Posouditi otázku, zda a pokud se dá určiti účast toho kterého skutku na úkonech společného trestního řízení a zda podle toho lze stanoviti onu část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, jež vznikla stíháním jednotlivého skutku (§§ 389, 390 tr. ř.), jest věcí uvážení soudu. Když soudy v otázce, o niž tu jde, dospěly k závěru zákonnému, nelze výsledku těchto úvah odporovati zmateční stížností k zachování zákona.

Důvody: Podle spisů okresního soudu na K. byla L. Ch. podezřelou z přestupku podle § 411 tr. z., jehož se prý dopustila tím, že dne 29. srpna 1926 v K. bez příčiny napadla a stloukla А. V. se slovy, »Ty krávo, já ti dám, co máš v mém bytě hledati«, způsobivši jí tak úmyslné lehké poškození na těle. Při hlavním přelíčení dne 25. října 1925 učinil zástupce soukromé účastnice též návrh, aby obžalovaná byla potrestána pro urážku na cti, spáchanou tímto výrokem, a po skončení průvodního řízení připojil se k návrhu veřejného žalobce na potrestání a navrhl event, potrestání pro urážku na cti, účtuje útraty; naproti tomu obhájce obžalované žádal za přisouzení útrat, vzniklých podáním soukromé žaloby a sproštění obžalované.
Okresní soud na K. rozsudkem ze dne 25. října 1926 sprostil L. Ch. obžaloby pro přestupky §§ 411 a 496 tr. z., a zamítl přisouzení útrat obžalované obhajobou proti soukromé žalobě pro urážku na cti vzešlých, odůvodniv zamítnutí to tím, že trestní řízení konalo se k návrhu veřejného žalobce pro přestupek § 411 tr. z., a že návrh na potrestání obžalované pro urážku na cti dne 25. října 1926, tedy po projití 6nedělní lhůty učiněný, neměl za následek vzejití zvláštních útrat.
Proti tomuto rozhodnutí o útratách provedl obhájce obžalované včas stížnost která byla rozhodnutím zemského trestního soudu v P., jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 21. prosince 1926 zamítnuta z důvodů okresním soudem uvedených.
Generální prokuratura má za to, že oběma citovanými usneseními byl porušen zákon o ustanovení §§ 389, 390 tr. ř., a to z těchto důvodů. Ustanovení § 389 tr. ř., jehož zásad dlužno obdobné použíti pro výklad 2. věty prvého odstavce § 390 tr. ř., má v druhém odstavci na zřeteli případy subjektivní konexity podle prvé dílčí věty prvního odstavce § 56 tr. ř. a stanoví pro případ subjektivní spojitosti věcí trestních vyloučení útrat, vzniklých stiháním trestných činů, jimiž obžalovaný nebyl uznán vinným. Přihlíží-li se ve spojení s tímto předpisem k ustanovení 2. věty 1. odst. § 390 tr. ř., jest zřejmá vůdčí zásada, že otázku náhrady útrat dlužno posuzovati ohledně každého jednotlivého z několika skutků v témže řízení projednávaných zvláště. Bylo-li tedy trestní řízení vedeno pro několik trestných činů, dlužno zjistiti, která část celkových nákladů vypadá na ten který skutek, pokud nebyly všem skutkům společné. Pokud se dá určiti účast toho kterého skutku na úkonech trestního řízení, dlužno upraviti závazek k náhradě útrat takovým způsobem, že se zvítězivšímu přisoudí ona část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, která vznikne tím, že dotyčný skutek stíhal, — resp. — skončí-li trestní řízení jiným způsobem než odsuzujícím nálezem, a konalo-li se řízení k žádosti soukromého žalobce (nebo podle § 48 tr. ř. jen k návrhu soukromého účastníka), že se jim usnesením soudu uloží náhrada oné části nákladů, jež obžalovanému vznikly následkem jejich zakročení ohledně toho kterého skutku (srovnej rozhodnutí nejv. s. č. j. I 277/26 sb. nejv. s. č. 2380).
V tomto případu šlo o dva různé delikty při téže příležitosti spáchané, jichž zjištění sice nevyžadovalo zvláštního průvodního řízení, ale přece doba trvání hlavního přelíčení dne 25. října 1926 konaného, při němž bylo nutno zřetel míti i na soukromou žalobu A. V., se prodloužila a tím prý se podstatně útraty trestního řízení zvýšily. Oč se tak stalo, bylo prý možno trestnímu soudci podle zásad v §§ 389, 390 tr. ř. vyslovených určití a náhradu přiměřenou nezvítězivší soukromé žalobkyni A. V. uložiti.
Náhled vyslovený v rozhodnutí prvního soudu, že obviněné nepřísluší nárok na náhradu útrat proto, že řízení se (původně) konalo k návrhu veřejného žalobce pro přestupek § 411 tr. z., že návrh na potrestání obžalované pro urážku na cti byl učiněn (při konečném hlavním přelíčení) již po projití šestinedělní lhůty žalobní a že neměl za následek vzejití zvláštních útrat, pokládá generální prokuratura za právně mylný a odporující zásadám, vysloveným §§ 389 a 390 tr. ř. Neboť dlužno prý uvážiti, že jakmile učiněn je návrh na potrestání v soukromé obžalobě, ať odůvodněný či neodůvodněný, ať včasný, či promlčený, musí býti o něm jednáno zde tím spíše, že soud první instance, jak je ze spisů patrno, ještě nebyl si sám jist, jak rozhodne o této soukromé žalobě, a tak nevydal usnesení, že by rozšíření nepřipouštěl (jedině v tom případě prý by nevznikly útraty), nýbrž jednal o věci soukromé obžaloby také a teprve v rozsudku vynesl výrok sprošťující.
Z těchto úvah generální prokuratura navrhuje, aby bylo podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. uznáno právem, že jak rozsudkem okresního soudu na K. ze dne 25. října 1926, pokud jím byl zamítnut návrh na přisouzení útrat vzešlých obviněné obhajobou, tak i usnesením zemského trestního soudu v P. jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 21. prosince 1926, potvrzujícím toto rozhodnutí o útratách byl porušen zákon v ustanovení § 389, 2. odst. a § 390, 1. odst. tr. ř.
Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti, že napadenými výroky byl porušen zákon. Porušení zákona může záležeti buď v nesprávném výkladu zákona, nebo v tom, že zákona správně vyloženého bylo nesprávně použito na ten který případ. V tomto případě soud prvé stolice, zamítnuv návrh obžalované na přisouzení útrat obhajoby, nevycházel z právního názoru, jenž by se příčil zásadám, hájeným zmateční stížností, nýbrž zamítl návrh v podstatě z toho důvodu, že jednáním o soukromé žalobě nevznikly zvláštní útraty. Tomu nelze rozuměti tak, že zakročením soukromé žalobkyně nevznikly značnější útraty, nýbrž, že tím vůbec nevznikly útraty, jež by se daly odděliti od celkových nákladů na trestní řízení, konané k návrhu veřejného žalobce pro přestupek § 411 tr. z., pokud se týče od nákladů hájení se obžalované v tomto směru.
Posouditi otázku, zda a pokud se dá určiti účast toho kterého skutku na úkonech společného trestního řízení a zda podle toho lze stanoviti onu část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, jež vznikla stiháním jednotlivého skutku, jest věcí uvážení soudu. Když soudy v otázce, o niž tu jde, dospěly k závěru zápornému, nelze výsledku těchto úvah odporovati s hlediska § 33 tr. ř.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 14. října 1927, č. j. Zm I 311/27-4.

Citace:

Posouditi otázku, zda a pokud dá se určiti účast toho kterého skutku na úkonech společného trestního řízení. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 5, s. 171-173.