I cizozemský stát podroben jest tuzemské soudní pravomoci, uplatňuje-li se proti němu nárok soukromoprávní.

M. F. podala u zemského soudu v Praze proti republice francouzské a československé žalobu, v níž domáhala se přiznání ročního doživotního důchodu z toho důvodu, že dne 2. června 1919 v Karlíně usmrcen byl její syn jedoucím automobilem vojenské francouzské misse, jenž byl majetkem francouzské republiky a při jízdě nacházel se právě ve službách vojenské správy československé.
Zemský soud žalobu, čelící proti republice francouzské, odmítl pro nepřípustnost pořadu práva, ježto jde o cizí suverénní stát, který nepodléhá pravomoci jiného státu.
Ku stížnosti, v níž dovoláváno se ustanovení § 99. odst. 3. j. n., soud rekursní usnesení to zrušil, uloživ soudů procesnímu další zákonné jednání o žalobe i proti žalované republice francomzské z těchto důvodů:
Žalobkyně opírá žalobní návrh, který uplatňuje proti žalovanému státu o zákon, týkající se ručení z provozování silostrojů ze dne 9. srpna 1908 č. 162 ř. z., tedy o titul soukromoprávní. Nejde tedy o nárok, který byl vznikl z výkonu státní moci. V takovém případě podléhá i cizí stát jako soukromoprávně zavázaný tuzemské soudní pravomoci a soudní příslušnosti, je-li tu, jak žalobkyně tvrdí, tuzemská soudní příslušnost (podle jurisdikční normy, pokud se týče podle zákona ze dne 9. srpna 1908 č. 162 ř. z.
Výslovného zákonného ustanovení, podle něhož by žaloby proti cizozemskému státu nepodléhaly tuzemské soudní moci, není a nelze toho ani dovozovati z čl. IX. úvoz. zák. k jur. normě.
Ustanovení to vyslovuje zásadu, že lze meze tuzemské pravomoci smlouvami státními a mezinárodními zásadami rozšiřovati a mluví-li se tedy v odst. 1. tohoto zákonného ustanovení o mezinárodních zásadách, jest rozuměti jimi jen zásady takové, kterým se rozšiřuje tuzemská soudní moc. Pro spor, o který zde jde, není tudíž pořad práva vyloučen.
Rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze ze dne 29. prosince 1919 čj. R-III, 104/19-6.1
R. z. s. J. Říha.

Usnesení toto nabylo právní moci, ježto v něm výhrada ve smyslu § 519, č. 3. c. ř. s. učiněna nebyla. Pozn. redakce: Vrchní zem. soud si věc velmi zjednodušil, ačkoli otázka je zásadní důležitosti a je v literatuře i judikatuře zevrubně probírána. Proto působí důvody druhé instance dojmem jakési primitivnosti. Podle zásad práva mezinárodního se uznává, že cizí stát — nehledíme-li ke sporům o nemovitosti а k tomu, podrobí-li se dobrovolně zemské pravomoci — nepodléhá tuzemské pravomoci, a to nejen když sporný právní poměr vzešel z výkonu jeho státní moci, nýbrž i tam, kde cizí stát jedná jako subjekt soukromoprávný. Toť důsledek neodvislosti, rovnoprávnosti a samostatnosti států. S těmito všeobecně uznávanými vlastnostmi státu nelze však srovnati zahájení a vedení sporu proti cizímu státu před soudy zdejšími. Vždyť jde ve sporu o výkon donucovací moci soudní vůči stranám. Jak ale mohly by zdejší soudy vůči cizímu státu tuto donucovací moc vykonávati? I kdyby došlo k odsouzení cizího státu, zůstane tento rozsudek na papíře, nemá vůči odsouzenému cizímu státu nijaké moci. V r. 1910 se v Německu právě tato otázka živě přetřásala (věc Alfr. v Hellfelda proti ruskému státu) srov. D. Jur. Ztg. 1910, str. 808. Prof. Trichel rovněž o této otázce, jež je však i v jiných státech stejně řešena, zevrubně uvažuje v Archiv des öff. R., sv. 28. str. 212 násl. Bylo by záhodno, aby naše soudy, zejména dnes, v otázkách tak důležitých a pro mezinárodní poměry velevýznamných pilně přihlížely k literatuře.

Citace:

I cizozemský stát podroben jest tuzemské soudní pravomoci. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 3, s. 115-116.