umoření dluhopisu, jehož se týkají úvěrní knihy, vedené v obvodu zemského civilního soudu pražského, nýbrž o umoření dluhopisu, na nějž se vztahují úvěrní knihy vedené ve Vídni. Ustanovení § 28 j. n. o určení tuzemského místně příslušného soudu Nejvyšším soudem československé Republiky nepřichází zde v úvahu, neboť tento § 28 platí podle jasného znění jen pro případy, kde předpokladů pro místní příslušnosti soudů tuzemských vůbec není, nebo kde tyto předpoklady nemohou býti zjištěny, zde však podle toho, co jest nahoře uvedeno, předpoklady pro místní příslušnost okresního soudu v L. podle 4. odst. § 115 j. n. byly zjištěny.
Zda-li umořovací řízení u okresního soudu v L. zahájená povede ku pravoplatnému umoření podle návrhu V. F. čili nic, zda-li toto umoření bude míti v tuzemsku, dotyčně v cizozemsku právní účinky, nebo ne, a jaké následky by snad v budoucnosti vzešly, kdyby umořovací návrh V. F. neměl úspěchu jím očekávaného, je toho času v tomto řízení nedůležito a nemůže vésti ke zrušení soudního usnesení navrženému ředitelstvem státního dluhu v dovolacím rekursu.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 30. dubna 1924 č. R I 315/24. Poznámka zasilatelova. Stejné rozhodnutí nejv. s. z 5. prosince 1922 RI 1385/22 (České Právo 1923 str. 35) a rozhodnutí z 24. října 1922 RII 382/22 (Sbírka Vážného č. 1941).
—va

Citace:

Amortisace ztracených rakouských válečných půjček.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 501-503.