Finanční patent.

I. F. p. ze dne 20. 2. 1811, sv. 36. sbírky zákonů politických, č. 14, str. 51 násl., zvaný též patentem Wallisovým, nabyl jakési smutné proslulosti, „ožebračiv široké vrstvy obyvatelstva“. Dlouho se zachovala vzpomínka na „státní bankrot" jím způsobený, a když po světové válce bylo nutno pomýšleti na nové zákonodárství měnové, byla myšlenka napodobiti jeho ustanovení hájena činiteli velmi významnými. Přes to, že nápodoba ta skutkem se nestala a to, hledíc ke změněným poměrům co do oběhu peněz, důvodně, sluší uznati, že ono „ožebračení" nebylo dílem f-ho p-u, nýbrž opatření jiných, jednak starších jednak novějších, a že patent sám velmi důmyslně a způsobem snad jedině možným rozřešil situaci, jaká se byla vyvinula oněmi opatřeními staršími. Aby ustanovení f-ho p-u byla srozumitelná, sluší přihlédnouti jak k měnovým ustanovením starším, tak také k některým ustanovením pozdějším.
II. Ve století 18. vyskytuje se v zemích, které podle terminologie století 19. se nazývají Rakouskem, měna, jejíž jednotkou je stříbrný zlatý, kterých jde dvacet na jednu kolínskou hřivnu, t. j. 233,8555 g ryzího stříbra. Měna ta se nazývá měnou konvenční, ježto Rakousko uzavřelo dne 21. 9. 1753 s Bavorskem smlouvu (konvenci) o ražení těchto mincí. Ke konvenci přistoupilo knížetství solnohradské. Měna sama je původu staršího. Zlatý má šedesát krejcarů a je tu tedy zachován ze starších dob princip kopový. Poměr měny konvenční ke starším mincím grošovým (kopám grošů) se utvořil tak, že jedna kopa českých (bílých) grošů se rovná 2 zl. 20 kr. (2 zl. 1/3) konvenční měny a jedna kopa míšeňských (červených) grošů se rovná 1 zl. 10 kr. (1 zl. 1/6) konvenční měny.
Podle patentu ze dne 15. 6. 1762 (Codex Austriacus VI, str. 302) bylo vydáno za 12 milionů bankocedulí znějících na měnu konvenční. Bankocedule ty neměly vnuceného oběhu a byly výplatny za kov. Postupem času bankocedule, jichž bylo vydáno do r. 1811 za více než za jednu miliardu, obdržely vnucený oběh a pozbyly volné směnitelnosti za kov, a kurs jejich počínajíc r. 1799 počal rapidně klesati proti kovu (stříbru). Ježto kovové peníze byly z oběhu vůbec vymizely, formuloval se zjev ten tak, že roste nesnesitelně drahota.
III. F-ním p-em byla zavedena tak zvaná měna vídeňská (papírová) s platností od 15. 3. 1811 a to ve formě tak zvaných listů výplatních (Einlösungsscheine) znějících na měnu konvenční a tedy tak, že jeden zlatý měny vídeňské se rovnal jednomu zlatému měny konvenční. Výplatními nazývají se ony listy, protože byly určeny k tomu, aby jimi bankocedule byly vyplaceny čili vzaty z oběhu. Nominální hodnota bankocedulí byla snížena na jednu pětinu, takže jeden zlatý v bankocedulích se rovná dvanácti krejcarům měny vídeňské. Vídeňská měna (listy výplatní) byla prohlášena za jedinou měnu (do 31. 1. 1812 bylo možno platiti bankocedulemi ve zmíněné snížené hodnotě) a musily na ni zníti všechny smlouvy rakouských poddaných, vyjímajíc ony, které se vztahovaly k cizině. Výjimečně také platilo, že při zápůjčkách, které byly kontrahovány poskytnutím určitého druhu mincí, bylo lze smluviti vrácení mincí téhož druhu.
O splacení dluhů starších, kontrahovaných před vydáním f-ního p-u, ustanoveno bylo v témž patentu:
1. dluhy, které se měly splatiti v mincích určitého druhu, měly se i nadále spláceti umluveným způsobem;
2. dluhy, které se měly splatiti v minci kovové, ale nikoli v mincích určitého druhu, měly se spláceti v listech výplatních podle plné nominální hodnoty, t. j. za každý zlatý konvenční měny měl býti dán jeden zlatý měny vídeňské;
3. při dluzích, při nichž splácení kovem vymíněno nebylo, slušelo rozeznávati:
a) dluhy ze závazků vzniklých před r. 1799 slušelo splatiti listy výplatními podle plné nominální hodnoty;
b) pro dluhy vzniklé počínajíc r. 1799 ustanovena byla v patentu zvláštní škála (sr. str. 70 patentu), vypočtená podle průměrného kursu bankocedulí v jednotlivých měsících. Pro dobu od 1. 10. 1810 do 14. 3. 1811 počítá se kurs bankocedulí jednou pětinou, t. j. 1 zl. vídeňský se rovná 5 zl. bankocedulí.
Dluhů již splacených se patent nedotkl a nebyla tedy vyslovena zásada, že ten, kdo splatil hodnotný dluh (vzniklý před r. 1799 resp. před 1. 10. 1810) znehodnocenými penězi, je povinen dopláceti. Tato skutečnost v mnohých budila představu ožebračení, ježto zejména ten, kdo měl bankocedule připraveny k výplatě, mohl počítati tak, že by splacení dluhu před patentem bylo ho stálo menší oběti než placení po patentu.
IV. Ačkoli f. p. způsobem velmi slavnostním se zaklíná, že nebudou vydány další papírové peníze, byly podle patentu ze dne 16. 4. 1813, sv. 40 sb. z. politických č. 37, str. 77, vydány listy anticipační znějící rovněž na měnu konvenční. Listy ty měly býti umořeny docházející berní pozemkovou a odtud tedy jejich jméno, že se jimi anticipuje budoucí povinnost berniční. Listy anticipační právě tak jako listy výplatné měly vnucený oběh a nebyly směnitelny za kov. Opětným vydáním listů anticipačních utrpěla měna vídeňská devalvaci a tudíž s měnou konvenční se rozešla.
V. Patentem ze dne 1. 6. 1816, č. 1248 sb. z. soudních, bylo nařízeno, aby peněžní oběh byl uveden na (starou) kovovou měnu konvenční. Za tím účelem bylo nařízeno, aby papírové peníze (listy výplatní i anticipační) byly vzaty z oběhu a to tím způsobem, že dvě sedminy mají býti vyplaceny mincí konvenční (recte bankovkami, sr. níže), pět sedmin jednoprocentními obligacemi státními. Provedení této transakce bylo svěřeno rakouské národní bance současně zřízené, jíž bylo dáno výhradné právo vydávati bankovky. Bankovky neměly vnuceného oběhu, ale veřejné pokladny musily je přijímati in solutum v nominální hodnotě a bance byla uložena povinnost presentované bankovky na požádání vyplatiti mincí kovovou. Současně bylo dopuštěno činiti písemné smlouvy na měnu konvenční a jiné zákonné mince zlaté nebo stříbrné. Dv. dekret ze dne 25. 10. 1817, č. 1382 sb. z. soudních, rozšířil ustanovení patentu č. 1248 na smlouvy ústní. Těmito ustanoveními oběh peněžní byl celkem uveden znovu na měnu konvenční. Poměr měny vídeňské k nové měně konvenční ustanovil se na 2 1/2:1 a poměr ten byl sankcionován patentem ze dne 18. 8. 1820, č. 1689 sb. z. soudních.
VI. Problém vídeňské měny naskytl se ještě jednou, a to když podle konvence ze dne 24. 1. 1857 sjednané mezi Rakouskem a. Lichtensteinskem na straně jedné a německými státy, které náležely k celnímu spolku německému a byly spojeny mincovní konvencí ze dne 30. 7. 1838, na straně druhé, byla zavedena patentem ze dne 19. 9. 1857, č. 169 ř. z., měna rakouská či rakouské číslo. Patent ze dne 27. 4. 1858, č. 63 ř. z., dal totiž tarif týkající se poměru rakouského čísla k měnám starším. Bylo vysloveno, že 105 zl. r. č. se rovná 100 zl. měny konvenční a 42 zl. r. č. že se rovná 100 zl. měny vídeňské. Hledíc k čl. 5 tohoto patentu stalo se sporným, v jakém poměru jsou k rakouskému číslu dluhy znějící na měnu konvenční, které vznikly před r. 1799, po případě před vydáním f-ho p-u z r. 1811. Judikatura dlouho kolísala. Správným sluší pokládati mínění vyslovené v judikátu č. 123, že přepočtení dluhů pocházejících z doby před r. 1799 na rakouské číslo se má díti podle poměru ustanoveného pro měnu vídeňskou (42 zl. r. č. = 100 zl. víd.), poněvadž f. p. změnil takové dluhy na dluhy měny vídeňské. Na tom patentem z r. 1858 patrně nic nemělo býti měněno; patent tento mluvě o dluzích znějících na měnu konvenční měl na zřeteli dluhy konvenční vzniklé po roku 1816. Dluhy konvenční vzniklé mezi lety 1799—1811 sluší převésti na měnu vídeňskou podle škály patentu z r. 1811 a sumu takto vypočtenou převésti na rakouské číslo podle škály dané čl. 5 patentu z r. 1858.
Jan Krčmář.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. Finanční patent. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 621-623.