Náš jazykový zákon. Příspěvek k jeho výkladu. Podává Dr. Bedřich Brendler. V Praze 1920. Nákl. Tiskového odboru čsl. nár. demokracie. Stran 88, Cena Kč 9'—.
Autor podává ve svém spise podrobný a pečlivý rozbor jazykového práva v našem státě, jak jeví se podle jazykového zákona z 29. února t. r. Práce je rozdělena celkem v pět kapitol V prvé vymezuje se pojem jazyka státního po stránce subjektivní i objektivní, v druhé pojem a podstata menšin jazykových, jakož i rozsah, jaký jim přísluší podle zákona jazykového ve příčině užívání jejich jazyka. Třetí kapitola jedná velmi zajímavě a podrobně o jazykové stránce mezinárodních styku; vytýká se zde nejprve, kterých právních poměrů může a má se týkati žádoucí úprava, pokud podléhá zákonodárství našeho státu, zkoumají se různé formy této úpravy, jakož i věcný obsah její, jenž vůbec by mohl přijití v úvahu, načež teprve přechází se k obsahu platného práva jazykového a zkoumá, zdali naše zákony ústavní včetně jazykového — upravily poměry mezinárodním styků po stránce jazykové a podle kterých zásad se tak stalo Zmínky zde zasluhuji výsledky, k nimž dochází autor v otázce, pokud jde o poměru nového práva jazykového ku smlouvám mezinárodním, o poměr výkonné moci státní k našim úřadům diplomatickým a konsulárním v otázce jazykové, o postavení cizinců" nebo cizích úřadů, pokud se obracejí na naše úřady, a zase naopak, o používání jazyka našich úřadů, obracejí-li se na úřady cizí. Ve-čtvrté kapitole podává autor velmi podrobný výklad ustanovení § 2. jaz. zákona a v poslední jedná o ostatních přednostech jazykového zákona.
S výkladem autorovým ovšem nelze nám ve všem souhlasiti. Tak zejména ne, pokud žádá, aby ve případech § 2. měla osoba, jež činí podání v jazyku menšiny, také své řádné bydliště v územním obvodě okresního soudu, o němž je řeč v odst. 2, takže by prý na př. státní občan německé národnosti bydlící v Praze nemohl ani před úřady v Liberci užiti svého jazyka. Takového obmezení v zákoně není; podle něho záleží na tom, jde-li o věci, jichž vyřízení náleží úřadům, o něž jde, na základě toho, že působnost jich se vztahuje na tento okres,« Zde jsou tedy míněny důvody místní příslušnosti vůbec, (pokud svědčí okresu s kvalifikovanou menšinou jazykovou. Také názor, že by cizinec nemohl použiti výhody § 2., i kdyby byl sám příslušníkem jazyka menšiny, nemáme za správný. Ze slov zákona »cd příslušníků jazyka této menšiny«, plyne pravý opak. Názor autorův byl patrně příčinou, proč se ve spise, jenž jinak všímá si bohaté kasuistiky a uvádí četné příklady, byla právě shora zmíněná a důležitá náležitost § 2, vztahující se na důvod místní příslušnosti, pominuta téměř mlčením.
Také máme vážné pochybnosti o správnosti tvrzení, že nebude exekutiva nikdy oprávněna naříditi státním zastupitelstvím jednojazyčnost žaloby, poněvadž »jejich působnost není nikde obmezena na obvod jediného okresního soudu.« Mám za to, že § 2. odst. 4 chtěl říci: u těch soudu, o kterých je řeč v odst. 3, může se veřejnému žalobci uložiti, aby vznesl žalobu jen v jazyku obviněného. Poněvadž je vsak v odst. 3 řeč nejenom o soudech, jichž působnost jest obmezena na jediný soudní okres, nýbrž o soudech jim instančně bezprostředně nadřízených, t. j. tedy o soudech krajských, lze i státním zástupcům u těchto soudů působícím uložiti shora vzpomenutou povinnost. Jinak by také neměl § 2. odst. 4 valného smyslu, poněvadž by se vztahoval jen na funkcionáře stát. zastupitelství u okresních soudů, u nichž přece »trestní žaloba proti obviněnému« na venek takřka nevystupuje.
Mylné východisko autorovo, kladoucí důraz na bydliště příslušníka menšiny jazykové, zavedlo ho i k nesprávnému názoru, že prý zákon neučinil jazykovou stránku v nižší stolici směrodatnou pro řízení ve stolici vyšší; podle toho prý by mohl německý občan z Mariánských Lázní, jehož spor byl projednán v prvé instanci u zem. soudu v Praze, dodati odvolání k vrch. zem. soudu německy a před tímto soudem také jen německy jednati, protože »bydliště strany leží v obvodu této odvolací instance.« Avšak vrchní zemský soud tu vstupuje v činnost ne proto, že jeho působnost se vztahuje na okres Mariánských Lázní, jak má za to autor, nýbrž proto, že jeho působnost se vztahuje na kraj pražský, v němž však není podmínek § 2. odst. 2.
I jinde snad bychom dospěli k odchylným výsledkům. Ale to není na újmu celkové ceně práce, jež řeší sporné a namnoze složité otázky velmi důkladně a vůči jazykovým menšinám nepředpojatě. Veliký význam má práce Pro budoucí provozovací nařízení k jazykovému zákonu, poněvadž stále hledí k tomu, co nařizovací moci podléhá a co je z ní vyloučeno, a vytýká také směrnice, jimiž by se bylo výkonné moci ubírati.
Sloh práce, jež podlé úvodu je určena Pro každého, není pohříchu tak srozumitelný, jak by si bylo přáti a jak by tento účel práce vyžadoval. Definice, jež autor podává (n. př. na str. 50, 52) nejsou právě snadno přístupné, rovněž přespříliš dlouhé periody (na př. na str. 70 věta 19řádková na str. 72 opět 25řádková a j.) a celé odstupňování oddílů a pododdílů znesnadňují přehlednost a jasnost. Co do jazyka nelíbí se nám »v opak« (místo naopak), zpodrobnění, vykládati s gen. (té zásady), odmítnouti s gen. (nepřípustného požadavku), státní zástupnictví, »strana přípustně v německém jazyku podá žádost« a p. —a.