Republika českoslovanská nepřejímá bez dalšího závazky bývalého rakouského státu.

Mezitimním rozsudkem obchodního soudu v Praze bylo zjištěno, že právní poměr mezi žalobcem, obchodníkem A. H., a žalovaným, železničním erárem československým, opírající se o smlouvu dopravní, uzavřenou v Praze dne 26. prosince 1917 mezi žalobcem a bývalým c. k. železničním erárem — jest po právu. Vrchní zemský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek ten a zjistil, že právní poměr ten není po právu a sice z toho důvodu, že z ustanovení zák. ze dne 23. července 1919 č. 440 sb. zák. a nař. vyplývá, že pohledávky povstalé před 28. říjnem 1918, tedy v době před utvořením československé republiky, proti bývalému státu rakousko-uherskému — odkázány jsou na ukončení likvidace bývalého rakousko-uherského mocnářství a že tedy není možno je uplatňovali proti československé republice. Nejvyšší soud dovolání žalobcovu nevyhověl.
Důvody: Uplatňovaného dovolacího důvodu § 503. č. 4 civ. řádu soudního tu není. K vývodům dovolacího spisu, jímž nepodařilo se vyvrátiti správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podotýká se toto: V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona ze dne 23. července 1919 č. 440 sb. zák. a nař. (tisk. 506.) odůvodňuje se potřeba navrženého zákona takto: »Mezi státy, které vznikly z bývalého rakousko-uherského mocnářství nebo které části jeho státního území připojily ke svému, musí se státi vyrovnání o právech a závazcích zaniklého mocnářství. Poněvadž pak uplyne pravděpodobně drahně času, než k takové dohodě dojde, nutno řešiti otázku, zda a pokud má československá republika plniti závazky bývalého mocnářství, které jsou proti ní uplatňovány. Ježto jest naprosto nejisto, jak ono narovnání dopadne a tudíž, které z těchto závazků a do jaké míry náš stát převezme, doporučuje se, aby pro takové závazky bylo zákonem stanoveno příročí až do času, kdy dojde k řečenému vyrovnání mezi účastněnými státy.« Zpráva právního výboru (tisk. 1367) sdílejíc stanovisko vládního návrhu, podotýká dále: »Při tom budiž výslovně uvedeno, že přítomným zákonem nemá býti ani v zásadě řešena otázka, a ani jím nemá býti předbíháno otázce, zda a pokud převezme republika československá závazky bývalého Rakouska, nebo království uherského nebo mocnářství rakousko- uherského, pokud závazky ty vznikly ze smluv nebo ze skutečností nastalých před 28. říjnem 1918 a že rozřešení otázky této samozřejmé jest vyhrazeno konečnému vyrovnání o právech a závazcích zaniklého mocnářství rakouského a jeho jednotlivých států.« Totéž vytčeno pak výslovně zpravodajem v plném shromáždění zákonodárného sboru a nedoznalo tam odporu (těsnopisecká zpráva o 67. schůzi Národního shromáždění str. 2106).
Z řečených dějin vzniku zákona plyne nade vší pochybnost, že stát náš zásadně odmítl stanovisko, jakoby bez dalšího stal se přejimatelem závazků bývalého rakouského státu z doby před státním převratem, jichž sídlem bylo by území, nyní výsostné moci československé republiky podrobené. Posléz řečená okolnost o sobě k nástupnictví v podobné závazky nestačí; nýbrž převzetí musí kotviti v dohodě zúčastněných států, až k ní svého času dojde. Marně dovolává se žalobce pro svůj opačný názor § 1409. obč. zák. Vždyť otázka, na kolik účastněné státy převezmou závazky bývalého rakouského státu, jest otázkou mezinárodní dohody mezi těmito státy a na smlouvu tu přirozeně nelze použíti zásad soukromoprávních. Zejména nelze připustiti, aby účastnění jednotlivci přesunuli, poukazujíce k soukromoprávním zásadám, odpovědnost a závaznost s jednoho státu na stát druhý. Ani právnímu citu ani zásadám práva normálního nepříčí se stanovisko odvolacího soudu. Žalobci ukládá se pouze, aby sečkal a uplatňoval svůj nárok svého času proti tomu, kdo dle dohody účastněných států bude jím zavázán. Toto právo se tímto rozhodnutím žalobci nijak neodnímá.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 31. prosince 1919, čj. Rv I. 587/19.
a.

Citace:

Republika československá nepřejímá bez dalšího závazky bývalého rakouského státu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 6, s. 236-238.