Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 59 (1920). Praha: Právnická jednota v Praze, 468 s.
Authors:

Příspěvek k výkladu § 970 ob. zák. obč. třetí dílčí novely. V řízení odvolacím nepřezkoumává se nárok, nýbrž jen rozhodnutí.


A. podal na hoteliéra B. žalobu o náhradu škody za svršky v hotelu mu odcizené v částce 522 K 60 s přísl. Mezitimním rozsudkem 1. inst. bylo uznáno, že nárok žalobce je co; do právního základu oprávněn. Soud odvolací rozsudek tento změnil a žalobu zamítl.
V důvodech uvádí, že žalovaný nemůže se odvolávati na to, že žalobce neodevzdal klíč od pokoje portýrovi, nýbrž vzal jej sebou; neboť není dokázána příčinná souvislost mezi tímto počínáním žalovaného a vznikem škody a zákon nepředpisuje, že klíč musí býti hostem odevzdán. Ovšem má ale odvol. soud za to, že je žaloba vyloučena, poněvadž škoda zjištěna . září 1917, žalobce ji sice oznámil téhož dne portýrovi, nikoli ale žalovanému. Tomuto byla oznámena písemně až 10. září 1917.
Nastala tedy prekluze nároku, jak to též motivy nazývají. Ježto pak ku prekluzi hleděti dlužno z povinnosti úřední, nevadí, že žalovaný jí neuplatňoval. Kdyby se byl žalovaný ani nehájil, zmeškav jednání, byl by prvý soudce, přijímaje udání žaloby za pravdivá (§§ 396 a 442 c. ř. s.), musel na ně přece použíti zákona a tudíž přihlížeti i ku předpisu § 970 b, obč. zák. a žalobu zamítnouti. A zrovna tak se to má též, když sice žalovaný pravdivost žalobních tvrzení doznal, ale zamítnutí žaloby přes to navrhl. Neprávem tedy a pouze nedopatřením prvý soudce pominul předpisu cit. § 970 b. V odvolacím řízení pak stačí, když žalovaný činí návrh na změnu rozsudku a na zamítnutí přiznaného nároku a uplatňuje »nesprávné právní posouzení věcí,« neboť dle § 467, čís. 3 civ. ř. soud. stačí v odvolacím spisu důvod odvolací pouze označiti. Uvedené ozna-čení je však úplně dostatečné. Vždyť také zákon sám pouze těmi slovy označuje stejný důvod revisní. § 503 čís. 4 civ. ř. soud. Udání, v čem nesprávné posouzení záleží, či konkretizování důvodu, jehož zákon při revisi žádá (§ 506 odst, 2 c. ř. s.), náleží již ku provedení důvodu, jež v odvolacím řízení může se státi i až při líčení (§ 492 c. ř. s. a contr.) a nestane-li se, má to jen ten význam, že si to odvolatel sám přičísti musí, pak-li chyba zůstala nepostřehnutou, ale nemůže to překážeti soudu.
Nejvyšší soud dovolání žalobcovu vyhověl, rozsudek 2. stolice změnil a obnovil opět rozhodnutí soudu 1. stolice z těchto důvodů : Právem vytýká dovolací spis, že soud 2. stolice nepokládal žalobní nárok za trvající po právu z důvodu, který nebyl žalovaným v odvolání uplatňován. Žalovaný přednesl v řízení 1. stolice proti žalobě opřené o § 970 ob. zák. obč. pouze jednu námitku, a sice, že žalobce, když dne 7. září 1917 opustil na krátkou dobu najatou světnici v hotelu, zamkl ji sice, avšak klíček nechal u sebe, místo aby ho odevzdal vrátnému. Tuto námitku zavrhl prvý soudce jako právně nezávažnou a prohlásil pak žalobu co do důvodu za oprávněnou. V odvolání podaném žalovaným z mezitimního rozsudku okresního soudu udává se za důvod stížnosti nesprávné právní posouzení věcí a tento důvod provádí se pouze v tom směru, že právní náhled prvého soudce je pochybený, naopak prý opomenutí odevzdání klíče může býti právem namítáno žalobnímu nároku. Odvolací soud připojil se v této otázce, a to právem, k názoru prvého soudce a odkazuje se proto v tomto ohledu na zevrubné a správné výklady naříkaného rozsudku. Leč při tom nezůstal soud 2. stolice, nýbrž rozhodl se přezkoumávati rozsudek 1. stolice též s hlediska § 970 lit. b) obč. zák. prohlašuje za nerozhodno, že žalovaný opomněl provésti odvolací důvod také ještě v jiném směru, náhled to, který nevyhovuje duchu zákona. Dle § 467 č. 3 c. ř. s. musí odvolací spis obsahovati určité a krátké označení důvodu stížnosti. Vzhledem k celé podstatě odvolacího řízení jako řízení opravného má tento předpis za účel, aby soudu 2. stolice bylo oznámeno, čím, pokud a z jakých důvodů výrok prvého soudce ukřivdil straně, poněvač nemůže příslušeti soudu odvolacímu, aby si v tom ohledu činil domněnky. Mají býti zároveň vytčeny meze, v nichž se odvolací soud bude muset pohybovati v řízení odvolacím, jež přece dle své celé struktury není určeno k tomu, aby tvořilo plné přezkoumávání celého řízení a celého rozsudku 1. stolice aneb aby dokonce zjišťovalo souhlas s mimoprocesuálním stavem. Nemá se přezkoumávati nárok, nýbrž rozhodnutí (§ 462, odst. 1 c. ř. s.). Též ohled na procesního odpůrce vyžaduje, aby byl informován o rozsahu a hranicích konkrétního odvolacího řízení a dlužno tedy ustanovení zákona (§ 467 č. 3 civ. ř. s.), bez újmy předpisu § 471, odst. 4. c. ř. s. rozuměli v ten smysl, že odvolatel musí udati zřetelně a jednotlivě veškeré chyby a vady rozsudku a řízení, jimiž se cítí zkráceným, ježto by se jinak k nim nepřihlíželo. Všeobecné prohlášení, že se proti rozsudku brojí pro nesprávné právní posouzení věcí, nestačí. Tím méně je přípustno, vytkne-li se, jak se stalo v tomto případě, individuelně domnělá chyba prvého rozsudku, aby se šlo přes to dále a se zkoumalo, nemohl-li by výrok býti chybným z jiného právního zorného úhlu. Spíše jest přece při spolupůsobnosti advokátově nabíledni, že jiné individuelní body stížnosti měly býti vyloučeny. Ostatně, není ani správným názor odvolacího senátu, že dle ustanovení § 970 lit. b) ob. z. obč. sluší žalobní nárok pokládati za netrvající po právu. Odvolací soud myslí, že bylo na žalobci, aby tvrdil a dokázal, že po nabyté vědomosti o utrpěné škodě učinil neprodleně o tom hostinskému oznámení. Přehlíží při tom následující: §§ 970 a 970 lit. a) ob. zák. obč. stanoví skutkové podstaty, jež vedou ke vzniku nároku na náhradu z důvodu přijetí hosta. § 970 lit. b) neobsahuje k tomu žádné další známky skutkové podstaty, nýbrž jest, jak ukazuje slovné znění: »náhradní nárok z přijetí hostů zaniká, раk-li že...« určen k tomu, aby kromě všeobecných důvodů zániku závazkových poměrů (§§ 1411 a násl. obč. zák.) stanovil ještě zvláštní druh zániku. Dle všeobecných právních zásad má se o závazkovém poměru vzniklém na základě určitých skutkových okolností potud za to, že dále trvá, dokud není dlužníkem uplatňován nějaký důvod zániku. To pak se musí státi námitkou. Žalobce nepotřebuje tedy k odůvodnění svého náhradního nároku tvrditi, že o ztrátě neb poškození učinil zavčas oznámení hostinskému neb jeho zástupci. Jest naopak na hostinském, zvláště když neběží o donucovací právo, aby vůči pohledávce hostově námitkou alespoň tvrdil skutečnost, která má tvořiti důvod zániku, to jest opomenutí včasného oznámení žalovanému aneb oprávněnému zástupci. V tomto sporném případě nehájil se žalovaný ve smyslu právě zmíněném a nemělo se tedy jeho odvolání vyhověti ani tehdy, kdyby byl v něm své tvrzení, že věc byla nesprávně právně posouzena, opíral o ustanovení § 970 lit. b) obč. zák. (§ 482 odst. 1 c. ř. s.).
Rozhodnutí býv. c. k. nejvyššího soudu ze dne 5. března 1918, čís. jedn. Rv. II. 84/18
Dr. Jos. R. Kliment.
Citace:
Příspěvek k výkladu § 970 ob. zák. obč. třetí dílčí novely. V řízení odvolacím nepřezkoumává se nárok, nýbrž jen rozhodnutí. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 1, s. 37-40.