Pouhé poskytnuti výhody jednomu věřiteli na úkor druhého věřitele (zaplacení skutečného splatného dluhu) mimo konkurs, pravidelně nestačí k odporovatelnosti jednání. Příspěvek k § 2., čis. 3. řádu odpůrčího ze dne 10.-XII. 1914 č. 337 ř. z.

Zjištěno jest, že Růžena J. dluhovala Antonínu Z. již dne 3. ledna 1920 5000 Kč a na začátku roku 1922 6000 Kč, že dne 10. března 1922 postoupila tomuto Antonínu Z. svou pohledávku za Františkem Z., obchodníkem v K. ve výši 5000 Kč, že erár berní v dubnu 1922 zabavil pro dlužnou daň proti Růženě J. tuto pohledávku příslušející dle udání dlužnici Růženě J. proti Františku Z. ve výši 5000 Kč, poddlužník František Z. pak složil dle § 1425 obč. zák. na vyrovnání pohledávky Růženy J. do soudní úschovy 4842 Kč 30 h oznámiv, že na pohledávku tuto činí si nárok z postupu ze dne 10. března 1922 Antonín Z. jakož i že pohledávka ta jest zabavena ve prospěch eráru pro pohledávku daňovou 3854 Kč 11 h. V srpnu 1922 podal Antonín Z., bratr dlužnice Růženy J., na erár žalobu domáhající se toho, že mu přísluší na soudní deposit 4842 Kč 30 h vlastnický nárok z postupu ze dne 10. března 1922 a že se exekuce žalovaným erárem vedená na tuto pohledávku prohlašuje nepřípustnou a se zrušuje.
Soud prvé stolice žalobě vуhověl neuznav druhou námitku žalovaného eráru, že postup pohledávky jest po rozumu § 2 čís. 3 řádu odpůrčího neúčinným, proto, že není tu úmyslu zkrátiti věřitele na straně žalobcově a jestliže žalobce přijal na úhradu své pohledávky spornou pohledávku, vykonal tím jen právo, které mu příslušelo jako kterémukoli věřiteli.
Odvolací soud vyhověl odvolání a žalobu zamítl v uvážení, že soudce prvý zjistil pouze, že žalobce neměl úmyslu zkrátiti veřitele Růženy J., což však nestačí, aby chráněn byl proti ustanovení § 2 čís. 3 řádu odpůrčího.
Nelze upříti, že jednáním tím (postupem) zkráceni jsou ostatní věřitelé Růženy J., zejména žalovaný erár, který pro svoji pohledávku vedl exekuci již před tím v roce 1921, která však stolicí druhou byla zamítnuta. Bylo věcí žalobce, aby vedl důkaz o tom, že jemu nebyl znám úmysl dlužníka, tedy Růženy J., že táž své věřitele chce zkrátiti. Tento důkaz však žalobce ani nenabídl natož pak provedl.
Nejvyšší soud dovolání vyhověl a obnovil rozsudek stolice prvé s opravou prvé věty výroku rozsudkového v ten rozum, že žalobci přísluší nikoli »vlastnický« nárok, nýbrž nárok »na vydání« 4842 Kč 30 složených v soudní úschově, z těchto důvodů:
Dle § 2 čís. 3 řádu odpůrčího jest předpokladem odporovatelnosti jednání mimo jiné:
1. aby jednání skutečně poškodilo věřitele (§ 2 čís. 3 a contr. čís. 1 odp. ř., motivy str. 35, dr. Arnold Lehmann Kommentar zur Konkurs und Anfechtungsordnung II. díl str. 202 a 203);
2. aby dlužník předsevzal jednání s úmyslem věřitele poškoditi. Dlužníkovo jednání musilo býti takového rázu, že věřitele poškodilo. Pouhé poskytnutí výhody jednomu věřiteli na úkor druhého věřitele pravidelně nestačí. Dlužník není povinen při placení dluhu bráti zřetel na jiné věřitele.
S hlediska toho dlužno řešiti i otázku, zda jest odporovatelno i zaplacení skutečného splatného dluhu jednomu věřiteli, když se tím poruší zásada rovnoměrného uspokojení věřitelů. Dle § 30 konk. řádu lze v konkursu odporovati za podmínek tam vytčených i zaplacení pravého a dospělého dluhu, pokud následkem toho ostatní věřitelé nedojdou uspokojení rovnoměrného.
Mimo konkurs neplatí však bez dalšího toto pravidlo, neboť ustanovení § 30 konk. řádu nebylo převzato do řádu odpůrčího, mimo konkurs neplatí zásada stejnoměrného uspokojení věřitelů. Jestiť zaplacení dluhu povinností dlužníkovou, jejíž splnění nelze označiti za jednání obmyslné, i když tím zájmy jiných byly poškozeny (Dernburg Pfandrecht I. str. 197 a Pamětní spis k řádu konkursnímu a odpůrčím str. 176 posl. odst.).
Ani věřiteli, jenž přijal zaplacení své pravé a splatné pohledávky, nelze vyčítati, že jednal lstně a obmyslně, i když by věděl, že jiní věřitele následkem toho nebudou zúplna uspokojeni. Z tohoto pravidla dlužno připustiti výjimku pouze tehdy, když dlužník ve srozumění s uspokojeným věřitelem uměle přivodil dřívější splatnost svého dluhu, aby tím tomuto věřiteli poskytl výhodu nebo když za týmž účelem se zaplacením splatných dluhů jiným věřitelům otálel a zaplacení to odkládal pod různými záminkami, nebo zdržoval vyřízení sporu až do doby, kdy určitý pravý dluh se stal splatným, a pak tento dluh na úkor ostatních věřitelů jsa si úplně vědom těchto pletich, k jeho prospěchu provedených, plnění přijal (Dr. Steinbach Kommentar zum Anfechtungsgesetz str. 32 a 33).
Jest věcí věřitele, jenž onomu jednání odporuje, by podal důkaz nejen o škodě, která mu zaplacením jiné pohledávky vzešla, nýbrž i o úmyslu dlužníka škodu tu přivoditi. Jej stíhá v tom směru břímě průvodní.
Odvolací soud mylně vidí zkrácení věřitelů v pouhém poskytnutí výhody jednomu z nich.
Prvý soud zjistil, že dlužnice Růžena J. skutečně dluhovala svému bratru, žalobci, již 3. ledna 1920 5000 Kč a že dluh ten vzrostl začátkem r. 1922 na 6000 Kč, že dne 10. března 1922 postoupila žalobci k částečné úhradě svého dluhu pohledávku 4842 Kč, 30 h, která jí příslušela proti Františku Z-ovi.
Bylo věcí eráru, jenž účinnosti tohoto postupu odporuje, by prokázal, že jím byl poškozen, na př. že jiného úhradního fondu následkem zaplacení této pohledávky nemá, aby dále prokázal, že pohledávka žalobce Antonína Z. v čas tohoto postupu nebyla splatnou, nebo že sice v čas ten již byla splatnou, že však dlužnice splatnost buď uměle přivodila nebo zapravení splatných daní uměle zdržovala tak dlouho, až pohledávka žalobcova dospěla a že pak ihned ji zaplatila v úmyslu věřitele zkrátiti. Důkazu takového však erár ani nenabídl, ba ani takového skutkového přednesu neučinil.
Neprokázal tudíž erár, jak bylo jeho povinností, že jednání dlužnice — postup pohledávky za účelem zaplacení pravého dluhu — bylo odporovatelným a že bylo provedeno dlužnicí na jeho škodu v úmyslu jej poškoditi. Neposoudil proto odvolací soud po právní stránce věc správně uznav, že jednáním dlužnice J-é, zkráceni jsou ostatní její věřitelé, mezi nimi i erár a že je tedy odporovatelným.
Bylo proto změnou rozhodnutí soudu odvolacího obnoviti rozsudek prvého soudu; při tom bylo však potřebí opraviti znění výroku rozsudečného v tom směru, že žalobci nepřísluší vlastnický nárok na uložené peníze, neboť bez odevzdání (§ 425 až § 428 obč. zák.) vlastnictví jejich nemohl nabyti, leda že by se myslilo na vlastnictví pouze ve smyslu jmění, majetku (§ 353 obč. zák.), nýbrž že mu přísluší nárok na vydání uložených peněz (§ 1425 obč. zák.).
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 4. března 1923 čj. Rv-I 1673-23.
Dr. Vilém Grešl.

Citace:

Pouhé poskytnutí výhody jednomu věřiteli na úkor druhého věřitele… . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 9, s. 329-332.