K praxi nejvyššího soudu ve sporech o náhradu škody, vzniklé ze střetu provozu dráhy s automobilem.

Ve sbírce Vážného bylo pod čís. 12840 civ. publikováno toto rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. září 1933, Rv I 588/32 :
»Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. zák.). Jednání řidiče automobilu, jenž, naraziv na spuštěné závory, je ohnul, nebylo pro dráhu neodvratným, nebyla-li zábrana umístěna tak, aby při nárazu na ni a při případném jejím ohnutí neohrožovala projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí.
Auto, řízené Rudolfem K-em, narazilo na spuštěné závory na železničním přejezdu, ohnulo břevno závory, jež pak naráželo na vagony přejíždějícího osobního vlaku a rozbilo u nich okna, čímž byla žalobkyně poraněna. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Žalovaná dráha se vyviňuje neodvratným činem třetí osoby, za jejíž zavinění neručí. Podle § 2 zák. čís. 27/69 ř. z. není dráha prosta ručení ani tehdy, když příhoda v dopravě způsobivší úraz byla přivoděna jednáním třetí osoby, za jejíž zavinění dráha neručí, pokud nedokáže, že toto jednání bylo pro ni neodvratným. Jest zjištěno, že umístění závory tak, jak bylo shledáno při místním ohledání, odporuje předpisu § 41 žel. prov. řádu, podle něhož vzdálenost závor na přejezdech železničních musí činiti 3 m, pokud místní poměry nevyžadují vzdálenosti větší, a bylo zjištěno, že umístění zábrany v takové vzdálenosti, aby její konec v žádném případě při stočení neb ohnutí nemohl zasáhnouti do volného prostoru na kolejích potřebného pro bezpečné projíždění vlaku, ani při daných místních poměrech technicky nemožné není. Při rozmachu dnešní automobilové dopravy, kdy opětovně přichází k nárazům automobilů na spuštěné zábrany u železničních přejezdů, musí železniční správa počítat! s tím, že nárazem automobilu na spuštěnou zábranu může se zábrana ohnouti a vniknouti do prostoru, jenž pro jízdu vlaku na kolejích podle předpisu musí zůstati volný, a že tak může ohroziti projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí... Měla se tedy dráha v každém případě postarati o to, aby zábrana byla umístěna tak, aby při nárazu na ni a při případném jejím ohnutí neohrožovala projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí, zvláště když podle zjištění nemožné to není. Z toho plyne, že jednání třetí osoby, t. j. řidiče K-a, ve svých následcích bylo pro dráhu odvratitelné, kdyby železniční správa byla vynaložila náležitou, daným poměrům přiměřenou péči a prostředky, jichž použití dráze rozumně může býti uloženo, a že se tudíž dráze nepodařilo prokázati neodvratné jednání třetí osoby, t. j. takové jednání, kterému nebylo lze předejiti náležitou a daným poměrům přiměřenou péčí.«
Toto rozhodnutí nelze pokládati za zcela správné. (Při tom nechávám stranou otázku, je-li publikovaná právní věta v plném souhlasu s odůvodněním rozhodnutí.) Nejprve chci učiniti připomínku spíše podružného rázu: Podle § 2 zák. č. 27/69 je dráha sproštěna odpovědnosti ne, byla-li příhoda v dopravě způsobivší úraz přivoděna neodvratným jednáním osoby třetí — jak se praví v rozhodnutí, nýbrž byla-li příhoda v dopravě přivodivší úraz způsobena oním jednáním. Nejvyšší soud klade, jak známo, v některých svých rozhodnutích velikou váhu na rozdíl mezi pojmy »přivoděno« (§ 1 cit. zák.) a »způsobena« (§ 2).1 Je zajisté oprávněn požadavek, aby nejvyšší soud dbal jednotnosti a přesnosti terminologie ve všech svých rozhodnutích ; zde se to nestalo.
Ve svých důvodech vychází shora uvedené rozhodnutí ze zjištění, že nebylo technicky nemožné umístiti závoru v takové vzdálenosti, aby její konec v žádném případě při stočení neb ohnutí nemohl zasáhnouti do volného prostoru na kolejích potřebného pro bezpečné projíždění vlaků, a dospívá к závěru, že dráha, když tak závoru neumístila, nevynaložila náležitou, daným poměrům přiměřenou péči a prostředky, jichž použití jí rozumně může býti uloženo. Z rozhodnutí není zřejmo, z čeho nejvyšší soud usuzuje, že dráze může býti rozumně uloženo, aby závora byla vždy umístěna, resp. přemístěna tak, aby při jejím ohnutí neohrožovala projíždějící vlak. Z toho, že takové umístění není technicky nemožné, nelze zajisté ještě vyvozovati uvedenou povinnost dráhy. Názor nejv. soudu v tomto rozhodnutí projevený neznamená ve svých důsledcích nic jiného, než že by dráhy musily velký počet, snad většinu, závor zcela přestavěti, přirozeně po provedení potřebných veřejnoprávních administrativních řízení, a vlastně dnes už mělo býti vše hotovo, měly-li by dráhy býti v případech, jako je tento, chráněny před odsouzením. Soudím, že takové přeměny závor vyžádaly by si nákladu a administrativní práce, jež nelze drahám (a příslušným úřadům) rozumně ukládati k docílení toho, aby byli cestující chráněni před úrazy způsobenými ohnutím závorové tyče do jízdního profilu dráhy, a to již proto ne, že jsou to úrazy poměrné řídké, i když většinu všech nehod na železničních přejezdech tvoří najetí silničních motorových vozidel na zavřené závory. Nejvyšší soud opomenul hodnotiti požadované technické opatření s hlediska nákladu na ně potřebného, a uvážiti poměr tohoto nákladu k významu dosažitelného výsledku, jakož i k finančním možnostem drah a jejich vlastním obecně prospěšným úkolům. Tak, jak nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí, bylo by možno snad v každém případě železničního úrazu dospěti k závěru, že dráha nevynaložila daným poměrům přiměřenou péči atd. Jest upozorniti ještě na další okolnost: Tak, jak nejvyšší soud věc pojímá, ukládá se tu dráze, aby nesla všechnu tíhu nebezpečí vneseného do života dopravním prostředkem jiným, při nejmenším stejně nebezpečným jako je železnice; fakt, že je to tento jiný dopravní prostředek, podle zákona podrobený celkem stejně přísné odpovědnosti, který svojí specifickou nebezpečností nehodu přivodil, zůstává v rozhodnutí zcela nepovšimnut, a nepřispěl ani alespoň k částečné exkulpaci dráhy.
Mimo to sluší ještě uvážiti, je-li dráha vůbec povinna pečovati o to, aby odvrátila následky neodvratného jednání třetí osoby, kterým byla způsobena příhoda v dopravě. Neodvratným jednáním bylo řidičovo najetí autem na závoru a její ohnutí, následkem byla příhoda v dopravě. Podle zákona nemusí však býti neodvratnou příhoda v dopravě, t. j. v tomto případě zasažení jedoucího vlaku ohnutým závorovým břevnem, nýbrž k exkulpaci postačí neodvratnost jednání třetí osoby, které tuto příhodu v dopravě způsobilo. Zákon neukládá dráze povinnost pečovati o to, aby ani takové jednání třetích osob, jehož dráha nemohla odvrátiti, nemohlo způsobiti příhodu v dopravě. Zákon postihuje dráhu odpovědností pouze tehdy, nepečovala-li, ač mohla, o odvrácení jednání, jež příhodu v dopravě způsobilo. V daném případě však dráha nemohla zabrániti řidičovu jednání, t. j. najetí na závoru a jejímu ohnutí. Ani nejvyšší soud to netvrdí, nýbrž neprávem, jak soudím, požaduje, aby dráha pečovala také o odvrácení následků neodvratného jednání řidičova, t. j. o odvrácení příhody v dopravě. Soudím, že k stanovisku nejv. soudu v uvedeném směru přispělo také to, že nejvyšší soud smísil dvě možná, ale při tom různá hlediska: otázku, zda snad a do jaké míry zavinila dráha úraz žalobkyně tím, že neučinila opatření potřebná k zajištění bezpečnosti provozu, a otázku, bylo-li jednání řidičovo, jež způsobilo příhodu v dopravě, odvratitelné či ne. — Jsem si vědom, že pochybnosti, jež uvádím v tomto odstavci, nemají dosti opory ani v theorii ani v praxi, jež ostatně nejsou dosti určité ani jednotné, ale pokládal jsem za vhodné upozorniti i na tuto stránku věci.
Lze snad vysloviti naději, že takové pojímání povinností a možností drah, jako v tomto rozhodnutí, zůstane v judikatuře ojedinělé. — Jinak toto rozhodnutí přináší také své správné plus, ovšem v jiném směru, než o čem byla shora řeč. Nejvyšší soud , stál totiž dosud převážně na stanovisku, že utrpí-li ze střetu dvou nebezpečných (povinně odpovědných) dopravních prostředků úraz třetí osoby, nemůže se jeden provoz vzhledem k solidární odpovědnosti obou (§ 3, odst. 4. zák. č. 162/08 ř. z. o odpovědnosti motorových vozidel za škody) exkulpovati důkazem neodvratného jednání (pokud se týče zavinění) osob činných u provozu druhého. Zastávám stanovisko opačné, a vyložil jsem je obšírně v článku, který vycházel v čísle 1. až 3. letošního ročníku Časopisu pro železniční právo a politiku. V daném případě zřejmě jde o střet takovýchto dvou dopravních prostředků, a přece nejv. soud se obíral exkulpačním důvodem neodvratného jednání řidiče automobilu jakožto osoby třetí podle § 2 zák. č. 27/69, byť exkulpaci tu nepřijal za prokázánu. Mohl prostě poukázati ve shodě s převládající svojí praxí na právní nepřípustnost takovéto obrany. Vidím tudíž v tomto rozhodnutí nový doklad toho, že nejv. soud přiklání se znenáhla k stanovisku, které jsem v uvedeném článku zastával, totiž že jest nutno všeobecně připustiti možnost exkulpace osob, odpovídajících za jeden dopravní prostředek (dráhu nebo motorové vozidlo, resp. za jedno ze střetnuvších se více mot. vozidel), důkazem zavinění, pokud se týče neodvratného jednání osob odpovídajících za dopravní prostředek druhý. Dr. Karel Tyl.

Sám pokládám správnost tohoto rozlišování za pochybnou.

Citace:

K praxi nejvyššího soudu ve sporech o náhradu škody, vzniklé ze střetu provozu dráhy s automobilem.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, číslo/sešit 15, s. 486-489.