Dr. Jiří Hromada: Mimořádné opravné prostředky podle zákona o přímých daních č. 76/1927. Praha, nákladem Knihovny Sborníku věd právních a státních, 1934.
Publikace H. je věnována systematickému výkladu oněch pro-
cesních prostředků podle zák. č. 76/1927, které dovolují provésti nápravu výsledků řádného řízení, a to způsobem, který jde nad rámec pravidelných prostředků opravných. Autor sem řadí především obnovu řízení a restituci in integrum, kteréžto instituty jsou ovšem běžné i jiným procesům, nejsouce nijak specifickými jen pro řízení daňové, dále však také prostředky, které mají své místo jen v řízení daňovém, zejména dodatečné zvýšení daňové povinnosti v řádném řízení již fixované, zvýšení daňové povinnosti stanovené první stolicí u příležitosti projednávání řádného opravného prostředku ve vyšší instanci, opravy v počítání, psaní atd., pokud jde o zřejmé nesprávnosti, provedení odpisu daně a konečně nápravu v případě, že rozhodnutí neb opatření ve věcech daňových odporují zákonu či zakládají se na řízení podstatně vadném.
Jednotlivým institutům věnuje H. vždy samostatné oddíly, ve kterých vykládá jejich podstatu, předpoklady a řízení, při čemž zvlášť pečlivě uvažuje také otázky kompetenční. Závěrem pak hodnotí význam všech těchto institutů, o nichž soudí, že již pouhá jejich právní existence znamená značné plus v pokračujícím zdokonalování procesu daňového, neboť lze takto usouditi z positivního právního předpisu na to, že jinak — nejsou-li dány předpoklady v jednotlivých výslovných ustanoveních zákona — nabývá rozhodnutí příslušného úřadu v daňové věci právní moci jako rozhodnutí kteréhokoli soudu i úřadu administrativního. Tím je positivním předpisem zákonným vysloveno, že základní myšlenka procesu daňového je shodná s tím, co je obvyklé ve všech procesech soudních a administrativních: že totiž mimo případy, ve kterých zákon poskytuje úřadu oprávnění rozhodnutí, jímž proces byl zakončen, odvolati, stává se rozhodnutí všeobecně i pro úřad nezměnitelným, nabývá tudíž vůči němu materielní právní moci. Je ovšem pravda, jak H. konstatuje, že oprávnění úřadu ke změně vydaného rozhodnutí, jak je zákon v různých svých ustanoveních normuje, mají velmi široké meze, avšak ve vývoji daňového procesu je nejvýš důležitá již sama okolnost, že zákon o přímých daních pokládal za nutné positivně takováto oprávnění úřadu založiti, a nepokládal je tudíž za samozřejmá.
Výklady H., jež se vyznamenávají značnou disciplinovaností, neboť H. dovede odolat každé příležitosti k exkursům, jež bezprostředně s úkolem, jejž si vytkl, nesouvisí, působí všeobecně přesvědčivě a obsahují vždy dobře uvážené argumenty pro mínění, jež autor v jednotlivých sporných otázkách zastává. Působí příznivě, že H. zaujímá k ustanovením prováděcího nařízení č. 175/27 stanovisko sice kritické, neváhá však často uznati, že nařízení dobře blíže provádí zásady zákonem vyslovené. Je patrné, že autor nesnaží se za každou cenu prokázati, že nařízení neprovedlo správně myšlenky zákonné, nýbrž vychází sе správného zásadního hlediska, že v pochybnosti musí býti pokládána úprava, uskutečněná nařízením, za takovou, která je v mezích zákona, neboť zásadně nelze vládě, zákonem k vydání bližších ustanovení zmocněné, imputovati, že překročila hranici, kterou jí zákon v její normativní působnosti stanovil.
V jednotlivostech budiž dovoleno učiniti tyto poznámky: Při všeobecném úvodu o restituci in integrum a obnově řízení (str. 9 a 20) konstatuje H. jakýsi všeobecně platný pojem těchto institutů. Jde tu ovšem o instituty, které jsou vybudovány positivním právem a které tedy pojmově nelze nijak konstruovati. Patrně chce H., vyjádřiv se pouze méně přesně, říci, že z různých positivních ustanovení o restituci a obnově lze dospěti k určitým zásadám spo- lečným těmto institucím v různých právních předpisech. Stejně je i nepřesné mluviti na str. 23 o tom, že soudní praxe připouštěla obnovu praeter legem, neboť věc bývala formulována tak, že z celého právního řádu lze výkladem institut obnovy vyvoditi. Na str. 10 se praví, že právní,praxe nepriznávala straně v nedostatku positivního zákonného ustanovení právního nároku na restituci ; přesnější by bylo říci, že institut restituce nebyl bez výslovného právního předpisu praxí soudní (na rozdíl od obnovy) vůbec uznáván. Někdy je autor pro čtenáře-praktiky, pro něž je spis také určen, poněkud příliš stručný; tak na př. na str. 12 nahoře, kde citace dvou paragrafů zákona o spr. soudě sotva dovolí čtenáři ihned se orientovati o správnosti úsudku autorova, která jinak je nepochyb- ná (podobně je tomu na str. 26 dole). H. nevyhýbá se ani poznámkám kritickým k některým ustanovením zákona ; při dokonalé znalosti věci, jakou H. při svých výkladech vesměs osvědčuje, je přirozené, že tyto poznámky jsou pravidelně velmi případné. Ovšem že lze miti někdy i odchylné mínění, tak na př. na str. 14 je možno říci, že důvod odchylné lhůty pro návrh na povolení restituce od všeobecné promlčecí lhůty § 277, odst. 4., zák. č. 76/27, je skutečně v povaze věci, takže snad kritika H. je tu příliš přísná. Pěkná je argumentace H. o ustanovení zákona, jímž se připouští restituce pro případ, že se poplatník o lhůtě k podání opravného prostředku nezaviněně nedověděl (str. 17, 18). Zato se mně zdá, že podacím místem pro vznesení návrhu na restituci může býti jediné vyměřovací úřad, neboť text zákona je zcela jasný a tudíž výklad H., jakkoli by byl jistě velmi žádoucí, je těžko se zákonem srovnati (str. 19). Že jde o vědomou úpravu zákonnou (ovšem neúčelnou), je patrno i z ustanovení o kompetenci k meritornímu rozhodnutí o návrhu na obnovu (u H. na str. 20). Není — jak se mně zdá — úplně účelné, jestliže H. přestává na konstatování určitého stavu věcí, avšak nedomýšlí problém do konce ; tak je tomu na příklad na str. 32, kde H. zjišťuje, že nařízení jde nad znění zákona ve prospěch strany, neuvádí však vůbec, jaký jest jeho názor na právní posici strany v příslušné věci. Kritika úpravy kompetence k rozhodování o návrhu na obnovu podle § 340 (str. 40, 41) je jistě případná, avšak snad bylo by lze vysvětliti úpravu i všeobecnou tendencí rázu fiskálního, aby o obnově nerozhodovala stolice nižší, bylo-li původní rozhodnutí vydáno stolicí vyšší ; tento fiskální zájem, který v daňovém nařízení na rozdíl od procesů jiného druhu má své nesporné odůvodnění, není v této situaci nijak vedlejší a poskytoval by přijatelné vnitřní odůvodnění pro zákonnou úpravu. Velmi pěkné a pro praxi zvláště významné jsou výklady o § 277, odst. 3. a 4. (dodatečné předpisy daně) ; je na nich dobře viděti, jak ukáz- něně si autor vede, neboť by nebylo nesnadné tuto část podstatně rozšířiti. Závěr (na str. 49) tohoto oddílu, pokud jedná o předpisu prováděcího nařízení, že § 277, odst. 4., platí také pro dělbu daně, nezdá se mně býti zcela přesvědčující ; domnívám se, že prov. nař. mělo skutečně na mysli, že podle § 277, odst. 4., lze prováděti do- datečně i změny v rozhodnutí o dělbě daně a že tuto zásadu vyslo- vilo ve shodě se zákonem. Úvaha o opravách podle § 256, odst. 4., zdá se mně poněkud neúměrná jejímu výsledku; ten pokládám za správný, avšak soudím, že se k němu musí dojiti přímým výkladem zákona. K závěru tohoto oddílu na str. 62 bych soudil, že by bylo schůdné konstruovati zamítnutí návrhu strany na provedení opravy jako setrvání na výměru daňovém a připustiti pak i opravný prostředek v administrativním procesu, neboť konečnost rozhodnu- tí působí tu velmi neuspokojivě a vzhledem k dvouinstanční zásadě v zákoně o přímých daních uplatněné i rušivě. K oddílu o § 256, odst. 5. (zrušení a změna rozhodnutí neb opatření, jež odporují zákonu nebo se zakládají na vadném řízení), musí býti upozorněno (str. 68), že podnět strany k provedení opravy se jeví ve své podstatě jako dozorčí stížnost; pak však je nerozhodno, jaké důvody budou straně, která nemá ma rozhodnutí právní nárok, uvedeny, může to tudíž býti i odůvodnění, že rozhodnutí nabylo moci práva, což H. odmítá. Důsledně pak ovšem nemůže miti event, stížnost k nss-u (str. 74) žádný úspěch, což by bylo záhodno v textu jasně uvésti a nikoli se o tom jen mimochodem zmíniti v poznámce. Na konci tohoto oddílu zmiňuje se H. stručně i o plenissimámím usnesení nss-u k § 44. zák. o ssu (Klaglosstellung), soudě, že v případě, kdy rozhodnutí stížností naříkané bylo odvoláno úřadem podle § 256, odst. 5. a 6., není citované plenissimární usnesení ve shodě se zákonem o přímých daních. Domnívám se, že tento problém přesahuje rámec knihy H., čímž si vysvětluji i stručné odůvodnění , jeho názoru. Pro svou osobu s názorem H. nesouhlasím, neboť rozhodující okolností pro to, jak je třeba pohlížeti na zrušení úředního rozhodnutí podle § 256, bylo-li rozhodnutí napadeno stížností k nss-u, bude především doba úředního odvolání ; stane-li se odvolání po podání stížnosti k nss-u, není podle mého názoru možno říci, že odvolání děje se rite, neboť přípustnost odvolání je pak nutno posuzovati nejen s hlediska § 256, nýbrž i s hlediska § 7 zák. o ssu. Tyto připomínky a poznámky nesledují nijak účel zeslabiti hodnotu práce H., ukazují pouze, ostatně v míře velmi malé vzhledem k počtu problémů, jež se H. v jeho práci vyskytly, že na některé z těchto problémů bylo by lze pohlížeti i jinak. Ke cti H. nutno však říci, že svá řešeni vždy zevrubně odůvodňuje, nevyhý- baje se nikdy jasné odpovědi na sporné otázky, které v průběhu výkladů se nahodily. J. H.