Nejde o skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti, dal-li manžel do novin prohlášení, že za svou manželku žádné dluhy platiti nebude.

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromé obžalobkyně do rozsudku krajského jako kmetského soudu v O. ze dne 13. srpna 1929, jímž byl obžalovaný podle § 259, čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin podle §§ 7, 239, 491 tr. zák. a § 1 zákona, čís. 124/1924 sb. zák. a nař.
Důvody: Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze přiznati oprávnění.
Obíraje se smyslem a dosahem pozastaveného projevu, shledal kmetský soud, že jeho obsah nenaplňuje po stránce objektivní skutkovou podstatu ani přečinu podle § 488 ani přečinu podle § 491 tr. zák., an obžalovaný projevem nevinil obžalobkyni z lehkomyslného dělání dluhů, nýbrž prostě prohlásil, že za ni žádné dluhy platiti nebude; kontrahování dluhů však samo o sobě není ještě nečestným a obžalobkyně proto nebyla viněna ani z opovržlivých vlastností ani z určitého jednání nečestného, které by ji mohlo ve veřejném mínění snížiti a opovržení uvésti, a nebyla tím vydána ani ve veřejný posměch. Tento závěr nalézacího soudu o smyslu projevu napadá stížnost s hlediska čís. 5 § 281 tr. ř. výtkou, že jeho doslovu, nikoli však i k dojmu, jímž uveřejněná zpráva musila působiti na třetí osoby, a jenž podle názoru stěžovatelky mohl býti jen ten, že jde o ženu marnotratnou neb aspoň lehkomyslnou, která svému muži dělá dluhy, takže je nucen, veřejně se proti tomu brániti. Jen tím, že kmetský soud neposuzoval pozastavenou zprávu i s tohoto hlediska, mohl prý dojíti k onomu, obžalovanému příznivému výkladu a jen tak vyloučiti vědomí obžalovaného o urážlivosti projevu. Z tohoto důvodu uplatňuje stížnost i zmatečnost podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Stížnost jest v tom i onom bezdůvodná. Je ovšem pravda, že kmetský soud opírá závěr o významu a smyslu projevu o doslov uveřejněné zprávy, rozsudek však poukazuje výslovně i k tomu, že prohlášení obžalovaného bude i veřejností považováno jen za projev opatrnosti, dovozuje to z toho, že obžalovaný, nechtěje, by veřejnost věděla více, než bylo třeba, neuvedl bližší skutečnosti, jež ho k projevu přiměly. Nalézací soud obíral se tedy výslovně i dojmem zprávy na třetí osoby a výtka zmateční stížnosti, že se tak nestalo, je bezdůvodná. Onen závěr o smyslu zprávy je závěrem skutkovým, k němuž nalézací soud dospěl volným zhodnocením výsledků průvodního řízení, a jemuž nelze vytýkati nelogičnost, a jest proto zmateční stížnosti při provádění hmotněprávních důvodů zmatečnosti z něho vycházeti. Tomu-li tak, je ovšem bezdůvodná i ona další výtka zmateční stížnosti s hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř., vycházející z opačného, v rozsudku nezjištěného předpokladu, a bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou pokud se týče po zákonu neprovedenou zavrhnouti.
Jest jen ještě podotknouti, že i v soukromo-žalobních trestních věcech jest úkolem soudu, by z úřední povinnosti vyšetřoval veškeré okolnosti, rozhodné pro otázku viny po stránce objektivní i subjektivní, a že proto nalézací soud pochybil, míně, že bylo povinností soukromé obžalobkyně, dokázati vědomí obžalovaného o tom, že se svým činem dotýká cti osoby jím napadené. Ježto však nalézací soud zprostil obžalovaného i z toho důvodu, že v jeho činu ne- shledal skutkovou podstatu trestného činu za vinu mu kladeného ani po stránce objektivní, jest onen právní omyl, týkající se stránky subjektivní, bez významu.
Rozh. nejvyš. soudu ze dne 9. října 1930, Zm. II., 337/29.

Citace:

Nejde o skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 6, s. 205-207.