Jestliže rozsudkem přisuzuje se pohledávka, která byla v rakousko-uherské měně splatna v oblasti československé republiky před zavedením měny československé, dlužno ji přisouditi dle měny této.

Žalobou, dne 6. ledna 1919 podanou, domáhá se žalobce na žalovaném zaplacení kupní ceny 18.162 K s přísl. za zboží, dne 16. října 1918 prodané. Rozsudkem, dne 30. září 1919 vyneseným, odsouzen byl žalovaný ku zaplacení zažalované částky, při čemž
druh peněz, ve kterých má se platiti, vyznačen byl zkratkou »K. č.«.
Dle č. 2 zák. ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a nař., jímž ministr financí byl zmocněn, aby provedl okolkování bankovek, ustanoveno, že po skončeném okolkování mají jen bankovky kolkované kolkem čsl. republiky, nucený oběh v území československého státu. § 8 nař. ze dne 25. února 1919 č. 86 sb. z. a nař. prohlašuje, že počínajíc 10. březnem 1919 není nekolkovaná bankovka více zákonným platidlem na území československého státu. Též § 2. zák. ze dne 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a nař., jímž upravuje se oběh a správa platidel v československém státě a doplňuje zmocnění min. financí dané zákonem ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a nař., vyslovuje, že bankovky, označené ve smyslu zák. ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. zák. a nař. jsou, pokud nebudou vyměněny za jiná platidla, zákonným platidlem a že je stát i kdokoliv jiný povinen, přijímati je při placení ve jmenovité jich hodnotě. § 3 zák. tohoto pak vyslovuje, že
neoznačené bankovky rakousko-uherské banky, pokud ministr financí u některých druhů peněz přechodně jinak neustanoví (jako u peněz kovových), přestávají býti zákonným platidlem. Průběhem doby do okamžiku vynesení rozsudku zavedena byla
v území republiky československé notoricky na místě okolkovaných bankovek jiná nová platidla stejné hodnoty a to dosud jen částečně. Tímto způsobem dány byly do oběhu pro československou republiku jiné druhy peněz než dosavadní, sloužící za
zákonné platidlo. Opatřeními těmito vznikla zvláštní československá měna. V přítomném případu dlužno vzíti v úvahu dále ustanovení §ů 5 a 6 zák. ze dne 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a nař. Druh peněz, který v době vzniku zažalovaného nároku v
Čechách byl v oběhu, byl v okamžiku, kdy vynesen byl procesním soudem rozsudek odsuzující žalovaného k placení, z oběhu již vyloučen. Jelikož zažalovaný nárok byl splatný v Praze, tedy v území československém, jak odvolací soud vyvodil, byl druh peněz, ve kterém placení zažalované pohledávky státi se má a jedině také s právní účinností zaplacení státi se může, v rozsudku správně vyznačen zkratkou »K. č.«, značící měnu československou, která v území československém zákonné platidlo nyní tvoří. To odpovídá analogii předpisu §u 989 všeob. obč. zák.
Cenu závazku žalovaného posuzovati dlužno dle poměru měny rakousko-uherské, ve které závazek ten měl býti splněn, ku měně československé. Poměr ten byl upraven §em 6. zák. z 10. dubna 1919 č. 187 sb. zák. a nař. relací: »1:1.«
Následkem toho v době zavedení československé měny, nastalého po vzniku zažalovaného závazku vnitřní hodnota toho, co žalovaný na základě sporného poměru má obdržeti (cena koupeného zboží), rovnala se hodnotě vzájemného plnění žalovaného, záležejícího z povinnosti ku zaplacení smluvené ceny. Cena tato činila touž číslici v rakousko- uherské měně jako ve měně československé. Všeobecně je známo, že po nastalé splatnosti zažalovaného nároku — která, jak odvolací soud zjistil, nastala před
24. říjnem 1918 — nahrazena byla v bydlišti žalovaného ve Vídni rakousko-uherská měna rakouskou měnou. Relace měny rakouské (německo-rakouské) k měně československé na mezinárodním trhu peněžním notoricky změnila se průběhem doby v neprospěch měny rakouské, takže žalovaný k vyrovnání zažalované kupní ceny ve
měně svého státu bude nucen vynaložiti co do číslice větší částky, než by činila částka ta ve měně československé. Následkem toho vnitřní hodnota vzájemného plnění pro žalovaného je nyní nižší. Okolnost tu však zavinil žalovaný sám svým prodlením v placení, poněvadž zažalovaná pohledávka byla splatna již v době, kdy ještě v republice československé a republice rakouské platila stejná měna, kterou také žalovaný mohl vyrovnati nárok žalobní za stejných podmínek jak v Praze, tak ve Vídni. Nyní za důsledky svého prodlení nemůže žalovaný odpovědným činiti žalobce a z důvodu toho placení zažalované pohledávky odpírati.
Smlouva, o kterou jde, je pro obě sporné strany oboustranně závazna a byla, jak je nesporno, v Praze uzavřena. Následkem toho právní poměr, tvořící předmět sporu, posuzovati sluší ve smyslu § 36 zák. obč., i když žalovaný je cizozemec, dle práva tuzemského. Nelze proto při řešení sporu přihlížeti k nařízením v Rakousku vydaným, zvláště když v tomto ohledu žalovaný odvoláváním se na vzájemnost netvrdil úchylku od ustanovení § 36 ob. obč. z.
Rozhodnutí ze dne 2. března 1920, čís. Rv.-I. 98/20.
Schin.

Citace:

Jestliže rozsudkem přisuzuje se pohledávka. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, s. 277-279.