Též v řízení o prohlášení za mrtva a rozloučení manželství jsou rekursní lhůty lhůtami propadnými.

Krajský soud v L. prohlásil účastníka války Rudolfa P. za mrtva a manželství jeho s Arnoštkou P. uzavřené rozloučeným.
Opožděně podanému rekursu obhájce svazku manželského vrchní zemský soud v P. jako soud rekursní vyhověl, a usnesení I. inst. potud změnil, že návrh Arnoštky P. za prohlášení, že manželství její s Rudolfem P. je rozloučeno, pro tentokráte zamítl.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu Arnoštky P. usnesení rekursního soudu v ten rozum změnil, že se rekurs obhájce svazku manželského do usnesení prvé stolice odmítá.
Důvody: Rekurs obhájce manželského svazku do usnesení soudu prvé stolice podán byl pozdě a měl proto rekursním soudem býti odmítnut. To plyne z těchto úvah:
Dle § 2 zákona ze dne 16. února 1883, č. 20 říš. zák. dlužno, pokud tímto zákonem není jinak nařízeno, v řízení o žádosti o prohlášení za mrtva šetřiti povšechných předpisů o soudním řízení v mimosoudních záležitostech právních. Poněvadž o lhůtě k rekursu a o tom, jak dlužno naložiti s rekursem opožděným, ani v řečeném zákoně, ani v zákonech pozdějších (zákony ze dne 31. března 1918, č. 128 a 129 říš. z.) ničeho není ustanoveno, dochází v řečených směrech platnosti ustanovení § 11 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z.. Podle tohoto ustanovení činí lhůta rekursní 14 dní, počítajíc ode dne doručení; lhůta ta byla promeškána. Podle odstavce 2. § 11 nesp. říz. zůstaveno ovšem uvážení rekursního soudu, aby hleděl k rekursu opožděnému. Smí však tak učinili jen tam, kde opatření prvé stolice lze změniti bez újmy osoby třetí. Této podmínky v tomto případě nebylo. Manželka nezvěstného a zároveň žadatalka v řízení o prohlášení za mrtva nabyla z opatření prvé stolice, jímž bylo zároveň její manželství s nezvěstným Rudolfem P. prohlášeno za rozvázáno, práv ji jako vdově příslušejících, zejména pak práva, opětně se provdati. Bez újmy těchto práv nebylo lze opatření prvé stolice změniti. Ani o tom nelze pochybovali, že žadatelka jest třetí osobou po rozumu § 11., odst 2. nesp. říz.; neboť třetí osobou míní se zde osoba různá od stěžovatele, jelikož v § 9. nesp. říz. přiznává se (právo rekursní každému, kdož se cítí opatřením prvé stolice býti stižen, a bylo by zajisté nesrovnatelno, kdyby pro ohrožený zájem účastníků, kteří řízení v prvé stolici ani se nezúčastnili, opožděný rekurs nesměl dojíti povšimnutí, tento ohled by však neplatil na prospěch přímého účastníka řízení, proti němuž rekurs jiného účastníka jest namířen. Zbývá proto jen ještě dotknouti se jedné otázky. Podle § 9 posl. odst. cit. zákona z roku 1883 jest povinností obhájce manželského svazku, aby, jak jest tomu i v řízení o neplatnosti nebo rozloučení manželství, podal rekurs (dovolací rekurs) proti usnesení prvé (druhé) stolice, jímž manželství prohlášeno za rozvázané. Toto ustanovení mohlo by sváděli k výkladu, že k opožděnému rekursu obhájce manželského svazku lze i tehdá hleděli, když není zde podmínek § 11., odst. 2. nesp. říz. Než proti podobnému výkladu svědčí nejen doslov zákona, jenž ani v § 2 ani v § 9. posl. odst. zákona ze dne 16. února 1883, č. 20 říš. zák. nestanoví pro rekurs obhájce manželského svazku odchylky z předpisu § 11., odst. 2. nesp. ř., nýbrž i historický vývoj § 9. posl. odst. zákona z r. 1883 a slušný zřetel k zájmům stran. Původně v § 114. obč. zák. stanoveno, že rozhodnutí, jímž nezvěstný prohlášen za mrtva a jeho manželství prohlášeno za rozloučeno, nesmí se straně hned vyhlásili, nýbrž nutno je vrchním soudem předložiti k usnesení nejvyšší stolice. Na základě konkordátu z r. 1855 (patent ze dne 5. listopadu 1855, č. 195 ř. zák.) přeneseno cís. patentem ze dne 8. října 1856, č. 185 říš. zák. soudnictví ve věcech manželských na soudy duchovní. V druhém dodatku k posléz řečenému cís. patentu, tvořícím jeho podstatnou součást (návod pro duchovní soudy ve věcech manželských) stanoveno v § 184 výslovně: »Pro odvolání, jež podali obhájce manželství svým úřadem jest zavázán, není lhůty propadní.« Cit. cís. pat. i se svými oběma dodatky zrušen zákonem ze dne 25. května 1868, č. 47 (čl. I.) a uvedeny opět v platnost předpisy občanského zákona o civilním soudnictví ve věcech manželských. Než i zmíněný předpis § 114 vš. z. obč. napotom odstraněn § 11 zák. ze dne 16. února 1883, č. 20 říš. zák., ježto odchylně upravuje otázku řešenou v tomto zákoně § 9. Kdežto tedy dle původního ustanovení § 114 obč. zák. spisy předkládány z povinnosti úřední nejvyšší stolici, takže přirozeně o dodržování nějaké přesné lhůty nemohlo býti řeči, a kdežto dle cís. patentu z r. 1855 tak zv. odvolání obhájce manželství mělo, nejsouc vázáno žádnou propadnou lhůtou, v pravdě ráz povinného sdělení případu vyšší stolici, volil zákon z r. 1883 pro povinný opravný prostředek obhájce manželského svazku označení »rekurs« a použil označení toho v technickém slova smyslu a se všemi zákonnými důsledky, jak plyne z § 2, dovolávajícího se povšechně předpisův o řízení ve věcech mimosporných. Toto stanovisko jest též plně odůvodněno i slušným zřetelem k zájmům stírán, jež citelně a bez vnitřních důvodů mohly by býti dotčeny, kdyby o otázce rozvázání či nerozvázání manželství byly stále v nejistotě, zdali snad přece někdy, snad po drahné době, neuzdá se obhájci manželského svazku rekurs podati.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 1919, č. j. RI. 470-19.

Citace:

Též v řízení o prohlášení za mrtva a rozloučení manželství. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 1, s. 35-37.