A. Schaeffle, Ein Votum gegen den neuesten Zolltarifentwurf (Tubinky, 1901, str. 232).
Kniha tato jest otiskem řady souvislých článků, jež napsal autor do »Frankfurter Zeitung« po známém předčasném vyzrazení úřadní osnovy německého tarifu celního. Ač Schaeffle již přes třicet let je učitelské stolice vzdálen, přece by kniha starého neunavného vědeckého pracovníka mohla býti přiřaděna professorským publikacím, o nichž předešle ve »Sborníku« (II., 114) byla podána zpráva souhrnná. S obdivem patříme na publicistickou svěžesť a polemický oheň sedmdesátiletého starce; nelze však, pohříchu, zapříti, že jeho spis je ve dvojím směru tendenční. Jednak jest venkoncem odsuzující, ani nepřipouští nijaké světlejší stránky a oprávněnosti stupňovaným ochranářským tendencím zemědělsko-průmyslovým v Německu, nevidí jiné možnosti účinku než zhoubné a neblahé. Jednak — což je ještě horší — popírá neprávem, že by chtěl koho podezřívat; věruť dost hmatavě podezřívá jisté kruhy z nekalých obohacovacích snah na účet druhých. Ale přes to vše zůstává ta kniha zajímavou. Především už proto, že hodná čásť jejích úvah se opírá o položky osnovy a že ostře rozlišuje, jakou měrou na prospěších jejich by měly účast různé skupiny německého rolnictva dle krajin (východní a ostatní Prusko, král. Saské, Jihoněmecko) a dle velikostních kategorií statkových (velké — menší). V té příčině rozlišuje zejména »agrárníky první priority«, jimiž vyrozumívá velkostatkáře východopruské, a agrárníky »druhé priority«, totiž rolníky ostatní, kteří dle něho budou míti mnohem menší, ba vlastně žádné prospěchy ze zvýšení cel. Neboť oni nemají podstatných přebytků obilní výroby pro trh, a co se týče ostatních jejich produktů, jež mohou na trh přinášeti (maso, víno, vejce, máslo, drůbež atd.), tyť naproti nezbytné potřebě obilí jsou již předměty potřeby poměrně zbytečnější a jejich konsum utrpí tím spíše, čím více zdražení nutných, t. j. obilí, jež ovšem největší měrou na trh nesou velké statky, obmezí spotřebu zbytnějších. Ano těmto hospodářům hrozí prý přímá škoda, neboť se zdražením obilí ochudí jejich odběratelstvo městské. Zajisté jest správno, že zájem rolníkův na vysokých clech obilních tím jest menší, čím menší statek jest, až přijdeme k takovým, kteří přebytků pro trh nevyrábějí a spíše i mouku a píci dobytčí přikupují. Leč Schaeffle i zde jde příliš daleko, bera n. př. v pochybnosť příznivý vliv cel na dobytek pro menší rolnictvo. Ještě větší, ano neodpustitelné chyby se ve své přílišné zaujatosti dopouští, když za předpokladu (ovšem správného), že zdražující účinek vyšších cel obilních ponese domácí konsument, celkové břímě zdražení vypočítává na základě celé německé konsumpce obilní. Vždyť se tu přece nesmí počítat ta množství, která lidé z vlastni výroby v domácnostech vlastních spotřebují. Vyšší neb nižší ceny projdou jejich domácím hospodářstvím jen jako průběžné položky. Jest to totéž naivní počítání, které jeden čas také u nás hrálo velikou úlohu. Sestavení čísel výroby jednotlivých druhů plodin polních podle různých oblastí Německa, ukazující, komu především prospěch kyne, je ostatně velmi zajímavé a má pro všecky neagrárníky zajisté značnou agitační sílu. Schäffle vůbec však popírá, že by velké statky byly v opravdové tísni; také o menších, kterým stoupající industrialisace země poskytovala možnost odbytu v příčině rozličných jiných produktů zemědělských, soudí, že není jim třeba vyšší celní ochrany, nýbrž zachování nynějších odbytových možností, kteréž budou nyní ohroženy. Často již opakovaný svůj výrok, že jest proti idei vlastnictví pozemkového, když vlastníci pozemkoví chtějí nésti jen dobré, ne však nepříznivé čáky odbytové, opakuje s novým důrazem. Snaha po vyšších clech zemědělských jest mu pouze snahou po umělém zvýšení pozemkové renty, jakmile ale tato v ceně statků bude kapitalisována, obnoví se snaha po zvýšení rentovém zase. Je-li mu agitace po vyšší celní ochraně německého zemědělství pouhým výrazem tužeb velkostatkářských, pokládá také industriální clo nové osnovy za produkt dychtění podobného a dokládá to tím, že lví podíl zvýšení připadnouti má železářství a strojnickému průmyslu, tedy zase skupině průmyslu politicky i hospodářsky nejmocnější. Tu s velkými statky spojuje zájem podobný a protože se dá jen společnou pomocí vybojovat, vystupují souhlasně. Schaeffle vysvětluje všecko jejich souhlasné úsilí z tužeb po monopolistických prospěších, které se jeví v naší době v kartelích a jiných podobných sdruženích, i ovšem také v celnopolitických námahách. Na všecky možné směry pak probírá neblahé účinky, jež bude míti zvýšení sazeb celních na obchodně-politické poměry k cizím státům, na vnitřní sociální poměry atd. Samá pessimistická proroctví nejčernějšího rázu. Velmi rozhodně arci polemisuje s Wagnerem. Zrnka pravdy jsou v takových vývodech vždy t. j. potud, pokud vyjadřují možnosti a nebezpečí jistá. Protože se ale také jiné možnosti nedají naprosto vyloučiti, zbude nám na konci vždy dojem nedostatečné objektivnosti, omluvitelné akutností boje, v němž také opáčné snahy vystupují stejně jednostranně. Vědecká objektivnosť zůstane však povždy vodítkem cennějším.
Bráf.