Smlouva pachtovní či služební. K § 3. zák. ze dne 27. května 1910 č. 318 sb. z. a nař.

Jakub Sch. po dlouhá léta pachtoval pozemky v K· od majitele panství H. T. a měl od něho najat domek. Pacht záležel původně v platu 200 K ročně a vedle toho musil pracovat 50 dní ročně na panství jeden muž a jedna žena. Práce prvnějšího čítána 60 h, práce ženina 40 h denně.
V roce 1911 změnil se poměr tento novou úmluvou, podle které za obývání domku a obdělávaná pole ve výměře přes 3 hektary nadále ničeho hotově neplaceno,, nýbrž vzájemné plnění záleželo v práci 50denní jedním mužem a jednou ženou konané, kromě toho pak musily 4 osoby trvale býti v práci na panství za obvyklý plat.
Okresní soud v H. přihlášku Jakuba Sch. jako malého pachtýře, podle zák. č. 318 z r. 1919 sb. z. a nař. zamítl; usnesení bylo krajským soudem v P., ježto nejde o pacht, nýbrž o poměr služební, potvrzeno a revisní mu rekursu nejvyšší soud nevyhověl.
Důvody: K náležitosti smlouvy pachtovní podle §§ 1090., 1094. obč. zák. arci se nevyžaduje, aby smluvené pachtovné záleželo v penězích, takže úplata může býti určena také výkony pracovními. Avšak na základě předložené smlouvy bylo zjištěno a není bráno v odpor, že požallovatel má smluveno užívání domku a pozemků a dostává také dříví, stelivo a slámu a za to je povinen pro vlastníka po 100 dní do roka pracovati a ještě jiné pracovní síly opatři ti.
Z tohoto obsahu smlouvy oba nižší soudové vzhledem k předpisu § 1151. obč. zák. o náležitostech smlouvy služební právem dovodili, že tu jde o poměr služební, neboť tomu nasvědčuje i okolnost stěžovatelem tvrzená, že dostával mzdu za. práce přes ujednaný čas konanej A že se jedná o služební poměr celoroční, vyplývá již z té okolnosti, že stěžovatel podle obsahu smlouvy a vlastního seznání jesť povinen pracovati po 100 dní ročně a že smlouva byla uzavřena na celý rok a vždy na celý rok obnovována.
Jak vlastník smlouvu pojmenoval a zdali ji sám pokládal za smlouvu pachtovní, zůstává pro její posouzení bez významu.
Podle zjištěného stavu věci užíval stěžovatel požadovaných nemovitostí jen v důsledku tohoto celoročního poměru služebního, pročež mu požadovací právo na ně podle § 3. zák. ze 27. května 1919 č. 318. sb. zák. a nař. nepřísluší a jeho dovolacímu rekursu pro nedostatek podmínek § 16. nesp. říz. vyhověno nebylo
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně, ze dne 24. srpna 1920 čj. R-l. 668-20.1
Dr. Jos. Beutl.

Poznámka zasílatelova: Není pochyby, že hořejší rozhodnutí není v rozporu s citov. usnanoveními zákona. Je-li však základní myšlenkou pozemkové reformy přiznati půdu lidem, kteří ji po leta obdělávali a namnoze teprve vzdělali (jakási specifikace nemovitosti), vůči lidem, kteří ji po lota pro svou osobní potřebu postrádali, pak § 3 zák. brzdí reformu i v případech, kde právě řečené základní podmínky jsou a kde podmínky smlouvy byly namnoze pro vzdělavatele půdy nepříznivější než pro pachtýře a při tom užívání pozemku byi témeř hlavní předmět smluvního plnění vzájemného. Posuzování otázky, který poměr převládá - jestli pracovní či nájemní -, záviseti bude namnoze i na tom, ze stanoviska které smluvní strany věc se posuzuje.

Citace:

Smlouva pachtovní či služební.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 10, s. 398-399.