Nejvyšší soud a nejvyšší správní soud.

Nejvyšší soud vrátil rozhodnutím ze dne 25. února 1919 č. j. Rv. I. 47/19/1 paní A. revisi, kterou ve sporu manželů Josefa a Růženy E. proti stěžovatelce o 30188 K 28 h u krajského soudu v Mostě jako prvé stolice podala do rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze.
A. obrátila se na ministerstvo spravedlnosti jakožto úřad povolaný ve smyslu nejvyššího rozhodnutí ze dne 12. dubna 1852 k administrativnímu vedení celého soudnictví, aby opatřilo, by spor vyřídil se pořadím instancí, tedy by nejvyšší soud, jenž stěžovatelce prý neprávem odepřel rozhodnouti, rozhodl o revisi ve věci samé.
Ministerstvo spravedlnosti sdělilo naříkaným rozhodnutím stěžovatelce, že není dle svého zákonného oboru působnosti s to opatřiti, aby nejvyšší soud o revisi věcně rozhodl, poněvadž rozhodnutí jeho nepodléhají přezkoumání ministerstva.
Nejvyšší správní soud zamítl stížnosti do tohoto
rozhodnutí, jemuž vytýká se toliko nezákonnost, jako bezdůvodnou, uváživ toto:
Stěžovatel vycházeje z názoru, že vyřízení nejvyššího soudu obsahuje v sobě odepření žádaného výkonu soudnictví, domáhal se u ministerstva spravedlnosti jako úřadu dozorčího příslušné nápravy.
Ministerstvo odmítlo vůbec zasáhnouti v tomto případě, spatřujíc ve vyřízení nejvyššího soudu nikoli odepření právní pomoci, nýbrž naopak výrok soudcovský v mezích pravomoci nejvyššího soudu vydaný, jímž revise stěžovatelova proti rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze dle předpisu civil. řádu soudního byla vyřízena.
Nejvyšší správní soud nemusí se tudíž k stížnosti do tohoto výnosu ministerstva spravedlnosti obírati všeobecně otázkou, kam až sáhá právo dohlédací ministerstva spravedlnosti vůči nejvyššímu soudu, nýbrž může se obmeziti toliko na zodpovědění
dvou otázek detailních a to:
1. Otázky, zda ministerstvu vůbec přísluší nějaká ingerence v záležitosti nejvyšším soudem již rozhodnuté, a
2. otázky, zda ve výnosu ze dne 25. února 1919 č. j. Rv. 47/19/1 jest spatřovati takové soudní rozhodnutí.
Nebude dojista podléhali pochybnosti, že odpověď na otázku prvou může vyzníti jen negativně.
Naprostá samostatnost a neodvislost soudcovská zaručená základním zákonem státním (čl. 6. zákona ze dne 21. prosince
1867 č. 144 ř. z.) i souvislé s tím úplné oddělení soudnictví od státní správy vyslovené zásadně čl. 14">v článku 14. téhož ústavního zákona činí nemožným, aby ministerstvo spravedlnosti jako orgán správní vykonávalo jakýkoli vliv na obsah rozhodnutí vydaného soudem u výkonu jeho moci soudcovské.
Možnost a přípustnost takové ingerence nelze dojista opříti ani o nejvyšší rozhodnutí ze dne 12. dubna 1852, jehož se stěžovatelka ve své stížnosti dovolávala, ani o předpisy §§ 74. a násl. org. zák., ježto předpisy tyto mají na zřeteli toliko administrativní dohled nad výkonem soudnictví vůbec, vylučují však možnost přezkoumání nebo změny konkrétního rozhodnutí v určité záležitosti vydaného.
Zbývá tudíž jen otázka druhá, t. j, zda vyřízení nejvyššího soudu jest opravdu takovýmto rozhodnutím nebo zda jest — jak stížnost míní — odepřením každého rozhodnutí (denegatio justitiae), jež by podléhalo ustanovení § 78. org. z.
V tom ohledu nutno především zdůrazniti, že nelze pojem »vykonávání spravedlnosti« obmeziti jenom na případy, kdy soudové věcně o právní záležitosti rozhodují, t. j. záležitost
materielně prozkoumávají.
Výkon spravedlnosti leží v tom, když soud záležitost od sebe odmítá, ať pro svoji nepříslušnost, ať proto, že nedostatek formálních náležitostí zákonem žádaných mu brání věcnou stránkou záležitosti se obírati.
Jest tudíž takovým výkonem soudnictví i výrok, jímž se stížnost pro opoždění zamítá, i výrok, jímž se vyslovuje, že stížnost nemá oněch náležitostí, které zákon žádá, aby mohla býti předmětem dalšího jednání.
Výrok posledního druhu jest jistě spatřovati i ve vyřízení nejvyššího soudu ze dne 25. února 1919 č. j. RV. 1-47/19/1, jímž bylo konstatováno, že podání stěžovatelky nelze za revisi, dovolávající se rozhodnutí nejvyššího soudu zřízeného pro republiku československou, pojímati a že tudíž tu není podkladu pro to, aby nález vrchního soudu byl věcnému rozboru podroben.
Právem tudíž ministerstvo spravedlnosti každou ingerenci odmítlo a zejména se vším důvodem odepřelo zabývati se přezkoumáním věcné správnosti vyřízení nejvyšším soudem vydaného a jeví se tudíž stížnost tato bezdůvodnou.
Rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 1919 č. 557. Dr. Flieder.

Citace:

Nejvyšší soud a nejvyšší správní soud. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, s. 284-286.