Pense není výživným, nýbrž částí úplaty za konané služby, která se však zapravuje teprve po rozvázáni služebního poměru.

Žalobce F. K., bývalý správce pivovaru, podal na žalovaný pivovar v J. žalobu o zvýšení pense jemu před válkou v roce 1910 vyměřené, odvolávaje se na to, že mu pense tehdy vyměřená penízem 1600 Kč ročně vzhledem k valutárním změnám na skrovné živobytí nestačí.
Kdežto krajský i vrchní zemský soud žalobě vyhověly, nejvyšší soud žalobu úplně zamítnul z těchto důvodů:
Odvolací soud, přihlédnuv k průběhu valné hromady z 24. září 1910, při které bylo žalobci vyměřeno výslužné ročními 1600 Kč, považuje zřejmým, že přes to, že žalobce výslovně se podrobil stanovám pensijního řádu, pivovar při výměře výslužného se neřídil těmito stanovami, nýbrž výslužné podle stanov částkou 1104 Kč vyměřené žalobci podstatně, zvýšil a to přihlédaje k novému zákonu o pojištění soukromých úředníků а k vyššímu výslužnému úředníků místní spořitelny za stejnou dobu služební, a proto odvolací soud usuzuje, že když žalobce přijal pensi 1600 Kč, nelze mluviti o výslužném, podle pensijního řádu,, nýbrž o pensijních, požitcích, o jejichž výši strany se dohodly a jichž základem jest smlouva nová, kterou byly pensijní předpisy ve příčině výše pense pozměněny, ale jinak (§ 15 stanov) zůstaly v platnosti (§§ 1376, 1380 obč. zák.).
Dále usuzuje odvolací soud z okolností, že pivovar přiznal žalobci za stoupající drahoty 100% drahotní přídavek, že strany nepovažovaly tuto smlouvu za tak nezměnitelnou, že by se jí nedotkl svým vlivem úplný převrat hospodářských poměrů.
Odvolací soud míní tedy, že při výkladu oné smlouvy, sloužící opět za základ drahotního přídavku, musí dojíti povšimnutí doba a okolnosti, za nichž byla uzavřena (§§ 6 a 914 obč. zák.), čímž je vysvětleno, že žalobci přiznána byla pense nad pensijní řád, a jelikož je všeobecně známo, že od té doby hodnota peněz překotně poklesla dále, a to v takové míře, jak strany rozhodně nemohly předpokládati, že odpovídá to také spravedlivým požadavkům právního citu, bude-li žalobci jeho pense nejen přechodně, jak žalovaný pivovar učinil poskytnutím později odňatého přídavku drahotního, nýbrž trvale zvýšena, neboť nelze očekávati, že by dnes 70letý žalobce dožil se doby, kdy by k jeho výživě stačila dosavadní pense 133 Kč 33 h měsíčné. Odvolací soud béře při tom zřetel také k okolnosti, že žalobce nyní není ve příznivé situaci finanční.
Nelze tohoto právního názoru odvolacího soudu sdíleti.
Pense není výživným, nýbrž části úplaty za konané služby, která se však zapravuje teprve po rozvázání služebního poměru. Je-li pense zadrženou částí mzdy, nemusí bývalý zaměstnavatel dáti pensistovi ničeho více, než co zadržel. Když žalovaný pivovar, neohlížeje se na stanovy a podle nich pro žalobce vyplývající výše pense, tuto pensi z důvodů uznalosti nebo z jiných důvodů dobrovolně zvýšil, nemůže býti řeči o novaci původní smlouvy, tím méně může z tohoto aktu liberality žalované strany odvozován býti nějaký závazek její, že za změněných, pro pensistu zhoršených poměrů výživných, má býti žalovaná strana nucena, těmto zhoršeným poměrům úměrně pensi žalobcovu zvýšiti. Otázku, zda-li znehodnocení měny a s ním spojené zmenšení kupní síly vyměřené pense, jde na vrub zaměstnavatelův, nebo pensistův, nelze nezodpověděti v zaměstnavatelův prospěch, neboť on nemusí dáti více, než-li co zadržel, со k řečenému účelu je v jeho rukou a je lhostejno, jakou cenu to dnes vlastně představuje, vždyť zaměstnavatel z platu (§ 1152 obč. zák.) zadržel určitý počet korun a z těch má podle § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 186 Sb. zák. a nař., týž počet československých korun. Zaměstnavatel nezavinil poklesu měny, proto pensista nemůže na něm žádati náhradu z toho mu vzešlé újmy.
Žalobce nesvědčí ani zákony ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. zák. a nař., ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a nař., ze dne 16. dubna 1920, č. 215 sb. z. a nař., žalobce se jich ostatně ani nedovolával a nežaloval na jich základě.
Ale tyto zákony již svou existenci dokazují, že k tomu, aby soukromý zaměstnavatel byl povinným smlouvou upravenou pensi z důvodů, že s ní pensista za změněných poměrů drahotních nevystačí, těmto změněným poměrům úměrně zvýšiti, bylo by potřebí zvláštních zákonů.
Z toho plyne, že žalobní nárok žalobcův postrádá veškerého právního základu, je tedy po této stránce žalovaným podle č. 4. § 503 c. ř. s. uplatněný důvod opodstatněn.
Proto bylo odvolání žalovaného vyhověti a pokud už nebylo rozhodnuto zamítavě, bylo rozsudek nižších stolic změniti a rozhodnouti jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1924, č. j. Rv P 224/24 .
Dr. A. Konečný.

Citace:

Pense není výživným, nýbrž částí úplaty za konané služby, .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 9, s. 325-327.