Čeho se vyžaduje ke skutkové povaze §u 2 lit. g., 335, 431. tr. z.
Dle skutkových zjištění rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 1. října 1921 čj. Vr VIII 1695/20-33, jímž byl obžalovaný nadlesní Emanuel S. sproštěn z obžaloby pro zločin těžkého poškození na těle dle § 152, 155 a tr. v., octl se obžalovaný v lese sám proti 5 mužům, které přistihl při krádeži dříví a během výstupu mezi nimi poškozený P. ve strachu o svůj život uchopil hlaveň pušky obžalovaného, čímž jej odzbrojil, jiný z těchto mužů ze zvědavosti běžel k zápasícím a tu obžalovaný vytrhl lovecký nůž, bodl jím po P. do prsou, aby se ho jako nej bližšího útočníka sprostil.
Nalézací soud sprostil obžalovaného proto, poněvadž dospěl k závěru, že obžalovaný jednal jen v nutné obraně, z mezí její nevykročil, ježto již před tím věděl, že lesním zřízencům na Prachově bylo vyhrožováno.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost st. zastupitelství jako zcela neodůvodněnou a neshledal v jednání obžalovaného ani skutkové povahy § 335, 431 tr. v., naopak rozsudek soudu I. stolice potvrdil.
V důvodech uvádí, že dle posledního odstavce §u 2 lit. g. tr. z. jde o spravedlivou, nutnou obranu jen tehdy, dá-li se z povahy osob, času, místa, způsobu útoku, nebo z jiných okolností souditi, že pachatel použil jen nutné obrany, aby od sebe neb od jiných odvrátil protiprávní útok na život, zdraví, či majetek, nebo že jen z přestrašení, bázně, či uleknutí meze takovéto obrany překročil. Ustanovením §u 2 lit. g. tr. z. poskytuje se tudíž hledě zároveň k lit. e) téhož paragrafu beztrestnost pachateli, ač s výjimkou překročení mezí nutné obrany dle posi, věty § 2. lit. g. tr. z., nejen pro případ, v němž podmínky spravedlivé nutné obrany dány jsou, meze její však z důvodů naznačených v posl. odst. uvedeného §u byly překročeny, nýbrž i tehdy, jestliže objektivně spravedlivě nutné obrany sice nebylo, ale obviněný z přestrašení, bázně neb uleknutí předpokládal, že ony podmínky tu jsou.
Proti tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný měl a za daných okolností také mohl docela dobře seznati, že své právo, totiž bezpečnost svého života a zdraví, může si uchrániti prostředky méně ostrými a méně nebezpečnými, čili že nutná obrana nevyžadovala toho, aby P. bodl právě do prsou, a tudíž že tím překročil meze nutné obrany, uvádí rozhodnutí nejvýš-, šího soudu, že vykročení takové jest podle poslední věty § 2 lit. g. tr. z. nikoliv již samo o sobě, nýbrž jen tehdy trestným, když podle povahy okolností jsou dány podmínky § 335 aneb 431 tr. z., jakožto jednání z nedbalosti. O této by však prý jen tehdy mohlo býti řeči, když by si byl pachatel (napadený) vědom nebezpečí s jeho jednáním spojeného, aneb když by z okolností na jevo vyšlo, že pachatel (napadený) zaviněným způsobem zanedbal povinnou pozornost a uvažováni a že pro nedostatek povinné rozvahy nebezpečí z jeho jednání plynoucí si neuvědomil. Aby tudíž překročení mezí nutné obrany mohlo mu býti přičítáno, nestačí jen objektivně překročení hranic přiměřené obrany, nýbrž jest ještě dále zapotřebí, aby obžalovaný v době činu jednal ve stavu normálního nazíráni, takže jemu přes vliv poděšení, strachu nebo leknutí bylo by možným bývalo, aby si uvědomil překročení nutných mezí. I když dle výše již citovaného rozsudečného zjištění jednání obžalovaného v sebeobraně předsevzaté objektivně převyšuje míru nutnou k odražení útoku P. naň domněle učiněného a jest vybočením v úleku a strachu z mezí nutné obrany, vyloučil nalézací soud zjištěními svými zavinění obžalovaného po stránce subjektivní. Dle těchto zjištění nejednal obžalovaný za normálního uvažování, nýbrž jednak pod tlakem tehdejších pro lesníky a jich službu nebezpečných poměrů a činěných jim vyhrůžek a jednak pod vlivem hrozivé situace, která okamžitého jednání vyžadovala a ve které obžalovaný neměl vůbec času způsob sebeobrany nějak uvážiti, tím méně pak nebezpečnost své obrany si uvědomiti. Když tedy nalézací soud ve shodě s danými okolnostmi zjistil, že obžalovaný nemající času k nějaké úvaze a vedený okamžitým pudem sebeochrany, bez rozmyslu po P. bodl, aby se ho jako nejbližšího útočníka sprostil, nejde tu o zanedbání povinné pozornosti a náležité rozvahy obžalovaným zaviněné a následkem toho není zde dána skutková povaha přestupku §u 431 tr. v.
Rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 12. ledna 1923 č. j. Kr I 44-22-4. Dr. Jaroslav Hajný.