Judicium. Vierteljahrschrif t fůr die gesamte Zivilréchtspflege. Organ der Vereinigung Deutscher Zivilprozessrechtslehrer. I. Jahrgang. Llamburg 1928/29. Friederichsen, de Gruyter a Comp., 8, 330 stran, 24 Mk. — První ročník nového tohoto časopisu, o němž jsme již referovali (Všehrd X., str. 238), přináší na prvém místě KischoV o pojednání: Die soziale Bedeutung des Zivilprozesses, zabývající se otázkami; jaký vliv má forma společnosti na civ. proces a jak působí zase tento na společenské zřízení (uplatnění demokratické zásady i v nynějším procesů, právo chudých, advokátský proces), jaké jsou dále jeho funkce sociální, užitečné a škodlivé vlivy (hospodářská nejistota sporných kapitálů, prócesni útraty z hlediska hospodářského, trvání sporu a j.), jak na spor reaguje jednotlivec a jak veřejné mínění, konečně .jaké požadavky se na civilní proces kladou z hlediska sociálního. Zejména se tu poukazuje na to, že důležitější než instituce sama jsou osoby, které ji mají v moci; soudci musí si právě u výkonu svého úřadu býti vědomi svého sociálního poslání. Třebaže pojednání se zabývá právnickou materií z ryze neprávnického stanoviska, jsou. jeho politické a hospodářské úvahy velmi zajímavé. Autor jest si pak dobře vědom svého postoje a rozlišuje přesně právnickou stránku věci od hospodářské a sociologické. To jest na jeho studii nejcenější a mělo by býti některým směrům v písemnictví příkladem. — Volkmarův článek: Die Feststellungsklage in dei arbeitsrechtlichen Rechtsprechung pojednává o poměru říšského zákona o pracóvních soudech k civil. řádu soudnímu, specielně pak o otázce, je-li v řízení před pracovním soudem možná žaloba určovací. Předpoklady této, totiž právní poměr ve smyslu §u 256 něm. c, ř. s. a právní zájem žalobcův na urychleném určení, probírá pak vzhledem k judikatuře, která zprvu určovacích žalob nepřipouštěla, a dospívá k závěru, že předmětem určovací žaloby před pracovním soudem mohou býti jen takové otázky prejudiciální, které vyplývají z poměru pracovního, je-li zároveň i pro vlastní spor soud příslušným. — Rosenberg v pojednání: Die Nachbringung klagebegründender Behauptungen, rozebírá ta rozhodnutí říšského soudu, které připouštějí pozdější přednes žalobu odůvodňu¬ jících tvrzení, a přesvědčivě hájí názor, že tento přednes až do skončení jednání jest zásadně přípustný. Jasný předpis §u 278 (1) něm. c. ř. s. to stanoví, přes to judikatura naráží tu na časté potíže. Autor označuje požadavek říšského sdudu o tom, že skutkové okolnosti žalobní -musí se zásadně již v době podání žaloby přednésti, za požadiarvek -převzatý z civilního procesu římského a z práva, obecného; v platném práivu procesním však názor ten nenalézá opory, ba ani není žádoucím. Vědecké zpracování tématu činí z tohoto pojednání cenný příspěvek také pro výklad ustanovení právního řádu čsl. zejména §§ 235 (4), 179 c. ř. s. a §§ 188, 222 o. s. p. — Pollak v článku: Vertrauenskrise in der Justizpflege, poukazuje na to, že na justiční zákony a soudnictví nutno klásti dva základní požadavky: správné řešení jednotlivých právních případů a zachoivání důvěry podřízených subjektů právních v celkový systém výkonu spravedlnosti. Schází-li jeden z těchto předpokladů, jest to známkou toho, že něco není v pořádku buď v zákonodárství neb v soudnictví. Důvěra v soudnictví zredukuje z velké části jeho agendu a čím větší důvěry soudnictví požívá, tím jest lacinější. Justiční krise ničí tuto důvěru. V poslední době se pak projevuje krise soudnictví v tom, že se oživuje znovu problém 15. a 16. století, zaváděním laického živlu do soudní organisa/ce. Autor tu poukazuje hlavně na nebývalý vzrůst řízení rozhodčího a zřizování zvláštních soudů. Aby se tomuto odporu proti celému zřízení čelilo, musí se reforma zákonodárstyí provésti tak, aby pravidla, vtělená IV zákony byla správná nejen'právnicky a hospodářsky, nýbrž aby byla odůvodněna i psychologicky. K tomu autor hned vtipně podotýká, že často, co je účelné ba i nutné, není právě populární; než jest úkolem politiků i právníků, aby přinesli nutnou oběť svému přesvědčení pro blaho státu. Problém, kterým se tu autor zabývá dosti obšírně, jest součástí celkového problému demokratického zákonodárství, který v poslední době právnictvo pociťuje a který plyne z přímého /vlivu roztříštěných politických názorů širokých vrstev na zákonodárství. — Sauerländerův článek: Der deutsche Gerichtsvollzieher, vytyčuje rozdíly exekuce dle rak. ex řádu a dle práva německého. Zejména se zabývá základní otázkou, zda řízení výkonu exekučního přísluší vyrnáhajícímu věřiteli či státnímu úřadu a zodpovídá ji ve prospěch exekučního soudu. — Lucasovo pojednání; ProzessVertretung vor den Arbeitsgerichten und Reichsverfassung, obsahuje kritiku §u II zákona o pracovním soudě, který vylučuje zastoupení advokáty před tímto soudem v řízení v prvé stolici, ačkoliv se jedná; zde o otázkách právnicky neobyčejně obtížných a hospodářsky velmi závažných. Ve srovnání s čl. 109 a 159 říšské ústavy dovozuje neplatnost cit. §u II. zák., pokud vylučuje zastupování jinými zástupci než zmocněnci organisací a pokud tím vylučuje i možnost jakéhokoliv zastoupení neorganisovaných. — Otázka, kterou se zabývá Oertmann v článku; Ein Beitrag zur Frage der Prozessunfähigkeit geschäftsbeschränkter Personen, spočívá v §u 52 něm. c. ř. s. Jde tu o t. živ. relativní procesní způsobilost osob, které jsou způsobilé se zavazovati pouze určitým obmezeným způsobem a jen v určjtých případech (u nás: §§ 1, 2 c. ř. s., § 71 o. s. p.). Autor podrobuje kritice panující teorii, která přiznává každému, kdo «má samostatnou způsobilost smluvní, též způsobilost procesní, kdo pak onu nemá, jest procesně zcela nezpůsobilý, a vytýká této teorii, že se dopouští petitionis principii. Zaměňuje prý »samostatnost« zavazování s jeho »platností«, což obé jest velice rozdílné; nezletilec se nemůže sice samostatně, ale dle okolností — se souhlasem zákoného zástupce — platně, zavazovati. Ježto pak § 51 něm. c. ř. s. stanoví pro následující §§ podpůrnou platnost obě. práva a ježto § 52 neobsahuje ustanovení' od obč. práva odchylných, platí v otázce procesní způsobilosti předpisy občanského práva v plném rozsahu a nutno tedy částečnou a obmezenou procesní způsobilost některých osob uznati. K tomu se autor dovolává ještě motivů zákona, které označují procesní způsobilost jako výron způsobilosti k jednání a k volné disposici.
Vytýká dále nedůslednost panující teorii v tom, že dopouští (podle
§ 56 (2) něm. c. ř. s.) dodatečné schválení zák. zástupce. strany procesně nezpůsobilé, když přece podle panující teorie jest strana zcela k jednání nezpůsobilá a nelze její neplatné úkony zhojiti dodatečně, a uvádí některé případy možného rozporu mezi nezletilcem a jeho zák. zástupcem, jež mohou miti i vljv na vedení sporu. Dospívá pak k závěru, že na vedení sporu nelze aplikovati předpisy obč. práva o schvalování právních jednání, ne však z důvodů právních, nýbrž věcných a ježto vedení sporu není žádným takovýmto jednáním. Ačkoliv nelze ve všem souhlasiti s argumentací autorovou, přece jí nelze, upříti jisté důmyslnosti. Otázka procesní způsobilosti jest otázkou výkladu toho kterého právního řádu. Podle znění § 52 něm. c.ř. s. převládá ovšem mínění, které pro německé civilní řízení soudní relativní procesní způsobilost nepřipouští. Máme však za to, že právem, neboť není-li částečná procesní způsobilost výslovně (jako na př. v našem § 2 c. ř. s. a § 71 (2) o. s. p.) připuštěna, nelze ji a nejméně' z důvodů věcných autorem uváděných — zákonu imputovati. V tom má autor pravdu, praví-li, že vedení sporu není právním jednáním ve smyslu občanského práva, jenomže nevyvozuje důsledky z tohoto svého správného pojetí. Správně vykládá Hellwig (System str. 177; procesní způsobilost jako pojem ryze procesní. Z toho pak přirozeně plyne jeho přísně formalistický výklad. »Věcné« důvody Oertmannem uváděné by snad byly vhodný pro výklad pojmu způsobilosti býti stranou sporu nebo jako úvahy de lege ferenda, nelze však souhlasiti s jich použitím při dogmatickém výkladu zákonných ustanovení. — Boorovo pojednání; Zur Lehre vom Schiedsspruch in der freitvilligen Geichtsbarkeit, zabývá se otázkou, kterou se dosud literatura až na nepatrné výjimky nezabývala, totiž otázkou, může-li býti činnost nesporného soudu v určitém směru vyloučena rozhodčí smlouvou neb obdobnými ustanoveními, včetně poslední vůle. Po obšírném , probrání dogmaitického podkladu a obdoby ustanovení civ. řádu soudního přechází autor k pojmu sporných záležitostí (echte Streitsachen) a k žalobám určovacím v řízení rozhodčím. Zabývá se též otázkou konkurujíci příslušnosti soudu správního a rozhodčího. Připouští t. zv. dělenou příslušnost soudu pozůstalostního a rozhodčího, který, však v tomto případě není soudem rozhodčím, nýbrž pouze smírčím. Uvedenou konstrukci nelze pokládati za zcela vhpdnou, neboť nedá se mluviti o dělené příslušnosti, jde-li o zásadně rozdílné funkce dotyčných orgánů. Příslušnost každého z nich jest odůvodněna, v mezích jeho kompetence úplně a neděli se tedy o kompetenci s orgánem'druhým. Nehledě však k tomu, nejde tu již v případě řízení smírčího o žádnou rozepři, neboť povinnosti stran určuje výrok soudu, arbitrator má stanoviti pouze výši plnění. Autor sice vychází z předpokladu, že »jedes Schiedsgutachten enthält ein normatives Element«, ale to tvrditi nelze,, neboť dobré zdání rozhodčího nestanoví povinnosti a nemá proto normativního prvku. Ostatně literatura i judikaturami rozlišuje rozhodce od smírčího právě tím, že prvý otázky právní, druhý jen skutkové. V daném případě předchází sice rozhoděí dobrozdání soudnímu výroku, to však na jich právní povaze ničeho nemění. Jinak jest obšírné a pečlivé zpracování této důležité otázky vřele vitati, neboť propracování rozhodčího řízení není dosud na úrovni ostatních oborů právních a poslední dobou se jeho důležitost nebývalo vzmáhá. — Kromě probranýífli pojednání obsahuje prvý ročník časopisu Philippi-ho pozměňovací návrh k něm. osnově soudního zřízení a civilního soudního řádu, referáty Petschek-ův a Neuner-ův o společném c. ř. s. pro Německo a Rakousko, přednesené na sjezdu sdružení německých profesorů civ práva procesního ve Vídni 28. října 1928, zprávu o průběhu tohoto sjezdu a zprávy literární. — V celku representuje časopis velice pěkné obor, kterému jest zasvěcen. Dr. Gerlich.