Sto let rakouského práva občanského.

Nástin jeho vývoje od vydání občanského zákonníka do naší doby.
Přednesl v slavnostní schůzi Právnické Jednoty Moravské dne 16. listopadu 1911 prof. dr. Emanuel Tilsch.
Dne 1. června 1911 bylo tomu sto let, co byl vydán, a dne 1. ledna 1912 bude tomu sto let, co začal působit všeobecný zákonník občanský. Od této doby mnoho jiných zákonů o občanském právu bylo vydáno a v dílech o rakouském právu občanském i v rozhodnutích soudních shledáváme citovány svorně vedle sebe staré dvorské dekrety na př. z roku 1814, 1842 spolu se zákony z let šedesátých a sedmdesátých a s nejnovějšími zákony z dvacátého století. Obyčejně podávají se nám tyto cifry jakožto suchá data, jen jakožto doklady práva dosud platného. Sotva komu přijde na mysl, vzpomenouti si při citaci takové skutečně na dobu, kdy předpis vydán byl, zamysliti se nad tím, jak tehdy svět vypadal, byť by to byl i jen užší svět naší širší vlasti, který však právě pro vznik toho zákona byl rozhodující. Tento druh associací myšlenek skoro vůbec není vypěstěn. Německá škola historická, ač s emfasí mluvila o organickém vzrůstání práva, o jeho těsné souvislosti s veškerým duševním životem národa, přece provésti skutečně tuto myšlenku nejen opomenula, nýbrž i na provádění její nedůvěřivým zrakem pohlížela. Přes hlásaný antagonismus proti slovíčkářské interpretaci starších právníků, právě historická škola, nepřihlížíme-li k několika nejvíce vynikajícím stoupencům jejím, ve svých dogmatických pracích opět dostala se do proudu přeceňování slovného znění zákona a srovnávání různých paragrafů, obrácení slov na různé strany a vylisování jich až na dno považováno mnohdy za práci vědeckou. Teprve novější doba ujavši se dědictví školy historické, počíná skutečně prováděti zásady jí theoreticky hlásané, ale prakticky zavrhované, a hledí vypátrati a zužitkovati i vztahy práva s všeobecným duševním životem národa.
Budiž mně dovoleno, v rámci této přednášky pokusiti se o to, abych vzbudil zájem na vztazích, které tu jsou mezi vývojem rakouského práva občanského v posledním století a těmi duševními proudy, které v témže čase ovládaly t. zv. vnitřní politiku. Že ovšem tyto proudy opět souvisejí s proudy světovými a též s proudy v jiných oborech duševních, je nepochybilo, ale to vedlo by nás příliš daleko, zde je třeba se uskrovniti. Přes to doufám, že podaří se mně ukázati, že při jednotlivých předpisech, v té době vydaných, nemáme jen co činiti se suchými daty, s nahodilými událostmi neb s libovolnými ustanoveními zákonodárcovými, nýbrž že jde tu o výseky ze skutečného života, o zjevy, které mezi sebou a se všeobecnými proudy duševními zákonitě souvisejí.
Pozorování taková nemají snad jen cenu theoretickou, nýbrž i eminentně praktickou a to i tehdy, zůstaneme-li při tradicionálním učení interpretačním, že právo sluší chápati jako systematický celek a že mezery práva formulovaného sluší vyplňovati logickými operacemi, zejména analogií. Vždyť jde nám tu převážnou většinou o předpisy dosud platící, jejichž doba vzniku však rozchází se až na sto let. Mají-li tyto různé předpisy býti skutečně zpracovány v jednotný celek, nebude-liž tu s prospěchem, přihlédnouti k tomu, z jakého světa myšlenkového se zrodily, jaká byla nejen právní, ale i hospodářská a všeobecně společenská situace, z které byly prohlášeny.
Že prospěšnost takovýchto studií, které znamenají hlubší psychologické pojímání dějin i práva, ve vědě právní teprve nyní dochází zaslouženého ocenění, má svou příčinu na jiném všeobecnějším duševním poli. Nedůvěra v možnost naprosto přesné formulace zákona vzrostla značně studiem funkce řeči v duševním životě. Pořád více a více si uvědomujeme, že při největší obezřetnosti ani všechno v zákoně formulováno býti nemůže a vysloveno bylo heslo, že zákon není ještě všechno právo (La loi nest pas le droit). Velká část toho, co jakoukoli větou někdo říci chce, není v ní samé obsaženo, nýbrž se předpokládá. Předpokládá se jistá duševní situace u poslouchajících. Při zákonech pak ani s vyslovenými motivy není lze se spokojiti, neboť nejhlubší důvod iniciativy ani tu nebývá vyslovován, již proto, že v době samotné ono primům movens nepřichází k vědomí. Je třeba postupem času pro historické nazírání získati teprve řádnou distanci a teprve, je-li tu více period, o kterých je zjevno, že jsou ovládány různými proudy, možno účinkem kontrastu jasně postihnouti karakteristické známky jednotlivých období a zařaditi jednotlivé zjevy zákonodárné do zákonitých vztahů, je dle toho vykládati a oceniti jejich význam v poměrech nynějších, mezitím změněných.
Hledíme-li zpět na právě uplynulých sto let, shledáme, že dobu tu pro naše účely hrubě rozděliti můžeme na tři oddíly a to na periodu konservativního absolutismu až do roku 1859. na období liberalismu až do roku 1879 a na období sociální péče až do naší doby. Úplně přesná rozhraní ovšem není lze určiti, protože náhlé skoky v dějinách nejsou, nýbrž jsou tu delší nebo kratší doby přechodní. Přes to možno říci, že rozhraní udaná, totiž roky 1859 a 1879, jsou dosti určitá; alespoň jsou to doby, kdy nový proud domohl se již takové síly, že došel výrazu v officiálních projevech rozhodujících kruhů.
Majíce toto hrubé rozdělení na tři periody na paměti, přistupme blíže k našemu vlastnímu předmětu.
Když občanský zákonník roku 1811 byl vyhlášen, byla vnější politika evropských států určována činy Napoleonovými, vnitřní pak stála v znamení reakce proti osvícenským ideám XVIII. století, které francouzská revoluce byla diskreditovala. Zákonník sám, který tak dlouho byl připravován, ovšem trčí jako pomník jiného věku z okolí roku 1811. Kotví v století osmnáctém, v oné době vědomého zlepšování světa; volnost a rovnost ozývají se v něm na tak mnohých místech. Redaktoři jeho prožili své mládí v dobách josefinských a dva z hlavních a nejdůležitější Martini a Zeiller byli professory přirozeného práva. Avšak není to zákonník sám, o kterém chceme zde mluviti, nýbrž zákony dodatečné a ty naprosto nesou pečeť své doby. Politický quietismus, jenž naznačován bývá heslem: »Pokoj je první cnost občanská« (Ruhe ist die erste Burgerpflicht) a který trvá po celou téměř polovici XIX. století do r. 1848, jeví se ovšem i v zákonodárství občanském. Dlouhý patriarchální a policejně střežený klid starých dobrých časů sotva je rušen některými dvorskými dekrety, které obsahují ponejvíce authentické interpretace aneb aspoň za takové se vydávají. Forma ta je pro tuto periodu zvláště karakteristická. Authentická interpretace je jasný výraz toho, že nic se nemění, že vlastně všechno zůstává hezky při starém, že autorita zákonníka se nepodrývá a že jest to jen obmezený poddanský rozum soudcův, jenž potřebuje řádného osvícení s hůry. S takovouto politikou nebylo ovšem ani možno ani zamýšleno vykonati dalekosáhlé činy, dvorské dekrety ty postrádají smělých rysů a ztrácejí se v maličkostech. Většina z nich týká se práva rodinného a dědického. Příkladmo buďtež uvedeny dvorské dekrety z r. 1816, že nemanželské děti mohou od svých rodičů býti jen legitimovány, ne adoptovány; z r. 1817, že smlouva dědická může in eventum býti uzavřena i od snoubenců; z r. 1819 o sepsání svršků nájemcových a pachtýřových; z r. 1820 o rozlučitelnosti manželství nesjednocených Řeků (pravoslavných); z r. 1833, že k dětem majícím nárok na povinný díl patří také děti adoptivní; z r. 1839 o promlčení mzdy; z r. 1844, že povinný díl přináleží v penězích, ne in natura; z r. 1845 o ustanovení osob nezrozených za dědice; z r. 1846, že předmětem pojištění pro věřitele dědicovy jsou jen jednotlivé kusy pozůstalosti a nikoli právo dědické; z r. 1847, že nepominutelný dědic má právo žádat kladení účtu a j. Někdy ovšem vzchopí se zákonodárná činnost i k výslovným novotám, avšak i ty jsou podřízeného rázu. Jmenujeme na př. dvorské dekrety z r. 1812 o tom, co má státi se s pozůstalostí, když zůstavitel ustanovil za dědice svou duši; z r. 1814, že listiny hebrejsky psané jsou neplatný; z r. 1826 o zcizování ostatků svatých a j. Avšak i novoty halí se někdy v roucho authentické interpretace, zejména když předmět má poněkud politické zabarvení, tak na př. upravena jest překážka katolicismu dvorskými dekrety z r. 1814 a 1835. Překážka ta, dle které, jak známo, rozloučený manžel, jehož dřívější manžel ještě žije, nemůže vstoupiti v nový sňatek, je-li on sám anebo jeho nynější snoubenec katolíkem, není obsažena v občanském zákonníku, přes to v citovaných dvou dekretech podává se tak, jakoby interpretací § 119. byla získána a ostatně beztoho se sama sebou rozuměla. Vysvětlení toho možno nalézti jen v tom, že buď skutečně zdály se věci takovýmto způsobem upravované samozřejmými, protože se vycházelo z jistých předpokladů, anebo že poddaní, jako kdysi při podobné příležitosti za Marie Teresie, neměli býti zjevným zavedením něčeho odchylného uvedení do pochybností, zda-li snad dříve se jim neděla křivda, anebo že dříve bylo bývalo něco opomenuto. Na každý způsob obojí by odpovídalo duchu času, tak že ať forma taková byla zvolena vědomě neb nevědomě, karakter doby se v ní dobřezračí.
Z větších zákonů, které sice nejsou civilními, avšak častěji v souvislosti s civilními látkami bývají citovány, pocházejí z doby předbřeznové; patent loterní z r. 1813, dvorský dekret z r. 1819 o řízení ve věcech manželských, řád celní a monopolní z r. 1835 a spořitelní regulativ z r. 1844.
Tatáž myšlenka, hájiti přísně autoritu zákonníka, ovládá i literaturu tohoto období, která sestává z komentářů, které sledují pořad zákonný, ponejvíce slovného znění jeho se držíce, a z článků časopiseckých, hlavně ve Wagnerově časopise, které celkem postrádají širšího rozhledu.
Bouřlivé události roku 1848 náhle přervaly idyllický tento klid. Liberální myšlenky zaplavily zemi a celá invase různých podnětů přehnala se přes hranice. Pokusy o život konstituční byly sice bez výsledku, avšak pro právo občanské velice důležitou událostí jest známý patent z r. 1848, kterým zrušeny byly poddanost, vrchnostenská ochrana a všeliká břemena, všeliké služby a dávky pocházející z poddanství. Nařízením z r. 1849 zrušen požadavek inkolátu pro držení statků deskových. Cís. rozhodnutím z téhož roku nařízeno oddělení justice od správy a v letech následujících byly vrchnostenské jurisdikce nahraženy soudy státními. Osvobozením selského lidu velká část, snad většina obyvatelstva, teprve vymaněna byla ze stavu, který vzhledem na všeobecné zákonodárství civilní musí býti považován za výminečný a postavena na rovnou půdu všeobecného práva občanského. Vzpomenouti služí též zavedení říšského a zemských zákonníků v r. 1849, kterýmiž odstraněny byly různé dosud obvyklé staré způsoby publikační, jako vybubnování, přibití na branách městských, ohlášení z kazatelen atd., čímž zároveň stalo se zbytečným, vydávati ctihodné officiální sbírky zákonů soudních a politických.
Tomu, že prolomen byl systém myšlenkového odloučení od ciziny, děkuje za svůj vznik též směnečný řád z r. 1850, který, jak známo, jest stejný s německým; dříve zajisté by nebylo bývalo takového porozumění pro zákon cizozemský aneb i jen s cizinou společný.
Po krátké době pohnutí myslí následovalo znovuupevnění konservativní soustavy, která pak trvá dále až do roku 1859, posledního to roku naší první periody konservativního absolutismu. Události z let 1848—49 znamenají tedy jen jakési intermezzo v této dlouhé periodě. Přes to je vhodno promluviti o letech padesátých zvláště, neboť nesmíme si mysliti, že konservatismus před rokem 1848 byl identický s konservatismem po tomto roce. Kdežto onen dle celého rázu doby má karakter úzkostlivě uzavřený a sotva jinak než passivní konsekvencí imponující, není lze upříti režimu let padesátých, že byl režimem odhodlaným a že má velké tahy. To jeví se nám zejména v zákonodárství. Z let padesátých pochází velká řada objemných a obsahem velice důležitých zákonů.
Nejdůležitější pro obor práva civilního byl patent z r. 1856, vydaný na základě konkordatu uzavřeného s papežem, kterým ustanovení občanského zákonníka pro manželství katolíků byla zrušena, tyto záležitosti manželské soudům státním vůbec odňaty a přikázány soudům církevním, pro něž vydána instrukce srovnávající se s právem kanonickým. Tímto činem zpáčen vývoj až na doby předjosefinské, čin to, který pro staré dobré časy by byl býval přílišným radikalismem a příliš velkou »novotou«, vzpomeneme-li si, jak zcela jiným způsobem zavedeny byly překážky katolicismu, ustanovení o duši jako dědičce, o ostatcích svátých a jiné malé pozornosti zákonodárné na poli práva soukromého, které tehdy církvi byly proukazovány. I když pomineme ostatní zákony, nyní již zrušené, zůstávají nám z let padesátých, kromě již svrchu dotčeného řádu směnečného, ještě tyto důležité zákony, jež mají větší neb menší vztah k právu občanskému: Spolkový zákon z roku 1852, jenž založen na systému koncessním, trestní zákonník a zákon lesní z téhož roku, patent z r. 1853 o uspořádání služebností lesních, pastevních a společných práv užívacích, z roku 1854 o řízení ve věcech nesporných, horní zákon z téhož roku, zákon o ochraně vzorků z r. 1858. Jak viděti, zabývalo se zákonodárství těchto let hlavně těmi materiemi, které dle starší terminologie bývaly považovány za předměty předpisů »politických«. Kromě toho zbývá z této doby ještě několik ministeriálních nařízení a ministeriálních výnosů s platností zákonnou, které vystřídaly staré dvorské dekrety, jichž název od r. 1848 se více neobjevuje. Ferment z let 1848—49 působil však přes tuhý režim dále po celou tuto dobu, obyvatelstvu ze somnolence jednou vzrušenému nebylo možno již zabrániti v přijímání těch ideí, jejichž suggestivní moc tehdy vzrůstala. Převrat znenáhla se připravoval a po nešťastném konci války italské u Solferina v r. 1859 nebylo již možno zadržeti nový proud. Dnové konservativního absolutismu chýlili se ke konci a císařský manifest ze dne 15. července 1859, vydaný krátkou dobu po oné nešťastné bitvě, ohlašuje zahájení nové éry. Jejím cílem má býti: »Vnitřní blahobyt Rakouska a zevnitřní moc příhodným rozvinováním bohatých jeho duševních a hmotných sil, jakož i přiměřenými opravami v zákonodárství a ve správě trvale založiti.«
Kdo dovede čisti s porozuměním, postřehne lehce, co rozvinováním bohatých duševních a hmotných sil má býti rozuměno, třeba by toto rozvinování bylo nazváno jen »příhodným« a ne přímo »volným« rozvinováním sil, a dle toho i posoudí, jakého druhu opravy v zákonodárství a správě byly považovány za »přiměřené«. A kdo by ani to z manifestu vyčísti nedovedl, toho přesvědčí skutky zákonodárné let následujících. Proud, který tu nabyl vrchu, byl liberalismus, jenž právě v rozvinování bohatých sil duševních a hmotných viděl svou budoucnost. Liberalismus ten lišil se však od starého liberalismu XVIII. stol., nejenom tím, že počítal, čemuž při osvíceném absolutismu nebylo, s širším účastenstvím občanstva, nýbrž i svou proveniencí, protože spíše byl zabarvení anglického než francouzského. Liberálové této periody nebyli jakobíni, ale manchestrovci, byla to bohatá buržoasie, průmyslníci, velkoobchodníci a jiní finančníci, kteří hlavní slovo měli v této mocné tehdy straně. Není proto divu, že první značnější zákon, vydaný ještě téhož roku 1859, je nový živnostenský řád (ovšem již dříve připravovaný) na liberálním základě, na systému volnosti živnostenské, bez zřízení cechovního a že také ostatní doba této druhé hlavní periody, kterou počítáme do r. 1879, je bohata na zákony upravující obchod, průmysl, úvěrnictví, železnictví a pod. Buďtež zde příkladmo uvedeny některé z těch, které souvisejí s právem občanským, jsou to: Obchodní zákonník z r. 1862, stejný s bývalým německým. Zákon z téhož roku o obchodu promessami. Zákon z r. 1868, jímž zrušeny byly všechny zákony proti lichvě a též několik paragrafů občanského zákonníka, lichvy se týkající. Konkursní řád z r. 1868. Zákon z r. 1869 o ručení železnic za tělesné úrazy. Zákon koaliční z r. 1870, kterýmž trestnost koalice byla zrušena, civilní neplatnost však za jistých podmínek ponechána. Zákon z r. 1873 o společenstvech výrobních a hospodářských. Zákony z r. 1874 týkající se zástavních listů a dílčích úpisů, o ochraně jich držitelů a zastoupení jich. Zákon z r. 1874 o knihách železničních. Zákon bursovní z r. 1875. Zákon z r. 1878 o vyvlastňování ke stavbě železnic.
Protikladem proti těmto zákonům věnovaným rozvoji obchodu, průmyslu a komunikací jsou v jistém ohledu zákony, týkající se nemovitostí a věcí agrárních. Kdežto v dřívějších dobách velká jmění byla založena skoro výhradně na velkých nemovitostech a i malé nemovitosti nalézali se v pevných rukou, povstala nyní velká jmění založená na kapitálu movitém a vznikla tendence, mobilisovati i půdu a napomáhati obchodu s nemovitostmi. Velkoobchodník, průmyslník a měšťan vůbec nemá tak vnitřní a srdečný poměr k půdě jako sedlák, který ji vzdělává svýma rukama nebo šlechtic, který ve velkém majetku nemovitém vidí stělesněnou tradici svého rodu a prožívá na ní sen zašlé moci vrchnostenské. Pozemek pro finančníka je spíše objektem spekulace aneb slouží za basis kreditních operací.
Nalézáme tedy v této periodě zákony zemské z let šedesátých, kterými zrušeny byly všechny předpisy o nedělitelnosti statků selských a říšský zákon z r. 1868, kterým zrušena byla zvláštní posloupnost do statků selských. K těmto zákonům, kterými umožněna parcellace, přistupuje zákon z r. 1869, jímž se parcellace usnadňuje, jest to zákon, jak zní oficiální titul, týkající se práv a řízení při knihovním rozdělení nemovitosti. Jak známo, zavádí tento zákon zvláštní vyzývací řízení, kterýmž změní se situace tím způsobem, že moment setrvačnosti a indolence působí ve prospěch toho, kdo žádá za rozdělení. Tyto zákony, které předcházely všeobecnému zákonu knihovnímu, zakládají právě to, co nazývá se mobilisací půdy.
Většinou nemovitosti velkého rozsahu týká se zákon z r. 1868 o tom, že k zřízení fideikomissu je třeba zákona říšského a několik zákonů z let šedesátých o zrušení lén. Rovněž z let šedesátých jsou zemské zákony o provedení vyvážení pozemků a zrušení práva propinačního. Jsou to zajisté vesměs zákony, jež shodují se s tendencemi doby.
I všeobecný zákon knihovní z r. 1871, o němž již stala se zmínka, spadá do této periody. Měli bychom v tom snad spatřovati pouze náhodu? Nikoli. V dvojím směru odpovídá i tento zákon své době. Předně je to pro zabezpečení obchodu s nemovitostmi a pro zajištění operací úvěrních velice prospěšno, ba nutno, aby byly zřízeny spořádané knihy pozemkové. Za druhé u příležitosti zakládání nových knih byly pozemky formálně a částečně i materiálně (prekludováním) zbaveny mnohých starých břemen, tak že znovuzřízení knih jeví se v tomto směru jako pokračování v akci vyvažovači. O jednom z takových starých práv, totiž o rodinném právu vkročovati v trh (Familieneinstandsrecht) byl vydán i zvláštní zákon z r. 1875, kterýmž právo takové na roven postaveno bylo právu předkupnímu a proto žádným jiným osobám příslušeti nemůže, než těm, kteří v době zavedení občanského zákonníka byli k vykonání jeho oprávněni; vymřením těchto osob zanikají tedy všechna taková práva.
Četné jsou též zákony z oboru práva manželského a vesměs mají znak této doby. Jedním z prvních této periody jest cís. nařízení z r. 1859, kterým odstraněn zvláštní administrativní konsens, jehož dříve bylo třeba při manželství židů. Nejdůležitější zákon ovšem jest zákon z r. 1868, kterým ustanovení občanského zákona o manželství katolíků opět byla obnovena, patent z r. 1856, vydaný na základě konkordatu, byl zrušen, státní soudnictví ve věcech manželských obnoveno a zaveden zároveň civilní sňatek z nouze, pro ten případ, že duchovní zdráhá se celebrovati sňatek z důvodu státem neuznávaného. Dále jsou tu; Zákon z r. 1868 o náboženském vychování dětí z manželství smíšených, kterýmž reversy vydané o tom duchovním prohlašují se za neplatné. Zákon z téhož roku, kterým zrušena byla povinnost manželů uložená jim občanským zákonníkem, aby svůj úmysl o rozvodu vyjevili napřed svému duchovnímu; smiřovací pokusy, které dříve výlučně duchovní podnikal, konají se u soudu, není-li žádost doložena vysvědčením, že je duchovní již vykonal. Zákon z téhož roku 1868 o manželství mezi osobami různých vyznání křesťanských, kterýmž zrušena byla dříve platná ustanovení občanského zákonníka, že vyhlášky snoubenců nekatolických musí býti vykonány i v kostele katolickém a že sňatek, je-li jedna osoba katolická, musí býti celebrován od faráře katolického. Zákon z r. 1870 o manželství osob, které nepřináležejí žádnému vyznání v státě uznanému a o vedení matrik pro tyto osoby, pro ně sňatek civilní je obligatorní.
Ráz doby určitě prozrazují též zákony týkající se osobní způsobilosti a vůbec práva osobního. Hned na počátku naší periody zrušeno bylo císařským nařízením z r. 1860 ustanovení občanského zákonníka, že nekřesťan nemůže býti svědkem poslední vůle křesťanovy. Císařským nařízením z téhož roku a dalším z r. 1864 byla zrušena všechna obmezení židů v nabývání nemovitých statků. Trestní novellou z r. 1867 zrušena byla ustanovení občanského zákonníka, dle kterých odsouzení trestním soudem mělo v zápětí ztrátu aneb obmezení způsobilosti k právním činům. Velkou řadu svobod prohlašuje slavnostně státní základní zákon z r. 1867 o všeobecných právech státních občanů: rovnost před zákonem, volnost stěhování, neporušitelnost vlastnictví, osobní svobodu, právo domácí, listovní tajemství, volnost shromažďovací a spolčovací, volný projev mínění, volnost víry a svědomí, volnost vědy i učení a naposled rovnoprávnost národností a jazyků. O několik týdnů předcházel již zákon o právu spolkovém z r. 1867, spočívající na zásadě volného spolčování. Dále možno v této souvislosti se zmíniti o zákoně z r. 1868, kterým zrušeno ustanovení občanského zákonníka, že dítě může býti vyděděno, odpadne-li od křesťanství. Zajímavý zejména pro další vývoj jest též min. výnos z r. 1860, kterým zrušeny byly starší předpisy, platící pro Halič, kterými vysloven zákaz dávání nápojů poddaným na úvěr a kterými pohledávky takové prohlášeny nežalovatelnými. Konečně je z této doby několik zákonů o funkcionářích, které mají důležitost i pro právo občanské: Zákon z r. 1867 o zodpovědnosti ministrů. Advokátní řád z r. 1868, advokacie prohlášena volnou, dříve advokáti byli jmenováni vládou. Notářský řád z r. 1871 spolu se zákonem o potřebě notářských spisů. Zákon z r. 1872 o ručení soudcovských úředníků a státu pořadem práva civilního, netřeba ovšem podotýkati, že i pořad práva civilního byl vždy považován za postulát liberální.
Jak viděti, jest zákonodárná činnost v tomto období značná; liberální periody v dějinách bývají obyčejně aktivního rázu a tak tomu jest i zde. I na poli literatury, o kteréž jen krátce chceme se zmíniti, protože není předmětem této přednášky, jeví se v této době značná činnost a vidíme, že též novým směrem se bere, směrem, který rovněž v přechodních letech padesátých se zformoval a pak v letech šedesátých a sedmdesátých plného rozvinutí došel. Tři momenty asi podporovaly tento vývoj: rokem osmačtyřicátým podnítěné všeobecné hnutí, které mysle učinilo přístupnější pro myšlenky přišlé z ciziny; slavná pověst německé školy historické, která v sousedním Německu, kamž i v jiných směrech země zdejší o kulturní zápůjčku se obracely, před krátkou dobou byla dosáhla svého vrcholku; konečně čistě individualistický ráz historickou školou tak velebeného ryzího práva římského, totiž práva očištěného ode všech středověkých přísad. Není to snad proto zcela náhodné, že právě jeden z pozdějších vůdců německo-liberální strany, Unger, to byl, který stál i v čele vědeckého hnutí právnického. Již počátkem let padesátých ostýchavé hlasy volaly po obnově vědeckého studia právnického dle způsobu historické školy německé, avšak teprve Unger skutečně zahajuje skvělým způsobem provádění této snahy vydáním prvního dílu svého systému v r. 1856. To byl čin. Z druhé strany není lze zapříti a autor sám později to připustil, že dílo to založeno jest způsobem příliš romanisujícím. Naplňuje nás upřímným zadostiučiněním, že jiná hvězda první velikosti na nebi rakouské civilistiky, příslušník našeho národa a zakladatel jeho právnické školy, Randa, to byl, jenž spojuje vědeckého ducha nového proudu s tím, co dobrého bylo v tradicích domácích, napsal svoje slavná díla o držení, o vlastnictví, o nabytí dědictví a j., která theorii s praxí spojují a z obou stran stejně vysoko jsou vážena.
Avšak vraťme se nyní opět k našemu thematu dějin zákonodárství. Liberální periody v dějinách mají obyčejně kratší trvání než konservativní; pátrati po příčinách toho nepatří na toto místo. Již před konečným bodem tohoto období, jejž položili jsme do roku 1879, pozorujeme znenáhla seslabování systému, jenž ke konci let šedesátých byl dosáhl vrchole. Již zákon o povinném ručení železnic z r. 1869, pak zákon z r. 1873 o obmezení exekuce na platy, dále na př. znovu zavedení nežalovatelnosti dluhů pijáckých v Haliči v r. 1877 a j. jeví vlivy nového proudu, rovněž od západu z Anglie a z Francie přišedšího, proudu, jenž obyčejně nazýván bývá sociálním. Poznalo se, a je to snad již banální to opakovat, že svoboda za hospodářské a kulturní nerovnosti není tím prostředkem, jenž by byl způsobilý dosíci cíle liberalismem samým vztýčeného: největší štěstí největšího počtu (the greatest happiness of the greatest number). Směr sociální proto hledí dosíci tohoto cíle jinak a kloní se, neopouštěje půdu rovnosti, spíše na právo k bratrství, jež slabým pomáhá, než na levo k volnosti, jež silné odpoutává. Zákony této periody starají se tedy, jak v trůní řeči z r. 1879 přislíbeno, o třídy méně zámožné: o t. zv. střední stav, o dělnictvo. I jiným nouzi trpícím, jak uvidíme, hledí se pomoci a mnoho předpisů slouží spíše veřejnému než individuálnímu prospěchu. Bylo-li takto opuštěno liberální heslo: laissez faire a zasahuje-li se aktivně v běh hospodářského života, zanechán byl také názor, že vždy každý sám je nejlepším soudcem svého štěstí a ochrana často se chráněnému vnucuje v zájmu veřejném. Jelikož tedy vesměs sociální, veřejné, blaho vystupuje do popředí před individuálním, stává se, že do práva soukromého vniká nyní více prvků práva veřejného, než tomu dříve bylo. Je tendence vlastnictví více obmezovat, rovněž volnost smluvní je více obmezována jednak donucováním ku kontrahování, jednak naopak zákazem neb neúčinností jistých smluv. S větším ohledem na zájmy společnosti souvisí i větší ohled na momenty mravní; čest a víra (Treu und Glauben), dobré mravy (boni mores) patří k slovnímu i myšlenkovému inventáři nynějšího právníka a pokusy o obnovu problému práva přirozeného rovněž svědčí karakteru nové doby.
Ochrana slabších, veřejné zájmy, ohledy ethické jsou tedy jen různě zabarvené stránky jednoho a téhož směru sociálního. Shledáme nyní, jak zákony let osmdesátých a následujících až do doby naší skutečně vykazují tento ráz, jenž vyniká zvláště, srovnáme-li je se zákony let šedesátých a sedmdesátých.
Kdežto v periodě druhé zrušeny byly zvláštní předpisy o nedělitelnosti statků selských a o zvláštní dědické posloupnosti do nich a vydány byly zákony, které nejen umožnily, ale i usnadňovaly dělení, klade se nyní důraz na zcelování a arrondaci a vydávají se opět předpisy o zvláštní posloupnosti. Zákony sem spadající jsou tyto: Rámcové zákony z r. 1883 o kommassaci hospodářských pozemků, o očistění lesů od cizích enkláv a arrondaci jich, o rozdělení společných pozemků a upravení společných práv užívacích a správních. Rámcový zákon z r. 1889 o zavedení zvláštních předpisů v příčině pozůstalosti, v níž jest rolnický statek střední velikosti a několik zemských zákonů o tomto předmětě. Zákon zemský pro Halič z r. 1905 o statcích rentových, jenž stanoví fysickou nedělitelnost statku rentového. Jsou sice i z této periody zákony, týkající se dělení, jako jmenovaný zákon o regulování občin a zákon z r. 1894 o oddělování k veřejným silnicím a veřejným dílům vodním, avšak karakteristické jest právě zde, že jde o upravení těchto záležitostí v zájmu veřejném.
Pomoc za účelem meliorace pozemků poskytnouti zamýšlejí zákony meliorační z r. 1884 o podporování zemědělství v oboru staveb vodních a o odvádění bystřin; dále zákon z r. 1896 o melioračních zápůjčkách, jenž zavádí nový útvar práva zástavního. Pomoc v ohledu komunikačním dává zákon z r. 1896 o cestě nezbytné. Zadluženým chtějí částečně uleviti zákony o výhodách při konvertování hypotekárních pohledávek na méně zúročitelné. S oborem zákonů o věcech nemovitých souvisí též rámcový zákon z r. 1885 o upravení rybolovu, kterým zrušuje se volnost rybolovu, pokud založená jest na občanském zákonníku. Neméně významný je rozdíl v oboru zákonů, souvisejících s obchodem, průmyslem a úvěrnictvím. Kdežto v periodě liberální zrušeny všechny zákony o lichvě, vydán brzo na počátku naší periody nový zákon o lichvě z r. 1881, oficiálně nazvaný zákonem o pomoci proti nepoctivým jednáním úvěrním; zákon jenž hledí chrániti nezkušené a nouzí trpící a opírá se o názory mravní. Stejně na názorech mravních a na potřebě slušného jednání, tedy na cti a víře, basují důležitý zákon odpůrčí z r. 1884 a zákon téhož dne vydaný, kterýmž na ochranu věřitelů proti poškozujícím jednání dlužníkovým mění se některá ustanovení řádu konkursního a řízení exekučního. Zmínili jsme se o liberálním řádu živnostenském z r. 1859, jenž předcházející periodu zahajoval; že i tu nastal obrat, dokazují četné novelly k živnostenskému řádu z r. 1883, 1885, 1897, 1907 ve směru politiky středostavovské. Dalším zákonem, sem spadajícím a úplně nesoucí ráz doby, jest zákon o obchodech splátkových z r. 1896 se zápovědí celé řady škodlivých úmluv na ochranu hospodářsky slabších a nezkušených. Jiné zákony obchodu, průmyslu a úvěrnictví, jež dotýkají se soukromého práva, z této doby jsou: Zákon o majitelích zastaváren z r. 1885. Zákon o veřejných skladištích z r. 1889. Zákon o ochraně známek z r. 1890. Zákony o nedělním klidu z r. 1895 a 1905. Zákon o právu autorském z r. 1895. Zákon patentní z r. 1897. Zákon o společnostech s ručením obmezeným z r. 1906. Zákon šekový z téhož roku a zákon o obchodních pomocnicích z r. 1910. Jednotlivě zkoumati, pokud v těchto zákonech uplatňuje se moment sociální, vedlo by příliš daleko.
Bližšího vysvětlení ovšem nepotřebuje, že zákony o nuceném pojišťování zrodily se v této době; také v nich najdeme dosti ustanovení, týkajících se práva soukromého. Jsou to: zákon z r. 1887 o úrazovém pojištění dělníků, zákon z r. 1888 o nemocenském pojištění dělníků, zákon z r. 1889 o bratrských pokladnách a novelly k němu, zákon z r. 1892 o pomocných pokladnách, zákon z r. 1906 o pojištění pensí soukromých zřízenců.
Značný vliv na právo občanské měly zákony processní: jurisdikční norma, soudní řád a zákon organisační z r. 1895, řád exekuční z r. 1896. Že i jejich sociálně-politický význam jest velký, je známo; větší ingerence soudci v nich přiznaná je ovšem také v duchu doby.
Z ostatních zákonů buďtež ještě jmenovány: Zákon z r. 1882 o obmezení exekuce na platy služební. Zákon z r. 1883 o důkazu smrti a prohlášení za mrtvého. Zákon z r. 1892 o náhradě za bezdůvodné odsouzení. Zákon z r. 1895 o náhradě škody na polích za příčinou cvičení vojenských. Zákon z r. 1902 o rozšíření ručení za úrazy na železnice hnané živelní silou. Zákon z r. 1908 o ručení za škody způsobené automobily a koly motorovými.
Zajisté každému bude nápadno, jak mnoho nových předpisů týká se náhrady škody; jest to právě ona myšlenka, pomoci těm, kteří škodu trpí a uvaliti více zodpovědnosti na ty, kteří škody způsobují, která v souhlasu s povšechným rázem nového zákonodárství posunuje hranici mezi ručením za zavinění a pouhé způsobení na stranu tohoto; při tom v úvahu přichází mnohdy i zvláštní moment, ostatně již v občanském zákonníku se vyskytující, zřetel totiž k poměru hospodářské síly škodujícího a poškozeného. Také na ochranu širšího obecenstva je pomýšleno. Příkladem, kde několik legislativních motivů takového rázu lze sledovati, je zákon o ručení za škody způsobené automobily. Také tento zákon koncipován je se stanoviska prostředního pěšího občana, který tvoří hlavní massu publika čili doslova veřejnosti a zostřuje naproti obecným předpisům zodpovědnost těch, kteří buď hospodářskou silou neb i jen větší odvahou neb bezohledností a silou životní liší se od ostatních osob, které síly přírodní tak nerozpoutávají.
Též literatura ovšem nemohla se ubrániti vlivu nových, zákonodárstvím samým za prospěšné uznaných, směrů. Sociální karakter vindikuje se nyní nejen pro zákonodárství, nýbrž i pro vědu právní. Rozsáhlých děl v oboru občanského práva na takovém základě dosud nemáme, o všeobecných otázkách pojednali zejména Steinbach, Ehrlich, Menger; jak známo, jsou to mužové různých jinak politických názorů, jen v sociálním nazírání se stýkají. Se skutečnou radostí můžeme na to poukázati, že též slovutný nestor náš Randa těm novým problémům svou vzácnou pozornost věnuje a zejména otázkou náhrady škody, která patří k nejdůležitějším z nich, znovu a znovu svým věhlasným způsobem se obírá, osvědčiv takto mladistvou svěžest, kteréž při pokročilém věku třeba upřímně se obdivovati. Podobně i Unger právě touto otázkou v novější době se obíral. Avšak literatura není předmětem naší přednášky, my jen krátce jsme se jí dotkli.
Značný byl počet zákonů, které jsme vyjmenovali a roztřídili dle známých nám již period a jest jich ještě mnoho, o kterých jsme pomlčeli. Přes to text všeobecného občanského zákonníka zůstal téměř nezměněn. Důvod toho jest jednak, že některé z citovaných zákonů spadají do oboru t. zv. předpisů politických, na které občanský zákonník jen poukazuje, neupravuje těchto předmětů sám; jednak v tom, že i zákony čistě občanské obsahují spíše dodatky nežli derogace. Zejména dosud nikdy nedála se reforma tak, aby některé paragrafy občanského zákonníka byly nahraženy paragrafy jinak textovanými, aneb aby paragrafy neb odstavce do textu občanského zákonníka byly interpolovány. Teprve v poslední době došel projednávání v panské sněmovně návrh zákona, kterým změny a dodatky v této formě se zamýšlejí, zda-li však kdy stane se zákonem, sotva dnes můžeme předvídati.
Pokusíme-li se nyní ukázati na výsledky našich dnešních pozorování, můžeme rozeznávati stránku theoretickou a praktickou. Čistě theoretický zájem vědecký poskytnut nám jest získaným uspokojením, že různé ty zákony dle period časových vrovnati můžeme do zákonité souvislosti a že můžeme pochopiti lokalisaci jednotlivého zákona, jakožto tak a ne jinak možnou, neb aspoň přiměřenou. Tak si uvědomíme, proč zákon o obchodech splátkových je datován z r. 1896 a ne z r. 1868, a proč z tohoto roku je zrušení zákonů lichevních, proč nový zákon lichevní vyšel v r. 1881 atd. Zájem takto vzbuzený podněcuje k hlubšímu vnitřnějšímu, psychologičtějšímu pojetí historie než pouhé vnější dějiny pramenů.
Avšak kromě toho, jak jsem již v úvodě naznačil, má předmět náš i eminentně praktickou cenu. Vycházejíce zde dle obvyklého učení z postulátu, že celé právo tvořiti má jednotný souvislý systém, naskytne se nám ovšem otázka, jak jest to možno při množství zákonů, jež pocházejíce z dob ovládaných zcela různými duševními proudy, jsou též zbudovány na zcela různých principech. Máme-li na tuto otázku odpověděti, je třeba zase si učiniti jasným, proč vlastně hledíme sestaviti celé právo v jednotný systém. A jelikož to, co přímo a určitě je nařízeno, na každý způsob sluší zachovávati, vychází na jevo, že to činíme za příčinou tou, abychom získali podklad pro rozřešení otázek v pramenech právních ne zcela jasně rozřešených neb vůbec opomenutých. Sestavujeme tedy právo v jednotný systém a určujeme, co jest pravidlem a co výjimkou, co principem a co singularitou za tou příčinou, abychom v zájmu jistoty právní měli pevný podklad pro interpretaci a analogii.
Přihlédneme-li nyní k naší první periodě, shledáme, že z ní v oboru civilistickém zbývají namnoze jen jednotlivé speciální předpisy, kterými řeší se určitě jisté kontroversy aneb ohraničené případy. Předpisy ty byly zamyšleny jako práce detailní a nepožadovaly ani širšího užití analogického, při čemž nemůže býti přehlédnuto, že ovšem není vyloučeno, aby nám někdy přispěly k tomu, rozhodnouti se mezi dvěma odporujícími zásadami, které by z občanského zákonníka mohly býti váženy. Zbývají tedy zákony z periody druhé a třetí, které ovšem často na diametrálně opáčných základech jsou postaveny. Jde-li tu o získání principů, dle kterých interpretace a analogie mají býti posuzovány, nemůže býti pochybnosti, že principy získané ze skupiny zákonů periody třetí musí předcházeti principům získaným ze skupiny zákonů periody druhé, neboť i v příčině principů musí platiti zásada: lex posterior derogat priori. Změnou v základních rysech zákonodárství ztrácejí právě starší předpisy svou expansivitu a význam jejich obmezuje se čím dále, tím více na jich užší smysl slovní. Neboť případy nerozřešené ani v starých ani v novějších zákonech, řeší se, je-li možno získati analogii z novějších i ze starších zákonů, právě dle analogie novějších. Čím více tedy v nějakém oboru nových zákonů na stejných principech založených se nahromadí, tím více tato massa vyvinuje attrakční moc na případy vůbec nerozřešené. Starší zákony tím ovšem se neruší, ale případy v nich určené, stávají se takto ponenáhlu výjimečnými, analogicky nerozšiřitelnými. Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom tuto myšlenku zde dále rozváděli, ale zdá se mně býti jisto, že věda positivního práva musí přizpůsobiti se novému směru sociální péče, protože jest jejím úkolem, zpracovati zákony v přítomnosti platné a mnoho z nich a to právě nejnovější vycházejí z takového pojetí právního upravení poměrů mezi lidmi.
Nastává jen otázka, není-li takové upravení vědy právní pouhou věcí efemérní mody. Na to možno dáti jen odpověď zápornou. Kromě toho, že již přítomným zákonodárstvím jsme přímo nuceni dáti se touto cestou, i pohled do budoucnosti nás poučí o správnosti její. Vzpomeneme-li si na význačné rysy sociální péče: na podporu slabších, větší ohled na veřejné než na soukromé zájmy, na momenty mravní a prozkoumáme-li dle toho reformy právní, které se připravují, shledáme, že téměř všechny mají tento ráz: V oboru práva rodinného péče o mládež, rozšíření případů kurately. V právu věcném obmezování soukromého vlastnictví v zájmu veřejném, na př. ochranou památek, ochranou léčivých pramenů; upravení práva sousedského, jasně sociální, ne individualistické povahy; zavádění nových forem věcných práv, zejména nového práva superficiárního z ohledů sociálních. V oboru práva obligačního, výklad smluv dle cti a víry; nová úprava smlouvy námezdní, přezvané nyní často smlouvou pracovní, na důkaz toho, že práce ji šlechtí a jest jejím hlavním předmětem; úprava kollektivní čili tarifní smlouvy, jež obsahuje momenty veřejného práva; upravení otázky nekalé soutěže, přinášející obmezení volnosti z ohledů mravních; upravení náhrady škody ve smyslu zostřenějšího ručení a konečně další vybudování sociálního pojištění.
Docházím konce. Shledali jsme, že jsou jasné zákonité vztahy mezi zákonodárstvím a současnými snahami a potřebami, že zákonodárství z nich vyrůstalo a samo jim vyhovět hledělo. Nemyslím proto, že jsem dalek pravdy, pravím-li, že i věda právní po příkladu zákonodárství má hledati spojení se skutečným životem přítomné doby, neboť nezapomínejme nikdy, že věda právní je vědou především praktickou.

Citace:

TILSCH, Emanuel. Sto let rakouského práva občanského. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 1, s. 23-37.